Migrace zvířat

Migrace zvířat je pravidelný, nejčastěji sezónní přesun zvířat z jedné oblasti do druhé za potravou, lepšími životními podmínkami nebo pářením. Někdy se označuje jako tah nebo stěhování, pročež jsou migrační druhy označovány za stěhovavé nebo tažné. Tento fenomén se vyskytuje u všech velkých zvířecích skupin jako jsou ptáci, savci, ryby, plazi, obojživelníci, hmyz nebo kytovci, nicméně zdaleka ne všechny druhy migrují.

Tadaridy guánové během každoroční migrace

Spouštěčem migrace může být místní podnebí, dostupnost potravy, roční období, délka světla, snížení kompetice či potřeba páření. Oproti disperzi (rozptylu) se migrace liší mimo jiné tím, že se cyklicky (předvídatelně) opakuje nebo že se zvířata přesouvají mezi dvěma odlišnými biotopy a tyto přesuny jsou důležitou součást jejich životního cyklu. Příkladem každoroční migrace mohou být např. ptáci, kteří na severní polokouli odlétají na zimu na jih (tzv. do teplých krajin), nebo sezónní migrace pakoňů za úrodnou pastvou. Typickými migranty mezi různými biotopy jsou lososi obecní nebo mihule mořské, které opouští své rodné řeky jako juvenilní jedinci, aby následující léta strávili v moři, načež se navrací zpět do sladkovodních řek.

Díky migračním druhům dochází k propojení různých biotopů, ve kterých tak dochází k nárůstu biologické rozmanitosti, čímž se stávají odolnějšími vůči vnějším tlakům. Naproti tomu migrační druhy mohou přenášet nemoci a viry. Migrace zvířat již dlouhou dobu fascinuje lidstvo a o sezónním mizení zvířat existuje řada lidových pověstí a mýtů. Migrace je vědci poměrně hojně studována, k nejčastějším metodám studia migrace patří kroužkování (hlavně u ptáků), štítkování na různých částech těla nebo elektronické sledování pohybu pomocí ultralehkých geolokátorů a trackovacích GPS zařízení.

Základní charakteristiky

Koncepty a definice
Velká migrace pakoňů mezi Tanzanií a Keňou

Pohyb živočichů lze rozdělit na tři typy: běžný, potulný a migrační (též stěhovavý nebo tažný). Běžný pohyb je typický pro nižší typy živočichů, kteří žijí převážně usedavým způsobem života. Potulní živočichové jsou motivováni k pohybu změnou v distribuci potravy. Příkladem mohou být losi evropští, kteří v zimě zůstávají na stejném chráněném místě, zatímco v teplejších měsících se „potulují“ kolem za potravou bez předem daného cíle.[1] Migrační druhy jsou specifické pravidelným (nejčastěji sezónním) pohybem tam i zpět.[1][2]

Migrace však může u různých druhů zvířat nabírat různých podob a může mít různé příčiny.[3][4][5] Následkem toho jednotná, široce přijímaní definice migrace neexistuje.[6] Definice migrace mohou být jak velmi obecné (např. „pohybový akt z jedné prostorové jednotky do druhé“[7]), tak poměrně konkrétní. Například Bonnská úmluva definuje migrační druh následovně:

„Stěhovavý druh“ znamená celou populaci nebo kteroukoli geograficky oddělenou část populace jakéhokoliv druhu nebo nižšího taxonu volně žijících živočichů, pro něž platí, že významná část jejich příslušníků cyklicky a předvídatelně překračuje jednu nebo více hranic jurisdikce státu.

—Bonnská úmluva[8]

Přírodovědci Hugh Dingle a V. Alistair Drake se zaměřili spíše na charakteristiky migrace než na jednu konkrétní poučku. Podle těchto autorů se migrace sestává ze čtyř vzájemně se překrývajících konceptů, přičemž první dva se týkají migranta-jednotlivce a další dva migrační populace. Těmito koncepty jsou:

  1. Vytrvalý, nerušený a napřímený pohyb.
  2. Pohyb je delší a trvá déle než při běžném, každodenním životě.
  3. Přesun je sezónní a mezi oblastmi s proměnlivou vhodností pro život.
  4. Přesun vede k přerozdělení jednotlivců v rámci populace.[6]

Některé příklady z říše hmyzu vedly amerického entomologa Christophera Tippinga či britského biologa Robina Bakera k názoru, že migrace je umělý lidský koncept. Tito autoři poukazují na to, že neexistuje jediná charakteristika migrace, která by platila u všech migračních druhů. Řada definic se opírá o cykličnost migrace nebo schopnost navigace druhu, nicméně některé příklady migrací ukazují, že existují případy migrací jen jedním směrem a některé druhy migrují i bez schopnosti navigace (viz příklad sarančat pustinných v kapitole Hmyz).[9]

Evoluce

Migrace je komplexní adaptace, která vznikla na základě interakce individuálních zvířat s jejich prostředím a geny. Může se vyvinout jako odpověď na distribuci zdrojů či predátorů.[10] Migrace se vyvinula u jednotlivých kladů postupně a nezávisle na sobě. Vznik migrace byl patrně postupný: individuální zvířata se nejdříve vydala v rámci téže oblasti jen o něco málo dále, než ostatní jedinci z té samé populace. Tito dále se pohybující jedinci přirozeně vyhledávali vhodnější podmínky pro život, typicky biotopy s lepší dostupností potravy či menším množstvím predátorů. Pohyb se postupně prodlužoval, avšak zprvu byl bez přísného řádu a s notnou dávkou flexibility. Následkem přirozeného výběru se pohyb postupně stabilizoval. Mnoho populací během tohoto procesu vymizelo, avšak v oblastech, kde environmentální podmínky přály migrantům, se přirozený výběr nakonec postaral o přežití jen těch migrujících populací.[11]

Podoby migrace
Bernešky bělolící během migrace

Migrace zvířat může probíhat plaváním, létáním nebo chozením. Jedná se o energeticky vysoce náročnou a často dlouhou a nebezpečnou cestu, kde výhody musí převažovat nad nevýhodami, jinak by migrace pro zvířata nedávala smysl.[12] Migrace může být obligátní, tzn. zvíře musí z nějakého důvodu migrovat, či fakultativní, tzn. jednotlivci si mohou vybrat, zda budou nebo nebudou migrovat. V rámci migračního druhu či v rámci určité populace druhu nemusí migrovat všichni jedinci. Pokud migrují všichni, jedná se o kompletní migraci. V případě migrace pouze části jedinců nastává částečná migrace. Pokud lze migrující jedince jasně odlišit na základě vnějších znaků jako je pohlaví nebo věk, jedná se o tzv. diferenciální migraci.[6]

