Filip V. Španělský

Filip nastoupil na španělský trůn po smrti Karla II. (1700), posledního španělského krále z rodu španělských Habsburků. Protože byl Filip V. vnukem francouzského krále Ludvíka XIV., vznikly u ostatních evropských mocností (Anglie, Habsburská monarchie) obavy, že se Francie a Španělsko spojí v jeden stát. To by znamenalo obrovský vzrůst moci Francie. Proto vypukla takřka okamžitě po Filipově nástupu tzv. válka o dědictví španělské, ve které stála Francie na straně jedné a rakouští Habsburkové, Anglie, Savojsko, Nizozemí a Portugalsko na straně druhé.

Boje byly ukončeny v roce 1713 tzv. Utrechtským mírem, kterým uznalo Spojené království Filipa V. jako španělského krále pod podmínkou, že se Francie nikdy nespojí se Španělskem. Rakouští Habsburkové uznali podmínky Utrechtského míru v roce 1714 a za svůj souhlas obdrželi španělské državy v Itálii (Neapolské království, Sardinské království, Milánské vévodství) a Jižní Nizozemí. Filip V. pak – vyjma krátkého mezidobí vlády svého syna Ludvíka – panoval ve Španělsku do roku 1746.

10. ledna 1724 král Filip V. podepsal dekret, kterým svému synu Ludvíkovi postoupil trůn. Princ obdržel dokumenty 15. ledna, v platnost vstoupily následujícího dne a on nastoupil na trůn jako král Ludvík I.

Motivy této abdikace nebyly objasněny dodnes. Někteří historici tvrdí, že Filip se hodlal ucházet o francouzský trůn po brzy očekávané smrti Ludvíka XV. To by jako španělský král nemohl, neboť smlouva Utrechtského míru, kterým skončily války o španělské dědictví, zakazovala, aby králem Francie a Španělska byla jedna osoba. Jiní historikové jsou zase názoru, že Filip V. si byl vědom své neschopnosti vládnout v důsledku své nemoci.

Přesto však Filip a jeho druhá žena Alžběta (Isabela) Farnese nadále hráli dominantní roli ve španělské politice, zatímco ještě příliš mladý Ludvík I. byl loutkou v jejich rukou.

Ludvík však v srpnu téhož roku onemocněl neštovicemi a 31. srpna 1724, sedm a půl měsíce po svém nástupu na trůn, v Madridu zemřel ve věku právě dosažených sedmnácti let, aniž by po sobě zanechal potomky.

Toto „bleskové kralování“ bylo bezvýznamné pro své krátké trvání a především proto, že ve skutečnosti se nevládlo z Madridu (kde byl dvůr Ludvíka I.), ale z Královského paláce San Ildefonso v Segovii, z paralelního dvora Filipa V. a jeho ženy Isabely. Filip se po Ludvíkově smrti vrátil na trůn a ujal vlády, pominuv práva svého mladšího syna Ferdinanda.

Král upřednostnil obchod Španělska se svými americkými majetky. Během tohoto obchodování s Atlantem se objevily významné postavy z námořní historie Španělska, mezi nimiž Amaro Pargo. Panovník často profitoval soukromý v jeho komerčních a korzárských vpádů.

2. listopadu 1701 se oženil s Marií Luisou Savojskou (1688–1714), dcerou sardinského krále Viktora Amadea I., která mu porodila čtyři syny:

• Ludvík Filip (1707–1724), španělský král
• Filip Ludvík (*/† 1709)
• Filip Petr (1712–1719), kastilský infant
• Ferdinand (1713–1759), španělský král ~ 1729 Marie Barbara z Braganzy, dcera portugalského krále Jana V.

24. prosince 1714 uzavřel sňatek s Alžbětou Farnese (1692–1766), z tohoto manželství se narodilo 7 dětí:

• Karel (1716–1788), král španělský, neapolský a sicilský, vévoda z Parmy ~ 1738 Marie Amálie Saská, dcera polského krále Augusta III.
• František (*/† 1717)
• Mariana Viktorie (1718–1781) ~ 1729 Josef I., portugalský král
• Filip (1720–1765), vévoda z Parmy, zakladatel vedlejší větve Bourbon-Parma ~ 1739 Luisa Alžběta Francouzská, dcera francouzského krále Ludvíka XV.
• Marie Tereza (1726–1746) ~ 1744 Ludvík Ferdinand Bourbonský, francouzský dauphin
• Ludvík Antonín (1727–1785), toledský arcibiskup ~ 1766 María Teresa de Vallabriga y de Rozas
• Marie Antonie (1729–1785) ~ 1750 Viktor Amadeus III., sardinský král

• 
  mladý Filip
• 
  Filip V.
• 
  Filip V. cca 1723
• 
  Filip v pozdějším věku
• 
  Filipova 2. žena Alžběta
• 
  Filipův syn Ludvík I.
• 
  Filipův syn Ferdinand VI.