Povstání An Lu-šana

Prosinec 755 – leden 756: počáteční tažení povstalců, dobytí Pien-čou a Luo-jangu. Tchangský protiútok v Che-peji.

V prosinci 755,[17] poté co se dozvěděl, že ztratil podporu panovníka,[16] se nakonec An Lu-šan vzbouřil. Prohlásil, že mu císař přikázal svrhnout Jang Kuo-čunga a 16. prosince 755 vyrazil z Fan-jangu na jih s cca 150 tisíci muži.[17]

Na vzpouru císař Süan-cung reagoval zahájením odvodů v Che-tungu a okolí Luo-jangu, jmenováním zkušeného generála Feng Čchang-čchinga velitelem armády soustřeďované v Luo-jangu a popravou An Lu-šanova nejstaršího syna, pobývajícího v Čchang-anu. An Lu-šanův příbuzný An S’-šun byl odvolán z místa ťie-tu-š’ Šuo-fangu (území severně od Čchang-anu, dnešní Ning-sia a Ordos).[21] Jeho místo zaujal dosavadní An S’-šunův podřízený Kuo C’-i, úspěšný generál z prominentní čínské úřednické rodiny a novým ťie-tu-š’ Che-tungu byl jmenován další bývalý An S’-šunův podřízený, kitanský generál Li Kuang-pi.[22] V zájmu efektivního vedení vojenských operací ve vnitrozemských regionech ohrožených postupem povstalců císař, po vzoru pohraničních regionů, jmenoval vojenské komisaře ťie-tu-š’ a pověřoval je řízením svěřeného území.[23]

Generál Kuo C’-i, ilustrace z knihy z 20. let 20. století

An Lu-šan zatím bez odporu prošel Che-pejem a přitáhl k Žluté řece.[24] Feng Čchang-čching nechal strhnout hlavní most přes řeku v Che-jangu,[25] nicméně 8. ledna 756 rebelové řeku překročili více po proudu, severovýchodně od Luo-jangu,[24] a obsadili blízké Pien-čou (dnešní Kchaj-feng) na Velkém kanálu. Tím přerušili dodávky potravin z jihu, na nichž bylo závislé zásobování obou hlavních měst.[25] Poté pochodovali na Luo-jang. Feng Čchang-čching se s narychlo shromážděnými 60 tisíci odvedenci pokusil zablokovat postup rebelů v průsmyku Chu-lao, ale jeho armáda byla v nastalé bitvě snadno rozprášena An Lušanovými jízdními veterány. Po dvou dalších bitvách rebelové 19. ledna vstoupili do Luo-jangu a Feng ustoupil na západ do Šan-čou, na půl cesty do Čchang-anu, kde se spojil s padesátitisícovou armádou Kao Sien-č’a, sestavenou v Čchang-anu. Oba generálové se rozhodli ustoupit více na západ a opevnit se v průsmyku Tchung,[24] zatímco hlavní síly povstalců postoupily do Šan-čou a utábořily se tam.[25] Dozírající eunuch Pien Ling-čcheng Feng Čchang-čchinga a Kao Sien-č’a ve své zprávě zkritizoval za paniku při ústupu do Tchungského průsmyku, načež císař nechal oba generály popravit. Velitelem všech vládních vojsk v čchanganském regionu (Kuan-čungu) byl pak jmenován Ke-šu Chan, navzdory jeho špatnému zdraví,[24] kvůli kterému mohl vykonávat funkci jen v omezené míře.[22] Ke-šu Chan s sebou přivedl většinu svých oddílů ze severozápadní hranice, 80 tisíc mužů. V průsmyku Tchung pak s dalšími posilami soustředil 200 tisíc vojáků.[24][pozn. 4]

Leden – únor 756: neúspěšné pokusy povstalců o rozšíření území na jihu a východě, dobytí Cheng-čou na severu a tím obnovení spojení Fan-jangu s Luo-jangem

An Lu-šan zatím zůstával v Luo-jangu a 5. února 756,[24] na čínský Nový rok, se prohlásil císařem říše Velká Jen a sestavil vlastní vládu.[25]

Postup vedlejších armád rebelů z Pien-čou na východ a jihovýchod zastavila úspěšná obrana místních tchangských úředníků v Pchu-čou a Cchao-čou a před Čchen-čou. Z Luo-jangu vyrazil další oddíl povstalců jihozápadním směrem na Nan-jang, kde však tamní správce Lu Kuej dostal pod své velení značné síly nabrané mezi nečínskými kmeny z Ling-nanu a Čchien-čungu (dnešní provincie Kuang-tung a Kuej-čou). Povstalci ho v Nan-jangu oblehli, ale po příchodu posil z Čchang-anu je na jaře 756 vytlačil zpět na sever k Žluté řece.[26] Současně na severu Che-tungu povstalci neuspěli při pokusu postoupit na západ a proniknout na sever Ordosu. Tchangská armáda Kuo C’-iho je vrhla zpět a obsadila průsmyk Tung-sing.[27]

