Gymnázium Žatec

Předchůdkyní gymnázia byla žatecká městská škola, jejíž existence je doložená už v 1. polovině 14. století. Roku 1335 vydal král Jan Lucemburský listinu, ve které stanovil, že právo jmenovat rektora školy má městská rada.[1] Na přelomu 14. a 15. století byl školním rektorem Jan ze Žatce, autor německého díla Oráč z Čech (Ackermann aus Böhmen).[2] Jan zastával místo rektora školy až do svého odchodu z města v roce 1411. Za jeho působení žáci studovali mj. spisy Catonovy a Boëthiovu Útěchu z filosofie.[3]

Titulní list Officia sv. Jeronýma z roku 1404 s údajným portrétem Jana ze Žatce

V období humanismu a renesance měla žatecká škola výbornou pověst. Daniel Adam z Veleslavína ji v roce 1579 spolu s lounskou, královéhradeckou a litoměřickou označil za nejlepší venkovskou v Čechách. Skutečností je, že v letech 1560–1581 patřila žatecká škola mezi tři s největším počtem studentů, kteří byli zapsáni na pražské univerzitě.[4] V 16. století učila na žateckém gymnáziu řada vědeckých osobností, mj. Petr Codicillus z Tulechova nebo Jiří Ostracius. Ten napsal latinskou básnickou skladbu Elegická báseň o žatecké škole, obnovené po nakažlivém moru, která vyšla roku 1575 tiskem. Vydal ji zároveň se svým školním řádem žatecké školy tamní rektor Jakub Strabo Klatovský. Strabonův školní řád sloužil v předbělohorských Čechách jako vzor.[5] Stanoviště školy se od středověku až do začátku 19. století nezměnilo. Školní budova stála v sousedství presbytáře hlavního městského kostela v místech, kde je dnes komplex budov čp. 132 a 542. Její polohu zachytil na vedutě Žatce z roku 1611 Jan Willenberg.[6]

Budova, ve které gymnázium sídlilo v letech 1807–1903

Po bitvě na Bílé hoře se rozhořel spor mezi strahovským premonstrátským klášterem a městem Žatec o patronátní právo k žateckému kostelu Nanebevzetí Panny Marie a tím i správu místní školy. Král Vladislav Jagellonský totiž roku 1515 vydal listinu, v níž premonstrátům toto právo udělil. Vzhledem k tomu, že Žatec byl od 20. let 16. století protestantský, nemohli se premonstráti výkonu patronátu ujmout. Zatímco duchovní správa přešla do rukou premonstrátů bez problémů, o správu školy vedlo město s řeholníky spory po celou 2. polovinu 17. století. Teprve roku 1710 došlo mezi žateckou městskou radou a premonstráty k dohodě a Strahovští školu převzali. Bylo to ku prospěchu kvality výuky, ve škole se začaly opět hrát divadelní hry.[7] Premonstráti řídili žateckou školu jako veřejný ústav až do roku 1777. V souvislosti se svou školskou reformou vydala Marie Terezie v tomto roce dekret, podle kterého byl počet veřejných a státem podporovaných gymnázií v celých Čechách stanoven na 13. Žatecké gymnázium mezi nimi – přes protesty městské rady – nebylo. Premonstrátští duchovní však mohli ve svých příbytcích vyučovat soukromě.[8] Výuka probíhala v prostorách místního děkanství.

Průčelí budovy gymnázia

Počátkem 19. století však byly dlouhodobé snahy městské rady o znovuzřízení gymnázia úspěšné. Hlavně z prostředků Kathariny Andree a za podpory městského rozpočtu byla založena nadace, která měla budoucí provoz školy financovat. V říjnu 1806 povolil císař František I. znovuotevření žateckého gymnázia jako veřejného ústavu. Škola byla umístěna v centru města, v budově bývalého pivovaru čp. 127 na dnešním náměstí 5. května, která patřila právovárečnému měšťanstvu. Slavnostní otevření školy se uskutečnilo 3. listopadu 1807.[9] Od svého znovuotevření vydávalo gymnázium tiskem pravidelně výroční zprávy, které obsahovaly jména profesorů a žáků a později rovněž odborné práce pedagogů. Zprvu bylo gymnázium pětileté. V souvislostí se školskými reformami byla od roku 1818 přidána jedna třída a od roku 1852 další, takže studium bylo osmileté. Vyučovacím jazykem byla němčina. V rozmezí let 1826–1850 navštěvovalo školu přibližně 100 až 200 studentů.[10]

