Ralf Dahrendorf

Auf der Suche nach einer neuen Ordnung (česky Hledání nového řádu – přednášky o politice 21. století). Kniha je souborem šesti přednášek Ralfa Dahrendorfa konaných na přelomu let 2001 a 2002, ve kterých se zamýšlí nad hrozbami, kterým jsou moderní liberální demokracie vystavené v důsledku  procesu globalizace a modernizace společnosti. Jedná se tedy o sociální a politickou analýzu přítomnosti, která má za cíl odpovědět na otázky tehdejší doby a porozumět tak situaci ve světě na počátku 21. století, tedy ve světě, jenž Dahrendorf označuje za rozkolísaný a stojící na nebezpečné hranici ztráty všech pravidel a zábran nebo vzniku autoritářství a nových omezení. První přednáška se totiž konala pouze osm týdnů od 11. září 2001, tedy osm týdnů od teroristického útoku na USA. Tento útok na největší světovou velmoc otřásl celým světem a po období optimismu se vlády ujal strach z budoucnosti.[11][12]

Dělí se na následující kapitoly:

První část je věnována tématu životních šancí. Ralf Dahrendorf zde tvrdí, že lidstvo v těchto letech zažívá svou nejšťastnější éru existence vzhledem k historickým faktům. Klíčovým pojmem této části je štěstí. Autor se zamýšlí nad podobou štěstí v 20 a 21. století. Tato společenská hodnota je v dnešní době, kdy země východního bloku dosáhly demokracie, méně prožívána. Pocit štěstí je tak podle autora více vnímán při čerstvém dosažení určitého společenského požadavku, nikoli při jeho zevšednění a integraci do běžného života společnosti.

Druhá část knihy pojednává o globalizaci, jejím výskytu před a po pádu železné opony a analyzuje problémy spjaté s globalizací, především se pak pozastavuje nad problémem etnické identifikace, který je spojen s pojmem „Glokalizace“. Jako glokalizaci autor vnímá stav, kdy se národy snaží vyřešit lokální problémy na základě globálního kontextu.[13] Jednání etnik je tak podle autora vždy ovlivněno globálními souvislostmi.

Třetí část knihy nese název Kapitál bez práce. Ralf Dahrendorf zde rozlišuje dnešní pracovní podmínky s těmi minulými, přičemž nahlíží do historie dvou předešlých století a definuje pracovní svobodu, která je v dnešní době podle něj důležitým faktorem pracovní morálky. Jako hlavními prvky sociální rekonstrukce je pak podle autora krácení pracovní doby, s čímž se pojí krácení produktivního období života v důsledku větší dostupnosti vzdělání[14], nárůst státních svátků či zmírnění pracovních požadavků na den.        

Tato část díla se zabývá třídním bojem, jakožto následkem zvyšování lidského blahobytu. Ralf Dahrendorf se v této části zaměřuje především na země OECD a v rámci těchto zemí se pak zabývá rovností lidí a definuje sociální třídy. Přitom autor naráží na rozdělení světa na první, druhý a třetí svět.[15] Toto rozdělení od sebe odděluje konzumní a nedočkavou společnost prvního světa od bláhové společnosti světa třetího, která stále čeká na zázrak v podobě náhlého přílivu bohatství.

V páté části knihy Ralf Dahrendorf pojednává o demokracii. Tento pojem empiricky rozvádí a nahlíží do různých evropských demokratických systémů.[16] Autor zde popisuje jednoduchost politického systému v demokratických zemích na principu alternace dvou politických uskupení, přičemž poukazuje na komplikace, které nastávají s výskytem dalších politických stran, které nemusí zastupovat výhradně jen levý nebo pravý politický sektor, v tom případě se pak jedná o strany středu, nebo o různá regionální politická uskupení.

Závěrečná přednáška je filozofickou rozpravou o cílech a dějinách světové společnosti. Ralf Dahrendorf se zde zamýšlí nad cílem civilizování světa, svobodou nebo světoobčanskou společností. Jako zásadní spis pro své bádání autor uvádí titul Immanuela Kanta „Myšlenky ke světovým dějinám za světoobčanského hlediska“. Dahrendorf a Kant se zde shodují v cíli, který nazývají „občanskou společností všeobecně spravující právo“[17]. Tento cíl je systémem fungování společnosti na základě svobody, která je omezována určitými pravidly, které zabraňují vzniku absolutní svobody.

