Vymírání

Vymírání, vymření, vyhynutí, extinkce, případně mizení a vymizení,[1] je konec existence určitého biologického taxonu, nejčastěji druhu. Definuje se jako smrt posledního jedince daného druhu, přestože nejčastěji druh vymírá již mnohem dříve. Tento moment se určuje většinou zpětně, po několika letech. Pokud vymření nastalo hluboko v geologické historii Země, datuje se přibližný čas podle fosilního záznamu.

Některá vymírání pravděpodobně způsobily dopady asteroidů na Zemi

Země je stará přibližně 4,54 miliardy let,[2] život nejméně 3,5 miliardy[3] nebo dokonce až 4,1 miliardy let.[4] Asi 99,9 procent všech druhů (kolem 5 miliard), které kdy žily na Zemi, jsou pravděpodobně vyhynulé.[5] Odhady počtu v současnosti žijících druhů se různí a oscilují od 5 do 14 milionů (nejpravděpodobněji 7,4–10 mil.), z nichž bylo zatím popsáno 1,2 milionů.[6][7][8]

Během evoluce vznikaly a vznikají nové druhy. Tomuto procesu se říká speciace. Většina druhů ale následně i zaniká, neboť se není schopna přizpůsobit měnícím se životním podmínkám, které jsou ovlivňovány mnoha faktory. Typická délka existence jednoho druhu je odhadována na 1–13 milionů let.[9][10] Existují ale i druhy, které bez zásadních změn přežily stovky milionů let.

V určitých geologických obdobích Země dochází i k tzv. hromadným či masovým vymíráním. Jedná se o události, kdy během relativně krátké doby (tisíců až několik málo milionů let) vymře nejméně 40–50 % všech druhů.[11] Země už zažila několik masových vymírání, ovšem tato vymírání podporují následnou biodiverzitu organismů.[12] Je pravděpodobné, že v současnosti dochází k dalšímu vymírání, jež je způsobeno činností člověka.[13][14][15] Ovšem člověk také vytváří nové druhy, a to přímo i nepřímo.[16]

Definice a pojmy

Druh zmizí, pokud poslední existující jedinec umírá. Jestliže však stále existuje malé množství živých zástupců, kteří ale nejsou schopni vyprodukovat životaschopnou populaci, například kvůli špatnému zdraví, vzájemné vzdálenosti či příbuznosti, říká se tomu „funkční vymření“.

V ekologii se výraz vymření často používá lokálně. Což znamená, že daný druh přestane existovat na vymezeném území. Například vlci obecní byli vyhubeni v mnoha oblastech svého původního výskytu, ale celkově druhu zásadní nebezpečí nehrozí a je považován za málo dotčený.[17]

Dalším pojmem je „pseudoextinkce“ („pseudovymření“). Při něm dojde sice k zániku původního druhu či skupiny druhů, ale stále existují druhy dceřiné, vyvinuté z vymřelých.[18] Příkladem můžou být ptáci, kteří se vyvinuli z některých druhů dinosaurů.

Zvláštním novodobým fenoménem spojeným výhradně s lidskými aktivitami je tzv. „vyhynutí v divočině“ (Extinct in the wild). Lidé se snaží některé druhy ochránit před zánikem tím, že je chovají v zajetí a případně se pokoušejí o jejich znovunavrácení do volné přírody, což je většinou velmi obtížné.[19]

Vyhynutí jednoho druhu může mít za následek řetězovou reakci dalších vyhynutí. Říká se tomu „řetěz vymření“ a týká se především klíčových druhů.[20]

Pseudoextinkce

Jako pseudoextinkce se označuje jev, při kterém jeden taxon (většinou druh) vymizí, v následujícím časovém úseku se tento taxon nevyskytuje, nicméně jeho potomstvo se transformuje v jeden nebo více dceřiných taxonů. Tyto taxony nesou většinu genetické informace původních druhů. Příkladem je vyhynulý třetihorní kůň Hyracotherium, jehož přímí potomci stále žijí. Jedná se o dnešní rod Equus zahrnující koně, zebry, osly a další. U tohoto rodu byly druhy nebo poddruhy schopny přežít zánik rodičovských druhů.[21]

Dalším klasickým příkladem pseudovymření je transformace některých druhů dinosaurů do ptáků.[22]

Taxon tedy vymizí z paleontologického záznamu, ale ne kvůli smrti posledního jedince. Pseudoextinkce je poměrně vzácný jev, obvykle se přemění jen jedna či několik populací a původní druh standardně vyhyne. Někdy je velmi obtížné určit, zda jde o pseudoextinkci nebo jen o vyhynutí příbuzného druhu.[18]

