Krematorium

• 1874 vstoupil v platnost nový italský zdravotní zákon, který jako první v křesťanském světě povoluje zpopelňování zesnulých v krematoriích. Německý inženýr Friedrich Siemens postavil a vyzkoušel žároviště podobné současným kremačním pecím. ^[zdroj?]
• 1876 první novodobé krematorium vzniklo v italském Miláně
• 1885 vzniknul první kremační spolek na území v Rakousku-Uhersku Die Flamme („Plamen“)
• 1890 v tomto roce byla v Paříži zpopelněna jako první Češka Augusta Braunerová (1817–1890), matka malířky Zdenky Braunerové
• 1899 byla založena společnost propagující pohřeb žehem na území Česka Společnost pro spalování mrtvol
• 1909 byl založen spolek Krematorium
• 1914 krajanským sdružením v Chicagu (USA) bylo uvedeno do provozu První české národní krematorium v Chicagu
• 1917 v Liberci bylo německým spolkem dokončeno první krematorium v českých zemích, nesmělo však být uvedeno do provozu; zpopelňování bylo zahájeno okamžitě po vzniku republiky koncem října 1918
• 1919 1. dubna byl v Československu přijat zákon č. 180/1919 Sb., kterým byl legalizován pohřeb žehem
• 1921 vzniklo provizorní krematorium v Praze
• 1923 v Pardubicích bylo dokončeno první definitivní krematorium českojazyčné komunity (viz Pardubické krematorium); následovala krematoria v Mostě a Nymburce.

• Film Spalovač mrtvol se z velké části odehrává v pardubickém rondokubistickém krematoriu architekta Janáka,[1] prvním krematoriu v oblasti s většinovým českým obyvatelstvem. (První krematorium v Českých zemích, vzniklo v převážně německém Liberci v roce 1917).[1] Předloha filmu, stejnojmenná novela Ladislava Fukse se odehrává v Praze.
• Část českého oscarového filmu Kolja se odehrává v krematoriu Strašnice.[2]
• Ve filmu Vesničko má středisková se Rudolf Hrušínský zmiňuje o krematoriu v Pelhřimově, přestože ve skutečnosti tam žádné není.[3]

Alternativní možností možností k uložení v kolumbáriu či k rozptylu je vsypání popele do tzv. Bio urny, která se po zakopání do země rozloží. Některé bio urny obsahují i sazenici stromu se zeminou.[4]

Krematoria byla také součástí výbavy nacistických koncentračních a vyhlazovacích táborů smrti. V někdejším Protektorátu Čechy a Morava se takovéto táborové krematorium nacházelo například v Terezíně, na konci druhé světové války i v Litoměřicích.

• 
  Nacistické krematorium v Litoměřicích
• 
  Nacistické krematorium v Terezíně

Budova Krematoria zvířat v České Lípě

Budova Krematoria zvířat Praha

Zvířecí krematorium je místo, kde dochází ke zpopelnění ostatků zvířete.

Jednu z legálních variant, jak naložit s domácím zvířátkem po jeho smrti, představuje kremace. Ta probíhá v kremační peci, zpopelněním za vysoké teploty. Před termínem obřadu je zvíře uloženo v chladicím boxu. Většina kremačních pecí je dvoukomorová. V primární komoře se pálí tělo zvířete a v sekundární komoře se dopalují vzniklé zplodiny. Teplota sekundární komory je minimálně 850 stupňů a zničí se zde veškeré škodlivé látky i případný zápach. Po dokončení kremace se z pece vybere popel a po vychladnutí se zpracuje v zařízení zvaném kremulátor. Zde se popel rozmělní na jemný hebký prášek, který se následně vsype do vybrané zvířecí urny, zhotovené zpravidla z keramiky či z dalších materiálů, jako je kov, dřevo, sklo nebo mosaz. Zvířecí krematoria nabízejí svým klientům i památeční předměty (památeční sklo, památeční šperky, otisky tlapek atd.)

Nakládání s popelem nepodléhá Zákonu o pohřebnictví, jako je tomu u lidských ostatků, ale Veterinárnímu zákonu^[zdroj?!]. Lze tedy s popelem nakládat podle uvážení.

V České republice je funkčních několik krematorií zvířat. Nejstarší se nachází v Brně-Chrlicích a bylo založeno v roce 2003. Další krematorium je v Praze, České Lípě a dalších městech a krajích v celé ČR.