Novopohanství

Obřad sdružení Nova Roma rekonstruující původní řecko-římské náboženství, římský svátek Florálie, Aquincum (Budapešť)

Více než pohan a pohanství jsou kontroverzní termíny novopohan a novopohanství. Současní pohané předponu novo- často odmítají a chápu sami sebe jako následovníci stejného náboženství jako jejich předchůdci, často též poukazují že přes výrazné rozdíly mezi praxi i učení jiných náboženstvích v různých dobách se nemluví o novokřesťanech či novomuslimech. Akademičtí badatelé však z praktických důvodů a potřeby odlišit historické a současné pohany shledávají tento pojem užitečným, ač často dávají přednost kompromisním termínům jako současné pohanství (anglicky Contemporary Paganism) nebo moderní pohanství (Modern Paganism).[1]

Termíny novopohan a novopohanství, respektive neopagan a neopaganism, vznikly v 19. století a původně odkazovaly na obrozenecké a revivalistické tendence v renesanci a romantismu, zpravidla filhelénského zaměření. V polovině 30. let 20. století se počaly užívat k popisu některých nových náboženských hnutí, například Hnutí německé víry nebo Hnutí polských nacionalistů Zadruga, a to zpravidla lidmi vně těchto skupin a v pejorativním smyslu.[2] Jako sebeoznačení se pojem novopohanství počal používat v letech 1964–1965 v textech vydávaných britskou Witchcraft Research Association a rozšířil se i mezi americké následovníky moderního čarodějnictví. V širším pohanském hnutí byl termín popularizován Oberonem Zell-Ravenheartem, zakladatelem Církve všech světů, v časopise Green Egg v roce 1967 a od 70. let se pojem stal běžným.[3]

Pojem novopohanství, respektive anglické Neopaganism, je někdy používán pouze pro formy současného pohanství s kořeny v americké kontrakultuře 60. let, někdy označované též jako eklektické pohanství, jež se vyznačují určitými odlišnostmi od různých rekonstrukcionistických, etnických a okultních forem současného pohanství, ale také od Britské tradiční Wiccy. V podobném duchu rozdělil Isaac Bonewits pohanství, jež chápe jako totožné s polytheistickými náboženstvími, na:[4][5] [6]

• paleopohanství – původní domorodá polytheistická nábožensví, ať už historická a současná
• mesopohanství – náboženství spojující paleopohanství s dualismem, monotheismem či nontheismem jako afroamerická náboženství, svobodné zednářství, Teosofie, spiritualismus, mahajánový buddhismus, theléma, ódinismus nebo Britská tradiční Wicca
• novopohanství – náboženství spojující paleopohanství s humanismem, pluralismem a inkluzí jako Církev všech světů, některé formy wiccy jako Reclaiming, některé formy severského novopohanství, Ár nDraíocht Féin nebo Henge of Keltria

Zuistický oltář zasvěcený Pazuzu

Kemetistická svatyně organizace Kemetic Orthodoxy

České slovo pohan ve významu „příslušník některého z náboženství uznávajících mnohobožství; člověk vyznávající jinou víru než křesťanství“ nebo expresivně a hanlivě „člověk nevěřící v existenci Boha“ vychází z latinského adjektiva pagānus „venkovský“ a to zase z pagus „venkovský okres, venkov“. Důvod proč se stalo se adjektiva pagānus mezi lety 360 až 420 v latinské části Římské říše substantivum pagānus „pohan“ není zcela jasný. Podle tradičního výklad zastávaného ve středověku, ale převládající i na počátku 21. století, došlo ke změně významu v situaci kdy předkřesťanská náboženství přežívala na venkově a je to označení hanlivé a pohrdavé, které mělo poukázat na nekulturnost a barbarství vyznavačů starých náboženství. Problémem takového výkladu je však fakt že na počátku 4. století zůstávalo „pohanství“ v Západořímské říši stále náboženstvím městským a vyznávaným elitami. Slovo pagānus, pokud bylo užito ve významu „venkovský“ navíc mělo pozitivní či neutrální konotaci, na rozdíl od běžnějších výrazů rusticus a agrestis tedy nevyjadřovalo nekulturnost či neotesanost.[7][8][9][10]

