Karakal

Karakal byl vědecky popsán Johannem Schreberem v roce 1776 pod binomickým jménem Felis caracal. Koncem 19. století mu bylo přiděleno v současnosti platné vědecké jméno Caracal caracal Matschie, 1892. Patří tedy do rodu Caracal (podčeleď malé kočky) a spolu s ním do tohoto rodu náleží ještě africká kočka zlatá (Caracal aurata).[2] Taxonomicky má poměrně blízko i k servalovi (Leptailurus serval), přestože ten náleží do jiného rodu.[pozn. 1][3]

Karakal má svůj původ v jižní či východní Africe. Jako samostatný taxon, přesněji jako rodová linie se zde objevuje asi před 4 miliony lety.[2]

Rozličné autority uznávají různý počet poddruhů, obvykle se uvádí nejméně tři[4] a nejvýše devět.[2] Jedná se oː

• C. c. algira (Wagner, 1841), severní Afrika
• C. c. caracal (Schreber, 1776), východní a jižní Afrika
• C. c. damarensis (Roberts, 1926), Namibie
• C. c. limpopoensis (Roberts, 1926), sever provincie Transvaal
• C. c. lucani (Rochebrune, 1885), jihovýchodní Gabon
• C. c. nubica (J. B. Fischer, 1829), pás od východního Kamerunu po Núbijskou poušť
• C. c. poecilotis (Thomas and Hinton, 1921), západní Afrika
• C. c. schmitzi (Matschie, 1912), jihozápadní Asie, Pákistán, Indie
• C. c. michaelis Heptner, 1945 je devátým, mnohými autory neuznávaným poddruhem s tím, že jde o synonymum pro C. c. schmitzi. Vyskytuje se ve středozápadní Asii a okolí Kaspického moře

Název karakal pochází z turečtiny (qarah qūlāk), v níž znamená „černé ucho“.[5] V Africe se mu říká „rudá kočka“ (rooicat), „rudý rys“, nebo „africký rys“. V Nigeru získal přezdívku „gazelí kočka“ (ngam ouide-nanga), protože je znám pro svou schopnost chytat gazely dorkas. V Ladaku je nazýván Ech, v hindštině a perštině sijeh guš.[6] V arabštině se mu říká anaq al ardh nebo washeq.[3] V zoologické nomenklatuře byl dříve nazýván Lynx caracal a Felis caracal. V češtině se používalo a někdy nesprávně ještě používá pojmenování rys (rysec) karakal, rys (rysec) pouštní, rys (rysec) severoafrický či rys (rysec) stepní, archaické názvy zněly zbik černouch či pustinný rys.[5][7]

Lebka karakala

Navenek se karakal podobá rysům, ale tyto šelmy nejsou nijak zvlášť spřízněny. Na rozdíl od rysů je útlejší, má delší nohy a krátkou na většině těla uniformně zbarvenou srst. Ta může být béžová, šedá, písková, hnědá, zlatavá nebo načervenalá. Spodní část těla je světlejší, bělavě, krémově či světle žlutavě zbarvená. Na břiše se vyskytují skvrny barvy zbytku těla. Barevně karakal velmi připomíná pumu a podobá se jí i stavbou těla, především relativně malou hlavou a mohutnými končetinami. Podle Sunquistů bývají samice světlejší než samci, Heptner a Sludskij píší, že obě pohlaví bývají zbarvená stejně.[6][8] Skvrny na těle (mimo břicho) dospělí jedinci nemívají, i když je možné, že některá mláďata ano.[pozn. 2][9][8] Na hlavě mají tmavou až černou kresbu. Také uši jsou černé, a na konci opatřené asi 5 cm dlouhými štětinami chlupů. Černě zbarvení, melaničtí, jedinci byli zaznamenáni.[6] Jeho zadní nohy jsou delší než přední, což dodává karakalově postavě rysí vzezření. Ocas je sice kratší, než je běžné u většiny kočkovitých šelem, ale zároveň delší, než mají rysové z rodu Lynx. Délka těla dosahuje 60–106 cm, plus 18–34 cm měří ocas, výška v kohoutku je 40–50 cm. Hmotnost se pohybuje od 5,2 (samice v Izraeli, na Sahaře a ve střední a západní Asii) do 22 kg (samci v jižní Africe). Samci váží průměrně 12,7 kg, samice 10,1 kg.[2][8][6][10]

Zubní vzorec je I 3/3, C 1/1, P 3/2, M 1/1, celkem 30 zubů. Horní špičáky jsou relativně velké a měří cca 18 a výjimečně až 20 mm. Dolní špičáky jsou asi 17 mm dlouhé. Lebka měří cca 10 až 15 cm v maximální délce, její šířka je okolo 11 cm (při délce 15 cm).[2]

