Ludvík Kuba

Narodil se jako druhé z jedenácti dětí zámečníka Ludvíka Kuby a jeho manželky Anny, roz. Mikšovské. Už od mládí projevoval umělecké sklony a ze sourozenců si nejlépe rozuměl se svým bratrem Karlem, který se později stal uměleckým kovářem. Kromě kreslení měl zálibu i v hudbě, postupně se naučil hrát na housle, klavír, varhany a další hudební nástroje. Od roku 1873 navštěvoval měšťanskou školu v Poděbradech.

V letech 1877–1879 studoval na pražské varhanické škole u Františka Zdeňka Skuherského. Další studium absolvoval na učitelském ústavu v Kutné Hoře, kde byl v té době ředitelem Gustav Adolf Lindner. Často zde maloval zákoutí historického města i jeho okolí a svými obrázky přispíval do časopisů. Zároveň se začal zabývat samostudiem slovanských jazyků, což velice dobře zhodnotil při svých etnografických a folkloristických aktivitách. Po ukončení studia v roce 1883 pracoval dva roky jako podučitel a intenzivně pracoval na prvním dílu sbírky Slovanstvo ve svých zpěvech, který vyšel v roce 1884. Ve stejném roce se rozhodl opustit učitelskou dráhu a věnovat se profesi národopisce a literáta. Podnikal časté studijní cesty na Lužici, do Haliče, na Ukrajinu a do Ruska. Nejčastěji však jezdil na Balkán, do Černé Hory na do Bosny a Hercegoviny.

Od roku 1888 si doplňoval malířské vzdělání u Karla Liebschera a na jeho doporučení nastoupil v roce 1891 na pražskou malířskou akademii u Maxe Pirnera. V roce 1893 odjel do Paříže, kde studoval malířství na soukromé Julianově akademii. Roku 1895 se oženil a brzy po svatbě odjeli manželé na roční pobyt do Mostaru, kde chtěl Kuba malovat cyklus Slovanstvo v obrazech. K tomu ale nedošlo, protože se mu zdálo, že pro tento úkol ještě dostatečně neovládá techniku olejomalby.

Rozhodl se proto studovat dále malířství, tentokrát v Mnichově, ve škole slovinského malíře Antona Ažbeho. Od roku 1904 žil Kuba ve Vídni a v roce 1910, před návratem do vlasti, podnikl tříměsíční cestu po Itálii, kde navštívil významná umělecká centra, Benátky, Florencii, Řím a Neapol.

Od roku 1911 žil trvale v Praze. Pro určité neshody s uměleckým spolkem Mánes se věnoval především etnografické činnosti, za kterou se mu v průběhu let dostávalo řady uznání a ocenění ve vlasti i v zahraničí. Nadále podnikal studijní cesty a pracoval na dalších dílech své sbírky Slovanstvo ve svých zpěvech.

Do roku 1921 jezdil pravidelně s rodinou do Březnice u Příbrami, odkud pocházela jeho manželka, do domku jejích rodičů. Zde maloval žánrové obrázky z města i blízkého okolí. Podnikal odtud také výjezdy za malířskými náměty do různých koutů jižních Čech.[2]

V roce 1937 se zúčastnil jako člen oficiální delegace výstavy československého umění v Moskvě. Za svůj dlouhý život shromáždil bohatý obrazový materiál a téměř až do konce života pořádal také výstavy svých malířských děl.

Kuba studoval slovanské národy, aby poznal jejich hudbu, hudební nástroje a zvyky. Představil je umělecky i obsahově na plátně i ve svých knihách, čímž je zdokumentoval pro další generace. Rozsáhlá sbírka hudebnin Slovanstvo ve svých zpěvech (v 16 jazycích) svědčí o jeho dlouholeté etnografické tvorbě. Podobnou dokumentaci vytvořil v dalších pěti knihách Čtení o Lužici, Čtení o Starém Srbsku, Čtení o Makedonii, Čtení o Dalmácii, Čtení o Bosně a Hercegovině.

Na svých cestách po Evropě sledoval a zaznamenával všední den obyvatel a naslouchal jim. To ztvárnil v knihách Cesty za slovanskou písní, Zaschlá paleta a Křižem kražem slovanským světem. Velká část zvyků a obyčejů, které zaznamenal, je dnes již pohřbena v propadlišti dějin.

Kuba navštívil Lužické Srby poprvé v roce 1886 a potom ještě třikrát v letech 1903, 1922 a 1923. Při svých cestách také vytvořil mnoho maleb lužickosrbských osobností, které dnes tvoří základ lužickosrbské galerie.

Z výstavy jeho malířských děl z těchto cest, uspořádané v roce 1924 v Praze, zakoupilo ministerstvo školství 56 obrazů, což znamenalo pro umělce určitou finanční satisfakci a možnost pokračovat ve své práci.

Věnoval se též publikační činnosti, články a fejetony zveřejňoval v časopisech Květy, Osvěta, Lumír, Národní listy, Zlatá Praha a další.

Kromě studia slovanských národů se věnoval Ludvík Kuba také důkladnému studiu východní filosofie a umění. Osvojil si čínštinu a i když v Číně nikdy nebyl, shromáždil prostřednictvím svých přátel hodnotnou sbírku čínského a japonského umění, jejíž část je uložena v Náprstkově muzeu.[6]

Ludvík Kuba je označován jako umělec dvou století. Ve své malířské tvorbě byl ovlivněn impresionismem a secesí.

Ludvík Kuba získal ve slovanských zemích velké uznání. Byl jmenován čestným občanem několika měst doma i v zahraničí. V roce 1923 získal srbský Řád svatého Sávy. V roce 1930 mu byl udělen bulharský řád III. stupně a v roce 1931 bulharská Serafova cena. V roce 1935 se stal členem jihoslovanské akademie v Záhřebu a roku 1945 mu čestné občanství udělila národní a kulturní organizace Domowina.

Další ocenění:

• 1936 čestný doktorát Univerzity Karlovy
• 1937 řádný člen České akademie věd a umění
• 1945 národní umělec ČSR
• 1945 čestný profesor Akademie výtvarných umění v Praze
• 1945 čestný člen Svazu českých hudebníků

Jméno Ludvíka Kuby nesou ulice v několika městech, galerie v Poděbradech, v Březnici[2] a také sady v Poděbradech.

• 
  Pamětní deska v Poděbradech v místě, kde stával Kubův rodný dům.
• 
  Reliéf na motivy jeho grafiky od sochařky Zuzany Čížkové odhalený v roce 2013 v Kubových sadech v Poděbradech při příležitosti 150. výročí narození.
• 
  Bysta a náhrobek Ludvíka Kuby na hřbitově v Poděbradech.
• 
  Galerie Ludvíka Kuby Poděbrady
• 
  Ludvik Kuba, Český Krumlov - Předměstí 1911