Jako migrace se označují i vertikální pohyby v rámci vodního sloupce, které na denní bázi vykonávají někteří mořští živočichové. Řada druhů zooplanktonu vykonává denní vertikální migraci o převýšení jen několika metrů,[13] zatímco některé medúzy migrují denně i stovky výškových metrů.[14]

Babočky Tirumala septentrionis patří k jednomu z migračních druhů motýlů

Spouštěče a řízení

Spouštěče migrace mohou být různé – může se jednat o změny v délce denního světla, teploty nebo množství dostupné potravy. Migrace může být ve zvířatech geneticky zakódována.[15] Pokud je spouštěčem sezónní proměnlivost, jedná se o tzv. sezónní migraci. Tento typ migrace je poháněn a ovlivňován změnou v dostupností zdrojů (především potravních). Některé druhy zvířat jako např. lososi však migrují za účelem páření; většina lososovitých každoročně plave proti proudu řek, často hluboko do vnitrozemí, kde se spáří a poté se navrací zpět do oceánu.[16] Pokud migrace nenastává pravidelně, jedná se o tzv. nepravidelnou (iruptivní) migraci. Ta může nastat při vnějších ekologických tlacích jako je nedostatek potravy nebo lokální přemnožení.[17]

Migrace může být řízena vnitřními (endogenními) biologickými hodinami, a to jak denními (cirkadiánními), tak ročními (cirkanuálními). U ptáků jsou tyto rytmy seřízeny podle délky denního světla a určují orientaci ptáků v čase i prostoru. Řízenost migrace vnitřními rytmy poskytuje výhodu hlavně ptačím druhům zimujícím v rovníkových oblastech, kde je životní prostředí příliš neměnné na to, aby migrace ptáků mohla být spuštěna a řízena na základě vnějších vodítek.[18]

Cyklické pohyby některých živočichů jsou řízeny na základě přílivu a odlivu a i tyto pohyby jsou označovány jako migrace. Tento typ migrace je často využíván k nalezení potravy nebo vhodných partnerů k páření. Migrační přesun může být jak horizontální, tak vertikální. U těch nejmenších živočichů může docházet k přesunům o délce pouze několika milimetrů (např. plankton), u jiných i tisíce kilometrů (někteří mořští savci). Nejčastější formou migrace založené na slapových cyklech je migrace z a do přílivových oblastí.[19] Přílivové oblasti bývají bohaté na potravu a zatímco některé druhy se vydávají do těchto oblastí v době odlivu, jiné tam míří v době přílivu. V době přílivu se do přílivových oblastí zatopených vodou vydávají např. krabi a korýši, zatímco v době odlivu se odkryté oceánské břehy stanou hojným nalezištěm potravy ptáků.[19][20][21]

Kaloni plaví mohou být přenašečem řady virů včetně eboly, které během své pravidelné migrace šíří napříč střední a Jižní Afrikou

Ekologické důsledky migrace

Masivní přesuny zvířat z jedné oblasti do druhé mohou mít dalekosáhlé důsledky pro místní ekosystémy. Díky migraci dochází k přítomnosti živočichů v místech, které jsou jinak celoročně neobyvatelné (např. polární oblasti). Distribuce potravy, potažmo živin se v přírodě přirozeně proměňuje a kdyby nebylo migrace, tyto zdroje by nebyly adekvátně využity.[22] Migrace zvyšuje místní diverzitu, čímž se stávají lokální ekosystémy více odolné v dobách změn (např. během klimatických změn).[23] Migrační druhy totiž slouží jako jakési spojky ekosystémů, které mohou být od sebe i tisíce kilometrů daleko. Díky této funkci se tažné druhy někdy označují jako zdroje „externí ekologické paměti“.[24] Stěhovavé druhy však přirozeně nemusí přinášet jen pozitiva; s migranty přichází i hrozba masivního šíření nemocí a virů.[25] Na vrub migrujícím druhům se přičítá např. rozšíření neotropických klíšťat ve Spojených státech,[26] šíření ptačí chřipky[27] nebo šíření různých virů včetně eboly.[28]

Migrace u zvířecích skupin

Migrační chování se vyskytuje jak u obratlovců, tak u bezobratlých. Stěhovavé druhy lze nalézt u ptáků, plazů, ryb, savců, obojživelníků i hmyzu.[29]

Houfování ptáků před tahem

Ptáci
Podrobnější informace naleznete v článku Migrace ptáků.

Z celkového počtu více než 10 tisíc druhů ptáků se za tažné považuje kolem 1850 druhů, čili kolem 20 %.[30][31] Většina migrací je vykonávána na ose sever-jih s menší či větší odchylkou k východu či západu. Na severní polokouli ptáci typicky odlétají na jaře do hnízdišť v severních oblastech, kde začínají kvést rostliny a množí se hmyz, a na podzim se vracejí do teplejších zimovišť na jihu. Na jižní polokouli je tento proces obráceně.[32] Některé druhy dokonce migrují ze severní na jižní polokouli. Vůbec nejdelší migraci mezi ptáky vykonává rybák dlouhoocasý, který každý rok táhne z hnízdišť v Arktidě do svých zimovišť na Antarktidě, čímž rybáci vytěží dvě léta s extrémní délkou denního světla. Hnízdiště a zimoviště rybáků jsou od sebe vzdálená cca 19 000 km, rybáci však nalétají jedním směrem spolu se zastávkami kolem 25 000 km.[33]

Ptačí migrace je řízena biologickými hodinami nastavenými podle délky denního světla. Čas migrace se v ptácích signalizuje hormonálními změnami.[34] Pro navigaci opeřenci využívají magnetického pole Země, olfaktorické (čichové) vnímání, vizuální prvky v terénu i polohu Slunce a hvězd.[35][36] U stěhovavých ptáků se vyvinula řada fyziologických, hormonálních i neurologických adaptací, které jim pomáhají vyrovnat se s extrémní povahou migrace. K těmto adaptacím patří hlavně schopnost těla navýšit zásoby tuku před migrací, kontrola spánku, transformace vnitřních orgánů (smskrnutí orgánů před letem) nebo kontrola přepeřování.[37][38]

Ryby
Podrobnější informace naleznete v článku Migrace ryb.
Řada druhů lososů migruje proti proudu řek za účelem páření

Většina druhů ryb je relativně limitována v možnostech svého pohybu, takže zůstávají většinu roku ve stejné oblasti a podnikají pouze krátké migrace za účely páření, sehnání potravy nebo přezimování. Několik set druhů migruje na dlouhé vzdálenosti, někdy až na tisíce kilometrů daleko. Kolem 120 druhů ryb včetně lososů migruje mezi sladkou a mořskou vodu (tzv. diadromní migrace).[39][40]

