Elena Černohorská

Elena se narodila 8. ledna 1873 v Cetinje, hlavním městě tehdejšího Černohorského knížectví.

Byla velmi vysoká, v dospělosti dosáhla více než 180 cm.

Byla doma velmi dobře vzdělávána, kromě rodné černohorštiny se také učila francouzskou konverzaci, dále také poezii a politiku. Vzdělávací požadavky jejího otce byly velmi pevné. Elena dospívala ve velice plachou a uzavřenou dívku, zároveň byla také velmi tvrdohlavá a těžce se rozhodovala. Byla velice spjata s tradicemi dynastie Petrovićů-Njegošů a také s tradicemi své rodné země. Měla citlivou, živou a zvědavou duši. Milovala přírodu – její nejoblíbenější květinou byl brambořík (tuto vlastnost zdědila po své matce, stejně jako mnoho dalších). V patnácti letech odjela do Petrohradu na studia do Smolného institutu pro urozené dívky, kde se seznámila se členy ruské carské rodiny, díky které se dostala do prestižního literárního nakladatelství Nedelja.

Princezna Elena na fotografii Carla Brogiho v roce 1897

Mezitím se v Itálii královna Markéta Savojská bála o život svého syna, dědice trůnu Viktora Emanuela.

Jelikož v Savojské dynastii byla opakovaně uzavírána manželství mezi členy rodiny, vznikaly u nově narozených potomků různá genetická onemocnění a vady, např. hemofilie. Nebylo tedy žádoucí, aby Viktor Emanuel, jehož rodiče byli bratranec a sestřenice, zplodil potomka s nějakou blízkou příbuznou osobou. Díky manželství se zcela nepříbuznou Elenou neměli ani dědic trůnu Umberto II., ani žádné další dítě podobnou vzrůstovou ani zdravotní chorobu, jako Viktor Emanuel.

Elena se se svým budoucím manželem seznámila a zamilovala se do něj v Rusku. Viktor požádal o Eleninu ruku jejího otce Nikolu. Aby mohlo být manželství uzavřeno, musela Elena přestoupit z pravoslaví ke katolicismu.

Obrázek královské rodiny z roku 1915

Svatba Eleny a Viktora Emanuela se konala 24. října 1896. Slavnostní ceremoniál pro veřejnost se konal v Kvirinálském paláci, samotný náboženský obřad proběhl v bazilice svaté Marie v Římě. Elenina matka královna Milena se obřadu nemohla zúčastnit, protože byla pravoslavného vyznání.

Eleniny šaty byly protkány stříbrnými nitěmi, které představovaly tisíce sedmikrásek. Vážení svatební hosté byli převáženi v šesti kočárech, manželé v kočáru se šestispřežím. Po porážce Italů v bitvě u Adwy nepřišlo na svatbu mnoho významných hostů a svatba celkově nebyla bohatá. Bylo plánováno začít vydávat zvláštní známky a pohlednice s motivy svatby Eleny a Viktora; k vydávání však nikdy nedošlo. Elena se však jako druhá italská královna začala objevovat na poštovních známkách.

Líbánky novomanželé strávili na ostrově Montecristo.

Elena byla svému manželovi velmi oddána. Byla velmi klidná, vstřícná a příjemná, zůstávala však vždy mimo politické otázky a záležitosti a plně se věnovala charitativní činnosti a humanitní a mezinárodní pomoci, čímž si u lidu získala velkou popularitu. Speciálně se věnovala studiu jazyků, pro svého manžela překládala knihy z ruštiny, srbštiny a moderní řečtiny a ráda odebírala zahraniční noviny.

Z manželství Eleny a Viktora Emanuela se narodilo celkem pět dětí:

• Jolanda Markéta (1901–1986) ∞ major kavalerie a hrabě Jiří di Bergolo
• Mafalda Marie (1902–1944) ∞ hesenský lankrabě Filip Hesenský
• Umberto II. (1904–1983), poslední italský král ∞ belgická princezna Marie Josefa
• Jana (1907–2000), bulharská carevna ∞ car Boris III.
• Marie Františka (1914–2001), parmská vévodkyně ∞ vévoda Ludvík Bourbonsko-Parmský

Královna Elena si povídá se španělskou královnou během státní návštěvy Španělska

Dne 11. srpna 1900, po atentátu na svého otce, byl Viktor Emanuel korunován králem italským a albánským a také císařem habešským (etiopským). Elena byla korunována spolu se svým manželem a získala následující tituly:

• Její veličenstvo italská královna
• Její veličenstvo albánská královna
• Její výsost habešská císařovna.

Jako italská královna byla známá spíše pod jménem Helen Savojská.

