Harold Garfinkel

Harold Garfinkel se narodil 29. října 1917 v rodině obchodníka s nábytkem v Newarku ve státě New Jersey.[2] Zde prožil i celé své dětství.[3] Během studia účetnictví na University of Newark (1935–1939) se Garfinkel začal stále více zajímat o sociologii a v roce 1939 se rozhodl studovat sociologii na University of North Carolina.[4][5] Během války byl povolán do armády.[6] Po jejím skončení zahájil v roce 1946 doktorské studium u významného sociologa Talcotta Parsonse na Harvard University, kde v roce 1952 získal titul PhD.[7] Nejprve učil dva roky na Princeton University a poté se stal profesorem na University of California, kde se začal systematicky věnovat své myšlence etnometodologie.[8] Po oficiálním odchodu na odpočinek v roce 1987 pracoval Harold Garfinkel i nadále jako emeritní profesor sociologie.[4] Byl držitelem ceny "Cooley-Mead Award", kterou mu v roce 1995 udělila American Sociological Association, a v roce 1996 získal čestný doktorát na University of Nottingham.[9]

Harold Garfinkel byl ženatý s Arlene Steinback. Z manželství pocházejí dvě děti, Leah Hertz a Mark Garfinkel.[10]

Za svého života vydal Harold Garfinkel celou řadu odborných knih, věnoval se ale i beletrii.[10] Jeho nejznámějším dílem je „Studies in Ethnomethodology“, které bylo poprvé publikováno v roce 1967.[11]

Harold Garfinkel zemřel 21. dubna 2011 v Los Angeles.

Pojem etnometodologie poprvé definoval Harold Garfinkel v roce 1967 ve svém díle „Studies in Ethnomethodology“. Vycházel přitom ze symbolického interakcionismu George Herberta Meada a fenomenologie, tedy přesného zkoumání jevů z pohledu člověka samotného.[12] Etnometodologie představuje praktickou sociologickou metodu, která zkoumá každodenní socialní interakce mezi lidmi a komunikační procesy.[13] Zabývá se tedy metodami, podle kterých lidé každodenně jednají a které používají k tomu, aby dokázali interpretovat jednaní a slova těch druhých.[14] Podle Garfinkela si lidé tyto metody nevybírají náhodně, nýbrž aplikují metody, které se ve společnosti již v minulosti uplatnily.[15] Garfinkel zastával názor, že se určité metody sociální interakce mohou či dokonce musí považovat za samozřejmé, jinak by sociální interakce nebyla vůbec možná.[16] Tyto samozřemé metody dávají každodennímu životu lidí jistý společenský řád.[16]

V rámci výzkumu prováděl Garfinkel například tzv.„krizové experimenty“ (breaching experiments).[17] Jeho studenti měli za úkol v rámci konverzace nutit své příbuzné nebo kamarády, aby přesně specifikovali jejich všeobecné dotazy. Např. na otázku „Jak se máš?“ zněla jejich odpověď „Jak to myslíš? Pracovně? Duševně? Zdravotně?... atd.“.[18] Studenti tak záměrně porušovali základní pravidla běžné sociální interakce za účelem zkoumání reakce testovaných osob.[15] Garfinkel tvrdil, že to, co se běžně považuje za nepodstatný konvenční rozhovor, je ve skutečnosti základním článkem sociálního života, a proto jeho porušení vede k selhání konverzace a vztahů mezi lidmi.[19]

Harold Garfinkel zastával názor, že k tomu, aby člověk pochopil smysl určité konverzace nebo činnosti, je nutné znát jejich sociální kontext, který ne vždy vyplývá ze samotných slov nebo jednání. Garfinkel nazval tento předpoklad pojmem indexikalita.[20]

Z prací Harolda Garfinkela vycházeli další sociologové, například Gail Jefferson, Emanuel Schegloff a Harvey Sacks, při rozvoji konverzační analýzy (Conversation Analysis).[21]

• 1946 Color trouble. in Primer for white folks. Edited by B. Moon, 269–286. Garden City, NY: Doubleday Doran
• 1956 Conditions of successful degradation ceremonies. American Journal of Sociology 61: 420–424.
• 1956 Some sociological concepts and methods for psychiatrists. Psychiatric Research Reports 6: 181–198.
• 1963 A conception of, and experiments with, ‘trust’ as a condition of stable concerted actions. in Motivation and social interaction. Edited by O.J. Harvey, 187–238. New York: The Ronald Press
• 1967 Studies in ethnomethodology. Englewood Cliffs, NJ: Prentice-Hall
• 1967 Practical sociological reasoning: Some features in the work of the Los Angeles suicide prevention center. in Essays in self-destruction. Edited by E. Shneidman, 171–186. New York: Science House
• 1968 Discussion: The origin of the term ‘ethnomethodology’. in Proceedings of the Purdue Symposium on Ethnomethodology. Edited by R. Hill and K. Grittenden, 15–18. Institute Monograph Series #1
• 1970 (with Harvey Sacks) On formal structures of practical actions. in Theoretical sociology: Perspectives and developments. Edited by J. McKinney and E. Tiryakian, 337–366. New York: Meredith
• 1972 A Comparison of Decisions Made on Four ‘Pre-Theoretical’ Problems by Talcott Parsons and Alfred Schultz. [first published in 1960]
• 1972 Studies in the routine grounds of everyday activities. in Studies in social interaction. Edited by D. Sudnow, 1–30. New York: The Free Press. [first published in 1964]
• 1972 Conditions of Successful Degradation Ceremonies. in Symbolic Interactionism. Edited by J. Manis and B. Meltzer, 201–208. New York: Allyn and Bacon
• 1976 An introduction, for novices, to the work of studying naturally organized ordinary activities.
• 1981 The Work of a Discovering Science Construed with Materials from the Optically Discovered Pulsar. Philosophy of the Social Sciences 11: 131–158.
• 2002 Ethnomethodology's program: Working out Durkheim's aphorism. Lanham, MD: Rowman & Littlefield. (Abstract)