Na základě faktu že významem slova pagānus bylo v období raného císařství nikoliv „venkovský“, ale „civilní“ jako opak k „vojenský“, již v 16. století spisovatel Andrea Alciato navrhl odlišný důvod k užívání slova pagānus: kontrast pohanů „civilistů“ s křesťany jako vojáky Kristovými. I takový výklad je však problematický – Výraz milites Christi byl opravdu hojně užíván například Tertulliánem (160–220), ten však užíval pro nekřesťany výrazy gentes, nationes, ethnici, zatímco výrazu pagānus užil jen dvakrát a to vždy zjevně ve smyslu civilisty, v jednom z těchto případů dokonce výslovně ve smyslu křesťanského civilisty. Klasický badatel Alan Cameron poukazuje na fakt že ještě na přelomu 4. a 5. století Aurelius Augustinus uvádí výraz pagānus, ač jej sám s oblibou užíval, jako výraz lidový či nový. Po vzoru klasické badatelky Christine Mohrmann považuje význam „nekřesťan, pohan“ za odvozený z dalšího významu pagānus a to „nepatřící ke skupině, nečlen, osoba bez úřadu, soukromá osoba“ a považuje jej spíše za neutrální výraz původně označující jen fakt že daná osoba není členem křesťanské církve.[10]

Domácí oltář stoupence skupiny Forn Sed, švédský Gothenburg

Anglické slovo heathen vykládá The American Heritage Dictionary jako hanlivý výraz pro toho „kdo není křesťan, muslim ani žid“, nebo „vyznavače germánského novopohanství“, případně hovorově „člověka nábožensky lhostejného, necivilizovaného, neosvíceného“.[11] Oxford Lexico vykládá toto slovo jako „osoba která nenáleží k náboženství většiny (především taková která není křesťan, žid či muslim“, případně „polytheista, pohan“ nebo hovorově „člověk postrádající kulturu či morálku“.[12]

Replika Mjöllniru je nejrozšířenější amulet severských novopohanů

Slovo heathen má své protějšky v dalších germánských jazycích jako nizozemské heiden, německé Heide nebo islandské heidhin, a vychází ze staroanglického hǣthen „obyvatel otevřené krajiny, divoch“ a to zase z hǣth „neobdělávaná zem, vřesoviště“. Význam „nekřesťan, pohan“ vychází nejspíše z Wulfilova překladu Bible do gótštiny v kterém je užito výrazu haiþno „pohanka“ jako překlad pro řecké gune hellenis. Lze předpokládat že právě z toho překladu se rozšířilo posunutí významu do dalších germánských jazyků, stejně jako se stalo v případě dalších výrazů základní křesťanské slovní zásoby. Slovo haiþno „pohanka“ tak může být odvozeno od haiþi „obyvatel divoké krajiny, vřesoviště“, přičemž tím byla po vzoru latinského paganus vyjádřena necivilizovanost pohanů, zároveň je však možný vliv vnější podobnosti s řeckým ethné užívaném pro „(pohanské) národy“ v překladech Bible. Haiþno dokonce může být přejímkou tohoto řeckého slova prostřednictvím arménského hethanos, snad jen lidovou etymologií spojeného s haiþi. Germanista Dirk Boutkan se naopak domnívá že haiþno vychází z pragermánského *haiþana, jehož význam „obyvatel vřesoviště“ však vykládá jako „žijící na společné půdě, člen komunity“ a považuje jej za neutrální výraz, který sami pro sebe používali vyznavači tradičních náboženství, nikoliv hanlivé označení vzniklé v křesťanském prostředí.[13][14][15]

