Evoluce

V jádru evoluce stojí přirozený výběr - jev, tradičně ilustrovaný na prapředcích žiraf. Ti v savaně mohli s krátkými krky okusovat třeba keříky, ale největší porce dostali ti nejdelší, protože dosáhli i na košaté stromy. Potomci žiraf s delšími krky tak měli lepší šanci na přežití a v populaci se tak postupně hromadili.

Charles Darwin definoval v O původu druhů pro fungování přirozeného výběru tyto čtyři podmínky:[8]

• Organismus zplodí v průměru za život více než jednoho plodného potomka.
• Existuje určitý selekční tlak, čili organismy s určitými vlastnostmi mají větší šanci na přežití, než jiné.
• Existuje vnitrodruhová variabilita, jednotliví příslušníci téhož druhu se tedy od sebe liší.
• Existuje heredita, potomci se v průměru podobají více svým rodičům než ostatním členům populace.

Kritika většinou cílí právě na čtvrtý bod, který potřebuje empirické ověření. Ale i prokázaná stejná šance organizmů snižuje vliv přirozeného výběru.[9] Nicméně existuje více mechanizmů, než pouze přirozený výběr (viz níže).

Během druhé plavby na Beagle Charles Darwin porovnával žijící pásovce s nalezenými fosíliemi. Z pozorování odvodil, že struktura brnění současných pásovců je lepším způsobem obrany.[10]

Pokroky v paleontologii poskytují řadu důkazů hromadících se změn na organizmech v průběhu delšího časového období (a tím i hromadící se rozmanitost přizpůsobení fyzických znaků i životních strategií). Pomocí sledování vývoje a změn lze sledovat strukturu "stromu života" a mapovat příbuznost všech životních forem na Zemi.[11]

Moderní paleontologie začala prací George Cuviera, který si všiml, že v každé vrstvě sedimentů lze najít specifickou skupinu fosílií (zkamenělin). Čím jsou vrstvy hlubší, tím byly zde nalezené organismy jednodušší. Cuvier předpokládal, že jde o starší vrstvy a že tudíž probíhá postupný vývoj směrem k větší komplexitě.[12] Některé další jeho hypotézy jako katastrofismus (domněnka, že náhlé změny v geologických vrstvách jsou následkem katastrof předchozích období, a že v jedné z nich se nacházíme i nyní) byly později vědci odmítány, až následně uniformitarismus prosadil myšlenku, že ve skutečnosti probíhaly geologické procesy v minulosti stejně rychle jako dnes.[13] Současná analýza ukazuje, že změny jsou postupné, ale někdy mohou být rychlejší.[14]

Ze složení fosílií v jednotlivých vrstvách můžeme dnes určit kdy, kde a jak rychle se které organismy v historii vyvíjely. Zásadním nástrojem jsou také různé radioaktivní datovací metody, z nich nejznámější je uhlíková metoda. Vedle ní existuje alespoň 15 dalších, jež využívají radioaktivní rozpad, pro starší období je nejpoužívanější metoda draslík-argon, draslík 40 má totiž poločas rozpadu 1,3 miliard let. Velkou oporu v důkazu evoluční myšlenky představují takzvané přechodné fosílie, mezi něž patří například Archaeopteryx (jako pojítko organismů s křídly a bez nich).[15]

Ukazuje se, že hromadná vymírání urychlují evoluci[16] a rozšiřuje se tak diverzita.[17][18] Naruší se tak status quo (srovnej: zamrzlá evoluce).

Hmyz, ptáci i netopýři si křídla vyvinuli nezávisle objevením podobné evoluční strategie.

Srovnávací anatomie využívá poznatků morfologie jako způsob růstu buněk, typ tkání, sdílené znaky ale i etologické poznatky, aby mapovala společné předky geneticky příbuzných organismů. Existence hierarchického systému organismů známého jako strom života ukazuje například na to, že všechny organismy na Zemi sdílení společné předky. Jako důkaz evoluce slouží ale i porovnávání naopak podobných nezávisle vyvinutých evolučních strategií za účelem zjištění původního selekčního tlaku – konvergence.

