Tóra

Podle židovské tradice byly knihy Tóry věnovány Bohem Mojžíšovi okolo roku 1220 př. n. l., krátce po exodu z Egypta. Jak k tomuto věnování došlo, bylo předmětem debat v období raného rabínského anebo tanaitského judaismu (1. století n. l. – počátek 3. století n. l.)[4] Jedna z verzí považovala věnování Tóry za jedinečnou událost, při které Mojžíš na hoře Sinaj obdržel celou Tóru. V tomto jediném okamžiku byla zjevena celá historie lidstva od prvopočátku Stvoření.^[zdroj?] Podle jiných verzí Mojžíš na Sinaji obdržel pouze Deset přikázání[5] a ostatní zákony byly zjevovány postupně během čtyřiceti let putování pouští. V každém případě to ale podle těchto verzí byl hlas Boží, který Mojžíšovi diktoval obsah Tóry.

Během období Druhého chrámu (3. století př. n. l.–1. století n. l.) se pak prosazovala verze, podle které Mojžíš obdržel nejen celou psanou Tóru, ale také Ústní zákon.

Podle hypotéz, které se od doby osvícenství začaly ujímat na evropských univerzitách, byl text Tóry sestaven z několika předcházejících zdrojů. Jde o tzv. hypotézu pramenů či dokumentární hypotézu (nazývanou někdy podle předpokládných pramenů "Jahvisty", "Elohisty", kněžského spisu, německy Priesterschrift, a tzv. Deuteronomisty zkratkou „JEPD“). V klasické podobě ji formuloval Julius Wellhausen,[6] hypotéza ale prošla mnoha modifikacemi. Ke společně sdíleným východiskům moderního biblického bádání dnes patří předpoklad, že je text Tóry kompromisem kněžských a laických, navzájem rozdílných materiálů. Ke spojení těchto tradic do díla, které známe jako Tóru či Pentateuch, došlo pravděpodobně za vlády Peršanů od konce 6. stol. př. n. l.[7]

Tóra je souvislým vyprávěním, které začíná stvořením světa a končí smrtí Mojžíše před tím, než Židé vstoupí do Kanaánu.

Zatímco řecké názvy knih (Genesis, Exodus, Leviticus, Numeri a Deuteronomium) popisují zhruba obsah každé knihy, v židovské tradici bývaly knihy označovány podle počátečních slov, jak je tomu i v tomto případě.

• Genesis (hebrejsky בראשית‎, Be-rešit, „Na počátku“) – Začíná popisem stvoření (řecky genesis) světa a člověka. Hlavní částí je vyprávění o praotcích izraelského národa – Abrahámovi a Sáře, Izákovi a Rebece, Jákobovi, Ráchel, Lei a jejich potomcích, kteří založili izraelský národ. Děj končí smrtí Jákobova syna Josefa v Egyptě.
• Exodus (hebrejsky שמות‎, Šemot, „Jména“) – Popisuje život Izraele v egyptském otroctví, narození Mojžíše a jejich vysvobození a odchod (exodus) z Egypta. Předání Desatera Bohem Mojžíšovi na hoře Sinaj.
• Leviticus (hebrejsky ויקרא‎, Va-jikra, „A zavolal“) – Obsahuje především mnoho zákonů a většinu 613 micvot. Popisované zákony se týkají především chrámových rituálů a zvířecích obětí, na které dohlížel izraelitský kmen Levitů (odtud i řecké a latinské jméno knihy).
• Numeri (hebrejsky במדבר‎, Ba-midbar, „Na poušti“) – Popis putování Izraelitů pouští, řada narativních pasáží popisující obtíže a přestoupení Izraelitů proti Bohu. Název numeri (čísla) je odvozen ze sčítání Židů na začátku knihy. Kromě dalších zákonů kniha dále obsahuje příběh vzpoury proti Mojžíšovi.
• Deuteronomium (hebrejsky דברים‎, Devarim, „Slova“) – Dostalo své pojmenování z řeckého „druhý zákon“, protože Mojžíš v této knize opakuje zákony předané Bohem Židům. Jde v podstatě o závěrečnou řeč Mojžíše ke svému národu před svojí smrtí, zatímco se Židé připravují vstoupit do Země zaslíbené. V šesté kapitole se nachází Šema, židovské vyznání víry.

Tóra je v židovské tradici otevřena interpretaci. Během dvou tisíciletí rabínského judaismu byl text Tóry podroben agadické, halachické, gramatické, filozofické a mystické interpretaci. Tato nikdy nekončící interpretace Tóry zajišťuje názorové bohatství judaismu. Doslovnému výkladu se obvykle nedává přednost před ostatními výklady.

Kabala a chasidismus někdy zdůrazňují, že proces předávání Tóry nikdy nekončí a může být zopakován pro každého jednotlivce zvlášť.