Karakal na lovu

Karakal se vyskytoval od severozápadní Indie a Aralského jezera, přes okolí Kaspického moře, Turecko, Blízký východ, okolí Sahary až po Jižní Afriku. V zásadě tak kopíroval oblasti, kde žil gepard a jejich oblíbená kořist – malé gazely. Ačkoliv se území výskytu postupně fragmentovalo a populace snížila, rozsah zůstává podobný jako v minulosti (na rozdíl od geparda, který je na mnoha původních místech vyhuben). Jeho biotopem jsou stepi, buše, savany, lesostepi, řídké lesy, polopouště a horské oblasti až do výšky 3 300 m n. m. V nejvyšších polohách byl spatřen v Etiopii a Lesothu.[2] Čistým pouštím a hustým tropickým lesům se vyhýbá. Vydrží dlouho bez pití, pouze s tělesnými tekutinami kořisti.[6][3]

Celkovou populaci karakala není možné odhadnout. Jisté je, že na některých místech došlo k jeho výraznému úbytku a stal se lokálně ohroženým. Je to především v severní Africe, Střední Asii a Indii. Naopak v subsaharské Africe je v ně̟kterých oblastech poměrně hojný. Průzkum provedený v West Coast National Park v JAR ukázal populační hustotu 0,23–0,47 karakala na km². Na Arabském poloostrově je jeho populace zřejmě relativně velká a stabilní, ovšem v mnoha částech ji nelze odhadnout a je možné, že lokálně může být druh ohrožen. V Turecku a Íránu zřejmě dochází k úbytku populace.[3] Populační hustota se pohybuje od cca 2 jedinců na 100 km² (horské oblasti jižního Turecka), přes asi 5 jedinců na 100 km² (semiaridní části západní Indie), po 38 až 47 jedinců na 100 km² (některé rezervace Jižní Afriky).[2]

Karakal se vyskytuje v těchto státechː Afghánistán; Alžírsko; Angola; Benin; Botswana; Burkina Faso; Burundi (přítomnost nejistá); Čad; Demokratická republika Kongo; Džibuti; Egypt; Eritrea; Etiopie; Gambie; Ghana; Guinea; Guinea-Bissau; Indie; Irák, Írán; Izrael; Jemen; Jižní Afrika; Jordánsko; Kamerun; Kazachstán; Keňa; Kuvajt; Libanon; Lesotho; Libye; Malawi; Mali; Maroko; Mauretánie; Mozambik; Namibie; Niger; Nigérie; Omán; Pákistán; Pobřeží slonoviny; Saúdská Arábie; Senegal; Somálsko; Spojené arabské emiráty; Středoafrická republika; Súdán; Svazijsko; Sýrie; Tádžikistán; Tanzánie; Togo; Tunisko; Turecko; Turkmenistán; Uganda; Uzbekistán; Zambie; Západní Sahara; Zimbabwe.[3]

Karakal skrývající se v trávě (Jižní Afrika)

Na rozdíl od mnoha jiných koček preferuje karakal otevřenou krajinu a je schopen tolerovat podstatně sušší podmínky než serval. Je nejaktivnější v těch částech dne či roku, kdy teplota klesá pod 20 °C.[2] Karakalové jsou většinou samotáři, ale výjimečně spolu mohou nějakou dobu žít i dva dospělí jedinci a to zřejmě i mimo období páření.[6][11] Každý jedinec má vlastní teritorium. Jeho velikost se liší podle toho, zda jde o samici nebo samce. Samci mají obvykle větší území. To může mít plochu od zhruba 5 km² až po více než 220 km², zcela výjimečně až přes 1 000 km². V sušších oblastech s menší koncentrací kořisti jsou teritoria větší.[3][6] Samci denně ujdou nejčastěji 5 až 15 km, samice 2,5 až 10 km.[2]

Potrava

Detail hlavy karakala s výrazným tmavým zbarvením

V potravě není vybíravý a na svém jídelníčku má velmi pestrou škálu živočichů. Ačkoliv je poměrně malý, dokáže ulovit i kořist 2–3 krát těžší, než je sám (zhruba do 50 kg). Jeho potravu tvoří převážně zajíci, damani (Procavia capensis) a malé či mladé gazely a antilopy, které doplňuje menšími hlodavci a ptáky. Mezi jeho oblíbené kopytníky patří gazela dorkas (Gazella dorcas), lesoň (Tragelaphus scriptus), bahnivec (Redunca), antilopa skákavá (Antidorcas marsupialis), chocholatka schovávaná (Sylvicapra grimmia), impala (Aepyceros melampus), dikdik a jiné. Z hlodavců zabíjí místní druhy zajíců (například zajíc africký, zajíc tolaj) a králíků, dále různé zemní veverky, pískomily, krysy a myši, například myš lamelozubou (Otomys irroratus). Z ptáků jsou to koroptve, křepelky, perličky, orebice, pštrosi a mnohé další druhy. Jídelníček si doplňuje plazy, malými masožravci, bezobratlými a vegetací (cca 5 % objemu potravy). Pokud má příležitost, napadá i domácí zvířata, především ovce, kozy a drůbež. Nevyhýbá se ani mršinám. Průměrná denní spotřeba potravy je okolo 1 kg. Loví převážně v noci, v chladném období i ve dne. Útočí rychlým sprintem na krátkou vzdálenost. Loví-li ptáky, je schopen vysokých výskoků s akrobatickými obraty. Spolu se servalem tvoří duo velmi rychlých, mrštných a skákavých koček, které následují hned za gepardem, co se rychlosti běhu týče. Vysokou rychlost však udrží jen na krátkou vzdálenost. Menší kořist zabíjí silným kousnutím do týla, větší oběti zardousí. Karakal také dobře šplhá a někdy vytáhne svou kořist do koruny stromu, podobně jako to dělá levhart skvrnitý.[2][8][6][3][10][11][12][9]

