Koncentrační tábor Buchenwald

Z počátku války měl tábor jen několik tisíc (většinou německých, politických) vězňů, avšak v průběhu války se tábor velkou rychlostí začal naplňovat a rozšiřovat. Na začátku války měl tábor 12 600 vězňů. Na konci roku 1944 jejich počet kolísal kolem 60 000, v únoru roku 1945 dokonce 86 000, v dubnu téhož roku 41 000. Počet vězňů ke konci války velmi fluktuoval, mj. kvůli tomu, že spolu s ústupem Wehrmachtu Němci stahovali vězně ze vzdálenějších táborů v blízkosti postupující fronty směrem k Berlínu. Táborem za dobu jeho existence prošlo 240 000 vězňů, mezi nimi i 7783 českých a slovenských politických vězňů, z nichž 818 zde zemřelo.[1]

V koncentračním táboře byl také vězněn Antonín Kalina z Třebíče - zachránce židovských dětí z Kinderblocku 66. V roce 2012 ho ocenil Izraelský památník obětí holocaustu Jad vašem titulem Spravedlivý mezi národy.

Polští vězni z Buchenwaldu krátce před popravou 11. května 1942

• Vraždy zastřelením: 8483
• Vraždy oběšením: 1100 (odhad)
• Úmrtí během transportů: 12 až 15 tisíc (odhad)[2]
• Součet: 56 545
• Úmrtí podle materiálů, co zůstaly po SS: 33 462, včetně úmrtí v okolních (satelitních) táborech

Ilsa Kochová před soudem v roce 1947

V komandatuře tábora působili nejdříve SS-Obersturmbannführer Karl-Otto Koch (od 1. srpna 1937 do července 1941) a SS-Standartenführer Hermann Pister (v letech 1942 do 11. dubna 1945). Manželka prvního z nich, Ilse Kochová, vedoucí strážkyně, která pod sebou měla celou ženskou část tábora, byla pověstná svou krutostí a brutalitou, za kterou si získala přezdívky buchenwaldská bestie nebo čarodějnice z Buchenwaldu .[3] Otto Koch byl na přelomu let 1941/42 obviněn z několika trestných činů (mj. korupce, finanční podvody, černý trh a vykořisťování vězňů pro osobní zisk), uvězněn v táboře a několik dní před osvobozením (5. dubna 1945) popraven zastřelením. Jeho žena (která poté „působila“ v táboře Majdanek) byla krátce po válce odsouzena na 4 roky, které ji byly změněny na 2, po nichž byla ihned souzena znovu mezinárodním vojenským tribunálem, z kterého odešla s doživotním trestem. V roce 1967 spáchala sebevraždu. Hermann Pister se s příchodem amerických jednotek pokusil o útěk, ale byl chycen a v roce 1947 souzen s vyhlídkou trestu k smrti, ale zemřel v cele na srdeční potíže v září 1948.

Medvědí výběh

V prostoru mezi plotem a budovou politické agendy gestapa vznikl již v průběhu roku 1937 výběh pro medvědy "Bärenburg".[4] Dle expertízy lipské zoologické zahrady je zřejmé, že stavba byla povolena 23. července 1937. 14. května 1938 byla dále Heinrichem Himmlerem nařízena stavba sokolnice v bezprostředním okolí koncentračního tábora. Skládala se ze dvou pavilonů pro orly a sedmi prostorných voliér. Se stavbou, na které pracovali vězni z tábora, se začalo v listopadu 1938 a dokončena byla o rok později. Stavba měla vyjít na 135 tisíc říšských marek. Oba objekty měly sloužit k odpočinku příslušníků jednotek SS a řádné reprezentaci. Své děti tam pravidelně brával také hlavní velitel koncentračního tábora Karl-Otto Koch. Nejpozději od léta 1941 byla sokolnice každou neděli v odpoledních hodinách otevřena pro veřejnost. Vstupné pro dospělé činilo 50 a pro děti a uniformované 20 feniků. Dokonce bylo provozována autobusová linka z centra Výmaru až k táboru.
O zvířata se staralo 33 vězňů, kterým se nevyhla četná poranění způsobená zvířaty, a dva veterináři.
Pokud některé z chovaných zvířat zemřelo, byly vymáhány finanční náhrady z řad vězňů, zejména bývalých židovských obchodníků. V historických pramenech jsou zachovány záznamy o pošlém vlku (či psu), za kterého byli vězni nuceni vydat 4 tisíce říšských marek, a o medvědovi Bettim, který byl vypuštěn z výběhu a zastřelen, za něhož bylo od vězňů vymoženo 8 tisíc říšských marek.
24. července 1940 byl areál částečně poničen britským náletem. Však hned záhy bylo přikročeno k opravám. V roce 1940 si objekt u příležitosti návštěvy durynských nacistů osobně prohlédl také generální zmocněnec pro distribuci pracovních sil Fritz Sauckel.
Roku 1943 byli v prostorách velkolepé sokolnice drženi prominentní vězni, ke kterým mimo jiné patřili francouzští premiéři Léon Blum a Édouard Daladier.[5]

Mrtvá těla objevená po osvobození tábora v dubnu 1945

K osvobození Buchenwaldu došlo za dramatických okolností 11. dubna 1945 americkými jednotkami (ARCENT, tzv. třetí armáda, 89. infantérie). Mezi vězni existovala odbojová organizace, (převážně z řad komunistů a sociálních demokratů, jak židů tak křesťanů), která se tajně scházela, projednávala možný ozbrojený převrat a dokonce propašovala do tábora munici a zbraně (od roku 1942 získala 91 pušek a jeden kulomet), s kterými učila své členy zacházet. Navíc měli vězni k dispozici zprávy z fronty díky ukrytému rádiu, na černo vyrobeném jedním z nich (Gwidonem Damazynovem).

V letech 1945–1950 sloužil Buchenwald sovětské NKVD jako „Speciální tábor číslo 2“, součást sítě speciálních táborů NKVD, začleněné do soustavy gulag. Podle sovětských zdrojů zde zemřelo 7113 vězňů.[6]

V říjnu 1950 bylo rozhodnuto, že tábor bude zbourán. Zlikvidováno bylo všechno kromě hlavní brány, dvou strážných věží, lazaretu a krematoria. V roce 1958 byl přeživším a obětem tábora na místě postaven pomník.

• Děj románu Nahý mezi vlky německého autora Bruno Apitze se odehrává v KT Buchenwald. Román byl také zfilmován (v letech 1963 a 2015)