Luigi Fagioli

Luigi Fagioli se narodil v Osimu u Ancony 10. června 1898. Odtud se odstěhoval do Gubbia v Umbrii, aby dokončil studia na střední škole. Sotva dvacetiletý mladík, robustní a atletické postavy se zpočátku věnoval fotbalu a boxu. Až později podlehl fascinující kráse motorů a vrhl se do sedla motocyklu. Nejprve závodil na stroji značky Borgo, poté SAAR, který nalezl v prachu stodoly a za nesouhlasu otce Sisinia, zrekonstruoval a posléze s ním i závodil na různých akcích po celé Itálii. Příčiny těžké havárie, která se mu přihodila při závodech do vrchu v Pistoie, a také domluva rodičů ovlivnily budoucí rozhodnutí mladého Luigiho, který zanechal nestabilitu dvou kol za jistotu kol čtyř.

Po debutu v Poháru Perugie v roce 1925, čekaly Fagioliho závody, které ho definitivně chytly u srdce. O rok později už „Eugubino“ (přezdívka Fagioliho, vznikla podle města, kde žil -Gubbio) vychutnává první vítězství a to při Premio Perugino del Turismo. Od tohoto momentu se začíná odvíjet jedna z nejhvězdnějších kariér v celé historii italského automobilového sportu. Fagioli jí dokázal psát svojí bravurností a odvahou a dokazuje to i krocením zdivočelých koní pod kapotou Maserati, Alfy Romeo, ale i Mercedesu a Auto Unionu.

Těžko asi někdo spočítá kolika závodů se Fagioli zúčastnil, jen v roce 1928 jich bylo kolem pětadvaceti, stejně tak vítězství, která ho vynesla mezi absolutní špičku a dokonce o kousek před ni. Za sebou často nechával piloty zvučných jmen jako je Clemente Biondetti, Rudolf Caracciola, Louis Chiron, Enzo Ferrari, Tazio Nuvolari, Juan Manuel Fangio, Giuseppe Farina, Achille Varzi a nespočet dalších. Lidé ho oslavují, tisk vyzdvihává, všichni v něm vidí budoucího šampióna. Napovídají tomu i výsledky na závodní dráze v Avellinu i na Targa Florio, ale i při Grand Prix v Římě a v Monze, všude se zapsal zlatým písmem do výsledkových listin.

V roce 1933 po polovině sezóny, poznamenané mechanickými problémy, které přivádí do těžké krize nejen Fagioliho, ale i lidí okolo jeho týmu Tridente. Pomocnou ruku podává Enzo Ferrari, Fagiolimu nabízí superrychlou Alfu P3, aby tak doplnil řady modenského týmu, oslabeného odchodem Tazia Nuvolariho, který založil vlastní tým společně s bratrem Barracchinim.

V posledních třech měsících, které zbývají do konce sezóny, Fagioli dokázal zvítězit ve většině závodů a tyto senzační výsledky mu zajistily titul mistra Itálie.

Úspěch v národním šampionátu mu otevřel cestu za Alpy. Z Německa dostává nabídku od Mercedesu, podepsáním smlouvy si Fagioli zajistil příjem 300 000 lir ročně. Eugubino přijímá, a opouští tak italskou stáj, ale Enzo Ferrari mu to nikdy nedokáže odpustit. Jednak měl velké plány do následující sezóny, ale i proto, že v něm viděl nástupce legendárního Tazia Nuvolariho.

Fagioli zůstal u Mercedesu až do konce roku 1936, tato spolupráce přinesla spoustu nádherných momentů a překrásných vítězství jak na Nürburgringu, tak v Poháru Acerbo, ale i v Monze a Monte Carlu. Společně s úspěchem se začala projevovat i neskrývaná rivalita se stájovým kolegou Rudolfem Caracciolou, který byl v počátku v ústraní po těžkém úrazu nohou. Silné neshody vedou k rozhodnutí odejít z týmu. Fagiolimu se nezamlouvá stájová strategie, kterou otevřeně kritizuje. Pří Grand Prix Španělska jede Fagioli vstříc svému vítězství, ale je zastaven sportovním ředitelem Mercedesu Neubauerem, musí zpomalit, i v Belgii musí nechat vůz Caracciolovi. Vztah mezi oběma piloty se snaží urovnat němečtí funkcionáři, přesto Fagioli ke konci sezóny odchází.