Evoluce koně postupující k větší výšce je příkladem působení soubojové kompetice.

Taxonomie zkoumá klasifikaci živých organismů. Existuje mnoho metod zjištění genetické příbuznosti: Podle toho, která zvířata mohou vytvářet hybridy, podle toho, zda mají vyvinuty vlastní niky či podle sdílených úseků genomu. Se znalostmi taxonomie můžeme například pozorovat, jak v historii probíhala speciace i to, co ovlivňuje množství změn i podobností napříč organizmy.

V některých případech připomínají struktury embryí některé evolučně předcházející druhy. Embrya se podobají i napříč druhy (například brzká stádia strunatců) a i na lidech v určitých fázích můžeme pozorovat rudimenty jako faryngální (žaberní) aparát nebo ocas. Jde o struktury, které s ohledem na informační náročnost (genovou) stále v populaci přežívají, protože působící selekční tlaky nejsou dostatečné, aby se selektovala výhodnější forma exprese genů pro brzký vývoj embrya.[19]

Biogeografie je věda, která zkoumá geografické rozložení druhů. Výsledky biogeografie, především oceánské, pomohly přesvědčit Darwina i Wallace, že všechen život sdílí jednoho společného předka.[20] Ostrovy často obývají endemiti (druhy, které nežijí nikde jinde), případně například ptáci, kteří se na vzdálená místa dostali. Druhy často nepřežijí v jiném biomu a vzájemně se nejvíce podobají geograficky nejbližším druhům. Ovšem izolace není nutnou podmínkou evoluce.[21]

Adaptace

Známé Darwinovy pěnkavy si různě přizpůsobily tvar zobáku na jiná semena v důsledku reproduktivní izolace na Galapágách.

Od počátků biologie si lidé všímali, že těla organismů jsou uzpůsobena na prostředí, ve kterém žijí. Evoluční biologové si však také všímají, že rozdělení těchto znaků napříč vyššími větvemi stromu života (taxony) není náhodné. Každý organismus je přizpůsoben na získávání živin z trochu jiného zdroje, protože je-li více druhů v kompetici, časem dojde ke konkurenčnímu vyloučení. Zároveň organismy způsobují, že v přírodě probíhají koloběhy různých látek, díky čemuž může život na Zemi jako celek fungovat.

Každý živý organizmus (s možnou výjimkou RNA virů) přenáší molekuly DNA. Lze vysledovat, že stejné geny vytvářejí podobné znaky, a to do jisté míry i znaky chování.[22] Díky analýze a porovnávání informací z genofondů organizmů lze dnes již běžně také zjistit mnoho genetických predispozic, mapovat geny zodpovědné za různé nemoci a určit rodičovství nebo charakteristiky pachatele, který zanechal nějakou stopu.  V praxi bylo možné vytvořit protein pro fluorescentní myši[23] nebo rostliny odolávající suchu i parazitům.[24]

Šlechtění je zodpovědné za vznik a charakteristiky chovných zvířat i hospodářských plodin. Lidé si po staletí vědomě i nevědomě udržovali a nechali reprodukovat plodné jedince. Umělý výběr umožnil i tak kuriózní znaky jako plnokvěté rostliny, pomeranče bez jader[25] nebo rozmanitá psí plemena. Řada teorií z Darwinova O původu druhů pochází z jeho dlouholetého studování umělého výběru na holubech.[26]

První formulace evolucionistických názorů lze najít již v antickém Řecku. Jednu z prvních myšlenek vyslovil Anaximandros, žák Thaléta z Milétu v 6. st. př. n. l.: „První živočichové se zrodili ve vlhku a měli na sobě ostnatou kůru. Ale když dorůstali, vystupovali na souš, a když se kůra zlomila, žili ještě krátký čas.“

V 5. st. př. n. l. vyslovil Empedoklés z Akragantu názor, že z prvotního chaosu vznikly jednotlivé části rostlinných i živočišných těl, které se navzájem různě spojovaly a kombinovaly, až vznikly normální organismy i podivné obludy. Časem životaneschopná monstra vyhynula a udržely se jen dokonalé bytosti.

