Jana Kovaříková

Vyrůstala bez sourozenců v poměrně nuzných poměrech, po ukončení školní docházky se jí ujal a hmotně zabezpečil jeden ze tří matčiných bratří, ředitel hotelu Gráf na Vinohradech. Časté návštěvy pražských divadel probudily její zájem nejprve o ochotnické, později i profesionální herectví.[1]

První angažmá získala na jaře 1907 v Horažďovicích u společnosti Jozy Tuttra,[2] následně vystupovala v řadě kočovných divadelních souborů (Jan Evangelista Sedláček, Jan Blažek, Jan Nohava, Jan Hodr, František Lacina), v sezoně 1912/1913 byla angažována v Národním divadle v Brně.[3] Po dvouletém účinkování u ředitele Roberta Morávka (1913–1915) se vrátila do Prahy, kde v letech 1915–1918 byla členkou kabaretu Rokoko, vedeném Karlem Hašlerem a později Eduardem Bassem, s hereckými protagonisty Ferencem Futuristou, Xenou Longenovou a Josefem Rovenským.[4]

Po skončení války nastoupila jako činoherní a operetní herečka k Východočeské společnosti v Pardubicích, provdala se za šéfa tamní opery Mirko Hanáka (1921),[2] společně pak v roce 1922 odešli do Národního divadla moravsko-slezského – Hanák jako dirigent opery, Jana Hanáková-Kovaříková (po rozvodu ve třicátých letech se vrátila k svému dívčímu jménu)[5] se stala na dalších čtrnáct let členkou souboru ostravské činohry, externě činnou též v operetním souboru NDMS.[6] Její doménou v hlavním oboru zde byly zejména postavy komediálně konverzačního žánru i tragikomické role českého a světového divadelního repertoáru.[2]

V letech 1936–1939 prošla scénami tří divadel (Kladno, Košice, Plzeň), své druhé (tentokrát jedenáctilé) ostravské angažmá zahájila počátkem sezony 1939/1940.[7] V roce 1951 (tehdy již v důchodovém věku) přijala nabídku ředitele Zdeňka Hofbaurera (1945–1948 režisér a šéf činohry Zemského divadla v Ostravě)[8] a spolu se skupinou mladých ostravských divadelníků (tvořili ji mj. Zora Jiráková, Luboš Pistorius, Václav Lohniský, Luděk Kopřiva, Zdeněk Jiřičný) odešla do činohry Krajského oblastního divadla v Plzni, kde působila až do definitivního odchodu na odpočinek (1956).[9] Před filmovou kamerou se objevila dvakrát, v Kubáskově romanticko-historickém snímku o strážcích moravsko- uherských hranic z konce 18. století Portáši (1947) ztvárnila roli fojtky, ve Steklého populární komedii podle známé literární předlohy Jaroslava Haška Poslušně hlásím (1957) si zahrála bábu Pejzlarku, posluhovačku četnické stanice v Putimi.[10]

• 1948 Zemská umělecká cena za divadelní umění[11]
• 1952 Stříbrný odznak Divadelní žatvy 1951/52[12]
• 1955 zasloužilá umělkyně[13]

• 1947 Portáši (fojtka)
• 1957 Poslušně hlásím (bába Pejzlarka)