Řada druhů krmných ryb jako sledi a huňáčci migrují velké vzdálenosti napříč oceánem. Takoví huňáčci se třou u jižních a západních břehů Islandu, jejich larvy jsou unášeny proudem ve směru hodinových ručiček kolem islandských břehů, zatímco dospělci se vydají na sever k ostrovu Jan Mayen za potravou a na Island se vrací podél východního pobřeží Grónska.[41]

Během tahu sardinek se miliardy sardinek tečkovaných vytírají ve studených vodách u Střelkového mysu, načež se vydávají na sever podél východního pobřeží Jihoafrické republiky.[42]

Hmyz

Migrující hmyz představuje vůbec největší tažnou biomasu, dokonce mnohem větší než je biomasa tažných ptáků.[43][44] Řada druhů okřídleného hmyzu jako jsou motýli, vážky nebo okřídlené kobylky migrují na dlouhé vzdálenosti. Z vážek táhnou hlavně zástupci rodů Libellula nebo Sympetrum, kteří jsou známí svými masovými migracemi. Vážka Pantala flavescens dokonce migruje mezi Indií a Afrikou a vykonává tak jednu z nejdelších migračních cest z celé říše hmyzu.[45] Jednotlivci tohoto druhu urazí i 6000 km.[46] K takto dlouhým migračním cestám může docházet ve výjimečných případech i u sarančat pustinných, které byly v roce 1998 zaznamenány při využití vzdušných proudů v intertropické zóně konvergence, což jim umožnilo přeletět ze západní Afriky na 4500 km vzdálené karibské ostrovy.[9] K podobné jednosměrné (avšak předvídatelné) migraci se uchylují samci sklípkanů, kteří po několika letech strávených v norách se najednou vydají hledat samici, se kterou se spáří a několik týdnů na to umírají.[47][48]

Shromažďování migračních vážek Pantala flavescens na jihozápadě Indie

U některých druhů hmyzu, jako jsou monarchové stěhovaví nebo babočky bodlákové, dochází k multigenerační migraci, při které žádný jedinec nevykoná celou migrační cestu, ale druhy se množí během tahu a zatímco starší generace hyne, čerstvě narození jedinci pokračují v tahu.[49] U monarchů stěhovavých se může během jediné migrace mezi Mexikem a Kanadou v průběhu stejné sezóny vyměnit až pět generací.[50]

Savci

Na výjimečně dlouhé vzdálenosti migruje i řada druhů savců, především kopytníků, kteří migrují za lepší pastvou (především čerstvou trávou, která je bohatá na živiny).[51] Vůbec nejdelší migraci chozením vykonávají sobi polární. Severoamerické poddruhy (známe kolektivně jako karibu) se pohybují i v půl milionových stádech a během jediného migračního cyklu mohou urazit až pět tisíc kilometrů.[52] Někteří savci jako jako je vlk obecný, liška polární či kulan mohou každoročně urazit i větší vzdálenosti, nicméně v jejich případě se spíše jedná o rozptyl než migraci.[53]

Další masové migrace vykonávají např. pakoni žíhaní, jejichž populace se odhaduje na 1,7 milionu jedinců,[54] či zebry a gazely, které po statisících migrují napříč africkým pláněmi.[55] Masové migrace vykonává přes 20 dalších druhů kopytníků.[51] Vedle afrických druhů se jedná i o bizony americké, nicméně jejich migrace je v moderních dobách omezena mezi Velkými prériemi a oblastmi v Albertě a Yellowstonu.[56] Řada afrických kopytníků během migrací naráží na zásadní problém, který představují nově budované ploty pro chov hospodářských zvířat, které mohou např. zabránit migrantům v přístupu k potravě nebo vodě.[57] Obecně platí, že pohyb savců v krajině s velkými zásahy člověka je zhruba poloviční až třetinový oproti oblastem s žádnými nebo malými zásahy.[58]

Ptačí pohled na shromažďování pakoňů v národním parku Serengeti

Vedle kopytníků se migrace relativně často vyskytuje i u letounů (stále však méně často než u ptáků). Ve srovnání s ptáky letouni ani nemigrují na tak velké vzdálenosti; maximální vzdálenosti migrujících letounů nepřesahují dva tisíce kilometrů.[59] K nejznámějším masivním letounovitým migrantům patří tadaridy guánové, které migrují mezi Mexikem a západem Spojených států.[60] Většina stěhovavých druhů letounů patří do čeledi netopýrovití.[61] Sezónní migrace až 10 milionů kaloňů plavých představuje dokonce nejmasivnější migraci z celé skupiny savců.[62]

Migrace hraje důležitou roli v životě řady kytovců jako jsou velryby, delfíni nebo sviňuchy. Některé druhy plavou ohromné vzdálenosti mezi jejich rozmnožovacími a krmnými stanovišti.[63] Plejtváci obrovští mohou ročně naplavat i 20 tisíc kilometrů při cestách mezi antarktickými vodami, kde se krmí, a tropickými vodami, kde se páří.[64] Podobný vzorec následuje i řada dalších kosticovitých kytovců.[65] Z delfínů migruje např. plískavice tmavá[66] nebo delfín skákavý.[67]

I když se lidé řadí mezi savce, lidská migrace v té moderní podobě se vymyká pojetím zmíněným v tomto článku. Výjimku snad mohou představovat tradiční migrační vzorce některých pasteveckých či kočovných kultur, kde se pastevci přesouvají spolu se svými zvířaty z výše položených oblastí do údolí (transhumance),[68][69][70] či některé tradiční nomádské kultury jako jsou skandinávští Sámové, kteří následují migrující soby.[71]

Další živočichové
Krabi Gecarcoidea natalis při každoroční migraci

Typickými migranty ze skupiny plazů jsou mořské želvy, z nichž migruje většina druhů. Mořské želvy mohou táhnout stovky až tisíce kilometrů, přičemž hnacím motorem jejich migrací je honba za potravou, která se často nachází v odlišných oblastech než jejich hnízdiště. U mořských želv se dají vysledovat dvě migrační strategie: 1) mořské želvy migrují mezi hnízdními plážemi a krmišti, přičemž tato krmiště jsou poměrně specifická a želvy na ně evidentně míří za účelem krmení (např. kareta obrovská); 2) želvy migrují na hnízdní pláže, avšak zbytek roku tráví sbíráním potravy v oceánu bez specifického cíle (kareta zelenavá, kožatka velká).[72][73] Otázka navigace mořských želv zůstává z velké části nerozluštěna.[73] Ví se, že při nejmenším některé druhy dokáží využít magnetické pole Země,[74] polohu Slunce nebo směru vln.[73][75]

