Lidová píseň

Lidové písně jsou takové písně, u kterých není znám jejich původní autor, jedná se vždy o písně anonymní. Písně byly většinou šířeny ústním podáním, často tak, že matka doma předzpěvovala svým dětem a ty její písně odposlouchaly. Lidové písně se tímto způsobem dědí z generace na generaci, z pokolení na pokolení, od jednoho člověka k jinému. Dalším pravděpodobným způsobem šíření pak byl společný zpěv lidových písní venkovských lidí při práci na poli, ve stodole, na zahradě či při práci doma za dlouhých zimních večerů (dračky). Společenský život byl v době, kdy neexistoval rozhlas, televize, internet a další současné komunikační vymoženosti, pravděpodobně mnohem spontánnější, lidé byli podstatně družnější, lidové muzicírování i lidový zpěv patřily k jejich běžnému, každodennímu životu, a to zejména na venkově. Lidové písně odrážejí základní povahové rysy svých anonymních tvůrců, jsou také bezprostředně ovlivněny prostředím, ve kterém vznikly a ve kterém byly dále ústně šířeny. Lidové písně se zpívaly ze začátku jednohlasně, později je lidé začali zpívat dvojhlasně.

Tímto způsobem se dochovaly až dodnes. Lidová hudba je ryze spontánní projev lidské hudebnosti. Lidové písně jsou různě staré, i z toho lze usuzovat, že právě lidová píseň je jeden ze základních typů hudebního projevu. Téměř dvě třetiny lidových písní jsou písně taneční.[1]

Regionální odlišnosti
Hlavní folklorní regiony České republiky[2]

Lidové písně se liší nejen podle jednotlivých zemí a národů, ale i v rámci jednotlivých regionů a oblastí Česka.

Jiné lidové písně se zpívají na jižní Moravě, jiné v Čechách na Domažlicku a jiné zase třeba na Valašsku či v Lašsku. Liší se nejen svými texty, ale i po hudební stránce. Jihočeské písně mívají oproti ostatním regionům měkký tónorod, v tomto se odlišují od všech ostatních krajů Česka.[3] Kromě toho se v nich objevuje i atypická rytmizace, někdy též pro lidovou píseň nezvyklé harmonické přechody z durových tónin do mollových a naopak. A vysledovat lze samozřejmě i další místní odlišnosti.

Regiony nejsou zcela vymezitelné, navzájem se prolínají, v minulosti lidová hudba dokonce ani nerespektovala státní hranice. Prvky prosakovaly na sousední území, kde obohacovaly lidovou kulturu tamních obyvatel. Kvůli zmenšování rozdílů ve způsobu života v jednotlivých regionech a rozvojem průmyslu a komunikačních prostředků dochází ke stírání specifických regionálních rysů. Proto je známe jen díky odborným publikacím vědeckých pracovníků, folkloristů a sběratelů lidových písní. V několika regionech, kde vývoj společnosti postupoval pomaleji, se kontinuita hudebně tanečního folkloru udržela do nedávné minulosti nebo dokonce dodnes a to především díky činnosti folklorních souborů. Mezi tyto regiony spadá převážně Slovácko, Valašsko, moravsko-slovenské pomezí, téměř celé Slovensko. Z českých regionů sem patří pouze Chodsko.[4]

Děti v chodských lidových krojích hrající na fanfrnoch[5]

Základem lidové hudby jsou na území celé České republiky housle, kombinované s dalšími smyčcovými nástroji, jako je viola nebo kontrabas. K nim se často přidávají dřevěné dechové nástroje, hlavně klarinet a flétna. S moravskými a slovenskými písněmi je typicky spojován cimbál. Naopak na Chodsku se dodnes hraje na dudy, výjimečně se objeví i zvuk fanfrnochu.[6]

Typy hudebního folkloru

Hudební folklor dělíme na dva typy: instrumentální a vokální. Zatímco instrumentální hudba převažuje v Čechách a na západní a střední Moravě, hudba vokální je typická na východní Moravě a na Slovensku.

Instrumentální

Vliv instrumentální hudby se projevuje v hudebně rytmické struktuře a funkci tanečního doprovodu. Vyznačuje se nejčastěji pravidelným taktovým členěním a nejběžněji jsou použity hodnoty půlové, čtvrťové a osminové. V českých regionech převažuje takt třídobý, na Moravě se setkáváme také s dvoudobým. Písně jsou postaveny z prvků akordických a stupnicových postupů durových tónin.

Vokální

Na rozdíl od typu instrumentálního se v typu vokálním uplatňují časté složité rytmické útvary, které lze včlenit pouze do nepravidelného taktu. Na začátcích a koncích vokálních písní bývají uplatněny nepravidelné výdrže. Vyskytují se zde také mollové stupnice a nepravidelné stupnicové řady, které byly odvozeny z církevních tónin.