Mezníkem v dějinách ústavu byl rok 1873, kdy se gymnázium stalo státní institucí. Iniciativa vzešla ze strany města, které mělo potíže s financováním provozu školy a zabezpečením kvalitních pedagogů. Součástí smlouvy mezi státem a městem byly závazky, že město bude na chod gymnázia přispívat a právovárečné měšťanstvo nebude vybírat nájem z budovy. Postátněním se struktura vyučovacích předmětů nezměnila, stále se vycházelo z celostátní směrnice z roku 1849. Povinně se vyučovala latina, řečtina, dějepis, němčina, matematika, přírodopis, fyzika a filozofie. Čeština patřila mezi nepovinné předměty.[11] Od roku 1904 se povinným stal i tělocvik.[12] Češi tvořili mezi studenty až do I. světové války pouze okolo 5 %.

V roce 1901 vyhlásilo město Žatec veřejnou soutěž na stavbu nové gymnaziální budovy. V porotě zasedal mj. architekt Národního divadla Josef Zítek. Zvítězil projekt libereckého stavitele Ernesta Schäfera. V prosinci 1903 byla nová budova, ve které sídlí gymnázium doposud, slavnostně otevřena.[13] Budova žateckého gymnázia tvoří jednu z pohledových dominant města. Je to architektonické dílo, které svou hodnotou převýšilo úroveň ostatních staveb vznikajících v té době ve městě.[14]

Celkový pohled na školní budovu

Po vzniku republiky bylo zaměření gymnázia změněno z klasického na reálné. Od roku 1923 byla zavedena čeština jako povinný předmět a řádné studium mohla absolvovat i děvčata. Za II. světové války se gymnázium pojmenovalo podle prvního známého rektora na Ackermann-Schule. V důsledku válečných událostí byl školní rok 1944/1945 ukončen už v únoru 1945.

Po válce začalo vyučování hned v září 1945. Gymnázium mělo tehdy kolem 150 studentů, z toho jednu třetinu dívek. Vzhledem k dosídlení Žatce Volyňskými Čechy tvořily jejich děti rovněž přibližně třetinu žáků. Stejně tak jako v době nacistické okupace, tak se i v 50. letech výuka na škole ideologizovala a charakter gymnázia se měnil. Od roku 1953 byly do gymnázií integrovány i základní školy a ústavy získaly název jedenáctiletá střední škola. V roce 1960 pak byly tři nejvyšší třídy osamostatněny jako Střední všeobecně vzdělávací škola. Návrat k původnímu názvu "gymnázium" přišel jako ohlas pražského jara v roce 1968. Významnou akcí, která postavila výuku tělesné výchovy na škole na zcela jinou úroveň, bylo vybudování lehkoatletického stadiónu Mládí před gymnaziální budovou. Z velké části stavbu realizovali samotní studenti pod vedením profesora Karla Heidenreicha. Stadión byl dán do používání roku 1965. V letech 1973–1975 proběhla generální oprava budovy, podle návrhu architekta Fanty vznikly nové vitráže. Společenské změny v roce 1990 se promítly po stránce personální, organizační i výukové do všech činností školy.

Zřizovatelem školy je Ústecký kraj.[15] Školu navštěvuje 343 studentů, pedagogický sbor tvoří 29 učitelů (20 žen, 9 mužů). Provozních zaměstnanců je 7. V roce 2014 bylo na osmileté studium přijato 30 uchazečů, na čtyřleté 26 uchazečů. Kromě povinných se vyučuje 9 volitelných předmětů, na škole působí 3 kroužky. U maturitní zkoušky na jaře 2014 prospělo všech 44 žáků, 2 studenti k maturitě nebyli připuštěni. Škola ze účastní různých soutěží a olympiád. V rámci předepsaných sportovních akcí se uskutečnily kurzy lyžařský (Rakousko), cyklistický (oblast Máchova jezera) a vodácko-turistický v Chorvatsku. Škola má partnerské vztahy s gymnáziem v Reichenbachu ve Vogtlandu. Škola svým žákům nabízí kompletní studijně-volnočasové vybavení, jakým je např. školní klub, školní bufet či knihovna.

Do roku 1849 se představení gymnázia označovali termínem "prefekt". Do roku 1873 byli ředitelé členové řádu premonstrátů.