Největší problémy měli povstalci v Che-peji. Při rychlém průchodu regionem jej totiž dostatečně nezabezpečili.[27] Během několika týdnů na počátku roku 756 se místní protchangští úředníci zorganizovali pod vedením Jen Čeng-čchinga, správce Te-čou (na severovýchodě Šan-tungu)[28] a v únoru 756 s 200 tisíci muži domobrany ovládli 17 krajů čou s 12 miliony obyvatel – to jest téměř celý Che-pej kromě severu kolem Fan-jangu a jihu v dosahu posádky Luo-jangu,[27] čímž přerušili spojení rebelů s jejich základnou na severu. An Lu-šan vyslal do Che-peje armádu pod velením Š’ S’-minga.[24] Ten, s pomocí současného útoku povstaleckých sil z Fan-jangu, porazil tchangské loajalisty v Cheng-čou na západě Che-peje a obnovil spojení s Fan-jangem, nicméně zbytek Che-peje zůstal pod kontrolou protchangských sil.[27]

Březen – červenec 756: tchangský protiútok v Che-peji, stabilizace fronty na jihu

V březnu 756 Š’ S’-ming začal dobývat střední Che-pej, z Che-tungu mu však přes průsmyk Ťing-sing vpadl do zad Li Kuang-pi, který dobyl Cheng-čou a tím opět přerušil spojení Fan-jangu s Luo-jangem. Š’ S’-ming na něj zaútočil, utrpěl porážku a ustoupil na sever do Ting-čou.[29] V bitvě se Š’ S’-mingem byla obvyklá převaha povstalecké jízdy neutralizována taktikou Li Kuang-piho, který nepřátelskou jízdu dostal do kleští mezi své kopiníky a kušníky.[30] Pod vlivem neúspěchů povstalců přešla dvacetitisícová posádka Pching-lu na tchangskou stranu[31][pozn. 5] a útočila na povstalce ve fanjangském regionu.[32] Tchangští loajalisté ve východním Che-peji začali zpět obsazovat kraje středního Che-peje, spojili se s Li Kuang-pim a ovládli celou oblast. Š’ S’-ming zareagoval novým útokem a oblehl Li Kuang-piho v Cheng-čou. Li Kuang-pimu na pomoc přišel Kuo C’-i. Oba tchangští generálové spojili své síly, které pak měly přes 100 tisíc mužů, a v polovině května 756 rozdrtili Š’ S’-mingovu armádu. Š’ S’-ming poté opět ustoupil do Ting-čou, zatímco jižnější Cheng-čou a Čao-čou držely tchangské armády a do následujícího krajského sídla na trase do Luo-jangu – Sing-čou – se stáhla část povstaleckých sil. Koncem června na armády Li Kuang-piho a Kuo C’-iho zaútočil Š’ S’-ming posílený oddíly z Fen-jangu a Luo-jangu, začátkem července byl však poražen u Ťia-šanu a stěží si zachránil život. Poté byl obležen v Ting-čou.[29] Ke-šu Chan zatím vyčkával v opevněném průsmyku Tchung a sledoval neúspěchy rebelů v Che-peji.[34]

Povstalci se po ztrátě většiny Che-peje nacházeli v těžké situaci, An Lu-šan byl v Luo-jangu oddělen od své základny na severu, rozšířit ovládané území jihozápadním, jižním ani jihovýchodním směrem se mu nepodařilo, a proto dokonce zvažoval ústup „domů“ na sever do Fan-jangu.[35]

Červenec 756 – listopad 757: Povstalci dobývají Čchang-an, Tchangové ustupují na jiho- a severozápad. Neúspěšné tchangské pokusy o znovudobytí Čchang-anu, neúspěchy povstalců při snaze o postup na jih a východ. Povstání Li Lina na jihu.

Tchangská vláda však nebyla tak silná a jednotná, jak by bylo třeba pro definitivní porážku povstalců. V Čchang-anu se odpůrci Jang Kuo-čunga pokusili proti němu využít generála Ke-šu Chana, ten se však v intrikách odmítl angažovat. Jang Kuo-čung se však přesto obával jeho vlivu a umístil mezi Čchang-an a průsmyk Tchung dvě armády, aby se zabezpečil proti případnému generálovu puči. Ke-šu Chan reagoval požadavkem na jejich podřízení sobě, z titulu vrchního velitele všech sil v oblasti, a v červenci 756 nechal popravit jejich velitele.[35] Ke-šu Chanova armáda zatím ztrácela bojovou sílu: její velitel se kvůli nemoci nemohl dostatečně věnovat řízení svých vojsk, jeho zástupce Tchien Liang-čchiou neměl dostatečnou autoritu a přenechal rozhodování znepřáteleným veliteli jízdy a veliteli pěchoty. Důstojníci trávili čekání na boj radovánkami, zatímco vojáci trpěli nedostatečným zásobováním.[36]