Vliv na vývoj evolučních úvah měl také Aristotelés, který kladl absolutní důraz na účelnost v živé přírodě. Domníval se, že ke vzniku orgánu či organismu je nezbytná finální příčina, která orgánu nebo organismu dává účel, cíl. Tato aristotelovská teleologie chápala účelnost jako primárně danou a nezávislou na organizaci živé hmoty a jejích funkcí. Teprve Darwin dokázal uspokojivě vysvětlit vznik a smysl účelnosti.

Arabský myslitel al-Džáhiz již v 9. st. n. l. zapisuje zárodky evoluční teorie.[31]

Lamarckismus (postulovaný na počátku 19. století) operoval s myšlenkou, že organismy získávají za svého života zkušenosti a ty pak zúročují při tvorbě svého potomstva (pokud srna hodně běhá, budou mít její mláďata silné nohy). Lamarckismus představoval první ucelenou evoluční teorii, přesto se však nikdy nestal obecně přijímanou teorií a posléze byl u vědců a myslitelů, kteří akceptují myšlenky evoluce, nahrazen darwinismem. Současná biologie jeho myšlenky odmítá buďto celkově, nebo maximálně připouští, že by v určité modifikované podobě mohl omezeně fungovat u jednobuněčných organismů. Není jí totiž znám žádný funkční mechanismus, jak by mohl rodič životní zkušenosti získané během svého života poskytnout potomkům v podobě dědičné informace a ani nepředpokládá, že by u složitějších mnohobuněčných organismů mohl existovat (viz Weismannova bariéra). Jméno teorie je odvozeno od přírodovědce jménem Jean-Baptiste Lamarck (1744–1829).

Darwinismus představuje evoluční teorii vytvořenou Charlesem Darwinem a Alfredem Wallacem. Operuje s myšlenkou, že evoluce probíhá za pomoci drobných změn na základě selekce vycházející z úspěšnosti rozmnožování jedince. Vychází z toho, že organismy nejsou přesně stejné, nejsou zcela neměnné, že rámcově dědí nebo mohou dědit vlastnosti svých rodičů a že jedinec, který získá nějakou dobrou vlastnost, bude mít více potomstva, kterému tuto dobrou vlastnost předá. Zjednodušeně: ocitnou-li se srny v prostředí, kde musí hodně běhat (protože tam například řádí šelmy), rozmnoží se jen ty, které budou mít předpoklady pro rychlý běh. Jejich mláďata pak budou převážně také dobří běžci. Ovšem nepotřebné vlastnosti se neztrácejí nepoužíváním, jak tvrdil Darwin, ale mohou se ztrácet lepší úspěšností.[32] Mimo tohoto přirozeného výběru postuloval Darwin ještě pojetí pohlavního výběru, vycházející z myšlenky, že podobu organismu neurčuje pouze jeho schopnost dobře žít, ale též být atraktivní pro své případné sexuální partnery, neboť kdo nenajde partnera k páření, tak se též nerozmnoží a nepředá potomkům své vlastnosti.

Darwinismus se stal první evoluční teorií, která obecně ovládla vědecké myšlení (došlo k tomu v průběhu druhé poloviny 19. století), byl však též také poslední ucelenou teorií s poměrně jasným pojetím principů evoluce, které se to podařilo. Bylo to proto, že byl dosti jednoduchý a omezoval se na základní myšlenku, k čemuž i nahrávala tehdejší absence rozsáhlejšího vědeckého poznání života na úrovni buněk, biochemie, molekulární biologie a genetiky. Postupem času, jak se znalosti v rámci těchto oborů rozšiřovaly, se začalo ukazovat, že takto pojatá základní myšlenka naprosto nedostačuje pro vědeckou práci, proto byl postupně darwinismus modifikován a obohacován o další poznatky a postuláty a vytvářely se snahy o syntézu s novými vědeckým poznáním. Této nově vznikající syntéze se říká neodarwinismus.[33]

