Sociální konstruktivismus

Sociální konstruktivismus navazuje na myšlenku I. Kanta, že lidské poznání nevzniká v přímém kontaktu smyslů s věcmi, nýbrž že je různě podmíněno našimi kategoriemi a priori. Při konstrukci sociálního světa hraje velkou roli jazyk, který svět nejen zobrazuje, ale i spoluvytváří. Významy nejsou v objektech předem a pevně dány, ale jsou na ně kladeny sociálními aktéry a mohou se tedy měnit.

Konstruktivismus tak stojí v opozici k objektivistickým a naturalistickým směrům v sociologii. Mezi konstruktivistické směry patří např. symbolický interakcionismus, fenomenologická sociologie a etnometodologie.

Teorie sociálního konstruktivismu je z velké části založena na knize autorů Petera L. Bergera a Thomase Luckmanna Sociální konstrukce reality (The social construction of reality), která poprvé vyšla v roce 1966, česky 1999. Dílo Bergera a Luckmanna je často spojováno s jejich slavnou větou: „Společnost je výtvorem člověka. Společnost je objektivní realitou. Člověk je výtvorem společnosti.“, který vyjadřuje základní myšlenku sociálního konstruktivismu.[2]

Stěžejním bodem sociálního konstruktivismu je odhalit, jakým způsobem je vytvářena sociální realita a jednotlivé sociální fenomény. Teorie sociálního konstruktivismu vychází z předpokladu, že realita není neměnná, ale je vytvářena prostřednictvím sociálních procesů. Berger a Luckmann tvrdí, že myšlenky, praktiky a přesvědčení získávají v procesu sociálních výměn postupně status reality.

Teorie se zabývá procesem vytváření významů, jejich institucionalizací a jejich přenášením z generace na generaci prostřednictvím tradic a procesu socializace. Sociální konstruktivismus chápe významy a realitu jako sociální konstrukty, které nejsou stálé. Jsou to neustále se měnící, dynamické procesy, utvářené a závislé na lidském jednání, které jsou skrze mezilidské interakce a chápání světa neustále přetvářeny a předávány dál.

Zatímco pohlaví je termínem biologickým, gender je pojmem psychologicko-kulturním. Řada genderových teoretiků pak nahlíží na gender právě optikou sociálního konstruktivismu, tedy jedním z možných diskurzů zkoumání genderové problematiky. Vliv konstruktivismu ve feministickém diskurzu se objevuje až v 90. letech. Průkopníky této myšlenky jsou ale již antropologové na počátku 20. století, kteří přinesli důkazy o tom, jak odlišně je v různých kulturách definována maskulinita a feminita.

Tradiční psychologové vnímají vliv kultury jako částečné modelování přes biologicky determinovanou podstatu, tedy že jen kultura sama, ve které je člověk vychován, nemůže utvářet různé vnímání světa. Sociální konstruktivismus ve feministickém uvažování o feminitě a maskulinitě zdůrazňuje, že pozorování a hodnocení nemají univerzální význam. To, co považujeme za pravdivé, je ovlivněno celoživotní zkušeností člověka v určité kultuře. Teorie tvrdí, že významy pojmů „muž“ a „žena“ nejsou objektivní a neměnné, ale že se tyto pojmy vždy utvářejí či konstruují v určitém kulturním a společenském kontextu a jejich obsah se proměňuje, a sice vždy ve vzájemném vztahu.

Gender a jeho definice, pojem „muž“ a „žena“ a to, co si pod nimi lidé představují, jsou tedy vždy závislé na společenském kontextu, ve kterém jsou prezentovány, na způsobu, jakým jsou prezentovány, a také na tom, kým jsou prezentovány.

Protipólem ke vnímání genderu z pohledu sociálního konstruktivismu je esencialismus, který vnímá ženskost a mužskost jako něco, co je neměnné a existuje nezávisle na sociálních okolnostech života jedince.

Sociální konstrukce reality je často spojována s médii. Teoretik médií Denis McQuail například uvádí, že „média do značné míry konstruují společenskou realitu a hlavní rysy normality pro potřeby veřejného, sdíleného společenského života, slouží rovněž jako rozhodující zdroj standardů, modelů a norem.“

Řada teoretiků se domnívá, že média a jejich rozvoj a rozšíření za poslední desetiletí jsou výrazným hybatelem společenských změn. Média jako tvůrci sociální reality jsou často spojována s feministickou revolucí v 60. letech 20. století. Rapidní rozšíření televizního vysílání v této době mělo přispět k upevňování identity a k proměnám mužských a ženských stereotypů a k následnému šíření feministické revoluce.