Putování císaře Ming-chuanga[pozn. 6] do S’-čchuanu, pozdně mingská kopie díla Čchiou Jinga (1494–1552)

Pod dojmem zpráv o neúspěších a demoralizaci povstalců císař přikázal Ke-šu Chanovi zaútočit na Šan-čou a Luo-jang. Ke-šu Chan se odmítl vzdát výhody opevněné pozice, podpořili ho i Li Kuang-pi a Kuo C’-i. Na naléhání Jang Kuo-čunga císař opakoval rozkaz a Ke-šu Chanovi nezbylo než jej splnit. V polovině července vytáhl proti rebelům[35] a po dvou dnech byla jeho armáda zaskočena a rozprášena v bitvě u Ling-pao. Sám Ke-šu Chan padl do zajetí a po několika měsících byl popraven. Katastrofální porážka tchangské armády jedním rázem zvrátila strategickou situaci. Povstalci obsadili průsmyk Tchung a mezi nimi a Čchang-anem nebyl nikdo, kdo by se jim mohl postavit na odpor.[37]

Císař Süan-cung reagoval útěkem do S’-čchuanu. Na cestě, v Ma-wej západně od Čchang-anu, vzbouření vojáci doprovodu zabili Jang Kuo-čenga a donutili císaře souhlasit s popravou Jang Kuej-fej. Süan-cung poté pokračoval na jihozápad do S’-čchuanu a usadil se v I-čou (dnešní Čcheng-tu), zatímco jeho syn, korunní princ, odešel na severozápad do Ling-wu na Žluté řece. Zde se 12. srpna prohlásil za císaře (znám je jako Su-cung).[34][38] Vzhledem k diskreditaci režimu jeho otce byl nový císař tchangskými loajalisty bez problémů uznán.[33] Poté, co se to dozvěděl, i Süan-cung rezignovaně uznal jeho povýšení.[34][38]

Rebelové mezitím obsadili Čchang-an, zatímco šuofangská armáda se stáhla z Che-peje na západ, k ochraně nového císaře.[34][40]

Po dobytí Čchang-anu jenskou armádu oslabila dezerce generála Ašiny Cong-liho. S pěti tisíci turkutskými vojáky odešel na sever, do Ordosu, kde začal verbovat místní nečínské usedlíky, zejména Sogdy.[41] Tchangský dvůr v Ling-wu proti němu vyslal armádu vedenou generálem Pchu-ku Chuaj-enem,[pozn. 7] který sice porazil oddíl Cong-liho stoupenců, nicméně neměl sílu na jejich konečnou likvidaci. Su-cung proto požádal o pomoc Ujgury. Ujgurové vládli ve stepích severně od Číny teprve od roku 744, když zničili Druhý turkutský kaganát, v jehož čele stáli panovníci z rodu Ašina. Ujgurský kagan Mojančur (vládl 747–759) proto objevení se armády vedené potomkem turkických vládců vzal velmi vážně, uzavřel alianci s Tchangy[pozn. 8] a vyrazil do pole. Samostatný dvoutisícový oddíl vyslal proti Fan-jangu; ve městě nebyla silná posádka, na pomoc mu však přišel jenský generál Jen C’–čch’ s vojskem a Ujgurové se stáhli. Hlavní síly Ujgurů vedené osobně Mojančurem vytáhly proti Turkutům, spojily se s tchangskou armádou Kuo C’-iho a v prosinci 756 rozprášily vojsko Ašiny Cong-liho. Třebaže přišel o armádu, sám Cong-li přežil a prchl k jenským oddílům do Čchang-anu, kde mu blahovolné přijetí zajistil svým vlivem jeho příbuzný, také jenský generál, Ašina Čcheng-čching.[41]

Su-cung a jeho ministři se zatím soustředili na znovudobytí Čchang-anu. Tchangské pokusy o útok v čchanganské oblasti na podzim 756 a na jaře 757 ale skončily s velkými ztrátami neúspěchem.[33] Jenští rebelové sice odrazili tchangská vojska, nerozšířili však významně své území a jejich pokusy o obsazení jižní Číny ztroskotaly na úspěšné obraně tchangských loajalistů v Jing-čchuanu ve středním Che-nanu, Suej-jangu na Velkém kanálu (s přestávkami obléhaném povstalci od února do konce listopadu 757, kdy jej nakrátko získali),[46] Nan-jangu na přístupech k řece Chan[34] a Siang-jangu na řece Chan.[33]

