Křesťanství v Irsku

V čele klášterní sítě zvané paruchie stál opat, o jehož pozici se dlouho věřilo, že se těšila větším pravomocem než pozice biskupa. Tento pohled je však poslední dobou zpochybňován.[2] Největší církevní centra představovaly kláštery založené v Kildare, Corku, Clonmacnoise, Glendalough a na ostrově Iona, rovněž však vznikalo velké množství odlehlých pousteven.[2] Výjimečný byl pak v šestém století klášter sv. Brigity v Kildare, který sloužil jak mužům, tak ženám, přičemž obě komunity zachovávaly stejná řeholní pravidla a vedli je společně opat-biskup s abatyší.[5]

Duchovní keltské církve sloužili liturgie v národním jazyce a datum Velikonoc stanovovali podle sv. apoštola a evangelisty Jana, tedy podobně jako východní pravoslavná církev. Naprostou raritou pak byla soukromá zpověď, kterou provozovali mniši v klášterech. Jinde v Evropě se praktikovalo pouze veřejné vyznání hříchů. Tuto praxi však později římská církev převzala a udržuje ji dodnes.[6][7]

Keltský kříž blízko vesničky Knock, Irsko

Zvláštností křesťanské církve v Irsku byla absence soch a obrazů. Tyto prvky nahrazovaly obrovské kamenné kříže, které se stavěly poblíž kostelů zhruba mezi sedmým a desátým stoletím.[8] U některých klášterů se stavěly vysoké okrouhlé věže, o jejichž účelu dodnes nic přesně nevíme.[9]

Pevnou součástí mnišství v Irsku byl odchod do pusté krajiny, kde se mniši stávali poustevníky. K tomuto účelu si nejčastěji vybírali ostrovy, jichž je zvláště kolem skotského pobřeží velké množství. Tento způsob byl převzat z Egypta, kde mniši odcházeli do pouště. V Irsku k tomuto způsobu života patřily i misie a zakládání klášterů. Nejznámějším misionářem pocházejícím z Irska byl svatý Kolumba.[10] Nejznámější je pravděpodobně iroskotská misie, jejímž záměrem byla christianizace Británie, mniši z Irska však cestovali také na kontinent, zvláště do Galie, odkud se pak někteří vypravili až do Jeruzaléma.[11]

Nejznámějším irským svatým je bez pochyby svatý Patrik, pocházející z křesťanské rodiny ze západního pobřeží Británie. Po svém odvlečení do irského otroctví a úspěšném útěku zpět do Británie, se podle svého slibu navrátil do Irska, kde začal kázat křesťanskou víru.[12] Dalšími svatými, tentokrát pocházejícími přímo z Irského ostrova, jsou Columa Cilla, známý jako svatý Kolumba nebo také Kolumbán Starší, považovaný za prvního misionáře iroskotské misie, a svatý Kolumbán, který působil jako misionář na evropské pevnině.[13] Nejznámější irskou světicí je pravděpodobně svatá Brigita, u jejíhož kultu vědci předpokládají možnost splynutí s kultem irské bohyně Brigid.[14]

Během anglické reformace dublinský parlament převzal reformační změny stanovené parlamentem v Anglii, ty byly však ve velkém rozsahu porušovány. To bylo také příčinou rozvratu mezi Británií, která přijala protestantismus, a Irskem, které zůstalo z většiny katolické.[16] Královna Marie nakrátko vrátila Anglii i Irsko ke katolicismu, v roce 1560 však Alžbětin zákon zavedl anglikánskou bohoslužbu zároveň s Knihou modliteb v angličtině a latině.[17] Zřízení protestantské akademie na Trinity College v Dublinu pro výuku anglikánských duchovních zpozdilo Desmondovo povstání (1579–1583) až do roku 1592. Na politiku „osídlování“, kterou bylo systematické vykořeňování domorodé irské populace ve prospěch přicházejících anglických kolonistů, dohlížel lord místodržitel Radcliffe, který verboval hlavně anglické katolické kolonisty. V letech 1571-1573 došlo ke dvěma pokusům zřídit protestantskou kolonii v Ulsteru, ani jeden pokus se však nezdařil.[18] Až po úspěšném potlačení povstání rodiny O'Neillů v Ulsteru a jejich exilu známém jako „útěk earlů“ v roce 1607[19] se podařilo úspěšně založit v Irsku protestantskou kolonii řízenou Angličany a provozovanou Skoty.[20]