Přes svoji původní hanlivost se anglické slovo heathen, heathenism a heathenry nebo německé Heidentum stalo oblíbeným u následovníků germánské předkřesťanské tradice. Podle Mattiase Gardella slovem se chtějí odlišit od pohanů obecně, pohanů jiných tradic i vyjádřit odstup od různých praktik a představ které považují za vlastní hnutí New Age, podle Jenny Blain britští heatheni užívají termín novo-pohanství především pro různé formy eklektického pohanství. Lidé jejich mateřská řeč nenáleží mezi germánské jazyky nejsou s hanlivostí výrazu heathen vždy obeznámeni či na ní mají tendenci zapomínat. Z těchto důvodů je například ruský výraz rodnoverie často překládán anglickým heathenism, nikoliv jako paganism, čímž může být zároveň vyjádřen stejný odstup od eklektického novopohanství jako mají následovníci germánských tradic.[1][16][17][18]

Obřad řeckých hellénů

Řecké slovo hellén (Ἕλλην), původně „Řek“, se stalo slovem pro nekřesťana a vyznavače starých náboženství ve 4. století. Historii tohoto významu lze sledovat již do období makabejského povstání (167 – 161 př. n. l. ) a Pavla z Tarsu (5 – 64/67) a to jako opozici Židů a „nevěřících“ Řeků. Ve 4. století jej ve smyslu nekřesťana začali používat křesťané, ale v době vlády Juliána (360–363) jej pro sebe tak sami začali ze vzdoru nazývat sami někteří pohané. Nakonec toto slovo v běžném užívání prakticky ztratilo svoji spojitost s kulturou, ač nad tím mnozí doboví autoři, křesťanští i pohanští, hořekovali. Tento vývoj se odrazil i v latině, kde bylo někdy užíváno užíváno graecus „Řek“ jako synonymum k paganus a hellén překládáno jako paganus.[10][19]

V současnosti slovo hellén užívají jako sebeoznačení následovníci řecké tradice, například členové Nejvyšší rady etnických Helénů.

Ve slovanském prostředí je užíváno také výrazu jazyčník, ten je odvozen od praslovanského *językъ ve významu jak „jazyk (orgán)“ tak „jazyk (řeč). Ve staré církevní slovanštině získal tento výraz – iazykъ, i význam „člen kmene či národa mluvícího určitým jazykem“ a bylo užíváno jako překlad latinského gentiles „(pohanské) národy“. Do slovanských jazyků bylo také přejato latinské paganus – pohan, to však ve východoslovanských jazycích získalo především význam „špatný, nepoživatelný“ a v náboženském významu se stalo pouze archaismem, v ruštině je tak jazyčnik běžným překladem pro slovo pohan. Ačkoliv je tak slovo jazyčník původně výrazem hanlivým a křesťanským, v rodnověří je snaha o jeho rehabilitaci, očištění a chápání jeho významu jako „obyvatel venkova spjatý s přírodou“ či „věrný původní řeči kmene“.[16]

Ruští rodnověřci během obřadu zasvěcenému Mokoš

Slova pohan, heathen a obdobná slova v jiných jazycích jsou některými lidmi, kteří se hlásí k odkazu archaických náboženství, vnímána jako problematická a nevhodná pro jejich užívání křesťany jako hanlivých výrazů. Dobrým příkladem k ilustraci této diskuse byl průběh konference nazvané World Pagan Congress (Světový pohanský kongres) konané v roce 1998 v litevském Vilniusu. Během akce byla delegáty nejprve odmítnuta slovo pagan a heathen, poté i výraz Native European religion „rodné evropské náboženství“ vzhledem ke snaze účastníků zapojit do činnosti kongresu podobných náboženství celého světa. Výraz indigenous „domorodý“ byl odmítnut s poukazem na jeho užití evropskými kolonizátory, výraz tradiční pro svou neurčitost a nakonec se delegáti shodli na etnickém náboženství a organizace byla pojmenována World Congress of Ethnic Religions „Světový kongres etnických náboženství“. Výraz přírodní náboženství je zase oblíbený ve Spojených státech a Kanadě, kde novopohané kladou menší důraz na etnickou identitu, podobným výrazem je earth religion „náboženství země“.[1]

Ruští rodnověrci v přírodní svatyni v Kaluze

Nejčastějším pojetím božství v novopohanství je polyteismus, víra ve více bohů. Ten může být rozdělený na „silný“, který chápe božstva jako nezávislá na sobě i na lidské mysli, a „měkký“, který chápe božstva jako aspekty jediného božství nebo jungiánské archetypy. Některé novopohanské tradice mají také tendence k henoteismu či přímo monoteismu. Významný je duoteistický koncept Wiccy, která ctí Bohyni a Boha, kteří mohou zahrnovat všechny bohyně a bohy. Běžný je také panteismus a animismus.