K neschopnosti povstalců plně využít zhroucení tchangských sil v létě 756 zřejmě přispěla An Lu-šanova ztráta zraku a chronická onemocnění, obezita a kožní vyrážky, snad způsobené diabetem.[40] Začátkem roku 757 byl An Lu-šan zavražděn svými důvěrníky, trpícími jeho násilnickým a vznětlivým chováním, kterým reagoval na zhoršování svého zdraví. Na trůn říše Jen po něm nastoupil jeho syn An Čching-sü, který však neměl otcovu autoritu.[42] Bývalé An Lušanovo okolí v Luo-jangu nového povstaleckého císaře podpořilo, ale generálové An Lu-šanovy generace velící posádkám v Che-peji, včetně Š’ S’-minga, se ke svému novému císaři stavěli chladně.[47]

Po porážce Ke-šu Chanovy armády, ve snaze o posílení autority tchangské dynastie, pověřil Süan-cung některé své syny (včetně korunního prince) správou regionů. Zpravidla fakticky funkci nevykonávali, Li Lin, kníže z Jung, se však chopil správy území na středním toku Jang-c’-ťiang a začátkem roku 757 se vzbouřil. Pokusil se ovládnout též oblast jejího dolního toku, byl však dostižen tchangskými oddíly a zabit.[47]

Listopad 757 – duben 759: Tchangové dobývají Čchang-an a Luo-jang (757), povstalci An Čching-süa obleženi v jižním Che-peji (758), povstalci v severním Che-peji (Š’ S’-ming) přecházejí na tchangskou stranu. Na jaře 759 úspěšný útok Š’ S’-minga proti Tchangům i An Čching-süovi.

Na podzim 757 na pomoc Su-cungovi Ujgurové poslali něco přes čtyři tisíce jezdců v čele s kaganovým synem a následníkem.[48] Ujgury posílená tchangská armáda v čele s Kuo C’-im v říjnu 757 vytáhla na Čchang-an, 13. listopadu v bitvě u chrámu Siang-ťi (cca 16 km jižně od města) porazila rebely, a následující den Čchang-an obsadila. Tchangská ofenzíva pokračovala postupem na východ, vítězstvím v další bitvě (mezi průsmykem Tchung a Šan-čou) 30. listopadu a obsazením Luo-jangu 3. prosince 757.[42] Bez podpory Š’ S’-mingových oddílů ze severního Che-peje byl An Čching-sü nucen ustoupit[49] do Siang-čou (dnešní An-jang na severu Che-nanu). Tchangská vláda neměla prostředky na další ofenzivu, zastavila postup svých armád[50] a soustředila se na obnovu hlavních měst. An Čching-sü proto mohl zkonsolidovat své síly v jižním Che-peji.[42] Rozpory mezi režimem An Čching-süa a Š’ S’-mingem vyvrcholily začátkem roku 758, kdy se Š’ S’-ming poddal tchangskému panovníkovi a byl jím potvrzen v držení právě ovládaného území.[50]

Další tchangská ofenzíva začala v listopadu 758. Dvě stě tisíc vládních vojáků,[51] doplněných ujgurským jízdním sborem,[52] však bylo rozděleno pod velení devíti ťie-tu-š’, které koordinoval eunuch Jü Čchao-en. Důvodem uspořádání bylo, že dva nejváženější generálové – Kuo C’-i a Li Kuang-pi – odmítli sloužit jeden pod druhým a nedůvěrou vlády ke generálům. Přesto tchangská vojska porazila An Čching-süa v bitvě a oblehla ho v jeho sídle v Siang-čou.[51] Obléhání trvalo celou zimu, na jaře si však tchangská strana – zřejmě vinou generála Li Kuang-piho – opět znepřátelila Š’ S’-minga, který přišel na pomoc obleženým.[53] Š’ S’-mingova armáda, která byla údajně více než desetkrát slabší než spojená tchangská armáda,[54] se 7. dubna setkala se spojeným tchangským vojskem, ve zmatku vyvolaném prašnou bouří se však armády rozpadly a po obnovení pořádku se tchangští vojevůdci – nedůvěřující si navzájem a jednotlivě nedostatečně silní proti rebelům – stáhli.[51] Š’ S’-ming poté zavraždil An Čching-süa i s jeho nejvěrnějšími stoupenci a sám se prohlásil císařem státu Velká Jen.[51][54]

