Gabriel Tarde

Tarde se narodil ve městě Sarlat v departementu Dordogne v jihozápadní Francii.

Studoval práva v Toulouse a později v Paříži. Mezi lety 1869 a 1894 byl soudcem právě v Dordogne. Zatím co pracoval jako soudce, zajímal se o kriminologii a psychologický základ kriminálního chování. Kriminologické studie mu sloužily jako základ pro jeho sociologické práce. V osmdesátých letech 20. století si korespondoval s mnoha zástupci kriminální antropologie, a i díky tomu se později stal hlavním představitelem francouzské školy kriminologie.

Od roku 1894 pak působil na ministerstvu spravedlnosti v Paříži jako ředitel úřadu pro trestní statistiku. Roku 1900 se pak stal profesorem moderní filozofie na Collège de France. Jako takový byl jedním z nejvýznamnějších kritiků Durkheimovi práce.[1]Kromě Durkheima ale kritizoval i např. Cesara Lombrosu, který tvrdil, že zločinné sklony jsou vrozené a fyziologicky rozpoznatelné. Tarde na rozdíl od něj zastával ve své práci Criminalité comparée názoru, že na kriminální jednání má velký vliv prostředí, kde subjekt žije.[2]Zemřel roku 1904 v Paříži ve věku 61 let.

Fenomén nápodoby umožňuje Tardovi vysvětlit nadindividuální povahu společnosti, přičemž však - na rozdíl od Émila Durkheima - společnost nechápe jako bytost svého druhu, ale považuje ji pouze za souhrn jednotlivců. Právě procesy nápodoby, opozice a přizpůsobení, které jednotlivce vzájemně propojují, vytvářejí specifičnost společnosti jako celku.

Mechanismus nápodoby probíhá dle Tarda následovně: inovativní prvky, které se v individuálním jednání čas od času objeví, se někdy ujmou a jsou napodobovány druhými; tato nápodoba se pak šíří z centra inovace v soustředných kruzích; tyto kruhy z různých center se vzájemně protínají a vzniká mezi nimi opozice; výsledkem jejich soupeření je vždy určitá forma vzájemného přizpůsobení, čímž vzniká odlišná kvalita a tak další inovace, jež se opět začíná šířit.

Tarde se podobně jako např. Charles Horton Cooley domníval, že proces modernizace povede ke stále dokonalejší rovnováze mezi společností a individui a připisoval velkou úlohu rozvoji veřejného mínění podporovaného masmédii, přičemž mínění veřejnosti jako publika, jehož členové jsou oddělení v prostoru a čase, výslovně odlišoval od psychiky davu, jenž je shromážděn v určitém čase na určitém místě.