Adolf Seifert

Veletice čp. 12, kde stál rodný dům Adolfa Seiferta

Adolf Seifert se narodil ve Veleticích nedaleko Žatce. Jeho otec Johann byl sedlák. Matka Kateřina, za svobodna Dietzová, pocházela z rodiny pekaře z Liběšic. V roce 1844 absolvoval tehdy šestileté žatecké gymnázium.[3] Pak odešel do Prahy a dva roky studoval na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy. Teprve poté začal na lékařské fakultě studovat medicínu.[4] Revoluční rok 1848 prožil jako student v Praze. Byl jedním ze zakládajících členů kulturního spolku německých studentů s názvem Lese- und Redehalle der deutschen Studenten in Prag (Čítárna a přednášková síň německých studentů v Praze), který byl činný až do začátku 1. světové války.[5] Po promoci v květnu 1852 se Seifert vrátil domů, oženil se a ještě téhož roku si v Žatci v dnešním čp. 595 v Obloukové ulici otevřel lékařskou praxi.[6] Jeho manželka Anna Stiasná pocházela z žatecké zemědělsko-živnostenské rodiny. Manželé měli dva syny: Adolfa, který zemřel ještě jako dítě na zápal mozkových blan, a Theodora (* 1853). Jeho potomci žili v 90. letech v Schöllkrippenu v Bavorsku. Sňatkem získal Seifert menší hospodářství včetně chmelnice, kterému se ve volném čase věnoval. Seifert se jako člen německé liberální strany také angažoval v místní komunální politice.

Seifertovou velkou zálibou bylo chmelařství. Jeho rodné Veletice ležely v centru žatecké chmelařské oblasti. Stal se jedním ze zakládajících členů Chmelařského spolku královského krajského města Žatec a v letech 1878–1889 byl jeho předsedou. Po určitou dobu řídil chmelařský časopis Hopfenhalle, vycházející v Žatci od roku 1852.[7] Angažoval se při vzniku žateckého chmelného trhu, který vznikl v roce 1860,[8] podílel se i na zřízení Známkovny chmele města Žatec v roce 1884. Kromě již zmíněného časopisu Hopfenhalle redigoval Seifert také noviny Hopfenlaube (1880) a Saazer Hopfenberichte (1893–1895).

Seifert má rovněž zásluhu na uspořádání torzovitě dochovaného žateckého městského archivu, který byl v jeho době uložen v nevyhovujících podmínkách na místní radnici. Zařídil pro písemnosti bezpečnější uložení a provedl jejich základní inventarizaci. V letech 1903–1905 vykonával oficiální funkci provizorního archiváře.[9]

Podle matričního zápisu zemřel v červnu 1910 v čp. 349 v dnešní Masarykově ulici (tehdy hotel Nachtigal) na sešlost věkem. Seifertova mezerovitá písemná pozůstalost je uložena ve Státním okresním archivu Louny.

Dům čp. 585 v Obloukové ulici, kde Seifert bydlel a měl ordinaci

Až do roku 1894, tedy do Seifertových 68 let, nic nenasvědčovalo tomu, že v tomto praktickém lékaři dřímá budoucí nejplodnější žatecký historik.

Náhrobek rodiny Seifertů na žateckém hřbitově

Publikoval jen jeden drobný spisek o chmelařství a dva svazečky básní. V rozmezí následujících 10 let však vydal tři objemné monografie týkající se dějin Žatce a řadu menších publikací. Bezprostřední podnět k dějepisné práci mu dal rukopis do té doby neznámé, česky psané kroniky, kterou mu do ordinace přinesl jeden z jeho pacientů. Seifert uměl dobře česky a text přeložil do němčiny.[10] Dalším předpokladem bylo vydání žateckého listáře se všemi tehdy známými dokumenty k dějinám Žatce do roku 1526, které pořídil Ludwig Schlesinger.[11] Seifert tím získal pramennou základnu, o niž se mohl opírat. Vycházel také z prací středoškolského profesora Wenzela Katzerowského, který v 70. – 90. letech publikoval své studie o dějinách Žatce zejména v časopise Mitteilungen des Vereines für die Geschichte der Deutschen in Böhmen (Zprávy Spolku pro dějiny Němců v Čechách). Kromě toho si Seifert pořizoval výpisky ze žateckého městského archivu, uloženého tehdy na radnici.

První Seifertovou publikací s historickou tematikou byly Dějiny Žatce z roku 1894. Seifert byl autodidakt, chyběly mu metodické základy kritiky pramenů, a to se na tomto vůbec prvním souhrnném zpracování historie Žatce negativně projevilo. Pro nejstarší dějiny je kniha nepoužitelná, poněvadž je založená na informacích z kroniky Václava Hájka z Libočan. Jako základní faktografické vodítko ale mohou sloužit pasáže počínaje 16. stoletím, pro které Seifert čerpal zejména z městských knih. Text, který Seifert napsal do Tutteho vlastivědy v roce 1904, je už kvalitativně na jiné úrovni. Jiné dvě knihy ale jsou pro regionální studium stále nepostradatelné. Jedná se o dějiny žateckého pivovarnictví z roku 1901 a o rok mladší Dějiny Žatce v 19. století. Vzhledem k tomu, že byl Seifert liberál, nejsou v jeho pracích německé nacionální či přímo protičeské tendence příliš markantní. Seifert byl nicméně německý vlastenec, žatecký patriot a hluboce věřící katolík.

• Dem Herrn die Ehre: eine kleine Opfergabe enthaltend Legenden und Gedichte erbauenden Inhalts zur Restaurirung der Altäre der Mariä-Himmelfahrt-Kirche in Saaz, Saaz, bez data (básně)
• Für die Heimat: Ausgewählte Gedichte, Saaz 1867
• Bemerkungen über den Saazer Hopfen anlässlich der Pariser Weltausstellung vom Jahre 1878, Brüx 1878
• Geschichte der königl. Stadt Saaz von den ältesten Zeiten bis in die Gegenwart, Saaz 1894
• Geschichte der Saazer Stadt–Decanal–Kirche zur hl. Maria Himmelfahrt, Saaz 1898. Dostupné online.
• Katechismus der Geschichte Böhmens mit besonderer Berücksichtigung der Deutschböhmen, Saaz 1898
• Die Leitmeritzer Diöcese nach ihren geschichtlichen, kirchlichen und topographischen Beziehungen, Saaz 1899
• Geschichte des bürgerlichen Bräuwesens in Saaz, Saaz 1901
• Die Stadt Saaz im 19. Jahrhundert, Saaz 1902
• Geschichte der Stadt Saaz, in: Tutte, Karl (ed.), Der politische Bezirk Saaz, Saaz 1904, s. 296–382
• Eine verschollene vorhussitische Kirche in Saaz, Mittheilungen des Vereines für die Geschichte der Deutschen in Böhmen 47, 1909, s. 263–271
• Ein lateinischer Dialog betreffend den Familiennamen des heiligen Johann von Nepomuk, Mittheilungen des Vereines für die Geschichte der Deutschen in Böhmen 48, 1910, s. 28–37