Božstva mají zpravidla lidskou podobu, podobně jako lidé i jednají a žijí a mýty o nich mohou obsahovat i komické prvky. Na rozdíl například od křesťanského Boha, nejsou všemocní a dokonalí. Především v tvrdém polytheismu můžou být někteří bohové chápáni jako imanentní s přírodními jevy. Blíže monotheistickému chápání Boha má v některých novopohanských tradicích představa neosobního vesmírného řádu jako je severský wyrd („osud“), litevský darnumas nebo egyptská maat.[20] Podobným konceptem je hinduistická a buddhistická dharma.

Obřad sigurblót islandského rekonstrukcionistického společenství Ásatrúarfélagið v létě roku 2009, které se hlásí k severské tradici Ásatrú

Ústředním prvkem novopohanské praxe jsou obřady a rituály, které vykazují velkou variabilitu forem. Obvykle se v nich snoubí prvky bohoslužebné, mystické i magické a folklórní. Může se jich účastnit libovolný počet osob, některé však mohou být praktikovány i jednotlivci v soukromí (modlitby, magické úkony aj.).

Jako veřejné jsou zpravidla slaveny rituály sezonní, které mohou mít i podobu festivalů, související s přírodními cykly, jako slunovraty, rovnodennosti nebo dožínky. Nejznámější novopohanské svátky jsou zahrnuty ve wiccanském Kolu roku, zahrnujícím osm sabatů jako je například Beltaine nebo Jule. Jiné novopohanské tradice mají svůj vlastní cyklus svátků, ale většina z těchto kalendářů zahrnuje stejně jako Kolo roku slavení slunovratů, zemědělského cyklu a svátku mrtvých.

Soukromé rituály souvisí zpravidla s domácím kultem představovaným domácím oltářem či magickými praktikami. Mohou zahrnovat i modlitby a meditace.

Důležitou součástí rituálů jsou oběti, nejčastěji chleba, ovoce, květin, piva, vína a jiných nápojů. Lidské oběti praktikované v některých formách historického pohanství jsou odmítány, to ve většině případů platí i o obětech zvířecích. Při rituálech je často kladen důraz na estetiku, umělecké vyjádření a radostnou až extatickou náladu. Využívá se zpěv, poesie nebo tanec a oltáře i zpodobnění božstev jsou rozmanitými způsoby zdobeny. Časté je zapalování ohňů, v případě rituálů v uzavřených prostorech nahrazených svícemi.

Rituál litevské Romuvy

Shromáždění Rodné církve polské (Rodzimy Kościoł Polski)

Velká část novopohanských tradic následuje náboženský a kulturní odkaz určitého etnika, jedná se například o Rodnou víru, Ásatrú nebo keltský rekonstrukcionismus. Na tento aspekt je kladen důraz spíše v Evropě, zatímco v Severní Americe, jejíž obyvatelé se méně odvolávají na své evropské předky, není tak důležitý.[21]

Moderní pohanství bývá také v některých případech mylně spojováno s nacismem a to pod vlivem germánsky orientované mystiky a esoterismu existujících v Německu na konci 19. a počátku 20. století. I v současnosti, především mezi germánskými pohany, existují skupiny a jednotlivci hlásící se k odkazu nacismu, ačkoliv německý nacismus se snahám o obnovu germánského náboženství bránil.[22]

U některých novopohanů je kladen také důraz na dávnou indoevropskou jednotu. Přesto však všechny formy moderního pohanství nenásledují indoevropské náboženské tradice, nejtypičtějším příkladem je egyptské, finské a maďarské novopohanství a zpravidla feministická orientovaná hnutí jako Reclaiming nebo Goddess Movement, která se považují za následovníky matriarchálních tradic Indoevropany zničených.