Odchodem z Mercedesu se Fagiolimu otevřeli dveře do další německé stáje, Auto Union, která potřebovala nejen pilota, ale především zkušeného analytika vozu a dobrého znalce evropských tratí. Smlouva byla sepsána v Zwickau v březnu roku 1937 hned poté co Luigi testoval nové monstrum zkonstruované inženýrem Ferdinandem Porschem. Se stříbrným GP C a posléze s aerodynamickým Stromlienwagen Fagioli dojíždí jen ve čtyřech závodech, až do konce roku je vyřazen pro bolesti zad. I když zkušenost s Auto Union měla jen krátké trvání, Fagioli byl jediný, kdo dokázal s naprostou přirozeností ovládat toto velice výkonné monstrum poháněné šestilitrovým dvanáctiválcem umístěným za zády pilota. Zanechal tak za sebou příjemné vzpomínky na práci v německém týmu, kam ho přijel vystřídat Achille Varzi.

Válka přerušila kariéru Fagioliho a ten se odebral do lesů v Pietramelina, aby se věnoval lovu. Jakmile zbraně byly složeny a motory znovu ozvučely závodní tratě, přání opět tisknout volant ve svých rukou přilákalo i Fagioliho.

Po pár pokusech najít vhodný vůz , Fagioli zkoušel Fiat Monaci bimotore v závodě Fasano – Selva v roce 1947, na Mille Miglia v roce 1949 je za volantem vozu Fiat 1100S. Eugubino se rozhodl pro vůz OSCA 1100S, aby se prezentoval na závodech po celé Itálii a dokázal zvítězit v závodě okolo Kalábrie, okolo Sicílie, na Mille Miglia a v Pescaře, ale přáním Fagioliho je znovu řídit velkoobjemový vůz.

Příležitost na sebe nenechala dlouho čekat. V roce 1950 se založením prvního světového šampionátu F1 ho povolala Alfa Romeo, aby doplnil dvojici Farina a Fangio.

S příchodem Fagioliho, tři Alfy 158, známe jako Alfetty, v každém závodě vytvářely nepropustnou rudou zeď, přes kterou se jen těžko někdo dokázal přehoupnout.Trojice „3F“ je nepropustná až do konce sezóny, poté co zvítězili v šesti Grand Prix ze sedmi, obsadili první tři místa v konečné klasifikaci. Farina se stal mistrem světa jen s dvoubodovým náskokem před Fagiolim, ale protože se započítávaly pouze čtyři nejlepší výsledky, musel se Fagioli spokojit s nižším stupínkem a přenechat tak místo Argentinci Fangiovi.

S tímto výsledkem, v 52 letech, by kdokoli jiný mohl být spokojeny , ale Fagioli měl ještě energie na rozdávání. O rok později stále s Alfettou F1 dokázal zvítězit ve Velké ceně Francie. Další úspěchy přicházejí s vozem OSCA z dílny bratrů Maserati a s Vozem Lancia B20 GTI na silnicích Mille Miglia na Grand Prix Říma, na okruhu Posillipo a znovu na Mille Miglia v roce 1952.

Závod v Bresci měl být konfrontací mezi Alfou Romeo a Lancií a mezi Ferrari a Mercedesem. Fagioli překvapil jen ty, co neznají jeho skutečný potenciál, podtrhuje tu své vrcholné dílo, pilotuje Lancii. Zvítězil s přehledem ve své kategorii a je třetí v celkové klasifikaci, byla to pro něj obrovská radost především proto, že dokázal nadělit celých osm minut bývalému kolegovi z týmu Caracciolovi na Mercedesu 300 SL.

Výsledek závodu v Bresci je poslední stránkou sportovní legendy. Několik dní poté, 30. května přišla nehoda s vozem Lancia B20 v přípravě na závod vozu GTI v ulicích Monte Carla. Kariéra Luigi Fagioliho byla narušena a 20. následujícího měsíce definitivně ukončena, zemřel Šampion.

• 1933 Mistr Itálie

• 1933 Grand Prix Itálie
• 1933 Grand Prix Pescara
• 1933 Grand Prix Marseilles
• 1933 Grand Prix Commingues
• 1934 Grand Prix Itálie
• 1934 Grand Prix Španělska
• 1935 Grand Prix Monaka
• 1935 Grand Prix Avus
• 1935 Grand Prix Barcelony
• 1951 Mille Miglia
• 1952 Mille Miglia

• 1950 3. místo
• 1951 11. místo

• 7 Grand Prix
• 1 Vítězství
• 6 Podium
• 32 bodů

* Střídal se ve voze s Juan Manuelem Fangiem. O body se poté dělili.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Luigi Fagioli na Wikimedia Commons
• (italsky) Trofeo Fagioli
• (italsky) Vzpomínka na Fagioliho
• (italsky) Autoklub Luigi Fagioli
• (anglicky) Luigi Fagioli