Tchangská keramická figurka střílejícího jízdního lučištníka

Tchangská vláda byla v šoku z neočekávaného zhroucení svých vojsk, které připsala nespolupráci jednotlivých ťie-tu-š’.[54] Naopak povstalci zahájili útok. Na podzim 759 Š’ S’-ming překročil Žlutou řeku, obsadil Pien-čou a vytáhl na Luo-jang. Tchangský generál Li Kuang-pi město nehájil, ale usadil se v Che-jangu, 40 km severovýchodně na severním břehu Žluté řeky. Š’ S’-ming zabral Luo-jang, s Li Kuang-pim v zádech se však neodvážil postupovat dále na západ.[51] Situace potom zůstala nějakou dobu stabilní. Povstalci neměli dost sil k útoku, ale ani tchangská vláda – bez přímého spojení s jihovýchodní Čínou – nebyla schopna shromáždit dostatek prostředků pro ofenzívu.[55]

Duben 759 – říjen 762: Š’ S’-ming dobývá Luo-jang (759) a odráží Tchangy (761). Výměna císařů u povstalců (duben 761) a Tchangů (květen 762). Zeleně protitchangská povstání na jihu.

Nezávisle na souboji říší Tchang a Jen vypukla v Číně řada regionálních vzpour a povstání, které vyčerpávaly tchangské síly.[55] K největším z nich patřila vzpoura v údolí řeky Chan a na středním toku Jang-c’-ťiang roku 759 a znovu začátkem roku 760, povstání na dolním toku Jang-c’-ťiang v letech 760 a 762–763 a povstání v S’-čchuanu v letech 761 a 762. Drancování a zabíjení způsobené tchangskými armádami při jejich potlačování přitom nebylo nižší než škody zaviněné vzbouřenci.[56] Například roku 760 při povstání Liou Čana tchangská armáda vyslaná proti rebelům[pozn. 9] do Jang-čou v něm oloupila a povraždila přes dva tisíce arabských a perských obchodníků.[57] Tchangská vláda přitom svým regionálním vojenským velitelům byla schopna poskytnout jen malou pomoc. Za těchto okolností i loajální velitelé měli sklon jednat podle situace, nezávisle na instrukcích z centra a leckdy i proti nim.[56] V situaci, kdy povstalci ovládali Pien-čou a Luo-jang a dodávky po Velkém kanálu byly přerušeny, měla tchangská vláda k dispozici tři hlavní zdroje příjmů – místní produkci v Kuan-čungu, to málo, co se podařilo dostat do Čchang-anu z jihu údolím řeky Chan a přes hory Čchin-ling a za třetí příjmy ze S’-čchuanu. Kvůli nedostatečnosti těchto zdrojů byly tchangské kampaně relativně krátkodobé, přerušované přestávkami na shromáždění zdrojů.[58]

Na jaře 761 Š’ S’-ming zaútočil na tchangskou armádu u Luo-jangu a v dubnu 761 ji rozdrtil. Povstalecká ofenzíva se však zhroutila,[59] když vzápětí Š’ S’-minga zavraždil jeho syn Š’ Čchao-i, který se stal dalším císařem státu Jen.[60] Změna panovníka oslabila povstalce, protože, podobně jako v případě An Čching-süa, ani Š’ Čchao-i neměl autoritu svého otce.[44] V květnu 762 proběhla změna i na tchangském trůnu, když po smrti císaře Su-cunga převzal vládu jeho nejstarší syn Taj-cung.[44] Začátkem května 762 zemřel i bývalý císař Süan-cung.

Š’ Čchao-i se pokusil Ujgury přimět k útoku na Tchangy s tím, že tchangský císař zemřel a v zemi panuje bezvládí. Ujgurové v čele s kaganem Bögüem (vládl 759–780) vytáhli do Číny, ale informace o jednáních se dostala k tchangské vládě, načež Taj-cung ke kaganovi znovu vyslal generála Pchu-ku Chuaj-ena. Generál s Ujgury, kteří se mezitím dostali poměrně hluboko do čínského území, až k Tchaj-jüanu, prostřednictvím své dcery, kaganovy manželky, dohodl obnovení spojenectví a jejich účast na boji proti jenskému státu.[61]

Říjen 762 – leden 763: Tchangové dobývají Luo-jang, ústup a útěk Š’ Čchao-iho na sever a jeho smrt na severní hranici. Povstalečtí generálové (fialově) přecházejí na tchangskou stranu.