Venkovní oltář severských neopohanů během svátku Jule

Rekonstrukcionismus (též rekonstrukcionalismus) je forma novopohanství, která se snaží praktikovat co nejvíce autentickou verzi historického náboženství na základě vědeckého studia historie a mytologie, to se soustředí především na středověké texty, folklór, archeologické nálezy a jazyk určité etnické skupiny. Ačkoliv se zpravidla nebrání novým interpretacím a adaptacím, preferují pokud možno největší přiblížení původní podobě historických tradic spjaté s mýty. Z tohoto důvodu se rekonstrukcionisté často živě zajímají o vědecké trendy v historii, archeologii, etnologii a dalších oborech souvisejících s pohanským odkazem, či se na nich přímo badatelsky podílí. Naproti volněji pojatému eklektismu jsou bohové vnímány konkrétně – mají konkrétní atributy a předem definovanou podobu nerozlučně spjatou s příslušnou tradicí a mýty. Folklór a starověké mýty zásadně určují náboženským obřadům a zvyklostem jejich obsah a podobu.

Rekonstrukcionismus je rozšířen především v severní a východní Evropě, kde je kladen větší důraz na etnickou identitu. Často se projevuje jako obnova náboženství etnických předků, ačkoliv toto není pravidlem ani podmínkou a řada rekonstrukcionistů vyznává náboženství kultury, s níž sami etnický původ nesdílejí. Mezi jeho nejznámější formy patří:

Uctívání Peruna ukrajinskými rodnověrci, Ternopilská oblast, Ukrajina

• germánské / severské novopohanství – heidenismus: ásatrú, vanatrú, rökkatrú/thursatrú/jötnatrú, ódinismus, wotanismus
• slovanské novopohanství – rodnověří, jazyčnictví
• keltské novopohanství – druidismus, druidství
• řecké novopohanství – helénství, helénismus
• římské novopohanství
• baltské novopohanství – romuva, dievturi, druwi
• egyptské novopohanství – kemetismus
• finské novopohanství – suomenusko
• sumerské-semitské novopohanství – zuismus, natib qadish
• čerkeské novopohanství – Adyghe Xabze

Adygejské kladivo-kříž představující čerkeské morální principy Xabze

Dělení novopohanství na eklektické a rekonstrukcionistické není absolutní, neexistuje pevná hranice a oba tyto hlavní proudy se mohou více či méně navzájem ovlivňovat či prolínat. Příkladem mohou být různé formy germánského mysticismu a hnutí neo-völkisch nebo Isidino společenství. Naopak neodruidský řád ADF (Ár nDraíocht Féin – A Druid Fellowship) využívá rekonstrukcionistické metody.

Jako eklektické se označují novopohanské směry, které nekladou tak výrazný důraz na autenticitu a vnímají pohanské dědictví volněji jako zdroj duchovní inspirace, které dále rozvíjí moderním pohledem. Jejich praxe nebývá svázána s kulturou a historií konkrétního etnika, dochází často ke kombinování různých praktik a tradic i z velmi odlišných a vzdálených kultur. Nejčastěji se zde střetávají před-křesťanské (řecké, keltské a orientální) vlivy a sentimenty s moderním čarodějnictvím, astrologií a věštěním. Jisté postavení zde mají i zájmy o magii Vúdú a šamanismus (v amerických zemích je to zejména šamanismus indiánský). Eklektická forma novopohanství může v určitých případech hraničit s hnutím New Age. Božstva jsou vnímána jako univerzální přírodní síly, jejich podoba je vnímána zcela volně, nemají konkrétní podobu ani jméno. Mezi nejoblíbenější patří velké ženské božstvo (Trojná bohyně uctívaná zejm. wiccany). Ta bývá synkreticky ztotožňována s kteroukoli jinou starověkou bohyní (jedná se hlavně o bohyně s podobnými znaky: Eset/Isis, Démétér, Artemis/Artemis z Efesu, Diana, Hekaté, Astarte nebo různé keltské (galské, irské, velšské) bohyně. Totéž platí i o Rohatém bohovi.