Když Darwin publikoval svoji teorii přirozeného výběru, netušil, jakým způsobem vzniká tak potřebná variabilita jedinců. V té době zároveň učinil brněnský opat Gregor Mendel objev genetické dědičnosti, kterou kladl jako protiklad k Darwinovým myšlenkám. Zatímco Darwin předpokládal u organismů postupné změny druhu vzniklé schopností adaptace různých jedinců, Mendel předvedl, že jednotlivé znaky jedinců se sice matematickým zastoupením alel (vloh) skokově mění napříč generacemi, přičemž druh jako celek zůstává dlouhodobě v nezměněné podobě.

Někteří evoluční biologové první poloviny 20. století si však povšimli, že Darwinova a Mendelova teorie se nemusí nutně vyvracet, ale naopak se navzájem potvrzují. Tímto započalo období neodarwinismu, které reprezentují jména Theodosius Dobzhansky, J. B. S. Haldane, Julian Huxley či Ernst Mayr. Synonymním výrazem pro neodarwinismus je označení nová či moderní evoluční syntéza (i když výjiměčně jsou tyto pojmy odlišovány a neodarwinismus je chápán až jako nástupce nové syntézy).

Neodarwinistická evoluce pracuje se vznikem jednotlivých alel příslušného genu pomocí náhodných mutací genetické informace, díky nimž vzniká variabilní potomstvo, jak tvrdil Mendel, a následně působí na tyto jedince Darwinův přirozený výběr. Tento model biologické evoluce stál u zrodu moderních evolučních myšlenek.[33][34][35][36]

Od druhé poloviny 20. století přicházeli evoluční biologové s řadou objevů, které překypovaly nad rámec neodarwinistického modelu evoluce. Darwinova evoluční teorie považovala za jednotku, na niž působí selekce jedince, v zájmu každého jedince by tedy mělo být úspěšně se rozmnožit a předat své geny do dalších generací (mít co nejvyšší fitness). Přesto však známe řadu příkladů altruistického chování mezi příslušníky stejného druhu, tedy mezi potencionálními konkurenty, u některých druhů se navíc vyvinula eusocialita, kdy se většina samic vzdává možnosti rozmnožování na úkor jediné samice, o kterou společně pečují. Někteří evoluční biologové se toto chování pokoušeli vysvětlit teorií skupinového výběru, kterému se však v současné době významný vliv na evoluci nepřikládá.

Již v 60. letech zveřejnil britský biolog William D. Hamilton teorii, že základní jednotkou biologické evoluce není jedinec, ale alela, což roku 1976 ve své knize Sobecký gen zpopularizoval Richard Dawkins. Teorie sobeckého genu předpokládá, že organismus je pouze jakýmsi prostředkem k dalšímu šíření úspěšných alel jeho genomu. Na tuto teorii lze nahlížet jako na pouhou změnu pohledu na evoluci, v zájmu příslušných alel by měl být také úspěch domovského organismu, avšak v některých případech se může alela prosazovat i na úkor svého nositele (pokud gen dané alely sídlí například na pohlavním chromozomu Y, je v zájmu alely, prosazovat pouze samčí potomky apod.). Fakt, že se někteří jedinci chovají k jiným altruisticky vysvětluje teorie příbuzenského výběru, mezi příbuznými jedinci existuje vysoká pravděpodobnost, že nesou stejné alely, tudíž je v podstatě jedno, zda jedinec investuje do pomoci sourozencům či do produkce vlastního potomstva. Eusocialita blanokřídlých (Hymenoptera) je jen extrémním případem, kdy se samicím díky haplodiploidnímu určení pohlaví vyplatí investovat do pomoci sourozencům ještě více než do produkce vlastního potomstva.