Sběratelé lidových písní

Vybraní interpreti

Hudební soubory

Osobnosti

Interpreti čerpající z lidové písně

Právo

Podle autorského zákona se na lidové písně vztahuje výjimka z ochrany podle práva autorského ve veřejném zájmu:

(§3:) „Ochrana podle práva autorského se nevztahuje na ...“ (§3 odstavec b:) „...výtvory tradiční lidové kultury, není-li pravé jméno autora obecně známo a nejde-li o dílo anonymní nebo o dílo pseudonymní (§7); užít takové dílo lze jen způsobem nesnižujícím jeho hodnotu,“

Na základě této výjimky není nutné za užití lidových děl odvádět poplatky jejich autorům (ani pokud jsou zastupováni Ochranným svazem autorským (OSA). Toto neplatí v případě, že je lidová skladba upravena (tzv. zaranžována) novým autorem (a tato úprava je natolik přínosná, že vznikne nové dílo). V takovém případě je nutné před užitím získat licenci (souhlas) tohoto nového autora.

V minulosti byl zaznamenán případ, kdy OSA vybíral odměnu i za užití lidových děl, nicméně v takovém případě se jednalo buďto o užití děl zaranžovaných (upravených) novým autorem, či selhání lidského faktoru (buďto na straně uživatelů děl jejich nenahlášením nebo na straně OSA), ze zákona nemá OSA na výběr odměn za užití lidových děl nárok a nečiní tak.

Odkazy

Reference
  1. REJŠEK, Radomil. Úvod do studia lidového tance. Praha: Ústav pro kulturně výchovnou činnost, 1987.
  2. REJŠEK, Radomil. Úvod do studia lidového tance. Praha: Ústav pro kulturně výchovnou činnost, 1987.
  3. MĚŘÍNSKÁ, Blanka. Lidové písně s terapeutickým záměrem u osob s mentálním postižením umístěných v rehabilitačních třídách. Diplomová práce. 2017. Dostupné online.
  4. REJŠEK, Radomil. Úvod do studia lidového tance. Praha: Ústav pro kulturně výchovnou činnost, 1987.
  5. VOGELTANZ, Jaroslav. Naše Chodsko. Praha: Nakladatelství dopravy a spojů, 1990.
  6. HÁJKOVÁ, Táňa. Lidové hry a tance pro mládež. Praha: Mladá fronta, 1951.

Literatura
  • Národ v písni, tisíc národních písní - vydalo nakladatelství L. Mazáč v Praze v roce 1940, sestavil Jan Seidel, předmluvu napsal Vítězslav Novák, doprovodnou studii ke knize zpracoval Alois Hába
  • BAKALA, Metoděj. Valašské písně. Zlín: Sdružení přátel lidové kultury Kašava, Etnologický ústav AV ČR – pracoviště Brno, 2005.
  • BARTOŠ, František. Nové národní písně moravské s nápěvy do textu vřaděnými. Brno: Tiskem a nákladem Karla Winikera, 1882. Dostupné v archivu pořízeném dne 2009-01-25.
  • BÍM, Hynek. Valašské a slovenské lidové písně. (Hra hudců z Popova, žnecké písně ze Zašové,hra na fujaru a píštělku z Podkriváně, lidové písně z Terchové). Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1954.
  • ČELAKOVSKÝ, František Ladislav. Slovanské národní písně (1822, 1825, 1827). Praha: Ladislav Kuncíř, 1946.
  • ČERNÍK, Josef. Záleské písně z okolí Luhačovic. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, 1957.
  • HÁJKOVÁ, Táňa. Lidové hry a tance pro mládež. Praha: Mladá fronta, 1951.
  • HORÁK, Jiří. Naše lidová píseň. Praha: J. R. Vilímek, 1946.
  • JANÁČEK, Leoš. Moravské lidové písně. Praha: Hudební matice, 1950.
  • JANÁČEK, Leoš. O lidové písni a lidové hudbě. Dokumenty a studie. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1955.
  • JINDŘICH, Jindřich. Jindřichův chodský zpěvník. Domažlice: Jindřich Jindřich, 1947.
  • KOŽELUHA, František. Kytice z národních písní moravských Valachův. Praha: František Augustin Urbánek, 1873.
  • KUBA, Ludvík. Slovanstvo ve svých zpěvech, I-XVI. Poděbrady, Praha: Ludvík Kuba, Hudební matice Umělecké besedy, 1884-1929.
  • LÍSA, Valeš. Slovácké a lidové písně z Uherskohradišťska. Kroměříž: [s.n.], 1919.
  • POLÁČEK, Jan. Slovácké pěsničky, I-VII. Praha: [s.n.], 1936-1960.
  • REJŠEK, Radomil. Úvod do studia lidového tance. Praha: Ústav pro kulturně výchovnou činnost, 1987.
  • RITTERSBERK, Jan. České národní písně - Böhmische Volkslieder. Praha: [s.n.], 1825.
  • SUŠIL, František. Moravské národní písně s nápěvy do textu vřaděnými. 5. vyd. Praha: Argo/Mladá fronta, 1998. Dostupné online.
  • ÚLEHLA, Vladimír. Živá píseň. Praha: František Borový, 1949.
  • VETTERL, Karel. Lidové písně a tance z Valašskokloboucka, I,II. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1955, 1960.
  • WEIS, Karel. Český Jih a Šumava v lidové písni, I-XV. Praha: Karel Weis, 1928-1944.

Související články

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.