Tazio Nuvolari

Tazio Giorgio Nuvolari (16. listopadu 189211. srpna 1953) byl italský motocyklový a automobilový závodník, považovaný spolu s Chironem a Caracciolou za nejlepšího jezdce meziválečného automobilového sportu. Někteří odborníci jej dokonce považují za nejlepšího automobilového závodníka všech dob.[1][2] Dr. Ferdinand Porsche jej nazval „největším jezdcem minulosti, současnosti a budoucnosti“.[3] Jedinou velkou cenou, kterou nikdy nevyhrál, byla Grand Prix Československa.

Tazio Nuvolari
Narození16. listopadu 1892
Castel d'Ario
Úmrtí11. srpna 1953 (ve věku 60 let) nebo 11. července 1953 (ve věku 60 let)
Mantova
Příčina úmrtíkrvácení do mozku
Místo pohřbeníMantova
Povoláníautomobilový závodník, motocyklový závodník a závodník
Webwww.tazionuvolari.it
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Tazio Nuvolari na přelomu 20. a 30. let

Život

Nuvolari, přezdívaný Il Mantovano volante (Létající Mantovan), Nivola, Malý velký muž nebo jednoduše Il Maestro, se narodil v Castel d'Ariu u Mantovy Arturovi Nuvolarimu a jeho manželce Elise Zorziové.[4] Jak jeho otec, tak jeho strýc Giuseppe byli motocyklovými závodníky – zvláště Giuseppe, několikanásobný italský mistr, byl Taziovým vzorem.[4] Tazio pracoval v obchodě motorovými vozidly, který si jeho strýc otevřel. [5]

V roce 1917 se Nuvolari oženil s Carolinou Perinovou. Oba jejich synové zemřeli velmi mladí: Giorgio (19181937) na myocarditidu a Alberto (19281946) na nefritidu.

Kariéra před druhou světovou válkou

Motocykly

Závodní licenci pro motocykl dostal Nuvolari v roce 1915.[4] Jeho kariéru zbrzdila první světová válka, během níž sloužil jako řidič v italské armádě.[4] V závodě tak debutoval až v roce 1920 na Circuito Internazionale Motoristico v Cremoně. Následujícího roku si poprvé vyzkoušel i automobilový vytrvalostní závod, který vyhrál.[4][5]

V roce 1925 se Nuvolari stal mistrem Evropy v třídě 350 cm³ díky výhře na Grand Prix Evropy.[6] Velkou cenu národů vyhrál čtyřikrát za sebou (1925 – 1928)[7] a závod na okruhu Lario dokonce pětkrát v řadě (1925 – 1929), vše ve třídě 350 cm³ a na motocyklu Bianchi.[8]

Taktéž v roce 1925 požádala Nuvolariho stáj Alfa Romeo, aby si vyzkoušel jejich závodní vůz. Autu se během závodu zavařila převodovka a Nuvolari měl těžkou havárii,[9] během níž si zranil záda. Navzdory tomu závodil už o šest dní později v Monze, když se předtím nechal přesádrovat tak, aby mohl ovládat motocykl,[5][10] a zvítězil (podobnou věc předvedl ve své kariéře ještě několikrát).

V zimě roku 1927 se rozhodl vytvořit vlastní automobilový tým pro soutěže Grand Prix se stroji Bugatti. Jejich nákup financoval z peněz získaných prodejem farmy z dědictví po otci. V následujících letech Nuvolari střídal motocykly a automobily. Svůj poslední motocyklový závod absolvoval na okruhu Tigullio v říjnu 1930.

Nuvolari na čtyřech kolech

1930

Nuvolari (čtvrtý zleva), s ostatními jezdci Alfy Romeo a Enzo Ferrarim

V roce 1930 mu Enzo Ferrari nabídl, aby se stal jezdcem nově vznikajícího týmu Alfa Romeo. V tomto roce Nuvolari vyhrál svou první RAC Tourist Trophy (podruhé vyhrál v roce 1933). Jedna z legend, které se okolo Nuvolariho kupí, tvrdí, že když jeden ze závodníků rozbil výlohu řeznictví, Nuvolari zajel na chodník a pokusil se vzít si šunku.[1] Sammy Davis, který se toho roku s Nuvolarim seznámil, vzpomíná, že Nuvolarimu se svým způsobem líbily situace, kdy se všechno spiklo proti němu (prý jej nebavilo vyhrávat s nejlepším autem na startu), a že prokazoval velký smysl pro černý humor (když mu Enzo Ferrari koupil zpáteční lístek na Sicílii, kde měl Nuvolari startovat v závodě Targa Florio, Nuvolari mu řekl „Zpáteční lístek? To si říkáte obchodník? Co když mě nazpět povezou v rakvi?“.

