Kočkovití

Kočkovití (Felidae), hovorově nazývaní kočky, jsou čeledí řádu šelem. Dělí se na dvě recentní podčeledi – velké kočky (Pantherinae) a malé kočky (Felinae), a dvě fosilní podčeledi – Machairodontinae a Proailurinae.

Kočkovití
Reprezentanti kočkovitých šelem
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenstrunatci (Chordata)
Podkmenobratlovci (Vertebrata)
Třídasavci (Mammalia)
Řádšelmy (Carnivora)
Čeleďkočkovití (Felidae)
J. Fischer de Waldheim, 1817
Rody
Sesterská skupina
asijští linsangové (Prionodontidae)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Popis

První kočky se objevily během oligocénu, přibližně před 25 miliony let. Obě recentní podčeledi se od sebe oddělily asi před 11,5 miliony lety. Kočkovité šelmy jsou skvěle adaptovaní lovci, uzpůsobení k lovu ze zálohy.[1]

V současnosti žije na Zemi 41 druhů těchto šelem. Mezi nejznámější kočky patří bezpochyby kočka domácí, jejíž soužití s člověkem je známé již 4 000 až 7 000 let. Divocí příbuzní kočky domácí stále žijí v Africe a západní Asii, ale poničené životní prostředí značně omezilo plochy jejich výskytu. Jiné velmi známé druhy kočkovitých zahrnují velké kočky jako je lev, tygr, levhart, jaguár a množství malých koček jako například ocelot, rys ostrovid nebo puma americká. Za nejbližší příbuzné koček se považují asijští linsangové rodu Prionodon dříve řazení k cibetkám (Viverrinae).

Z celého řádu šelem se právě kočkovití nejvíce drží masožravého způsobu života – jsou na příjmu masa zcela závislí. Někdy se jim proto říká hypermasožravci. Jejich tělesná stavba je plně přizpůsobená lovu jiných zvířat. Mají pružné a svalnaté tělo, čelisti a zuby určené k silnému skusu, flexibilní přední končetiny zakončené ostrými zatažitelnými drápy (všichni kromě geparda) sloužícími k přidržení kořisti, zadní končetiny umožňující prudké zrychlení a skoky a srst tvořenou kamuflážními barevnými odstíny. Ze smyslů je co nejlépe vyvinut především zrak, jenž je určen k zachycení pohybu a k dobrému vidění za šera a tmy a následně také sluch. Co se týče chování, je pro ně typický samotářský způsob života, s výjimkou lvů a částečně gepardů.

Kočkovité šelmy přenášejí nemoc toxoplazmózu, jejímž původcem je výtrusovec Toxoplasma gondii.

Rozdíly mezi velkými a malými kočkami

Obecně platí, že malé kočky (podčeleď Felinae) jsou menší než zástupci podčeledi velkých koček (Pantherinae), které naopak bývají těžší. Neplatí to ale u všech druhů: Puma, která, ač se to podle její velikosti intuitivně nezdá, patří mezi malé kočky, přitom může být větší než irbis, levhart skvrnitý nebo jaguár americký, než zástupci velkých koček.

Dalším rozlišovacím znakem jsou zornice:

  • Všechny velké kočky mají kulatou zornici,
  • oproti úzkým a svislým zornicím malých koček. Ovšem některé malé kočky mají také kulatou zornici, například rys, jaguarundi nebo manul mají zornice kulaté, a přesto patří mezi malé kočky.

Největší rozdíl mezi velkými a malými kočkami je ve stavbě jazylky: malé kočky mají jazylku zkostnatělou, na rozdíl od velkých koček, u kterých je částečně chrupavčitá.

  • Chrupavčitá jazylka a pohyblivý hrtan dovoluje velkým kočkám hlasitě řvát, což malé kočky nedovedou. Velké kočky mohou příst jenom při výdechu.
  • Kostěná jazylka omezuje pohyblivost hrtanu, malé kočky proto nedokážou řvát, avšak zas mohou příst při nádechu i při výdechu, nepřerušovaně.

Dalším spolehlivým, i když méně nápadným rozdílem je rhinarium – neosrstěná plocha kolem nozder: Velké kočky mají rhinarium menší než malé kočky.