Animace diurnální vertikální migrace v průběhu dne

Migrují i někteří korýši jako jsou krabi Gecarcoidea natalis z Vánočního ostrova, kteří po milionech každoročně táhnou do oceánu, kde dojde k vypuštění vajíček.[76] Larvy krabů poté zůstanou několik týdnů ve vodě, načež se vrátí zpět na břeh.[77] Migrují i ostrorepi, kteří se na jaře přesouvají do mělkých vod a na pláže, kde se páří.[78] Na jejich vajíčkách jsou přitom potravně závislé některé druhy tažných ptáků jako jsou jespáci rezaví.[79]

Nejmenší známí živočichové, kteří migrují, jsou zooplankton,[80] u kterého nastává každodenní diurnální vertikální migrace. Zatímco přes noc se zooplankton drží při hladině, na noc se ponořuje do hlubších vod. Hlavními důvody těchto pohybů jsou distribuce potravy a predace, i když příčiny budou patrně komplexnější.[81]

Sledování migrace

Vědecké poznání migrace je založeno zejména na možnostech sledování pohybu zvířat. Ke klasickým metodám trakování migrace ptáků patří kroužkování, za jehož zakladatele se považuje dánský ornitolog Hans Mortensen, který začal kroužkovat první ptáky koncem 19. století.[82] Od té doby byly okroužkovány miliony ptáků a kroužkování pomohlo a dodnes pomáhá poodkrývat migrační chování ptáků. Klíčovou výhodou kroužkování je to, že je to levná, neinvazivní a poměrně snadná metoda, jak získat informace o migračním druhu.[83] Obdobou kroužkování u ptáků je značkování u savců a dalších zvířat např. pomocí ušních známek, obojků a dalších fyzických objektů připevněných na těle.[84] Pro značkování motýlů se používají malé nálepky, které se nalepí na jejich křídla .[85]

Monarcha stěhovavý se značkou na křídle, která slouží k pozdější identifikaci

Klíčové nevýhody kroužkování (resp. značkování obecně) je to, že k získání informace o kroužku nebo značce je potřeba živočicha znovu odchytit či alespoň spatřit. Znalosti získané značkováním navíc neposkytují informaci o tom, co se dělo se zvířetem mezi označkováním a odchytem.[86] Tento nedostatek řeší radiotelemetrie, která se začala používat pro trasování zvířat v 50. letech 20. století,. Díky radiotelemetrii bylo možné např. připevnit na krk zvířete obojek s vysílačkou, která pomocí radiových vln vysílala signály o poloze zvířete.[87] Nevýhodou této metody je, že příjemce signálu (vědec) musí být v dosahu vysílaných radiovln, která je typicky maximálně několik kilometrů.[88] Snad nejzásadnější průlom proto nastal s příchodem GPS zařízení v 70. letech 20. století. Díky této moderní telemetrii se na zvíře umístí GPS zařízení (může se jednat např. o obojek na krku nebo noze, u ptáků např. zařízení na hřbetě), které v pravidelných intervalech stahuje data o poloze zvířete, která se buďto ukládají do lokální paměti nebo jsou rovnou vysílána online. Nevýhodou GPS zařízení je jejich vysoká nákladnost a váha, pročež mohou být instalovány jen na větší živočichy v projektech s velkým budgetem.[88]

Vlk obecný v Yellowstonském národním parku s obojkovým sledovacím zařízením

Zejména u menších ptáků jako jsou pěvci se proto využívá ultralehkých zařízení zvaných geolokátory. Tato miniaturní zařízení mohou vážit i méně než 1 gram a unesou je i tak malé druhy jako vlaštovky. Zařízení získává v určeném časovém intervalu každodenní data o intenzitě světla, z čehož se dají vyvodit zeměpisné souřadnice. Snad největší nevýhodou geolokátorů je to, že pro stáhnutí dat je potřeba ptáky znovu odchytit.[86] Pro sledování pohybu hmyzu jako jsou vážky nebo včely se používají hlavně radiometrické metody (miniaturní vysílačky a radiový přijímač).[89]

Další vědeckou metodou studia migrace je zjištění původu živočicha pomocí informací ze stabilních izotopoých vodíků (deuterium) v dešťové vodě, která byla absorbována živočichy skrze potravu. Obsah deuteria v dešťové vodě je totiž jedinečný pro každou oblasti, a díky změření jejího množství v tělech živočichů (vlasech, křídlech, peří aj.) je možné určit jeho předchozí polohu či původ.[90]

Odkaz v kultuře
Pfeilstorch ze zoologické sbírky Roztocké univerzity

Migrace zvířat fascinovala lidstvo již od nepaměti. Svědčí o tom mj. malby migrujících druhů v jeskyních v Lascaux, Altamiře nebo Tassili, které vyobrazují migrační druhy jako jsou pratuři nebo bizoni. V předbiblických dobách sestovaly národy Arábie a Persie části svých kalendářů podle toho, kdy odlétaly a přilétaly určité druhy ptáků.[1] Jedny z nejstarších zmínek o migracích pochází ze Starého zákona. Např. v knize Exodus je zmiňována migrace sarančat jako jedna z deseti egyptských ran, která přinesla pohromu na celý Egypt.[91] O poznání vlídněji se Starý zákon zmiňuje o migraci křepelek, které poskytly potravu izraelskému lidu během pobytu v poušti.[92][93]

Řecký klasický filosof Aristotelés byl jeden z prvních filosofů, který se migrací zabýval vážněji. Aristotelés si mj. všiml, že ptáci před tahem přiberou na váze a že odlétají s příchodem chladného počasí. Tento filosof také vyslovil domněnku, že ptáci v zimě hibernují; tato teorie přetrvávala mezi lidmi po následující dva tisíce let.[94][95] Změna paradigmatu chápání ptačí migrace začala probíhat pozvolna v 18. a 19. století. Jeden z prvních solidních důkazů o ptačí migraci přinesl tzv. pfeilstorch (z německého pfeil, čili „šíp“, a storch, „čáp“). Tímto německým výrazem se označuje čáp, který byl objeven roku 1822 v Německu. Čáp měl v krku zabodnutý šíp afrického původu, takže bylo jasné, že tento velký pták do Německa přiletel z Afriky.[96] Klíčovým krokem ke studiu migrace ptáků pak byl vynález kroužkování, se kterým přišel dánský ornitolog Hans Mortensen na přelomu 19. a 20. století.[82]

O migraci byla natočena řada dokumentárních filmů jako nap. Velká migrace (National Geographic, 2010)[97] nebo Velké přírodní migrace (BBC, 2016).[98]

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Animal migration na anglické Wikipedii.