V tomto roce Nuvolari a jeho spolujezdec Battista Guidotti vyhráli závod Mille Miglia ve voze Alfa Romeo 6C 1750 GS spyder Zagato. Bylo to poprvé, kdy někdo tento závod vyhrál průměrnou rychlostí přes 100 km/h (100,450 km/h). Nuvolari v závodě startoval jako druhý za svým velkým rivalem Achille Varzim. Jak bylo pro Nuvolariho typické, nestačilo mu, že (jezdci startovali v půlhodinových intervalech) v závodě vedl – chtěl i dojet jako první. Proto v noci za hluboké tmy, jakmile spatřil na silnici v dálce Varziho světla, vypnul svoje reflektory, aby jej Varzi nemohl vidět ve zpětných zrcátkách, a rychlostí přesahující 150 km/h se řítil za svým soupeřem několik desítek kilometrů. Světla zapnul až v okamžiku, kdy šokovaného[1] Varziho dojel a předjel těsně před cílem v Brescii.[11]

1931

Nuvolari (pátý zleva), s ostatními jezdci Alfy Romeo a Enzo Ferrarim

V tomto roce se Nuvolari rozhodl závodit pouze v automobilových soutěžích. Vyhrál Velkou cenu Itálie, byl druhý ve Velké ceně Belgie a jedenáctý ve Velké ceně Francie. Zvítězil v závodech Targa Florio a Coppa Ciano.

1932

Nuvolari se díky tomu, že měl – u něj zcela výjimečně – jedno z nejlepších aut té sezóny, Alfu Romeo P3[10] stal po dvou vítězstvích a jednom druhém místě na evropských velkých cenách mistrem Evropy. Vyhrál navíc Grand Prix Monaka a podruhé Targa Florio (na tento závod vzpomínal jeho mechanik Mabelli: „Nuvolari mi před startem řekl, abych se pokaždé když vykřikne skrčil na podlahu. Výkřik znamenal, že vjel do zatáčky příliš rychle a že je potřeba snížit těžiště auta, aby se nepřevrátilo. Na podlaze jsem byl celý závod. Nuvolari začal křičet v první zatáčce a přestal až v poslední“. [1] Jeho traťový rekord zůstal nepřekonán dvacet let.

28. dubna toho roku mu italský básník Gabriele d'Annunzio věnoval odznak – zlatou želvu symbolizující opak Nuvolariho rychlosti. Stala se závodníkovým symbolem a talismanem a jeho kanárkově žlutou kombinézu už neopustila.[5]

1933

Tazio Nuvolari nebyl jen automobilový závodník. Pro Itálii se stal symbolem, polobohem, legendou symbolizující vše, čeho chtěla mladá Itálie dosáhnout; mužem, který "dokázal nemožné" – ne jednou, ale pravidelně – Davidem, který vítězil nad Goliáši automobilového sportu. Byl to Il Maestro.“ Cyril Posthumus[10]

V tomto roce Nuvolari vyhrál, spolu s Raymondem Sommerem, závod 24 hodin Le Mans. Během závodu se objevila v jejich benzínové nádrži díra, kterou mechanici během zastávek v boxech pokaždé zalepili žvýkačkou.[12] Během závodu devětkrát vylepšil traťový rekord.

Vyhrál také podruhé Mille Miglia, tentokrát s Decimem Compagnonim.

1934

Ti kteří Nuvolariho obviňují ze ztřeštěnosti by měli mít alespoň tolik poctivosti, aby přiznali, že to byla jedna z nejúchvatnějších ukázek nezdolné odvahy a vytrvalosti všech dob. Takoví lidé vyhrávají závody!“ Francis Curzon, 5th Earl Howe, o Nuvolarim na AVUSu[10]

Po pátém místě na Grand Prix Monaka se soukromým vozem Bugatti[13] se Nuvolari těžce zranil v Alexandrii na Circuito di Pietro Bordino, když se vyhýbal stojícímu autu jiného závodníka.[14] Protože se v nemocnici nudil, nechal si upravit své Maserati tak, aby mohl všechny tři pedály obsluhovat levou nohou, a maje pravou nohu stále v sádře, dojel pátý v silné konkurenci. Noha jej bolela celý rok; navíc jeho Maserati nebylo příliš konkurenceschopné.