Postneodarwinismus navíc nepřisuzuje selekci přirozeným výběrem takový význam, zastoupení jednotlivých alel v populaci může být především v menších populacích významně ovlivněno také genetickým driftem, tedy náhodnými disturbancemi, některé alely se navíc mohou prosazovat také díky své blízkosti úspěšným alelám na chromozomu, tento proces se nazývá genetický draft. Některé alely se navíc mohou pouze pasivně přenášet z generace na generaci bez vlivu na úspěšnost jedince, teorii neutrální evoluce publikoval japonský biolog Motoo Kimura.

Dalším procesem, se kterým pracuje postneodarwinistická evoluční teorie je teorie her. Jednotlivé vlastnosti organismů jsou výhodné či nevýhodné také vzhledem k tomu, jak se zachovají ostatní jedinci. Jednotlivé evoluční strategie lze matematicky modelovat.

Postneodarwinismus navíc připouští, že některé fenotypové projevy nejsou způsobeny pořadím nukleotidů v DNA, ale šíří se tak epigeneticky z buňky na buňku, z generace na generaci.[33][34][35][36]

Někteří evoluční biologové požadují v současné době vytvoření nového evolučního paradigmatu, který by zohledňoval také poznatky nově se rozvíjejícího oboru evolučně vývojové biologie. Postupně se ukazuje, že konkrétní alela nesouvisí přímo s konkrétním znakem, ale jednotlivé geny vytváří jakousi komplexní síť, skrze kterou se z genotypu formuje fenotyp. Úspěšnost jednotlivých alel je tak dána úspěšností celého systému a evoluční novinky vznikají spíše úpravou zastoupení, načasování či umístění jednotlivých genů vzhledem k aktuálnímu prostředí, než prosazením úplně nové mutace.[34]

Řada námitek proti evoluční teorii bezprostředně souvisí s teorií vědy jako takové. Někteří odpůrci evoluční teorie tvrdí, že evoluční teorie je „pouhá teorie a nikoliv vědecký fakt“. Jonathan Wells tvrdí, že evoluční teorie chápaná jako vysvětlení "původu všech organismů ze společného předka působením neřízených přírodních procesů" není založena na přímém pozorování či experimentu a tedy nevyhovuje definici vědecké teorie.[37] Jan Hendl však uvádí běžné pojetí vědecké teorie, které atributy přímého pozorování a experimentu nevyžaduje jako nezbytně nutné.[38]

Někteří odpůrci evoluce tvrdí, že druhý termodynamický zákon nepřipouští zvyšování uspořádanosti (přesněji snižování entropie) systému, a proto se ani vysoce uspořádané živé organismy nemohly evolučně vyvinout z jednodušších neživých součástí. Druhý termodynamický zákon ovšem vylučuje snižování entropie pouze v izolovaných systémech. Planeta Země není izolovaný systém (přijímá sluneční energii a sama vyzařuje tepelnou energii), může tedy zvyšovat svou uspořádanost (snižovat entropii) na úkor okolního kosmického prostoru. Stejně tak nejsou izolovanými systémy ani jednotlivé živé organismy a proto mohou zvyšovat svou uspořádanost (snižovat entropii) na úkor okolí.[39][40]

Nezjednodušitelná složitost je jedním z hlavních argumentů zastánců inteligentního plánu proti evoluční teorii. Stojí na představě, že některé biologické struktury jsou příliš složité, než aby mohly vzniknout z jednodušších struktur přirozeným výběrem pracujícím s řadou náhodných mutací. Zastánci tohoto názoru tvrdí, že není možné, aby složité struktury, jako například oko obratlovců, vznikly díky četným následným malým modifikacím, protože přechodné stupně jsou údajně nefunkční. Nicméně možný způsob evoluce oka přes funkční a stále dokonalejší mezistupně navrhl již Darwin a dnes se tato otázka považuje za vyřešenou.^[zdroj?] Předpokládané mezistupně se skutečně vyskytují u známých živočichů a počítačové modely ukazují, že vývoj oka schopného ostření ze shluků světločivných buněk může proběhnout během pouhých několika stovek tisíc let.[41] Dalším běžně uváděným příkladem je evoluce reprodukčních orgánů,[42] protože změna v reprodukčních orgánech by měla vést k neplodnosti. Protože by muselo dojít najednou ke změně u obou pohlaví, jedná se o příklad nezjednodušitelné složitosti. Pohlavní orgány jsou ovšem známé svou proměnlivostí v průběhu evoluce,[43] a v případě určování druhů brouků slouží jako jeden z hlavních morfologických znaků.