  1. Cloudsley-Thompson 1988, s. 7.
  2. Migration. www.nationalgeographic.org [online]. National Geographic Society, 2019-06-28 [cit. 2022-01-19]. Dostupné online. (anglicky)
  3. ATTENBOROUGH, David. The Trials of Life. London: Collins/BBCBooks, 1990. Dostupné online. ISBN 978-0-00-219940-7. S. 123.
  4. SILVA, S.; SERVIA, M. J.; VIEIRA-LANERO, R. Downstream migration and hematophagous feeding of newly metamorphosed sea lampreys (Petromyzon marinus Linnaeus, 1758). Hydrobiologia. 2013-01-01, roč. 700, čís. 1, s. 277–286. Dostupné online [cit. 2022-01-18]. ISSN 1573-5117. DOI 10.1007/s10750-012-1237-3. (anglicky)
  5. Why Animals Migrate. www.nationalgeographic.org [online]. National Geographic Society, 2011-01-26 [cit. 2022-01-18]. Dostupné online. (anglicky)
  6. DINGLE, Hugh; DRAKE, V. Alistair. What Is Migration?. S. 113–121. BioScience [online]. 2007-02-01 [cit. 2022-01-18]. Roč. 57, čís. 2, s. 113–121. DOI 10.1641/B570206. (anglicky)
  7. BAKER, Robin. The evolutionary ecology of animal migration. New York: Holmes & Meier, 1978. ISBN 9780340194096. S. 23. (anglicky)
  8. Úmluva o ochraně stěhovavých druhů volně žijících živočichů (Bonnská úmluva) [online]. Ministerstvo životního prostředí [cit. 2022-01-18]. Dostupné online.
  9. TIPPING, Christopher. Chapter 11: The Longest Migration. Book of Insect Records [online]. Department of Entomology & Nematology, 2015-09-24 [cit. 2022-01-20]. Dostupné online. (anglicky)
  10. Katherine A. Cresswell, William H. Satterthwaite & Gregory A. Sword, „Understanding the evolution of migration through empirical examples“. In Animal migration: a synthesis, 2011, s. 7–16.
  11. Migration - Origin and evolution of migration. www.britannica.com [online]. Britannica.com [cit. 2022-01-25]. Dostupné online. (anglicky)
  12. ALEXANDER, R. McN. When Is Migration Worthwhile for Animals That Walk, Swim or Fly?. Journal of Avian Biology. 1998, roč. 29, čís. 4, s. 387–394. Dostupné online [cit. 2022-01-19]. ISSN 0908-8857. DOI 10.2307/3677157. (anglicky)
  13. HANEY, James. Diel Patterns of Zooplankton Behavior. Bulletin of Marine Science. 1988-11-01, roč. 43, s. 583–603. Dostupné online [cit. 2022-01-19]. (anglicky)
  14. ILAMNER, William M.; HAURI, Ivan R. Long-distance horizontal migrations of zooplankton (Scyphomedusae: Mastigias)1. Limnology and Oceanography. 1981-05, roč. 26, čís. 3, s. 414–423. Dostupné online [cit. 2022-01-19]. ISSN 0024-3590. DOI 10.4319/lo.1981.26.3.0414. (anglicky)
  15. The Basics of Bird Migration: How, Why, and Where. [online]. 1 January 2007 [cit. 2020-04-30]. Dostupné online. (anglicky)
  16. About Pacific Salmon [online]. Pacific Salmon Commission [cit. 2022-01-19]. Dostupné online. (anglicky)
  17. INGERSOLL, Ernest. Migration [online]. The Encyclopedia Americana, 1920 [cit. 2022-01-19]. Dostupné online. (anglicky)
  18. GWINNER, E. Circadian and circannual programmes in avian migration. Journal of Experimental Biology. 1996-01-01, roč. 199, čís. 1, s. 39–48. Dostupné online [cit. 2022-01-19]. ISSN 0022-0949. DOI 10.1242/jeb.199.1.39. (anglicky)
  19. GIBSON, R.N. Go with the flow: tidal migration in marine animals. Hydrobiologia. 2003-08-01, roč. 503, čís. 1, s. 153–161. Dostupné online [cit. 2022-01-19]. ISSN 1573-5117. DOI 10.1023/B:HYDR.0000008488.33614.62. (anglicky)
  20. BRENNER, M.; KRUMME, U. Tidal migration and patterns in feeding of the four-eyed fish Anableps anableps L. in a north Brazilian mangrove. Journal of Fish Biology. 2007, roč. 70, čís. 2, s. 406–427. Dostupné online [cit. 2022-01-19]. ISSN 1095-8649. DOI 10.1111/j.1095-8649.2007.01313.x. (anglicky)
  21. REJEKI, Sri; NAYLOR, Ernest. Tidal migrations and rhythmic behaviour of sandbeach crustacea. Revista Chilena de Historia Natural. 1996, roč. 69, s. 475–484. Dostupné online [cit. 2022-01-19]. (anglicky)
  22. Ecological significance of migration. www.britannica.com [online]. Britannica.com [cit. 2022-01-25]. Dostupné online. (anglicky)
  23. LENNOX, Robert J.; CHAPMAN, Jacqueline M.; SOULIERE, Christopher M. Conservation physiology of animal migration. Conservation Physiology. 2016-01-01, roč. 4, čís. 1, s. cov072. Dostupné online [cit. 2022-01-25]. ISSN 2051-1434. DOI 10.1093/conphys/cov072. PMID 27293751. (anglicky)
  24. Ricardo M. Holdo, Robert D. Holt, Anthony R.E. Sinclair, Brendan J. Godley & Simon Thirgood, „Migration impacts on communities and ecosystems: empirical evidence and theoretical insights“. In Animal migration: a synthesis, 2011, s. 131–143.
  25. FRITZSCHE MCKAY, Alexa; HOYE, Bethany J. Are Migratory Animals Superspreaders of Infection?. S. 260–267. Integrative and Comparative Biology [online]. 2016-08-01 [cit. 2022-01-25]. Roč. 56, čís. 2, s. 260–267. DOI 10.1093/icb/icw054. (anglicky)
  26. COHEN, Emily B.; AUCKLAND, Lisa D.; MARRA, Peter P.; HAMER, Sarah A. Avian Migrants Facilitate Invasions of Neotropical Ticks and Tick-Borne Pathogens into the United States. S. 8366–8378. Applied and Environmental Microbiology [online]. 2015-12-15 [cit. 2022-01-25]. Roč. 81, čís. 24, s. 8366–8378. DOI 10.1128/AEM.02656-15. (anglicky)
  27. VERHAGEN, Josanne H.; HERFST, Sander; FOUCHIER, Ron A. M. How a virus travels the world. S. 616–617. Science [online]. 2015-02-06 [cit. 2022-01-25]. Roč. 347, čís. 6222, s. 616–617. DOI 10.1126/science.aaa6724. (anglicky)
  28. OGAWA, Hirohito; MIYAMOTO, Hiroko; NAKAYAMA, Eri; YOSHIDA, Reiko; NAKAMURA, Ichiro; SAWA, Hirofumi; ISHII, Akihiro. Seroepidemiological Prevalence of Multiple Species of Filoviruses in Fruit Bats ( Eidolon helvum ) Migrating in Africa. S. S101–S108. Journal of Infectious Diseases [online]. 2015-10-01 [cit. 2022-01-25]. Roč. 212, čís. suppl 2, s. S101–S108. DOI 10.1093/infdis/jiv063. (anglicky)
  29. Schueller & Schueller 2009, s. 9.
  30. ROLLAND, Jonathan; JIGUET, Frédéric; JØNSSON, Knud Andreas; CONDAMINE, Fabien L.; MORLON, Hélène. Settling down of seasonal migrants promotes bird diversification. S. 20140473. Proceedings of the Royal Society B: Biological Sciences [online]. 2014-06-07 [cit. 2021-12-11]. Roč. 281, čís. 1784, s. 20140473. DOI 10.1098/rspb.2014.0473. (anglicky)
  31. SOMVEILLE, Marius; MANICA, Andrea; BUTCHART, Stuart H. M.; RODRIGUES, Ana S. L. Mapping Global Diversity Patterns for Migratory Birds. S. e70907. PLoS ONE [online]. 2013-08-07 [cit. 2021-12-20]. Roč. 8, čís. 8, s. e70907. DOI 10.1371/journal.pone.0070907. (anglicky)
