Nebe

Ráqia v judaismu tvoří bariéru mezi „vodami dole“, tedy pozemskými, a „vodami nahoře“, tedy vodou v oblacích, létají v ní ptáci a pohybují se v ní nebeská tělesa. O přesné povaze jeho materiálu se vedou diskuse. Biblista Paul H. Seely se domnívá že víra v pevné nebe je všeobecná, naopak biblista Gregory Bale myšlenku že tato představa je univerzální zpochybňuje. Poukazuje na to že například často uváděný příklad, babylónský mýtus o jak nebesa vznikla z těla Tiamat, nehovoří o tom že byla nebes nutně pevná – Tiamat totiž zosobňovala moře. Taktéž poukazuje na fakt že nebeská tělesa se pohybují různou rychlostí což činí víru v to že jsou uložena v pevné látce nepravděpodobnou. Spíše než jako pevná byla tak nebesa chápána jako rozprostřená jak ukazuje hebrejská etymologie. Biblista Paul Kissling poukazuje na to že Bible používá poetický jazyk, nikoliv doslovný jazyk, a slovo ráqía je prostě jedním výrazů pro nebesa, jinak označovaných jako šamajim, a není nijak přesně specifikována povaha tohoto nebe.[2]

Představa o široké rozšířenosti motivu pevného nebe se do akademické prostředí dostala díky práci asyrologa Petera Jensena, který v roce 1890 na základě kosmogonického babylónského textu Enúma Eliš zabýval stvořením Himmelswölbung „nebeské klenby“. Tato klenba měla být pevná či kovová a v duchu panbabylonismu se předpokládalo že k Židům se dostal tento motiv z Mesopotámie.V roce 1975 však asyrolog Wilfred G. Lambert došel k závěru že v originálních textech motiv nebeské klenby, natož pevné nebeské klenby, chybí.ref name="Raq"/>

Podle Tomáše Akvinského lze slovo ráqía, respektive firmament, vykládat dvěma způsoby. Může se buď jednat o hvězdná nebesa, o jejichž povaze se přou filosofové. Podle některých jako byl Empedoklés se skládají ze všech čtyř živlů v harmonickém souladu, podle Platóna z ohně a podle Aristotela z pátého živlu: éteru. Nebo se může jednat o nebe kde se tvoří oblaka a který vyniká pevností a hustotou svého ovzduší. Existovali také učenci kteří považovali vody nad nebesy za pevné, například svatý Jeroným nebo Beda Ctihodný, druhá skupina učenců, během středověku významnější tvrdila že jsou tekuté. Zahrnovala například svatého Ambrože, Jana z Damašku nebo Alexandra z Halesu. V případě že se hovořilo o nadnebeských vodách jako o „křišťálových“ naráželo se spíše na jejich průzračnost a určitou neměnnost, nikoliv na jejich tvrdost.[2]

Historik vědy Edward Grant upozornil též na to že když středověcí autoři hovoří o pevnosti nebes, nemusí mít nutně na mysli i jejich tvrdost či neprostupnost. V duchu Aristotelova myšlení dokonce nejde mluvit o materiálu nebes jako o tvrdém či naopak kapalném, protože takové vlastnosti existují pouze u pozemských věcí.[2]