Rozmnožování, vývoj

Odrostlé kotě karakala

Samice dávají zvýšeným značkováním močí najevo, že se nacházejí v říji. Pářit se mohou celoročně. Období, kdy je pár spolu, trvá obvykle 3–7 dní. Samice často kopulují s více samci krátce po sobě.[10] Po 68–81 dnech březosti se rodí obvykle dvě koťata (maximum je šest). Samice je porodí ve vykotlaném stromu, jeskyni či v opuštěné noře lišky, hrabáče nebo dikobraza a stěhuje je poměrně často, aby je ochránila před predátory. Mláďata se rodí slepá a oči se jim otevírají po 6 až 10 dnech. Uši se jim vztyčí po asi jednom měsíci věku.[2] Ve třech měsících věku jsou mláďata schopná lovit, krátce nato jsou odstavena a nejpozději po deseti měsících matku opouštějí, aby si našla vlastní teritorium. Pohlavní zralosti dosahují po 7–14 měsících, ovšem k prvnímu páření dochází obvykle později, u samců nejčastěji po 18 až 20 měsících, u samic po dosažení 14 měsíců. Samici mohou být plodné až do 18 let života.[2] Karakal se může v zajetí dožít až 20 let, v přírodě žije obvykle do 12 let.[6][10]

Karakal vycvičený jako lovecká kočka (Indie, konec 19. století)

Karakalové byli ve starém Egyptě často znázorňováni na nástěnných malbách. Egypťané připisovali jejich pohledu kouzelnou moc a zřejmě pro ně karakalové měli náboženský význam. Někdy je i mumifikovali.[8][9] V Persii a Indii byli chováni pro zábavu. Lidé je cvičili v chytání zajíců a ptáků a pak mezi nimi byly pořádány závody. Někdy je vypouštěli mezi hejno holubů, přičemž předtím se uzavíraly sázky, kolik jich skolí. Prý jich dokázali zabít až 12 předtím, než ptáci ulétli.[8][6] Pokud je v zajetí držen odchycený původně divoký jedinec, bývá velmi vznětlivý a podrážděný. Alfred Brehm prý jednou k chycenému karakalovi umístil do klece silného kousavého psa. Kočka ho okamžitě napadla, a přestože se srdnatě bránil, nakonec i zabila. Pokud je však odchycen jako mládě, dá se snadno ochočit a využívat následně jako lovecké zvíře.[8][9] Pro lidi není nebezpečný, ani pokud je zraněný, a napadení karakalem je extrémně vzácné.[8]

Zemědělci karakaly na mnoha místech považovali (a někde stále považují[11]) za škodnou a často je zabíjeli, protože jim napadali dobytek. Například v letech 1931–1952 bylo v oblasti Karru v Jižní Africe zabito každý rok průměrně 2 219 těchto šelem. V Namibii zabili farmáři v roce 1981 více než 2 800 karakalů.[3] Přes tyto masakry karakalové na jihu Afriky stále bez zásadních problémů prospívají. Na jiných místech jsou vzácnější a někde jim hrozí vyhubení, např. v Turecku, Indii nebo Turkmenistánu. Kromě lovu je ohrožuje úbytek životního prostředí a přirozené kořisti.[3][6][13]

Karakal na známce SSSR z roku 1985

Karakal je od roku 2002 Mezinárodním svazem ochrany přírody zařazen mezi málo dotčené druhy.[14] Podléhá ochraně ve většině států, v nichž se vyskytuje (Afghánistán, Alžírsko, Egypt, Indie, Írán, Izrael, Jordánsko, Kazachstán, Libanon, Maroko, Pákistán, Sýrie, Tádžikistán, Tunisko, Turecko, Turkmenistán a Uzbekistán), v několika jiných je naopak stále legálně loven (Namibie, Jižní Afrika, některé další africké státy).[11][3]

V ČR můžeme karakala najít např. v Zoo Dvůr Králové, Zoo Jihlava, Zoo Ostrava, Zoo Tábor nebo Zoopark Zájezd.