• 1807–1817 Franz Theofil Singer
• 1817–1830 Wenzel Neubronn, svob. pán z Eisenburgu
• 1830–1833 Evžen Šrámek
• 1833–1853 Alois Dostal
• 1853–1873 Oswald Josef Müchel
• 1873–1899 Josef Hollub
• 1899–1909 Wendelin Toischer
• 1909–1910 Alois Zoller
• 1910–1921 Karl Kaplan
• 1921–1922 Emmerich Wippermann
• 1922–1927 Richard Schramm
• 1927 Franz Kühnl
• 1927–1934 Augustin Potuček
• 1934–1935 Ernst Mändl
• 1935–1938 Leopold Mogan
• 1938–1939 Franz Egerer
• 1939–1943 Alfred Jäckl
• 1943–1945 Franz Egerer
• 1945–1948 Josef Mikeš
• 1948–1949 Jiří Svoboda
• 1949–1951 Ladislav Jebavý
• 1951–1957 Josefa Pudilová
• 1957–1959 František Hladík
• 1959–1970 Jiří Cihla
• 1970 František Týřl
• 1970–1973 Milan Zeman
• 1973–1983 Josef Paur
• 1983–1990 Hana Henrychová
• 1990–1991 Jiří Cihla
• 1991–2005 Jaroslav Hašek
• 2005–dosud Miroslav Řebíček

• Georg Bruder (1956–1916), rodák z Innsbrucku, geolog. Učil v letech 1890–1893. Autor řady odborných studií, mj. též o terciérních vápencích u Tuchořic.
• Helmut Preidel (1900–1980), rodák z Podmokel, archeolog. Učil v letech 1932–1939. Šéfredaktor německého archeologického časopisu Sudeta. Jeho specializací bylo osídlení Čech Slovany a Germány. Autor odborných studií.
• Zdeněk Svěrák (*1936), rodák z Prahy, dramatik, herec, textař, scenárista, spisovatel. Učil v letech 1960–1962. Spoluzakladatel Divadla Járy Cimrmana.

• Karel Rafael Ungar (1744–1807), rodák ze Žatce, významný osvícenec. Od roku 1780 první správce univerzitní (dnes Národní) knihovny, 1789/1790 univerzitní rektor.
• Milo Grün (1751–1816), rodák z Blšan, teolog, historik. Od 1804 opatem na Strahově, 1812 univerzitní rektor. Autor teologických knih a dějin Čech za Josefa II. Zasloužil se o výuku češtiny na základních a středních školách.
• Anton von Banhans (1825–1902), rodák z Měcholup, ekonom, politik. Od roku 1863 byl poslancem Českého zemského sněmu, zasedal také jako poslanec Říšské rady. V letech 1870–1875 byl postupně ministrem zemědělství a obchodu. Za jeho působení v této funkci byla přijata metrická soustava. Od roku 1890 působil jako prezident Společnosti pro dunajskou paroplavbu.
• Adolf Seifert (1826–1910), rodák z Veletic, historik Žatce a lékař. Maturoval 1844. Napsal 4 knihy o dějinách Žatce.
• Emanuel Zaufal (1837–1910), rodák z Buškovic, ušní lékař evropského významu. Maturoval 1857. Roku 1874 založil ušní kliniku při Všeobecné nemocnici v Praze. Zdokonalil vyšetřovací a léčebné metody.
• Emil Holub (1847–1902), rodák z Holic, maturoval 1866. Cestovatel a etnograf. Dvakrát navštívil Afriku, odkud přivezl množství etnografického materiálu. Autor několika knih a odborných studií.
• Karl Kreibich (1869–1932), rodák z Prahy, lékař, dermatolog. Maturoval 1888.1903–1906 vedl dermatologickou kliniku ve Štýrském Hradci, od 1906 přednosta dermatologické kliniky lékařské fakulty německé univerzity v Praze. Na období 1922/1923 zvolen jejím rektorem. Je autorem odborných publikací.
• Wilhelm Wostry (1877–1951), rodák ze Žatce, historik. Maturoval 1896. Od roku 1927 řádný profesor československých dějin na německé univerzitě v Praze. Předseda Spolku pro dějiny Němců v Čechách, šéfredaktor jeho periodika. Autor odborných publikací, mj. Saaz zur Zeit des Ackermanndichters (1951).
• Karel Reiner (1910–1979), rodák ze Žatce, hudební skladatel. Maturoval 1928. Žák Aloise Háby a Josefa Suka. Autor komorních skladeb, oper, orchestrálních skladeb, koncertů, sborů a skladeb pro sólový klavír. V letech 1964–1969 byl předsedou Českého hudebního fondu. Roku 1967 byl jmenován zasloužilým umělcem.