Na podzim 762 Tchangové zaútočili ze tří směrů – jedna armáda posílená Ujgury táhla od Šan-čou na Luo-jang, druhá pod Li Kuang-pim postupovala ze středního Che-nanu a třetí útočila z jihovýchodu Šan-si. V listopadu u Luo-jangu Tchangové porazili jenskou armádu, načež Š’ Čchao-i prchl na východ. Ujgurové poté dostali možnost vyloupit Luo-jang, zatímco tchangské armády drancovaly venkovské oblasti.[60]

Povstalci měli i po porážce císařovy armády stále značné síly, ale rebelští generálové v Che-peji a severovýchodním Che-nanu dospěli k závěru, že jejich osobní zájmy jsou přednější než úspěch státu Jen[44] a přecházeli na tchangskou stranu, přičemž byli Taj-cungem potvrzováni v držení svých území a vojsk. Š’ Čchao-i se tak dostal do izolace[60] a v bojích s tchangskými vojsky byl vytlačován na sever, za stálého poklesu jeho sil. Začátkem roku 763 mu velitel posádky Fan-jangu odmítl otevřít brány, a nezbylo mu tak než prchnout na hranici s Kitany, kde zahynul, snad sebevraždou.[62] Tím povstání skončilo.[60]

Povstání An Lu-šana vedlo ke zdevastování a vylidnění rozsáhlých oblastí severní Číny. Slovy oficiální historie se povstalci „v každém dobytém městě zmocňovali oděvů, cenností a žen, silné muže používali jako nosiče a slabé, staré a malé zabíjeli sekyrami“ a po povstání „do vzdálenosti několika set li[pozn. 10] od Luo-jangu lidé jedli jeden druhého, kraje a okresy byly pusté“.[64] Úbytek populace způsobily nejen přímé ztráty, vojáků v bojích a civilistů pobitých vojáky, ale v ještě větším měřítku také úmrtí v důsledku rozvratu zemědělské výroby, nemocí a epidemií. Nicméně výši lidských ztrát je obtížné určit a proto se odhady historiků dramaticky liší. Podle zachovaných tchangských oficiálních sčítání daňových poplatníků, populace tchangské říše v desetiletích před povstáním mírně rostla, i když daleko pomaleji než v raně tchangském období. Počet zdaněných domácností dosáhl téměř devíti milionů, žilo v nich více než pět desítek milionů lidí. První sčítání po potlačení povstání však přineslo drasticky nižší čísla, pouhé necelé tři miliony domácností a téměř sedmnáct milionů lidí. Pozdější sčítání, do konce 8. a v průběhu 9. století, ukázaly částečné zotavení populace, nicméně hodnot z první poloviny 8. století nedosáhla a růst počtu domácností se zastavil na necelých pěti milionech.[65]

Část historiků bere výše uvedená čísla tak jak jsou, s tím, že povstání přímo i nepřímo stálo 36 milionů lidských životů (odečetli 17 milionů přeživších z původních 53 milionů). Číslo 36 milionů použil například Steven Pinker v knize The Better Angels of Our Nature,[66] byť poznamenává že je sporné.[67] Převažuje však názor, že údaje censů nelze používat takto přímočaře. Mezi historiky vládne široká shoda, že sčítání prováděná po povstání dávají silně zkreslený obraz populace, a pokles počtu registrovaných domácností kromě úbytku obyvatelstva silně ovlivnil také rozklad státní správy, rozpad systému registrace obyvatel a oslabení kontroly ústřední vlády nad říší, když některé regiony získaly faktickou samostatnost.[65][68][69] Proto historikové ztráty lidských životů v důsledků povstání odhadují výrazně níže než 36 milionů. Například Andrej Korotajev a kol. v Zakony istorii. Vekovyje cikly i tysjačeletnije trendy. Demografija. Ekonomika. Vojny míní, že tchangská Čína měla v polovině 60. let 8. století asi 31 milionů obyvatel.[70][pozn. 11] A Johan Norberg v Progress: Ten Reasons to Look Forward to the Future uvádí 13 milionů lidí zahynuvších v důsledku povstání (přičemž se odvolává na Matthewa Whitea v The Great Big Book of Horrible Things), ovšem i tak by povstání patřilo k největším neštěstím lidských dějin, stojící životy 5 % celosvětové populace.[71]

Tchangská Čína k roku 763, rozdělení na správní obvody guvernérů ťie-tu-š’. Území ťie-tu-š’ potvrzených z bývalých povstaleckých generálů vyznačena červenou kurzívou.

Samotný úbytek obyvatelstva a fyzické škody na majetku, třebaže rozsáhlé, byly z dlouhodobého hlediska méně významné než změny ve struktuře státní moci.[72] Konec povstání totiž neznamenal obnovení tchangské vlády na povstaleckém území, v Che-peji a velké části Che-nanu byla tchangská autorita čistě formální. V regionu totiž zůstali u moci bývalí povstalečtí generálové, kteří se oficiálně podřídili tchangskému císaři, za což jim byly udělen úřad ťie-tu-š’ a potvrzena vláda nad dosud drženým územím.[73] Většina severovýchodní Číny byla tedy prakticky samostatná, čímž vláda ztratila kontrolu nad 25–30 % populace říše.[74] Avšak nejen bývalá povstalecká území, ale celá říše Tchang v řadě ohledů po roce 763 vypadala výrazně odlišně než před začátkem povstání. V důsledku zátěže bojů a rozvratu jimi vyvolaného došlo k urychlení tendencí a změn nazrávajících v předešlých desetiletích.