  • Všechny velké kočky také mají ušní boltce bez koncových štětiček z delších chlupů.
  • Malé kočky mají čenich vždy lysý.

Existují i etologické rozdíly, například v krmení:

  • Malé kočky konzumují potravu přikrčené, s končetinami pod tělem,
  • velké kočky žerou ve stoje.

Další rozdíly lze pozorovat v míře schopnosti zatahovat drápy a v kombinaci s tělesnou stavbou také ve schopnosti šplhat na stromy.

  malé kočky velké kočky
velikost menší druhy

(kromě pum a gepardů, které jsou v porovnání s některými velkými kočkami stejně velké i větší)

 obvykle větší druhy
zornice většinou svislá

(s výjimkou gepardů, manulů a pum)

vždy kulatá
jazylka kostěná (neumožňuje řev) částečně chrupavčitá (umožňuje řev)
rhinarium

(nozdry)

 větší neosrstěná plocha menší neosrstěná plocha

Klasifikace

Novější výzkumy[2][3] (v populární formě[4], česky pak[5]) zredukovaly počet rodů kočkovitých šelem a vyvrátily zvláštní postavení gepardů (nejblíže příbuzní jim jsou jaguarundi a puma americká). Naopak podčeleď velkých koček se ukázala jako monofyletická, na bázi stojící skupina. Poslední zásadní revize klasifikace kočkovitých proběhla v roce 2017 a představil ji tým vědců pod záštitou Mezinárodního svazu ochrany přírody. Tato klasifikace rozeznává 41 recentních druhů dělených do 14 rodů (konstatuje nejasný stav ohledně rodu Herpailurus - jaguarundi, který provizorně uznává) a 2 podčeledí:[6]

Přehled fosilních podčeledí a rodů

Kladogram

Podle fylogenetických analýz lze příbuzenské vztahy mezi extantními rody znázornit následujícím fylogenetickým stromem:[7]

Kočkovití 
Velké kočky 
 

 Neofelis

 
 

 Panthera

 
 
Malé kočky 
 
 

 Pardofelis

 
 

 Catopuma

 
 
 
 
 

 Caracal

 
 

 Leptailurus

 
 
 
 

 Leopardus

 
 
 

 Lynx

 
 
 
 

 Herpailurus

 
 

 Puma

 
 
 
 

 Acinonyx

 
 
 
 

 Otocolobus

 
 

 Prionailurus

 
 
 
 

 Felis

 
 
 
 
 
 
 
 
 
 

Odkazy

Reference
  1. David Polly, P. (2020). Ecometrics and Neogene faunal turnover: the roles of cats and hindlimb morphology in the assembly of carnivoran communities in the New World. in Bonis L. de & Werdelin L. (eds), Memorial to Stéphane Peigné: Carnivores (Hyaenodonta and Carnivora) of the Cenozoic. Geodiversitas, 42 (17): 257-304. doi: https://doi.org/10.5252/geodiversitas2020v42a17
  2. MATTERN, M. Y. a MCLENNAN, D. A. Phylogeny and Speciation of Felids. Cladistics 16, 2000, s. 232–253.
  3. JOHNSON, W. E. a kol. The Late Miocene Radiation of Modern Felidae: A Genetic Assessment. Science 311, 2006, s. 73–77.
  4. O'BRIEN, S. J. a JOHNSON, W. E. The Evolution of Cats. Scientific American 297, 2007.
  5. ZRZAVÝ, J. a ROBOVSKÝ, J. Kočkovité šelmy. Vesmír 86 (137), 2007, s. 566–567.
  6. KITCHENER, A. C., a kol. A revised taxonomy of the Felidae. Cat News Special Issue. Winter 2017, roč. 11, s. 1–80. Dostupné online.
  7. SAKAMOTO, Manabu; RUTA, Marcello. Convergence and Divergence in the Evolution of Cat Skulls: Temporal and Spatial Patterns of Morphological Diversity. S. 1–13, e39752. PLoS ONE [online]. 6. červenec 2012. Svazek 7, čís. 7, s. 1–13. Dostupné online. PDF . DOI 10.1371/journal.pone.0039752. (anglicky)

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.