Královnina dobročinnost

Dne 28. prosince 1908 bylo italské přímořské město Messina zasaženo těžkými zemětřeseními a katastrofální vlnou tsunami. Elena se okamžitě začala plně věnovat pomoci (jak je také uvedeno v dobových fotografiích) a zvýšila tím svou popularitu a oblíbenost u italského lidu. Během druhé světové války pracovala Elena jako zdravotní sestra na plný úvazek a jako královna matka darovala nemocnicím značné finanční prostředky ze státní pokladny.

Deska na pomníku Královna našich dětství v Messině

Elena měla důležité postavení v rámci italského Červeného kříže a v letech 1911–1921 byla inspektorkou dobrovolných zdravotních sester. Začala studovat medicínu a získala čestný titul a také další finance pro chudé matky, bývalé vojáky, osoby nakažené tuberkulózou atd.

Papež Pius XI. udělil Eleně 15. dubna 1937 zvláštní vyznamenání zlaté růže, což bylo v tehdejší době nejvyšším možným oceněním pro ženu. Pozdější papež Pius XII. poslal po smrti královny Eleny vyjádření soustrasti Umbertovi II., ve kterém jeho matku nazval jako Signora della carità benefica.

V průběhu let Elena velmi podporovala školení a rekvalifikaci lékařů a zdravotnických pracovníků, zajímala se o výzkum proti dětské obrně, Parkinsonově chorobě a zejména proti rakovině.

Po abdikaci odešel královský pár do Villa Jela v Alexandrii, kde se Eleně a Viktorovi dostalo vřelého přivítání od egyptského krále Farúka I. Během svého exilového pobytu pár oslavil padesáté výročí svatby. Pár zůstal v Alexandrii až do Viktorovy smrti 28. prosince 1947.

Elena se později přestěhovala do francouzského Montpellieru (do hotelu Métropole) ve Francii, kde po složité operaci na klinice Saint Com 28. listopadu 1952 ve věku 79 let zemřela na rakovinu. Byla pohřbena podle svého přání na hřbitově Saint-Lazare v Montpellieru ve společně zbudované hrobce. Většina obyvatel města se podílela na přípravách pohřbu a zúčastnila se jej. Společně s hrobkou byl vztyčen také královnin památník.

Členové dynastie Savojských se vždy pozitivně vryli do historie a pamětí veřejnosti. Zato byli vždy oceňování, a to i po vyhlášení republiky.

Hrobka královny Eleny na hřbitově Saint-Lazare v Montpellieru

Pro Eleninu značnou pomoc nemocným a její velkou lásku k lidu nechalo italské ministerstvo dopravy ku příležitosti 50. výročí královniny smrti vydat speciální poštovní známky, na kterých je vyobrazena královna v boji proti rakovině. V roce 1960 byl v Messině vztyčen monument z bílého mramoru z Carrary pro vzpomínku obětem strašlivého zemětřesení v roce 1908, kterému dominuje královna Elena v úboru zdravotní sestry. Monument nese název Královna našich dětství a navrhoval jej architekt a sochař Antonio Berti.

Postava Eleny také inspirovala mnoho spisovatelů, jako Antonio Fogazzaro, Luigi Capuana, Bersezio), ale dokonce básníky jako Giovanni Pascoli.

Giacomo Puccini věnoval královně píseň ve své opeře Madama Butterfly.

V roce 1909 byla po královně pojmenováno porodní oddělení v nemocnici v Miláně. Nyní nese název Klinika královny Helen. Ta je v rámci Gynekologicko-porodního a pediatrického ústavu.

12. července 1941 vyhlásil v Cetinje Sekula Drljević nezávislost Černé Hory a vznik druhého Černohorského království. Elena se vyhlášení nezávislosti nemohla zúčastnit, ale Drljević ji ve svém proslovu nazval „víla své země, legendární princezna, která s důrazem dbala na štěstí a svobodu svého národa – svých drahých Černohorců“.

V roce 2001 (50 let po své smrti) byla Elena biskupem z Montpellieru prohlášena svatou jako svatá Elena Černohorská.

Eleně je věnován italský alkoholický nápoj Amaro Montenegro, na jehož receptuře se Elena podílela.

• Zlatá růže (1930 a 1937)[1]
• dáma Řádu Terezy (Bavorské království)[1]
• velkodůstojník Čestného odznaku za zásluhy o německý národ (Nacistické Německo)
• dáma Řádu hvězdového kříže I. třídy (Rakousko-Uhersko)[1]
• dáma Řádu královny Marie Luisy (Španělsko)[1]
• Řád zlaté ostruhy (Vatikán)[1]
• Pro Ecclesia et Pontifice (Vatikán)