Výraznou změnou byla militarizace společnosti. Před povstáním existovala půlmilionová pohraniční armáda, posádky hlavních měst s nevalnou bojovou hodnotou a nepočetné, pouze policejní síly zajišťující pořádek ve vnitrozemí. Po roce 763 zůstalo trvale ve zbrani přes 750 tisíc mužů, rozmístěných vesměs v severní a střední Číně. Jejich velitelé dominovali veřejnému životu, na rozdíl od dřívější převahy civilních úřadů.[74] Mezi elitu říše se dostávali úspěšní vojenští velitelé vybíraní na základě svých schopností, řady bohatých a mocných se tak doplňovaly lidmi, kteří by v prvním století existence říše Tchang neměli šanci na sociální vzestup.[74]

Během povstání vznikly nové úřady ťie-tu-š’ ve vnitrozemí,[75] čímž se změnila administrativní struktura. Kraje čou a prefektury fu nadále nebyly přímo podřízené centrální vládě,[74] ale regionálním vojenským komisařům či guvernérům ťie-tu-š’, případně civilním guvernérům kuan-čcha-š’, s větší či menší mírou autonomie.[76] Těchto guvernérů bylo zpočátku 34, v následujících desetiletích jejich počet vzrostl a kolísal mezi 45 a 50.[76] Ťie-tu-š’ potvrzení z bývalých rebelů byli prakticky nezávislí, jmenovali úředníky dle své vůle, neodváděli žádné daně a disponovali silnými armádami. Kvůli vyvážení jejich moci nebylo možné omezit sílu vojsk v okolních regionech, kde sídlili provládní ťie-tu-š’. Někteří z nich (například ťie-tu-š’ v Pching-lu) si časem přisvojili prakticky stejnou míru nezávislosti jako bývalí rebelové.[77]

Stažení většiny pohraničních armád z hranic k potlačení An Lu-šanovy vzpoury vážně oslabilo obranu tchangské říše, na což Tibeťané reagovali úspěšnými útoky, v nichž dobyli dnešní provincie Kan-su a Ning-sia.[78] Hranice s Tibetem západně od metropolitního regionu se v důsledku bojů posunula o 240 km na východ a v listopadu 763 dokonce tibetská armáda dobyla a vyloupila Čchang-an.[79] Oblast hlavního města byla obětí tibetských nájezdů i v 60. a 70. letech 8. století a tibetská hrozba trvala, dokud se v polovině 9. století tibetský stát nezhroutil.[75] Kromě ohrožení metropolitního regionu byly územní ztráty ve prospěch Tibeťanů závažné i ztrátou většiny státních pastvin, což způsobilo trvalou slabost tchangské jízdy oproti tibetské, a neúspěšnost v bojích i jinde.[75] Oslabená tchangská říše se stáhla i ze Západního kraje (Tarimské pánve), který si pak rozdělili Tibeťané s Ujgury a Karluky.[80]

Došlo k vylidnění válkou postižených regionů zejména v severní Číně, lidé prchali na klidnější jih.[74] Zatímco před povstáním dvě třetiny obyvatel říše žily v severních regionech, zejména v okolí Čchang-anu a hustě zalidněných prefekturách nížin severovýchodní Číny, od poloviny 8. století lidnatost jihu rostla a do 11. století se poměr obrátil a v následujících staletích dvě třetiny Číňanů žily na jihu země, s centrem osídlení na dolním toku Jang-c’-ťiang, v Ťiang-nanu.[81]

Starý systém státních financí, založený na výběru daně cu-jung-tiao a systému stejných polí se zhroutil, daňové registry neodrážely reálný stav populace. Místo daně cu-jung-tiao byly zavedeny daně nové.[74] Bylo opuštěno přerozdělování půdy v systému stejných polí, čímž se vláda vzdala kontroly nad vlastnictvím pozemků.[74] Vzhledem k výpadku daňových příjmů ze severovýchodní Číny, jejíž guvernéři ťie-tu-š’ centrální vládě daně neodváděli, a severozápadu, který sám potřeboval dotace, se hlavním zdrojem daní pro vládu stal jihovýchod říše, totiž regiony kolem řeky Chuaj a na dolním toku Jang-c’-ťiang. Velký kanál, po němž se daně dopravovaly do hlavních měst, proto byl kriticky důležitý pro akceschopnost vlády.[78] Náhradou za staré daně císař Su-cung roku 758 zavedl státní kontrolu nad výrobou a distribucí soli, kterou řídila nově zřízená Solná komise, z níž Liou Jen, její předseda v letech 760–779, udělal mimořádně vlivnou instituci, vybírající i daně z vína a čaje a organizující odlévání peněz. Příjmy z daně ze soli během úřadování Liou Jena vzrostly desetkrát a v 70. letech již tvořily víc než polovinu všech vládních příjmů.[82] Daň ze soli doplňovala daň z pozemků, stanovená dle jejich úrodnosti, před polovinou 8. století nevýznamná, nicméně po povstání zvýšená, a daň z domácností, určovaná podle jejich příjmů. Tyto daně byly placeny koncem léta a na podzim po sklizni, proto se nový daňový systém nazýval systém dvojí daně (liang-šuej-fa). Výše „dvojí daně“ víceméně odpovídala velikosti dřívější daně cu-jung-tiao.[82]