1935

Nuvolari požádal o zařazení do týmu Auto Union,[15] ale tým jej pod nátlakem Achille Varziho, který nechtěl být ve stejném týmu jako jeho soupeř, odmítl.[15] Nuvolari se proto obrátil na Ferrari, ale byl odmítnut i tam. Tým jej však nakonec přijal na nátlak Mussoliniho.[15]

V tomto roce zaznamenal Nuvolari své životní vítězství, mnohými považované za vůbec největší vítězství v dějinách automobilového sportu.[1] [16] [17][18] Na Grand Prix Německa na Nürburgringu, kde Nuvolari jel na čtyři roky staré Alfě Romeo P3 (3167 cm³, kompresor, 265HP) proti dominujícím, všechny ostatní porážejícím domácím týmům – pěti Mercedesům Benz W25 (3990 cm³, 8C, kompresor, 375HP, jezdci: Rudolf Caracciola, Luigi Fagioli, Hermann Lang, Manfred von Brauchitsch a Michael Geyer) a čtyřem Auto Unionům Tipo B (4950 cm³, 16C, kompresor, 375HP, jezdci Bernd Rosemeyer, Achille Varzi, Hans Stuck a Paul Pietsch), dokázal zvítězit průměrem 120,7 km/h. Toto vítězství vešlo do historie jako „Nemožné vítězství“.[19] 300 000 diváků, po chvíli šokovaného ticha, připravilo Nuvolarimu bouřlivé ovace; zato představitelé Třetí říše v publiku byli rozzuřeni.[18]

1936

V květnu měl Nuvolari další nehodu, během níž si poranil několik obratlů v tréninku na Velkou cenu Tripolisu. Navzdory tomu, že mohl stěží chodit, dokončil závod na pátém místě.

Během závodu Coppa Ciano v Livornu Nuvolari znovu předvedl svou jedinečnou povahu. Jeho nová Alfa Romeo GP 12 C 36 (4064 cm³, 364 HP) měla poruchu hned v prvním kole. Nuvolari se nevzdal. Nechal si zastavit jiné auto svého týmu – shodou okolností to nejslabší (3800 cm³) – a přestože jej manažer přemlouval, ať počká na silnější vůz, Nuvolari jen křičel „Presto! Presto!“, nasedl do vozu, a, překonávaje v každém kole traťový rekord, znovu dotáhl čelo závodu v němž byly silnější německé vozy (Varzi vzpomínal: „Podíval jsem se do zrcátka... ohlédl jsem se a spatřil kanárkově žlutou kombinézu. Nuvolari! Madonna mia![2] a nakonec vyhrál. Vyhrál i Velkou cenu Milána.

1937

Přes stále se zhoršující kvalitu Alfy Romeo, Nuvolari v týmu zůstal. Dokázal znovu vyhrát Velkou cenu Milána. Při závodech v Brně ztratil v závěru u zadního kola disk i s pneumatikou, přesto pokračoval a do cíle dojel na pátém místě. [5]

1938

Ačkoli stále zůstával jezdcem Alfy, na jaře jeho vozu vybuchla palivová nádrž a Nuvolari musel ve vysoké rychlosti vyskočit. Byl vážně popálen a zraněn a poprvé v životě zvažoval, zda se závoděním neskončit.[2] Nakonec se však vrátil a několik měsíců po zranění vyhrál v Monze a poté ještě v Doningtonu; opustil nespolehlivou Alfu a závodil za Auto Union.[20]

1939

Vyhrál Velkou cenu Bělehradu.

Kariéra po druhé světové válce

1946

Zvítězil v první poválečné Grand Prix v Albi.

1947

S vozem Cisitalia (1100 cm³) skončil druhý na Mille Miglia (o vítězství jej připravila voda v rozdělovači 250 km před cílem).

1948

Naposledy se zúčastnil jak Mille Miglia, jeho vůz, Ferrari 2000 cm³, ztratil během závodu kapotu, zlomilo se pero, a protože prasklo sedadlo, Nuvolari seděl na bedničce od pomerančů[2][20]; závod nakonec pro naprosté selhání brzd nedokončil, přestože do jeho poloviny vedl.

Jeho poslední Grand Prix byla Grand Prix Remeše. Porouchal se mu vůz, ale opět si nechal zastavit jiný a pokračoval v závodě.