Haeckelovy identické ilustrace embryí z knihy Natürliche Schöpfungsgeschichte (1868)

Ilustrace z Haeckelovy knihy Anthropogenie, jejichž porovnání s fotografiemi bylo základem pro článek v časopisu Science obviňující Haeckela z úmyslného podvodu

Charles Darwin se v pozdějších vydáních knih O původu druhů a O původu člověka odvolával i na kresby embryí Ernsta Haeckela.[44] Haeckelovy kresby vycházely z myšlenek Karla Ernsta von Baera, který tvrdil, že embrya některých obratlovců procházejí stadiem, v němž vypadají všechna dost podobně. Darwin to považoval za důkaz společného původu všech živočichů.[37] Naopak Haeckel sám byl v druhé polovině 19. a počátkem 20. století nejvlivnějším zastáncem a popularizátorem Darwinovy teorie. Ostře vystupoval proti pronikání náboženství do vědy a rozlítil tak řadu svých nábožensky založených současníků. V prvním vydání své úspěšné knihy Natürliche Schöpfungsgeschichte (česky doslovně „Přirozená historie stvoření“) použil Haeckel identický dřevořez pro zobrazení raného vývoje zárodků tří různých obratlovců – psa, kuřete a želvy. Když na to recenzent upozornil, Haeckel se hájil tím, že v takto raném stádiu vývoje není možné žádné rozdíly pozorovat, což byla v kontextu tehdejšího přístrojového vybavení pravda.[45] Přesto ale Haeckel uznal svou chybu a text knihy v příštím vydání upravil. Nepřátelé ale nikdy nepřestali toto Haeckelovo pochybení připomínat a několik vědců kritizujících evoluční teorii, jako například Emil du Bois-Reymond, Rudolf Virchow nebo Louis Agassiz, dokonce obvinilo Haeckela z podvodu. Lidé jako Charles Darwin, Thomas Henry Huxley, August Weismann nebo Carl Gegenbaur však zachovali Haeckelovi podporu.[45] [pozn. 1]

Obvinění Ernsta Haeckela z podvodu bylo znovu oživeno v roce 1997, kdy Elizabeth Pennisi publikovala v časopise Science editoriál informující o práci Michaela Richardsona a jeho spolupracovníků.[47] Ti provedli srovnání Haeckelových kreseb s fotografiemi embryí stejných druhů ve srovnatelné fázi vývoje. Výsledkem byla série fotografií, které se výrazně lišily nejen od sebe navzájem, ale i od Haeckelových kreseb, a tak na první pohled usvědčovaly Haeckela z podvodu. Richardson to v článku potvrzuje prohlášením „vypadá to jako jeden z nejslavnějších podvrhů v biologii“.[45][47] Richardsonovy závěry se rychle šířily populárním tiskem, například londýnský deník The Times uveřejnil článek obviňující Haeckela z úmyslného podvodu s titulem An Embryonic Liar (česky doslovně „Embryonální lhář“). S obviněním se ztotožnila i řada respektovaných biologů, jako například Stephen Jay Gould.[45] Robert J. Richards ve své práci však ukázal, že Richardsonovy fotografie jsou zavádějící, například proto, že některé zárodky jsou foceny se žloutkovým váčkem a jiné bez něj (Haeckelovy kresby jsou všechny bez žloutkového váčku).[45]