Forma eklektismu je nejrozšířenější v anglosaských zemích, zejména Severní Americe a na Britských ostrovech, kde není kladen tak velký důraz na etnickou identitu.

Wiccanský svatební rituál o Beltaine 2005, Avebury, VB

Wiccanský oltář

Moderní čarodějnictví je označení pro širokou škálu novopohanských tradic, které se snaží navázat na evropské tradice lidové přírodní magie. Nejznámější z nich je tradice Wicca založená v polovině 20. století ve Spojeném království Geraldem Gardnerem. Jedná se o mysterijní iniciační tradici uctívají Bohyni a Rohatého boha, navazující na lidové čarodějnictví, inspirovanou řeckým pohanstvím, keltským pohanstvím i západním okultismem.

Wiccanské tradice, které předávají iniciaci v linii od Geralda Gardnera se v anglosaských zemích označují jako Britská tradiční Wicca. V České republice se setkáme s označením tradiční Wicca nebo prostě jen Wicca. Wiccanské rituály jsou založeny na oslavách svátků kola roku a jejich ústředními motivy jsou mýty a Rohatý Bůh společně s Velkou Matkou.

Ostatní tradice, jako Saská Wicca, Dianická Wicca nebo Keltská Wicca se označují jako eklektická wicca, protože nejsou založeny na iniciačním vztahu skupin (covenů), předpokládají samozasvěcení a čerpají i z jiných tradic.

Některé tradice svůj původ z Wiccy vůbec neodvozují, jedná se například o italskou Stregherii, na extatické prožitky zaměřenou Feri a různé formy tradičního čarodějnictví. Čarodějnictví je kromě toho praktikováno i v jiných novopohanských směrech, například v Ásatrú se nazývá seidr (v případě mužského čarodějnictví galdr).

Skupina druidů v ranním slunci

Stoupenkyně neodruidismu při svátku letního slunovratu, blízko Stonehenge, VB, 2005

Tradice neodruidismu (neodruidství) sahá až do konce 18. století, kdy vznikaly ve Spojeném království první druidské řády jako např. Ancient Order of Druids (Dávný řád druidů) ovlivněné nastupujícím proudem romantismu a vlivem svobodným zednářstvím. Tyto společnosti však neměly skutečný náboženský ráz.

Neodruidství je zaměřeno především na uctívání přírody a předků, častá je víra v reinkarnaci. Některé jeho tradice jsou monotheistické nebo jako OBOD přijímají členy bez ohledu na náboženské přesvědčení. Ačkoliv název druidství odkazuje na keltské dědictví, tak například členové ADF si volí libovolný z indoevropských panteonů.

V ČR se tento směr obvykle nazývá prostě „druidství“.

Na hranici hnutí New Age lze nalézt několik tradic a organizací, které se dají označovat za novopohanské. Jedná se například o Církev všech světů založenou v roce 1962, feministickou tradici Reclaiming založenou roku 1972 nebo Covenant of Unitarian Universalist Pagans, společnost unitářských universalistů, kteří se identifikují jako pohané.

Na hranici s novopohanstvím se nachází také některé esoterické řády a tradice jako Theléma nebo různé formy germánského mysticismu.

Mimo hlavní formy novopohanství existují také různé odštěpné, odvrácené nebo okultistické skupiny, takzvané „stezky levé ruky“, „temné pohanství“ apod. které s novopohanstvím souvisí, nebo s ním mohou souviset jen okrajově.

Směr Vanatrú (svůj název odvodil od Ásatrú) a magický směr „Rökkr“ souvisí s mýty a germánským novopohanstvím, jsou s ním spjaty a mohou být jeho součástí, nicméně tyto směry se eklekticky zaměřily pouze na jednu určitou skupinu bohů a můžou tedy fungovat i samostatně, byť je již pak není možno zařadit do rekonstrukcionismu a (kvůli historičnosti) zřejmě ani do eklekticismu.