Hluboce zasažen byl i kulturní život tchangské Číny. Řada umělců tak či onak doplatila na povstání a boje,[pozn. 12] někteří ztratili důvěru ve vlastní kulturu a soudili, že právě rozklad morálních hodnot v prostředí jejich, vyšší společnosti, byl u kořenů povstání a zkázy.[72] Ve snaze o obnovení společenského řádu a kulturní velikosti se někteří, jako Chan Jü, vydali cestou kritičnosti k soudobému umění, podle nich stavějícím na odiv uměleckou vytříbenost, ale zanedbávajícím morální hodnoty, a za vzor si dali starší, chanské literáty. Jiní, jako Čchüan Te-jü, se snažili obrodit tchangskou kulturu takovou jak kvetla v 7. a první polovině 8. století.[83]

Změnil se postoj Číňanů k cizincům: od poloviny 8. století se jmenovitě v tchangské poezii objevily xenofobní postoje, předtím nevídané. Spojování povstání s cizinci vedlo už v jeho průběhu k masakrům nečínských menšin, jako roku 760 v Jang-čou a bezprostředně po skončení povstání ve Fan-jangu.[84] Nárůst čínské averze k cizincům, zvláště Sogdům, vedl Sogdy ke skrývání své totožnosti; zejména ti co měli příjmení An, ho nahrazovali jiným, aby se vyhnuli ostudě ze společného původu s vůdcem povstalců, případně podezření ze spojení s nimi; jiní členové sogdské menšiny začali tvrdit, že vlastně pocházejí z Číny, nejlépe z jižní. Důsledkem bylo zrychlení asimilace Sogdů do čínské společnosti a jejich vymizení z pramenů po 8. století.[85] Nicméně ujgurská pomoc Tchangům, která byla rozhodující pro porážku povstalců, a vliv Ujgurů na tchangskou politiku ve druhé polovině 8. a první polovině 9. století plynoucí z jejich vojenské síly, bránily výraznější perzekuci Sogdů a dalších příchozích ze severních a západních zemí. Ujgurská vláda totiž zaujala pozici neformálního ochránce zmíněných menšin v tchangském státu,[86] a na ujgurských obchodnících v Čchang-anu závisela tchangská vláda při půjčkách vyrovnávajících výpadky daňových příjmů.[87]

• DALBY, Michael. Court politics in late T'ang times. In: TWITCHETT, Denis. The Cambridge History of China: Volume 3, Sui and T'ang China. 1. vyd. Cambridge: Cambridge University Press, 1979. ISBN 978-0-521-21446-9. S. 561–681. (anglicky)
• GRAFF, David Andrew. Medieval Chinese Warfare, 300–900. New York, London: Routledge, 2002. ISBN 0-415-23954-0. (anglicky)
• PETERSON, C. A. Court and province in mid- and late T'ang. In: TWITCHETT, Denis. The Cambridge History of China: Volume 3, Sui and T'ang China. 1. vyd. Cambridge: Cambridge University Press, 1979. ISBN 978-0-521-21446-9. S. 464–560. (anglicky)
• PULLEYBLANK, Edwin G. The Background of the Rebellion of An Lu-Shan. Oxford: Oxford University Press, 1955. 264 s. (anglicky)
• PULLEYBLANK, E. G. The An Lu-Shan Rebellion and the Origins of Chronic Militarism in Late T'ang China. In: PERRY, John Curtis; SMITH, Bardwell L. Essays on T'ang Society: The Interplay of Social, Political and Economic Forces. Leiden: Brill, 1976. ISBN 9004047611, ISBN 9789004047617. S. 32–60. (anglicky)
• TWITCHETT, Denis. Hsuan-tsung (reign 712-56). In: TWITCHETT, Denis. The Cambridge History of China: Volume 3, Sui and T'ang China. 1. vyd. Cambridge: Cambridge University Press, 1979. ISBN 978-0-521-21446-9. S. 333–463. (anglicky)
• XIONG, Victor Cunrui, a kol. Historical Dictionary of Medieval China. Lanham, Maryland: Scarecrow Press, 2009. ISBN 978-0-8108-6053-7. (anglicky)