  32. NEWTON, Ian. The migration ecology of birds. Amsterdam: Elsevier-Academic Press, 2008. Dostupné online. ISBN 978-0-12-517367-4. S. 3. (anglicky)
  33. HROMÁDKOVÁ, Tereza; PAVEL, Václav; FLOUSEK, Jiří. Seasonally specific responses to wind patterns and ocean productivity facilitate the longest animal migration on Earth. Marine Ecology Progress Series. 2020-03-19, roč. 638, s. 1–12. Dostupné online [cit. 2022-01-20]. ISSN 0171-8630. DOI 10.3354/meps13274. (anglicky)
  34. FUSANI, Leonida; CARDINALE, Massimiliano; CARERE, Claudio. Stopover decision during migration: physiological conditions predict nocturnal restlessness in wild passerines. Biology Letters. 2009-06-23, roč. 5, čís. 3, s. 302–305. Dostupné online [cit. 2022-01-20]. DOI 10.1098/rsbl.2008.0755. PMID 19324648. (anglicky)
  35. WILTSCHKO, Roswitha; WILTSCHKO, Wolfgang. Chapter Seven - Avian Navigation: A Combination of Innate and Learned Mechanisms. Příprava vydání Marc Naguib, H. Jane Brockmann, John C. Mitani, Leigh W. Simmons, Louise Barrett, Sue Healy, Peter J. B. Slater. Svazek 47. [s.l.]: Academic Press, 2015. Dostupné online. DOI 10.1016/bs.asb.2014.12.002. S. 229–310. (anglicky)
  36. HEYERS, Dominik; MANNS, Martina; LUKSCH, Harald. A Visual Pathway Links Brain Structures Active during Magnetic Compass Orientation in Migratory Birds. PLOS ONE. 26. 9. 2007, roč. 2, čís. 9, s. e937. Dostupné online [cit. 2022-01-20]. ISSN 1932-6203. DOI 10.1371/journal.pone.0000937. PMID 17895978. (anglicky)
  37. HEDENSTRÖM, Anders. Adaptations to migration in birds: behavioural strategies, morphology and scaling effects. Philosophical Transactions of the Royal Society B: Biological Sciences. 2008-01-27, roč. 363, čís. 1490, s. 287–299. Dostupné online [cit. 2022-01-20]. DOI 10.1098/rstb.2007.2140. PMID 17638691. (anglicky)
  38. BAUCHINGER, Ulf; KOLB, Harald; AFIK, Danny. Blackcap Warblers Maintain Digestive Efficiency by Increasing Digesta Retention Time on the First Day of Migratory Stopover. Physiological and Biochemical Zoology. 2009-09-01, roč. 82, čís. 5, s. 541–548. Dostupné online [cit. 2022-01-20]. ISSN 1522-2152. DOI 10.1086/603638. (anglicky)
  39. MYERS, George S. Usage of Anadromous, Catadromous and Allied Terms for Migratory Fishes. Copeia. 1949, roč. 1949, čís. 2, s. 89–97. Dostupné online [cit. 2022-01-20]. ISSN 0045-8511. DOI 10.2307/1438482. (anglicky)
  40. Harden Jones, F. R., „Fish Migration: strategy and tactics“, s. 139–166. In Aidley, 1981.
  41. BARBARO, Alethea; EINARSSON, Baldvin; BIRNIR, Björn. Modelling and simulations of the migration of pelagic fish. ICES Journal of Marine Science. 2009-06-01, roč. 66, čís. 5, s. 826–838. Dostupné online [cit. 2022-01-20]. ISSN 1054-3139. DOI 10.1093/icesjms/fsp067. (anglicky)
  42. FRÉON, P; COETZEE, J C; VAN DER LINGEN, C D. A review and tests of hypotheses about causes of the KwaZulu-Natal sardine run. African Journal of Marine Science. 2010-11-02, roč. 32, čís. 2, s. 449–479. Dostupné online [cit. 2022-01-20]. ISSN 1814-232X. DOI 10.2989/1814232X.2010.519451. (anglicky)
  43. Insect Migration Study Reveals Biggest Biomass Movement on Planet. Haaretz. Dostupné online [cit. 2022-01-27]. (anglicky)
  44. HU, Gao; LIM, Ka S.; HORVITZ, Nir. Mass seasonal bioflows of high-flying insect migrants. Science. 2016-12-23. Dostupné online [cit. 2022-01-27]. DOI 10.1126/science.aah4379. (anglicky)
  45. WILLIAMS, C. B. Insect Migration. Annual Review of Entomology. 1957-01-01, roč. 2, čís. 1, s. 163–180. Dostupné online [cit. 2022-01-20]. ISSN 0066-4170. DOI 10.1146/annurev.en.02.010157.001115. (anglicky)
  46. dragonfly | Description, Anatomy, Habitat, Life Cycle, & Facts | Britannica. www.britannica.com [online]. [cit. 2022-01-20]. Dostupné online. (anglicky)
  47. MUELLER, Jennifer. The Migration of Spiders. Pets on Mom.com [online]. [cit. 2022-01-21]. Dostupné online. (anglicky)
  48. GAMMON, Katherine. 'Ding dong, it's time': dancing tarantulas emerge in droves to mate in western US. the Guardian [online]. 2019-09-07 [cit. 2022-01-21]. Dostupné online. (anglicky)
  49. STEFANESCU, Constantí; PÁRAMO, Ferran; ÅKESSON, Susanne; ALARCÓN, Marta; ÁVILA, Anna; BRERETON, Tom; CARNICER, Jofre. Multi-generational long-distance migration of insects: studying the painted lady butterfly in the Western Palaearctic. Ecography. 2013, s. 474–486. Dostupné online. ISSN 0906-7590. DOI 10.1111/j.1600-0587.2012.07738.x. (anglicky)
  50. Monarch butterflies may take five generations to migrate to US. NBC News [online]. [cit. 2022-01-20]. Dostupné online. (anglicky)
  51. HARRIS, G; THIRGOOD, S; HOPCRAFT, Jgc. Global decline in aggregated migrations of large terrestrial mammals. Endangered Species Research. 2009-04-21, roč. 7, s. 55–76. Dostupné online [cit. 2022-01-20]. ISSN 1863-5407. DOI 10.3354/esr00173. (anglicky)
  52. reindeer | Habitat, Diet, Antlers, & Facts | Britannica. www.britannica.com [online]. [cit. 2022-01-20]. Dostupné online. (anglicky)
  53. JOLY, Kyle; GURARIE, Eliezer; SORUM, Mathew S. Longest terrestrial migrations and movements around the world. Scientific Reports. 2019-10-25, roč. 9, čís. 1, s. 15333. Dostupné online [cit. 2022-01-20]. ISSN 2045-2322. DOI 10.1038/s41598-019-51884-5. PMID 31654045. (anglicky)
  54. Connochaetes taurinus: IUCN SSC Antelope Specialist Group. IUCN Red List of Threatened Species [online]. 2016-01-07 [cit. 2022-01-20]. Dostupné online. DOI 10.2305/iucn.uk.2016-2.rlts.t5229a163322525.en. (anglicky)
  55. How to Get To Ngorongoro Crater in Tanzania [online]. 2013-06-07 [cit. 2022-01-20]. Dostupné online. (anglicky)
  56. Wiping Out The World's Mass Migrations: First Analysis Of The Effect Of Habit Changes On Migrating Grazers. ScienceDaily [online]. [cit. 2022-01-20]. Dostupné online. (anglicky)
  57. OOSTERZEE, Penny van. Africa's great migrations are failing but there is a solution - and you can eat it too. The Conversation [online]. [cit. 2022-01-20]. Dostupné online. (anglicky)
  58. TUCKER, Marlee A.; BÖHNING-GAESE, Katrin; FAGAN, William F. Moving in the Anthropocene: Global reductions in terrestrial mammalian movements. Science. 2018-01-26. Dostupné online [cit. 2022-01-20]. DOI 10.1126/science.aam9712. (anglicky)
  59. FLEMING, Theodore H. Bat Migration. Encyclopedia of Animal Behavior. 2019, s. 605–610. PMID: null PMCID: PMC7149675. Dostupné online [cit. 2022-01-21]. DOI 10.1016/B978-0-12-809633-8.20764-4. (anglicky)
