Kanibalismus

Původ názvu je odvozen od jména středoamerického kmene Karibů, kde byl rituální kanibalismus významnou součástí jejich animistického náboženství.

Kanibalismus se vyskytuje v přírodě nejčastěji u dravých živočichů, kteří mohou například požírat své zraněné druhy. Velmi zajímavým případem je nitroděložní kanibalismus u vejcoživorodých žraloků, kdy embryo, které dospěje dříve, sežere uvnitř matky své sourozence. U některých druhů se může kanibalismus vyskytovat v rámci rodiny. Například samec medvěda ledního i jiných šelem může často ulovit své vlastní mládě. Samice některých psovitých druhů zase mohou požírat svá mláďata v případě svého vlastního ohrožení. Kanibalismus se vyskytuje i u hlodavců, např. u myší. U členovců se vyskytují případy, že samička po s páření sežere samečka (sklípkani a další pavouci, kudlanky atd.). Požírání vlastních mláďat je nazýváno pedofágie nebo kronismus. U ptáků, zvláště dravců sov, napadají silnější jedinci své slabší sourozence. V případě nedostatku potravy je zpravidla usmrtí a sežerou. Toto “bratrovražedné” chování se někdy označuje jako kainismus. Ve farmových chovech kuřat bažantů i domácí drůbeže se vyskytuje oštipování peří slabších kuřat silnějšími. Pokud jedno kuře najednou začne oštipovat celá skupina, může dojít k jeho usmrcení. Zvláště nebezpečné je oštipování kolem řiti, které může snadno vyvolat krvácení. Kuřata na krev v tomto případě reagují obdobně jako piraně – svého druha rychle uklovou a sežerou. Jsou známy i případy kanibalismu mezi domácími prasaty, chovanými ve velkých farmách s mnoha tisíci kusy pohromadě. Méně se ví, že i v domácím chovu někdy prasnice sežere čerstvě narozená selata, zvlášť pokud je předtím náhodou zalehla.

Doklady kanibalismu známe i u některých pravěkých zvířat, jako jsou například někteří draví teropodní dinosauři. Nejslavnějším příkladem může být i známý Tyrannosaurus rex, u něhož byl příležitostný kanibalismus prokázán fosilními stopami po okusu (rýhami) na kostech jiných tyranosaurů.[1]

Kanibalismus v Brazílii na rytině od Theodora de Bry na základě svědectví Hanse Stadena, který zde žil v zajetí roku 1557

Kanibalismus u lidí se označuje jako antropofágie neboli lidojedství. Praktikovali jej i neandrtálci.[2][3] V lidské společnosti byl v minulosti praktikován rituální kanibalismus (např. pozření srdce nepřátelského bojovníka bylo vnímáno jako získání části fyzické a duševní síly, kterou disponoval); jeho stopy byly výrazně zachyceny i v Česku u populací střední doby bronzové např. v únětické kultuře. Ne vždy se tedy kanibalismus vyvíjel u komunit v oblastech s omezenými zdroji vhodné masité potravy, ale mohl mít spíše rituální motivaci. Ještě i v novověku byl v Evropě kanibalismus přítomen například jako léčebný prostředek.[4] V moderní společnosti byl kanibalismus prakticky vymýcen, známy jsou jen případy zapříčiněné hladem (obléhání, hladomor) a výjimečné činy některých vyšinutých jedinců. V oblastech méně zasažených kolonialismem se kanibalismus udržoval ještě dlouho v 20. století, jako například na Papui Nové Guineji. Provozovali ho patrně i někteří afričtí diktátoři 20. století, např. Jean-Bédel Bokassa a Idi Amin, ale i vojáci Charlese Taylora.[5] Jeden z nejpozdnějších případů kanibalismu ve společnosti byl pozorován v Severní Koreji během rozsáhlého hladomoru mezi lety 1995 a 1997 a znovu v roce 2013.[6][7]

V moderní společnosti se kanibalismus vyskytuje ojediněle a je považován za závažný zločin spojený s duševní patologií. Někteří z největších sériových vrahů 20. století kanibalismus praktikovali (např. Andrej Čikatilo).

Tradiční rozšíření kanibalismu

Aztékové při kanibalském rituálu, kodex Magliabechiano

Kanibalská hostina na Vanuatu v Melanésii

• Papua Nová Guinea – dříve rozšířen po celém ostrově, nejdéle přežil u kmene Kukuku (případy ještě z 60. let 20. století).
• Melanésie – zejména Fidži, Vanuatu, Šalomounovy ostrovy.
• Některé oblasti Polynésie – hlavně Markézy, Nový Zéland a Rapa Nui. V současnosti se již neprovozuje.
• Austrálie – některé skupiny Aboriginců.
• Indonésie – Toradžové na ostrově Sulawesi, Dajákové na Kalimantanu, Batakové na ostrově Sumatra aj. V současnosti se už neprovozuje.
• Indiánské kmeny v oblasti Amazonie – v minulosti Tupinambové, Kulinové, Kašivové, Huitotové, Gvajakíové, pozůstatky rituálního endokanibalismu přežívají ve formě pohřebních obřadů kmene Yanomamo
• Indiánské kmeny v oblasti Karibiku – Karibové
• Aztékové, Taraskové a možná i další etnika Mezoameriky, jako součást některých rituálů spojených s lidskými oběťmi.
• Některé indiánské kmeny Severní Ameriky – Anasaziové, Pónyové, Atakapové, Kvakiutlové, Irokézové – vždy jako součást rituálů.
• Střední a západní Afrika – například Azandové, Lundové, Tetelové, Mangbetuové, zejména členové tajných společností.
• Členové hinduistické sekty aghóríů v severní Indii jsou známí tím, že pojídají maso mrtvol.