Tato Dahrendorfova kniha je sborníkem statí z let 1990 až 2003, díky tomuto rozptylu lze vypozorovat proměnu poměrů i Dahrendorfových názorů. Základním stavebním kamenem textu je společnost a svoboda, jimiž se autor zabývá v kontextu moderních dějin a veškerých v knize zpracovaných teoriích. Ve své kritice se často opírá o jména jako je Karl Popper, Imanuel Kant, Timothy Garton Ash a další.[18]

Na počátku díla se autor věnuje demokratické revoluci z roku 1989 a pádu komunistické nomenklatury. Na tuto skutečnost nahlíží z různých úhlů a hledí do budoucna. Analyzuje úspěšnost revolucí, srovnává je s reformami (kombinací obou vzniká termín revoluce[19] a uvádí čtenáře do problematiky skutečnosti, co se děje po revoluci (rozpad občanské společnosti, nestabilní elity, tzv. slzavé údolí ekonomiky atd).[20] Poznamenává, že mnohé země svou cestu ke svobodě musejí projít skrz velice trnitou cestu.

Dále v textech se Ralf Dahrendorf věnuje úvahám nad společností v nových demokratických režimech. Předchozí kapitoly byly především politologické, v těchto se zcela zaobírá společenstvem. Zamýšlí se nad morálkou, strukturou společnosti, která utrpěla po pádu komunismu značný šok. Pro udání příkladu srovnává Singapur a Londýn, sociologicky diametrálně odlišná města.

V první kapitole je předneseno propojení ekonomie a politiky, což byla strategie zvolená velkým množstvím států ke stabilizaci poměrů.[21] V esejích z roku 1995 přichází s velice specifickou myšlenkou kvadratury kruhu, kde definuje pilíře úspěšné demokracie. Těmi dle autora jsou: ekonomický blahobyt, sociální soudružnost a politická svoboda.[22]

Na počátku Dahrendorf víceméně prezentuje svoji zkušenost s profesním působením v Německu a jeho stavu před a po revoluci. Autor analyzuje postoj k Evropské unii. Striktně se vymezuje proti označení euroskeptik, ačkoliv sám působil v EU, míru integrace hodnotí negativně, a to především proto, že například u zavedení stejné měny, se upřednostnily záležitosti ekonomické před politickými, čímž trpí demokracie.[23]

Přednášky roku 1998 jsou nejobsáhlejší částí knihy, Ralf Dahrendorf se zde zabývá analýzou velkých historických revolucí (1989, 1968, 1884). Dále kritizuje otevřenou společnost, předkládá její problémy, z nichž jeho největší je ten, že lidé potřebují žít v zakotvené kultuře, musí cítit, že někam patří, jinak je to pro ně nepřirozené. Následně se posouvá ke kritice liberalismu, navzdory jeho politickému smýšlení.

V posledních kapitolách knihy Dahrendorf bilancuje nad uplynulými roky a přemítá nad těmi budoucími. Hodnotí především demokracii, poukazuje na oslabení parlamentu a hlasu lidu. Krom toho upozorňuje na sílící monopol informací a zamýšlí se nad otázkou přistěhovalectví a populismu.

• Versuchungen der Unfreiheit (česky Pokoušení nesvobody – intelektuálové v časech zkoušek, H & H Vyšehradská 2008)
• Über Grenzen (česky Překonávat hranice – životní vzpomínky, H & H Vyšehradská 2009)

Kniha z roku 1989 je koncipována jako dopis adresovaný Dahrendorfovu příteli z Polska a autor se v něm zamýšlí nad budoucností střední a východní Evropy, přičemž vychází z konkrétních událostí spojených s pádem komunistických režimů ve východní Evropě na konci 80. let. 

Dílo je rozděleno do tří částí:

První část je věnována tématu revoluce a jejímu významu pro vznik otevřené společnosti. Dahrendorf chápe revoluce, které proběhly na konci 80. let ve státech Střední a Východní Evropy, jako vítězství otevřené společnosti.  „Země východní a střední Evropy neodvrhly svůj komunistický systém jen proto, aby převzaly systém kapitalistický ... Odvrhly uzavřený systém, aby vytvořily otevřenou společnost, protože přestože systémů může být mnoho, otevřená společnost je jen jedna," uvádí.[24] K úspěšné transformaci postkomunistických uzavřených společností na společnosti otevřené je podle Dahrendorfa nezbytná rovnováha hospodářského růstu, sociální spravedlnosti a ústavních institucí, neboť jejich nerovnováha by mohla vyústit v návrat minulých fašistických režimů. 

V druhé části knihy jsou představeny politické a ekonomické předpoklady svobody, přičemž Dahrendorf tvrdí, že neexistuje přímá cesta od plánovitého hospodářství k hospodářství tržnímu. Životní podmínky většiny obyvatel transformujících se států se podle něj nejprve zhorší a teprve po určité době dojde k jejich zlepšení.[24] Poslední část je zaměřena na problémy Německa a budoucnost sjednocené Evropy. 

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Ralf Dahrendorf na Wikimedia Commons
• (česky) Nekrolog v Lidových novinách
• (slovensky) Dva eseje publikované ve slovenské internetové revue Salon
• (anglicky) William Grimes: Ralf Dahrendorf, Sociologist, Dies at 80. New York Times [online]