Presbyteriánská kolonie v Ulsteru semkla gaelské Iry a zesílila jejich spojení s Římem, jehož „irská misie“ neměla nouzi o nové zájemce. Irští duchovní se učili na kontinentě a dlouho prázdné stolce byly zaplňovány novými katolickými biskupy. Františkáni a další náboženské řády zakládaly nové domy, aby tak nahradily kláštery zrušené za Jindřichovy vlády.[21]

Roku 1641 vypuklo v Ulsteru povstání, které se rozšířilo po celé zemi. Povstalci, kteří o sobě prohlašovali, že jednají ve jménu krále Karla I. proti anglickému parlamentu, vytvořili tzv. Irskou katolickou konfederaci (Irish Catholic Confederation) se sídlem v Kilkenny. Roku 1649  se Oliver Cromwell vylodil v Irsku a do roku 1652 Konfederaci krutě potlačil. Následky porážky byly pro katolíky zničující. Jestliže před rokem 1641 vlastnili (s výjimkou již dříve konfiskovaného Ulsteru) většinu půdy v zemi, nyní jim byla z velké části odebrána a přidělena protestantům. Je třeba podotknout, že se změnili pouze majitelé panství, v tomto období již nedocházelo k masivní kolonizaci. Po restauraci monarchie byly za Karla II. prováděny restituce, týkaly se však jen menší části půdy. Irsko tak zůstalo od této doby převážně v rukou protestantských statkářů.[22]

Zákon o zapuzení z roku 1697 formálně zakázal katolické hierarchii působit v Irsku a tím i otevírat kostely a kaple a účastnit se mnohých úřadů, jenž byly založeny na přísaze popírající například transsubstancizaci chleba a vína při svatém přijímání.[23] V roce 1702 zákon o znovunabytí navrátil restituovanou půdu zpět protestantským statkářům a zákony z let 1704 a 1709 zakazovaly katolíkům kupovat nebo na dobu delší než 31 let si pronajímat půdu, značná část irských statkářů tak kvůli ochraně svého majetku přestoupila k protestantismu. Po nástupu hanoverské dynastie se však konání katolických pobožností a výstavba katolických kostelů netrestaly, dokud se katolíci drželi dál od úřadů, politiky nebo se nesnažili obstarat si vlastní půdu.[24]

Zprávy o Francouzské revoluci dopomohly k vzestupu radikální společnosti Irská jednota (United Irishmen) čerpající aktivní členy mezi presbyteriány v Belfastu a anglikány a katolíky v Dublinu. Vedl ji dublinský protestant Theobald Wolfe Tone (1763–1798) jehož záměrem bylo spojeným úsilím celého irského národa všech náboženských přesvědčení skoncovat s britskou nadvládou. Spolupracoval s Katolickým výborem (Catholic Convention), který v roce 1792 požadoval ukončit platnost výše zmíněných trestních zákonů. Ústupky se však na britské vládě vymoci nepodařilo, přesvědčily ji však, aby skoncovala s veškerou autonomií Irska a násilně jej začlenila do britského státu.[25]

• DAVIES, Norman. Ostrovy: dějiny. 1. vyd. Praha : Jiří Buchal – BB/art, 2003. 975 s.
• FRANZEN, August: Malé církevní dějiny. Praha: ZVON, 1995.
• LOSACK, Marcus : „Keltské křesťanství“. Getsemany, 045-11/1994 Dostupné online
• MOODY, Theodore W.; MARTIN, Francis X. a kolektiv. Dějiny Irska. 3. vyd. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2012. 499 s.
• VOPATRNÝ, Gorazd Josef. Keltské křesťanství. Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2010.

• Dějiny křesťanství
• Dějiny Irska
• Dějiny Spojeného království
• Iroskotská misie
• Jan Scotus Eriugena
• Konflikt v Severním Irsku

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Křesťanství v Irsku na Wikimedia Commons