  60. TUTTLE, Merlin D. The Lives of Mexican Free-tailed Bats. Bats Magazine [online]. Bat Conservation International, 1995 [cit. 2022-01-21]. Dostupné online. (anglicky)
  61. BISSON, Isabelle-Anne; SAFI, Kamran; HOLLAND, Richard A. Evidence for Repeated Independent Evolution of Migration in the Largest Family of Bats. PLOS ONE. 21. 10. 2009, roč. 4, čís. 10, s. e7504. Dostupné online [cit. 2022-01-25]. ISSN 1932-6203. DOI 10.1371/journal.pone.0007504. PMID 19844569. (anglicky)
  62. Why the world's biggest mammal migration is crucial for Africa – photo essay. The Guardian [online]. 2021-01-05 [cit. 2022-01-25]. Dostupné online. (anglicky)
  63. Lockyer, C. H. & Brown, S. G. „The Migration of Whales“, s. 105–137. In Aidley 1981.
  64. TE ARA: THE ENCYCLOPEDIA OF NEW ZEALAND. Blue whales and fin whales [online]. New Zealand Ministry for Culture and Heritage Te Manatu [cit. 2022-01-21]. Dostupné online. (anglicky)
  65. Welcome to the world of whales, dolphins and porpoises - Whale and Dolphin Conservation [online]. [cit. 2022-01-21]. Dostupné online. (anglicky)
  66. Dusky dolphin [online]. Department of Conservation [cit. 2022-01-21]. Dostupné online. (anglicky)
  67. TAYLOR, Anna R.; SCHACKE, John H.; SPEAKMAN, Todd R.; CASTLEBERRY, Steven B.; CHANDLER, Richard B. Factors related to common bottlenose dolphin (Tursiops truncatus) seasonal migration along South Carolina and Georgia coasts, USA. S. 14–26. Animal Migration [online]. 2016-04-18. Roč. 3, čís. 1, s. 14–26. DOI https://doi.org/10.1515/ami-2016-0002. (anglicky)
  68. Migration vs. Immigration: Differences and Similarities. thewordpoint.com [online]. 2020-08-27 [cit. 2022-01-21]. Dostupné online. (anglicky)
  69. Human Migration. www.rspb.org.uk [online]. The RSPB: Giving nature a home [cit. 2022-01-21]. Dostupné online. (anglicky)
  70. QUINLAN, T.; MORRIS, C.D. Implications of changes to the transhumance system for conservation of the mountain catchments in eastern Lesotho. African Journal of Range & Forage Science. 1994-12-01, roč. 11, čís. 3, s. 76–81. Dostupné online [cit. 2022-01-21]. ISSN 1022-0119. DOI 10.1080/10220119.1994.9647851. (anglicky)
  71. The sami reindeer migration. www.visitnorway.com [online]. Visitnorway.com [cit. 2022-01-25]. Dostupné online. (anglicky)
  72. Sea Turtle Migration. SEE Turtles [online]. [cit. 2022-01-21]. Dostupné online. (anglicky)
  73. SALE, Alessandro; LUSCHI, Paolo. Navigational challenges in the oceanic migrations of leatherback sea turtles. Proceedings of the Royal Society B: Biological Sciences. 2009-11-07, roč. 276, čís. 1674, s. 3737–3745. Dostupné online [cit. 2022-01-21]. DOI 10.1098/rspb.2009.0965. PMID 19625321. (anglicky)
  74. LOHMANN, Kenneth J.; LOHMANN, Catherine M. F.; EHRHART, Llewellyn M. Geomagnetic map used in sea-turtle navigation. Nature. 2004-04, roč. 428, čís. 6986, s. 909–910. Dostupné online [cit. 2022-01-21]. ISSN 1476-4687. DOI 10.1038/428909a. (anglicky)
  75. SALMON, Mike. Can Marine Turtles Navigate? How Do We Know? [online]. Savetheseaturtle.org [cit. 2022-01-21]. Dostupné online. (anglicky)
  76. GASTELU, Gary. 'Absolutely epic' crab migration snarls traffic on Christmas Island. Fox News [online]. 2021-11-24 [cit. 2022-01-21]. Dostupné online. (anglicky)
  77. ADAMCZEWSKA, Agnieszka M.; MORRIS, Stephen. Ecology and Behavior of Gecarcoidea natalis, the Christmas Island Red Crab, During the Annual Breeding Migration. The Biological Bulletin. 2001-06-01, roč. 200, čís. 3, s. 305–320. Dostupné online [cit. 2022-01-21]. ISSN 0006-3185. DOI 10.2307/1543512. (anglicky)
  78. Horseshoe Crab [online]. Atlantic States Marine Fisheries Commission [cit. 2022-01-21]. Dostupné online.
  79. HARDT, Marah. The Secret Lives of Horseshoe Crabs [online]. Cool Green Science, 2016-08-11 [cit. 2022-01-21]. Dostupné online. (anglicky)
  80. Schueller & Schueller 2009, s. 20.
  81. CISEWSKI, Boris; STRASS, Volker H.; RHEIN, Monika. Seasonal variation of diel vertical migration of zooplankton from ADCP backscatter time series data in the Lazarev Sea, Antarctica. Deep Sea Research Part I: Oceanographic Research Papers. 2010-01-01, roč. 57, čís. 1, s. 78–94. Dostupné online [cit. 2022-01-21]. ISSN 0967-0637. DOI 10.1016/j.dsr.2009.10.005. (anglicky)
  82. PREUSS, Niels Otto. Hans Christian Cornelius Mortensen: Aspects of his life and of the history of bird ringing [online]. Duglebjerg, Denmark: 2000 [cit. 2021-12-11]. Dostupné online. (anglicky)
  83. CLEMINSON, Alexandra. Bird Banding. Knowledge Project [online]. The Nature Education, 2012 [cit. 2022-01-21]. Dostupné online. (anglicky)
  84. BEAUSOLEIL, Ngaio J.; MELLOR, David J.; STAFFORD, Kevin J. Methods for marking New Zealand wildlife: Amphibians, reptiles and marine mammals [online]. New Zealand Department of Conservation, 2004. Dostupné online. (anglicky)
  85. Monarch Tagging Program [online]. Monarch Watch [cit. 2022-01-21]. Dostupné online. (anglicky)
  86. KLVAŇA, Petr; CEPÁK, Jaroslav. Kudy a kam ptáci létají. Vesmir.cz [online]. 2018 [cit. 2021-12-29]. Dostupné online.
  87. TOMKIEWICZ JR., Stanley M. Tracking of Wild Life: A Convergence of Technologies | Telonics Inc.. www.telonics.com [online]. Telonics: Quality Electronics for Wildlife, Environmental Research, and Special Applications [cit. 2022-01-21]. Dostupné online.
  88. What is animal tracking? [online]. Movebank [cit. 2022-01-21]. Dostupné online. (anglicky)
  89. Tracking Migration of Dragonflies, Sparrows, and Bees [online]. National Geographic [cit. 2014-06-19]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 30 May 2014. (anglicky)
  90. DUFKOVÁ, Marie. Medicína a přírodověda [online]. Třípól, 2021-05-31 [cit. 2021-01-18]. Dostupné online.
  91. Ex 3, 2 – 4, 4 (Kral, ČEP)
  92. Nu 11, 31 (Kral, ČEP)
  93. Cloudsley-Thompson 1988, s. 7–12.
  94. FONE, Martin. Curious Questions: How did a stork with a spear through its neck solve the mystery of the migration of birds?. Country Life [online]. 2020-01-11 [cit. 2022-01-24]. Dostupné online. (anglicky)
  95. Cloudsley-Thompson 1988, s. 12.
  96. RICHTER, Stefan; BICK, Andreas. Zoological Collection Chapter 49. Zoological Collections [online]. Springer International Publishing, 2018. DOI 0.1007/978-3-319-44321-8_49. (anglicky)
  97. Velké migrace (2010) [online]. CSFD.cz [cit. 2022-01-25]. Dostupné online. (anglicky)
  98. Velké přírodní migrace (2016) [online]. CSFD.cz [cit. 2022-01-25]. Dostupné online.

