Novoděvičí klášter

Klášter založil 23. května 1524 moskevský velkokníže Vasilij III. jako výraz vděku za dobytí Smolenska o deset let dříve.[1] Dostál tak své přísaze, učiněné pod hradbami města, že pokud se mu podaří navrátit smolenskou zemi vlasti, nechá v Moskvě vystavět ženský klášter.

Smolenská ikona Boží Matky (Moskva, 1456)

Smolensk totiž připadl Litvě roku 1449 na základě dohody mezi litevským velkoknížetem Kazimírem IV. a moskevským velkoknížetem Vasilijem II. V rámci snahy završit sjednocení ruských zemí okolo Moskvy dobyl Vasilij III. roku 1514 Smolensk zpět a přičlenil jej k Moskevskému velkoknížectví.

Nový klášter byl zasvěcen Smolenské ikoně Boží Matky Odigitrije, neboť když 1. srpna 1514 triumfálně vjížděl Vasilij III. do města, vyšli jej uvítat obyvatelé v čele s místním episkopem, aby mu předali tuto vzácnou ikonu byzantského původu. Název Novoděvičí (Новодевичий) je odvozen z původního označení Нов монастырь Девичь, tedy Nový klášter panen. Pro stavbu bylo vyčleněno místo v ohbí řeky Moskvy, tři versty od Moskevského kremlu na Děvičím poli. Místo nebylo vybráno náhodně - právě zde roku 1456 navrátili Moskvané Smolenskou ikonu Boží Matky Odigitrije obyvatelům Smolenska (jak se předtím dostala ze Smolenska do Moskvy, není úplně jasné). Na zřízení kláštera vyčlenil kníže 3000 rublů stříbra, vesnice a polnosti a zbavil jej povinnosti platit daně. 7. srpna 1525 se potom konal slavnostní průvod, při kterém byla z Moskevského kremlu do Novoděvičího kláštera přenesena zázračná ikona, jíž klášter zasvětili. Na památku této události se potom každoročně konala pouť z Kremlu. První představenou kláštera se stala svatá Jelena Moskevská, povolaná z Pokrovského kláštera v Suzdalu.[1]

Někteří badatelé ovšem poukazují na to, že kníže si vzpomněl na svůj slib učiněný pod hradbami Smolenska právě ve chvíli, kdy řešil otázku rozvodu se svou neplodnou manželkou Solomonijí Saburovou. Tu nechal roku 1525 umístit do právě zřízeného kláštera, aby si mohl vzít Jelenu Glinskou, která mu nakonec porodila vytouženého následníka trůnu (Ivana IV.). Solomonija sice v Novoděvičím klášteře dlouho nepobyla (dožila v Pokrovském klášteře v Suzdalu), avšak další urozené paní nedobrovolně pobývající v jeho zdech na sebe nenechaly dlouho čekat.

Irina Godunovová (Godunovský žaltář, Moskva, 1594)

Za vlády Ivana IV. Hrozného se v klášteře usadili jeho nejbližší příbuzní a monastýr tak získal dvorský status. Roku 1564 vstoupila do kláštera kněžna Palecká, vdova po knížeti Juriji Vasiljeviči, mladším bratrovi Ivana IV. Kněžna žila v osobních celách s vlastní kaplí, vydržovala si dvořanstvo, měla vlastní sklep, lednici a kuchaře. Později ji však Ivan IV. nechal utopit v řece Šeksně.

V lednu 1598 byla do kláštera umístěna carevna Irina Godunovová, čerstvá vdova po Fjodoru I., která byla po carově smrti jedinou právoplatnou následnicí trůnu. Carevně vstup do řádu nezabránil vládnout, klášter se tak na krátkou dobu stal sídlem hlavy státu, ve kterém přijímala bojary a vydávala nařízení. Chvíli se zde také ukrýval její bratr Boris Godunov, který byl 22. února 1598 ve smolenském chrámu Novoděvičího kláštera korunován carem.

Během vlády Borise Godunova se dostalo klášteru velké přízně, a mohlo tak dojít k jeho rekonstrukci, rozšíření a opevnění.

Klášter nebyl zpočátku zamýšlen jako pevnost (na rozdíl od mnohých tehdejších klášterů), když proto roku 1571 přitáhnul krymský chán Devlet I. Geraj k Moskvě, bez většího odporu jej vypálil. V roce 1591 by byl nejspíš Krymskými Tatary opět vypálen, naštěstí se však nájezdníky podařilo odrazit daleko před Moskvou. Car si nicméně uvědomil, že by bylo vhodné klášter opevnit a vytvořit z něj tak předsunutou pevnost, která by posílila obranu Moskvy. Vznikly proto 900 m dlouhé, 13 m vysoké a 3 m silné kamenné hradby s cimbuřím, střílnami a množstvím věží. V klášteře potom byla umístěna stálá posádka střelců.

Na přelomu 16. a 17. století žilo v klášteře 122 jeptišek, z nichž 20 bylo z urozených knížecích či bojarských rodů. Všechny řeholnice dostávaly důchod z carské pokladny, kromě toho byly hrazeny výdaje na vydržování dvořanů, hostie, vosk, nakládané ryby a sůl. Ke klášteru patřily rozsáhlé polnosti.

V období smuty se stal klášter důležitým strategickým objektem pro různé vojenské a politické síly, stejně jako útočištěm pro mnohé urozené osoby (přebývala zde např. Xenie Godunovová). Lžidimitrij I. klášteru v roce 1605 zkonfiskoval pokladnu, o rok později musel Vasilij IV. vyslat smolenský oddíl, aby monastýr bránil před povstalci Ivana Bolotnikova. Roku 1610 jej dobyly oddíly pod vedením Ivana Zaruckého (oddaného polskému králi) a v následujících dvou letech se v něm doslova střídaly různé strany konfliktu, až konečně v srpnu 1612 definitivně obsadily klášter jednotky knížete Požarského, kterému se zanedlouho podařilo také osvobodit od polsko-litevské okupace celou Moskvu.