1950

Jeho posledním závodem byl závod do vrchu Palermo-Montepellegrino, kde zvítězil ve své třídě a celkově byl pátý.[21]

Poslední roky

Nuvolariho vila v Mantově na Viale Piave - pamětní místo

Nuvolari trpěl astmatickou plicní chorobou a alergií na výfukové plyny. Přes operaci a používání masky při závodech několikrát vykašlával krev. Nikdy ovšem nevzdal. Zúčastnil se 130 závodů, z nichž 64 vyhrál a 17krát byl druhý. Poměr vyhraných a nedokončených závodů je u něj vyšší než u jiných jezdců.[2] V roce 1952 měl mrtvici, po níž zůstal částečně ochrnut. Zemřel ve své posteli roku 1953 po druhé mrtvici.[22] Na jeho poslední cestě jej vyprovázelo celé město, v němž se ten den zastavil život. Jeho pohřbu v Mantově se zúčastnilo 55 000 lidí; průvod byl míli dlouhý a jeho rakev, umístěnou na automobilovém podvozku, tlačili Alberto Ascari, Luigi Villoresi a Juan Manuel Fangio.[22][5] Podle jeho přání byl pohřben na hřbitově v Mantově s oblečením, které vždy z pověrčivosti nosil (žlutý svetr s monogramem, modré kalhoty a hnědá kožená vesta) a vedle oblíbeného volantu.

Nuvolariho heslem bylo „Zvítězit nebo padnout“. Enzo Ferrari o něm řekl: „Byl to největší jezdec. Jezdec velkého stylu s nejstatečnějším srdcem. Bojovník, který se ze závodu nikdy nevrátil pokořen“. [2]

Byl vynálezcem a průkopníkem tzv. „four-wheel drift“, kontrolovaného smyku všech čtyř kol, který později propracovali Juan Manuel Fangio a Sir Stirling Moss.

Byla po něm pojmenována tři auta: Alfa Romeo Nuvola,[23] EAM Nuvolari S1, a Audi Nuvolari Quattro.[24]

V roce 2016 (1.6. – 23. 9.) uspořádalo Národní technické muzeum soubornou výstavu "Italský závodník Tazio Nuvolari". Výstava byla věnována této velké osobnosti meziválečného automobilového sportu, italskému motocyklovému a automobilovému závodníkovi, považovanému za jednoho z nejlepších závodníků všech dob. Představeny byly dobové fotografie, filmové záběry, závodní trofeje i ukázky motorů a automobilů.[25]

Největší vítězství

    Rok Místo Značka
    1924 Ravenna, Savio Chiribiri Monza (1.5 litru)
    1924 Padova, Polesine Chiribiri Monza (1.5 litru)
    1924 Lavagna (Tigullio) Bianchi 20 (2 litry)
    1927 Grand Prix Říma Bugatti T35
    1927 Garda Bugatti T35c
    1928 Tripolis Bugatti T35c
    1928 Pozzo Circuit Bugatti T35c
    1928 Alexandrie Bugatti T35c
    1930 Mille Miglia Alfa Romeo 6C 1750 GS spyder Zagato
    1931 Targa Florio Alfa Romeo 8C 2300 Monza
    1931 Coppa Ciano Alfa Romeo 8C 2300 Monza
    1932 Grand Prix Monaka Alfa Romeo 8C 2300 Monza
    1932 Targa Florio Alfa Romeo 8C 2300 Monza
    1932 Grand Prix Itálie Alfa Romeo B/P3
    1932 Grand Prix Francie Alfa Romeo B/P3
    1932 Coppa Ciano Alfa Romeo B/P3
    1932 Coppa Acerbo Alfa Romeo B/P3
    1933 Mille Miglia Alfa Romeo 8c2300 spyder Zagato
    1933 Grand Prix Tunisu Alfa Romeo 8C 2600 Monza
    1933 Alexandrie Alfa Romeo 8C 2600 Monza
    1933 Eifelrennen Alfa Romeo 8C 2600 Monza
    1933 Grand Prix Nîmes Alfa Romeo 8C 2600 Monza
    1933 Grand Prix Belgie Maserati 8cm
    1933 Coppa Ciano Maserati 8cm
    1933 Grand Prix Nice Maserati 8cm
    1934 Grand Prix Modena Maserati 6c 34
    1934 Grand Prix Neapol Maserati 6c 34
    1935 Grand Prix Pau Alfa Romeo B/P3
    1935 Bergamo Alfa Romeo B/P3
    1935 Biella Alfa Romeo B/P3
    1935 Turín Alfa Romeo B/P3
    1935 Grand Prix Německa Alfa Romeo B/P3
    1935 Coppa Ciano Alfa Romeo B/P3
    1935 Grand Prix Nice Alfa Romeo B/P3
    1935 Grand Prix Modena Alfa Romeo 8c-35
    1936 Grand Prix Penya Rhin Alfa Romeo 12c-36
    1936 Grand Prix Maďarska Alfa Romeo 8c-35
    1936 Grand Prix Milána Alfa Romeo 12c-36
    1936 Coppa Ciano Alfa Romeo 8c-35
    1936 Grand Prix Modeny Alfa Romeo 12c-36
    1936 Vanderbiltův pohár Alfa Romeo 12c-36
    1937 Grand Prix Milána Alfa Romeo 12c-36
    1938 Grand Prix Itálie Auto Union Type D
    1938 Grand Prix Anglie Auto Union Type D
    1939 Grand Prix Bělehradu Auto Union Type D
    1946 Grand Prix Albi Maserati 4cl
    Mistrovství Evropy motocyklů 350 cm³ - Mistr Evropy
    Předchůdce:
    Jimmie Simpson
    Tazio Nuvolari
    1925
    Nástupce:
    Frank Longman
    Mistrovství Evropy automobilů - Mistr Evropy
    Předchůdce:
    Ferdinando Minoia
    Tazio Nuvolari
    1932
    Nástupce:
    Rudolf Caracciola