Literatura
česky
  • CLOUDSLEY-THOMPSON, John, 1988. Migrace zvířat. Praha: Albatros.
anglicky
  • AIDLEY, D. J. Animal migration. Cambridge: Cambridge University Press, 1981. ISBN 978-0-52123-274-6.
  • BAKER, Robin. The evolutionary ecology of animal migration. New York: Holmes & Meier, 1978. ISBN 978-0-34019-409-6.
  • DINGLE, H. Migration: The Biology of Life on the Move. Oxford: Oxford University Press, 1996. ISBN 978-0-19802-577-1.
  • GAUTHREAUX, S. A. Animal migration, orientation, and navigation. New York: Academic Press, 1980. Dostupné online. ISBN 978-0-12277-750-9.
  • MILNER-GULLAND, E. J.; FRYXELL, J. M.; SINCLAIR, A. R. E. Animal migration: a synthesis. Oxford: Oxford University Press, 2011. ISBN 978-0-19956-899-4.
  • RIEDE, K. Global register of migratory species database, GIS maps and threat analysis ; results of the R+D-project 80805081 = Weltregister wandernder Tierarten. Münster: Federal Agency for Nature Conservation, 2002. ISBN 978-3-78433-826-2.
  • SCHUELLER, Gretel H.; SCHUELLER, Sheila K., 2009. Animal migration. New York: Chelsea House. ISBN 9781604131277.

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.