Když konečně s nástupem Michaila I. Fjodoroviče pominulo období smuty, začalo se s obnovou kláštera, kterému napomohlo i osvobození monastýru od daní. Roku 1615 vstoupila do kláštera vdova po caru Vasiliji Šujském Marie Bujnosovová-Rostovská (jako jeptiška přijala jméno Jelena). V polovině 17. století již byl klášter plně opraven, znovu opevněn a počítal se mezi nejbohatší kláštery Ruska. Na přelomu 17. a 18. století patřilo klášteru 15 tisíc nevolníků a více než 150 tisíc děsjatin pozemků (164 tisíc hektarů) ve 36 vesnicích, hostinec v Kremlu a osada se 127 řemeslníky.

Jevdokija Lopuchinová v oděvu jeptišky

V 17. století vznikla mezi ruskými cary tradice přijíždět každý rok 28. července, v den Smolenské ikony Boží Matky Odigitrije, na modlitby do Novoděvičího kláštera. Carův doprovod rozbil stany na Děvičím poli, osazenstvo kláštera bylo pohoštěno a obdarováno, pro běžný lid byla na Děvičím poli připravena slavnost. Podobná akce se konávala také po Velikonocích při výročí založení kláštera.

Když v roce 1654 car Alexej I. Michajlovič definitivně osvobodil Smolensk od polsko-litevské nadvlády, po vzoru Vasilije III. štědře odbdaroval Novoděvičí klášter a věnoval mu Iverskou ikonu Boží Matky, která je zde uložena dodnes.

Klášter také nadále sloužil jako místo internace urozených žen. Car Petr I. nařídil po povstání střeleckých pluků roku 1689 proti její vůli přijmout do kláštera carevnu Žofii Alexejevnu, Petrovu nevlastní sestru, která povstalce podporovala. Zároveň car rozkázal, aby pod okny Žofiiny cely pověsili její spojence, účastníky povstání. Internovaná Žofie Alexejevna se nicméně zasadila o výstavbu nejvýraznějších budov kláštera. Za své vlastní prostředky dala postavit klášterní jídelnu, chrám Zesnutí přesvaté Bohorodice a dva chrámy nad branami – Pokrovu přesvaté Bohorodice a Proměnění Páně. Roku 1690 se začalo s výstavbou zvonice ve stylu moskevského baroka, která je dodnes dominantou areálu.

Vedle sestry Petra Velikého zde nakonec skončila i jeho první manželka Jevdokija Lopuchinová. Ta se carovi znelíbila, donutil ji proto v roce 1698 vstoupit do Spaso-Jevfimijova kláštera v Suzdalu. Roku 1727 jí potom Petr II. dovolil dožít právě v Novoděvičím klášteře. Budova, kde se nacházela její cela, se dodnes nazývá Lopuchinovský palác.

Petr I. se také zasloužil o to, aby byl v klášteře zřízen azyl pro odložená děvčátka. Dívky se v klášteře učily plést holandské košíky, aby se o sebe mohly později samy postarat, přičemž brabantské mistry vyučující tomuto řemeslu osobně zajistil sám car.

V roce 1812 obsadily klášter, stejně jako celou Moskvu, Napoleonovy oddíly.[1] Podle pověsti chtěli Francouzi vyhodit klášter do povětří, avšak jedna z jeptišek stihla zalít knot vedoucí k výbušninám vodou.

Požár zvonice roku 2015

Po Říjnové revoluci v letech 1917-1918 byl klášter prakticky zrušen. V roce 1922 zde bylo založeno muzeum Carevna Žofie a střelci, od roku 1925 Muzeum všednosti Novoděvičí klášter, které se roku 1934 stalo pobočkou Státního historického muzea.

Na podzim 1943 byly v souvislosti s válkou v Lopuchinském paláci kláštera otevřeny Moskevské bohoslovecké kurzy, od roku 1944 Vysoká škola bohoslovecká, později přeměněná na Moskevskou duchovní akademii a seminář a přesunutá roku 1948 do Trojicko-sergijevské lávry v Sergijevu Posadu. Během války byly také obnoveny bohoslužby v chrámu Proměnění nad branou a v chrámu Zesnutí přesvaté Bohorodice. Lopuchinovský palác potom od roku 1964 sloužil coby rezidence metropolity krutického a kolomenského.

Roku 1994 se do kláštera vrátily řeholnice, celý klášterní komplex začal být důkladně restaurován a v roce 2010 byl převeden do vlastnictví Moskevské eparchie Ruské pravoslavné církve. O dva roky později byla klášteru na slavnostním ceremoniálu za účasti prezidenta Putina navrácena také vzácná Iverskou ikonu Boží Matky, která se do Ruska dostala roku 1648 z Athosu.

Roku 2004 byl komplex Novoděvičího kláštera zapsán na seznam světového dědictví UESCO.

Dne 15. března 2015 zachvátil požár zvonici kláštera. Začalo hořet lešení, které čtyřicetimetrovou věž obklopovalo kvůli restaurátorským pracím. Příčinou požáru byl zkrat v elektrickém připojení teplometů, které vysoušely opravovanou fasádu. Oheň zničil lešení, ale zvonici nezpůsobil vážnější škody.[2]

Na hřbitově novoděvičího kláštera jsou pochovány některé významné ruské a sovětské osobnosti:

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Новодевичий монастырь na ruské Wikipedii.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Novoděvičí klášter na Wikimedia Commons
• Oficiální stránky kláštera