Zbyněk Roček ve své knize Historie obratlovců však poukazuje na to, že tato informace nijak nesouvisí s platností či neplatností evoluční teorie. Haeckelův biogenetický zákon totiž sehrál roli především jako inspirace a nepředstavuje nutnou podmínku platnosti evoluční teorie. Evoluční teorie dokonce s neplatností tohoto zákona počítá, protože není znám jediný důvod, proč by měla být embryonální stádia chráněna před evolučními tlaky.[48]

Fakticita fosilního záznamu je často předmětem sporu mezi neodarwinisty a kreacionisty, protože radioaktivní datovací metody patří mezi jedny z nejlepších dokladů stáří dnes známých fosílií. Kreacionisté mnohdy tvrdí, že neexistuje dostatek fosílií nebo jsou články evolučního vývoje nekontinuálně propojeny.

Evoluční biolog a kněz Marek Vácha v této souvislosti poukazuje na fakt, že drtivá většina fosílií se rozpadla tak, jako dnes necháváme rozpadnout kosti na kompostu. Aby se fosílie uchovala do dnešních časů, musela být ihned po smrti živočicha přikryta vrstvou popela a zalita magmatem, kompletně zmražena, nebo usazena ve hluboké vápničité propadlině. Jinak totiž byly zkameněliny rozloženy reducenty a vnitřními bakteriemi nebo znehodnoceny fyzikálními a chemickými procesy jako je rozpouštění, rozpad vazeb a mechanické narušování větrem, vlnami nebo ultrafialovým zářením.[13] Fosílie bývají také často nacházeny v sopečných oblastech, protože ze zemského jádra se na povrch často vyplavují právě radioaktivní prvky potřebné k relativnímu datování.[49]

• FLEGR, Jaroslav. Evoluční biologie. Praha: Academia, 2009. 572 s. ISBN 978-80-200-1767-3.
• DAWKINS, Richard. Největší show pod sluncem. Praha: Dokořán, Argo, 2011. 407 s. ISBN 978-80-7363-344-8.
• DAWKINS, Richard. Sobecký gen. Praha: Mladá fronta, 1988. 319 s. ISBN 80-204-0730-8.
• DAWKINS, Richard. Slepý hodinář. Překlad Tomáš Grim. Praha: Paseka, 2002. 356 s. ISBN 80-7185-445-X.
• HORTON, Stanley M. a kol.: Systematická teologie, vyd. Křesťanský život, Albrechtice 2002, str. 223-264.
• LHOTSKÝ, Josef. Sen noci darwinovské aneb O čem se vám v souvislosti s evolucí ani nezdá. Praha, Knižní klub (ed. Universum), 2016, 264 s.
• Richerson, J. P. – Boyd, R.: V genech není všechno, aneb jak kultura změnila evoluci člověka. Praha: Academia 2012
• TOMAN, Jan. Evoluce³. Evoluční trendy, evolvabilita a teorie zamrzlé evoluce. Praha: Academia 2020. ISBN 978-80-200-3092-4
• VÁCHA, Jiří: Meze darwinismu. Brno: MUNI Press 2020. ISBN 978-80-210-9531-1

• Adaptace
• Evoluční biologie
• Genetický algoritmus
• Konvergence (evoluce)

• Obrázky, zvuky či videa k tématu evoluce na Wikimedia Commons
• Slovníkové heslo evoluce ve Wikislovníku
• Téma Evoluční teorie ve Wikicitátech
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž tématem je Evoluce
• (česky) některé články internetového časopisu osel.cz
  • Evoluce viru ve zkumavce aneb o tom, co by teroristé neměli číst
  • Evoluce: Hranice mezi vědou a metafyzikou
  • Mozek se stále ještě vyvíjí
  • Člověk se vyvinul spíše revolucí než evolucí
• Darwinova evoluční teorie
• (anglicky) A Theory of Power Archivováno 16. 5. 2008 na Wayback Machine by Jeff Vail, kapitola 3. – The Interplay of Genetics and Culture