V extrémních situacích, kdy kanibalismus představuje jedinou možnost přežití, se vyskytuje i v jiných oblastech, kde se nejedná o běžnou praxi.

• Trosečníci, kteří přežili potopení lodi nebo havárii letadla
• Lidé v obležených pevnostech a městech od starověku (např. obléhání Kartága 147–146 př. n. l.) přes středověk (např. v Suej-jangu během povstání An Lu-šana)[8] až po blokádu Leningradu 1941–44.
• Vězňové v koncentračních táborech a gulazích
• Vyhladovělí ruští vesničané roku 1921
• Ukrajinští rolníci trpící hladomorem v letech 1932–33
• Armáda čínského povstalce Ču Cchana začátkem 7. století, během válek v nichž zanikla říše Suej.[9] Vyhladovělé oddíly japonské armády v roce 1945 a 1946, kdy čelily Američanům.
• Při hladomoru v Severní Koreji začátkem roku 2013, kdy někteří venkované pojídali maso svých pohřbených dětí a sebe navzájem.

Důvody pro kanibalismus

Kanibalismus v Rusku během hladomoru v roce 1921

Příčiny lidského kanibalismu by se daly rozdělit do několika skupin:

1. konvence (u rituálního kanibalismu), např. víra v převzetí síly poraženého bojovníka a jeho důsledné zničení,
2. duševní porucha (u sériových vrahů apod.),
3. nezbytnost pro přežití při kritickém nedostatku jiné potravy – hladomor, obležené město nebo havárie letadla nebo ztroskotání lodi v pustině.

Japonský historik Kyubara Džicudo dělí lidský kanibalismus do pěti méně zřetelných kategorií:[10]

• kanibalismus během hladomoru, při ztroskotání lodi, pádu letadla apod,
• kanibalismus v obklíčených městech (např. v Leningradu během blokády v zimě 1941/42),
• pojídání masa ze zvyku,
• kanibalismus poháněný animozitou (odporem, nepřátelstvím),
• pojídání lidského masa jako léku – lidská játra v Číně, žlučník ve Vietnamu, Laosu..

Jeníček a Mařenka

Kanibalismus byl v různých společnostech sociální normou. Vyskytuje se také v řadě mýtů a legend. Například Kronos či slovanská baba Jaga. Za symbolický kanibalismus se považuje i pojídání eucharistie.[11]

Na území Česka byly na několika místech objeveny kosterní pozůstatky nesoucí stopy rituálního kanibalismu. Jedná se například o tzv. knovízskou kulturu[12] či únětickou kulturu.[12] V moderní době se pak jednalo o následující případy:

• Kohnův mlýn: V roce 1926 byl odhalen případ skupiny asociálních jedinců pod vedením manželů Dvořáčkových, kteří měli o několik let dříve umlátit dva své spolubydlící v Kohnově mlýně v Třebíči. Během vyšetřování se objevila informace, že skupina zavraždila několik židovských emigrantů. Jejich maso sami zčásti konzumovali, ale také rozprodávali třebíčským obyvatelům. Ačkoliv se dva členové skupiny k tomuto činu doznali, nebyla nalezena žádná těla, jelikož všechny ostatky skupina naházela do řeky Jihlavy. Případ se tak k soudu nikdy nedostal, ačkoliv se podle jedné z výpovědí mohlo jednat až o 7 obětí. O případu se psalo i v zahraničním tisku.[13][14]
• Josef Kulík: Během vojenské služby se v roce 1963 nestihl vrátit z "opušťáku" a stal se tak z něj prakticky dezertér. V Rosicích nad Labem objevil odstavený železniční vagón, ve kterém se ukryl. Do něj se 29. července vypravila dvojice chlapců ve věku 6 a 9 let. Kulík je ve vagónu zavraždil sekerou, jejich těla otevřel, vyjmul některé orgány, které si pak na starých pohřebních věncích opekl a snědl. O několik dní později byl dopaden a odsouzen k trestu smrti.

• Ladislav Hojer: Sériový vrah, který ze sexuálních pohnutek zavraždil 5 žen. Jedné ze svých obětí vyřízl pohlavní orgány, které doma uvařil ve slané vodě a pokusil se je sníst s hořčicí. Pokrm mu nechutnal a i s hrncem ho vyhodil. V roce 1986 byl popraven.
• Ralf Huse: Německý občan, který navázal kontakt s několika romskými rodinami z Bílenic na Klatovsku, aby od nich kvůli sexuálnímu uspokojení mohl odkupovat jejich moč a exkrementy. Huse často trávil čas ve společnosti jejich dětí. V roce 1994 unesl dvanáctiletou dívku z jedné z rodin, zavraždil jí, z její ruky vyřízl kus masa, který zkonzumoval a tělo odhodil do Třemošenského rybníka. V Německu byl odsouzen na 10 let. Tvrdil, že po smrti chce být také sněden.[15][16]

Dopadení a usvědčení kanibalové, přesněji antropofágové:

• Jeffrey Dahmer
• Alexandr Spěsivcev
• Darja Saltykovová
• Joachim Kroll
• Albert Fish
• Ladislav Hojer
• Armin Meiwes
• Andrej Romanovič Čikatilo