    Odkazy

    Reference

    V tomto článku byl použit překlad textu z článku Tazio Nuvolari na anglické Wikipedii.

    1. Miloš Skořepa, Dejiny automobilových pretekov
    2. Miloš Skořepa, Mistři za volantem
    3. Top 100 [online]. [cit. 2008-04-29]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2009-06-16.
    4. CANCELLIERI, Gianni. The years from 1892 to 1929 [online]. Tazio Nuvolari - The Official Site [cit. 2007-04-18]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2007-02-20.
    5. CODR, Milan; HRUBEC, Karel. Přemožitelé času sv. 9. Praha: Mezinárodní organizace novinářů, 1988. Kapitola Tazio Nuvolari, s. 178–181.
    6. History of the motorcycle race: 1925 [online]. Racing Memory [cit. 2007-04-18]. Dostupné online. (French)
    7. History of the Nations Grand Prix and the Italian Grand Prix [online]. Racing Memory [cit. 2007-04-18]. Dostupné online. (French)
    8. Il Circuito del Lario [online]. Racing Memory [cit. 2007-08-20]. Dostupné online. (French)
    9. Simon Taylor, Murray Walker's Formula One Heroes
    10. Anthony Pritchard, A Century of Grand Prix Motor Racing
    11. Mille Miglia 1930 [online]. Dostupné online.
    12. Geoff Tibballs, Motor-Racing's Strangest Races|
    13. Leif Snellman, Felix Muelas. VI Grand Prix de Monaco [online]. The Golden Era of Grand Prix Racing [cit. 2007-08-20]. Dostupné online.
    14. Leif Snellman, Felix Muelas. Circuito di Pietro Bordino [online]. The Golden Era of Grand Prix Racing [cit. 2007-07-30]. Dostupné online.
    15. Ivan Rendall, The Chequered Flag
    16. Alfa legend [online]. [cit. 2008-04-29]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2007-12-29.
    17. Nuvolari [online]. [cit. 2008-04-29]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2005-02-06.
    18. The Greatest Victory of all time [online]. Dostupné online.
    19. One against all [online]. [cit. 2008-04-29]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-11-04.
    20. Tazio Nuvolari: Legendou osudu navzdory. ŠKODA Motorsport [online]. 2018-06-01 [cit. 2021-07-19]. Dostupné online. (česky)
    21. CANCELLIERI, Gianni. The years from 1930 to 1953 [online]. Tazio Nuvolari - The Official Site [cit. 2007-04-18]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2007-02-20.
    22. Time Magazine [online]. [cit. 2007-04-18]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2007-12-31.
    23. 1996 Alfa Romeo Nuvola Concept [online]. Supercars.net [cit. 2007-07-31]. Dostupné online.
    24. Vision of the GT of the Future: Audi Nuvolari quattro [online]. AudiWorld, 2003-03-04 [cit. 2007-05-31]. Dostupné online.
    25. Výroční zpráva 2016 (NTM) [online]. Praha: Národní technické muzeum, 2017 [cit. 2020-01-30]. Dostupné online.

    Externí odkazy

    This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.