Křesťanopohanství (Christopaganism) je neurčitý a zcela marginální směr (či spíše jev), ke kterému dochází v USA vzájemným slučováním (synkrezí) novopohanského směru s křesťanstvím. Nejčastěji k V Severní Americe se místně zpopularizované čarodějnictví octlo v prostředí s tradičně silným vlivem křesťanství a silně zakořeněnými náboženskými představami křesťanství ve společnosti. V rámci společenského soužití (a mnohdy i soužití mezipartnerského v rodinách) dochází mezi některými osobami k náboženské synkrezi, kdy jeden člen z rodiny soukromě praktikuje novopohanství a zároveň navštěvuje tradiční církevní organizaci. Pohanské bohyně tak mohou být snadno ztotožňovány nejen se starověkými bohyněmi, ale i s Pannou Marií z důvodu podobných atributů, kterými starověké bohyně obvykle disponují. Dalším důvodem k synkrezi obou směrů může být zaujetí keltským křesťanstvím z Irska, jež je historicky i kulturně spjato s původním keltským náboženstvím. Není vyloučeno také ani to, že někteří jedinci mohou být snáze nakloněni jiným náboženským zkušenostem, popřípadě si nevystačí jen s jedním jednostranným náboženským pohledem a hledají další možnosti a zkušenosti. Sjednocení evropských-křesťanských tradic s těmi před-křesťanskými může pak dohromady tvořit jeden celek a jednu kulturní identitu.

Zájem o novopohanství a současně i setrvání v křesťanství může být motivováno mimo jiné společenským prostředím (rodinnými vazbami, předky, společností apod.) a církevním zasvěcením, to vše pak může být chápáno jako závazek k setrvání v křesťanské víře a ve společenství, kde je křesťanské přesvědčení pojímáno kolektivně.

Šamanské bubnování v Polsku, Noc Kupala, 2010

Novopohanství je rozšířeno především ve Spojených státech, Kanadě, Austrálii a Evropě. Americký badatel Michael Strmiska rozdělil moderní pohanství podle geografických zón na východoevropskou, severoevropskou, západoevropskou a transatlantickou formu. Rozšíření pohanství ve světě také nepřímo souvisí s náboženskou svobodou a úpadkem tradičních náboženských představ (zejména v tradičně křesťanských zemích).

V Česku se ve sčítání z roku 2021 přihlásilo 2 764 osob, přičemž dalších 189 se přihlásilo k druidismu. Religionista Zdeněk Vojtíšek uvádí jako specifický rys českého novopohanství zastoupení velkého množství tradic a v roce 2022 zmínil zvyšující se oblibu severského novopohanství. Kromě toho je praktikována také rodnověří, Wicca, eklektické čarodějnictví, šamanismus, neodruidismus a další.[23]

Na Slovensku se vystoupili veřejně první novopohané roku 1995, kdy vůdce novopohanské skupiny, vystupující pod jménem Žiarislav,[24] založil se svou tehdejší družkou Weleslavou Spoločnosť vedomeckého učenia pre pôvodné prírodné duchovno – Rodný kruh, aktivní dodnes. Dále působí další společenství jako Mokošin kruh nebo Karpatský Pecúch.[25][26]

• LUŽNÝ, Dušan. Nová náboženská hnutí. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1997. ISBN 80-210-1645-0.
• VOJTÍŠEK, Zdeněk. Novopohanství a jeho přítomnost v české společnosti [online]. [cit. 2008-12-24]. Dostupné online. (česky)
• STRMISKA, Michael. Modern Paganism in World Cultures. Santa Barbara: ABC CLIO, 2005. ISBN 1851096086. (anglicky)

• Seznam moderních pohanských svatyní
• Pohanství
• Rekonstrukcionismus
• Monoteismus
• Polyteismus
• Náboženství v Česku

• Obrázky, zvuky či videa k tématu novopohanství na Wikimedia Commons
• David Zbíral: New Age a novopohanství
• Časopis Dingir 1/2002 – číslo věnováno novopohanství, formát pdf
• Fórum o pohanství