Lazarské druhy a živé fosílie

Některé druhy byly jistou dobu považovány za vyhynulé, ale poté byly znovu objeveni jedinci, kteří přežili. Takové druhy jsou označovány jako „lazarské“.[23] Lalokoploutvá ryba latimérie podivná považována za vyhynulou přibližně 70 milionů let byla v roce 1938 objevena při východním pobřeží Jižní Afriky nedaleko řeky Chalumna (nyní Tyolomnqa).[24] Laoská skalní krysa (Laonastes aenigmamus), k jejímuž vědeckému popsání došlo až v roce 2005, je zařazena do archaické čeledi hlodavců Diatomyidae, kteří byli donedávna považováni 11 milionů let vyhynulí.[25]

Za živé fosílie jsou označovány druhy, které tzv. zapomněly vyhynout. Buď jsou evolučně tak dobře vybavené, že jim to umožňuje přežívat v téměř nezměněné podobě nestandardně dlouho, nebo žijí v tak izolovaných oblastech, že v nich byl zmírněn evoluční tlak. Vesměs vykazují nízkou taxonomickou a morfologickou variabilitu.[26] Takto jsou označovány například tyto druhy: pekari Wagnerův (Catagonus wagneri), bahník americký (Lepidosiren paradoxa), hoacin chocholatý (Opisthocomus hoazin), žába Nasikabatrachus sahyadrensis, hatérie novozélandská (Sphenodon punctatus), ptakopysk podivný (Ornithorhynchus anatinus), loděnka hlubinná (Nautilus pompilius), strašilkovci (Mantophasmatodea), husovec strakatý (Anseranas semipalmata), krokodýl mořský (Crocodylus porosus), rod mravenců Gracilidris.[27] Z rostlin je to například dub druhu Eidothea hardeniana.[28]

Příčiny

Mnohé taxony se určitou dobu vyvíjejí a poté zanikají. Odhaduje se, že více než 99,9 % všech druhů, které kdy žily, zanikly. Průměrná životnost většiny druhů je 10 milionů let, i když lze najít značně rozdíly. „Existuje celá řada příčin, které mohou přímo či nepřímo přispívat k vyhynutí druhu nebo skupiny druhů.“ „Každý druh jedinečný“, napsali Beverly a Stephen C. Stearnsové v knize Watching, from the Edge of Extinction „a každý vyhyne ... příčiny jsou různé, některé drobné a komplexní, další zřejmé a jednoduché“.[29] Každý druh, který nemůže přežít a rozmnožovat se ve svém prostředí a nemůže se přesunout do nového prostředí, kde by tak mohl učinit, vymře a zaniká. Vymírání druhů může přijít náhle (rychlá likvidace jejich životního prostředí) nebo může trvat tisíce či dokonce milióny let.

Důležitým faktorem zapřičiňujícím extinkce během posledních stovek, tisíců a možná dokonce desetitisíců let jsou lidské aktivity, ať už je to nadměrný lov, změna, znečištění či úplné zničení životního prostředí nebo zavlečení invazních druhů. Zřejmě hlavní příčinou moderního hromadného vymírání je obrovský nárůst lidské populace, která má stále větší nároky na prostor a zdroje, jež nehodlá sdílet s jinými druhy, pokud pro ni nejsou tzv. užitečné.[30][31] Mezinárodní svaz ochrany přírody (IUCN) eviduje 834 taxonů vyhynulých mezi léty 1500–2015.[32] Další neznámé množství vymření mezi udávanými léty nebylo zachyceno. Jisté druhové znaky mohou být společnou predispozicí k vymírání.[33]

Genetika a demografické jevy

Populační genetika a demografické jevy ovlivňují jejich vývoj, a tím i riziko vyhynutí druhů. Omezení dané geografií planety je nejdůležitějším faktorem zániku druhů ze všech, ale stává se irelevantním, pokud nastane masové vymírání.[34] Přírodní výběr způsobuje zvýšení prospěšných genetických vlastností a eliminuje slabé stránky. Je však možné, aby se škodlivé mutace šířily v celé populaci prostřednictvím vlivu genetického driftu. Protože jsou vybírány znaky a ne geny, vztah mezi genetickou rozmanitostí a rizikem vyhynutí může být komplexní a hrají zde roli faktory jako balanční selekce, skrytá genetická variabilita, fenotypová plasticita a degenerace. Různorodý genofond populace dává vyšší šanci na přežití nežádoucích změn podmínek. Efekty, které způsobují ztráty nebo zisky genetické rozmanitosti, můžou zvýšit šance na vyhynutí druhu. Populační úbytek typu efektu hrdla láhve obvykle zásadně sníží genetickou různorodost, protože se výrazně omezuje reprodukce jednotlivců a příbuzenská plemenitba je častější. Dalším fenoménem snižujícím kvalitu je zakladatelský efekt. Při něm dochází ke speciaci pomocí malého množství zakladatelských jedinců.[35][36][37]

Genetická kontaminace

Čistokrevné taxony (mnohdy jde o poddruhy), které jsou málo početné či vzácné, mohou čelit hrozbě vyhynutí i tím, že jejich populace je vystavena nekontrolovanému genetickému znečištění neboli kontaminaci. Může dojít k jejich zániku prokřížením s cizí a větší populací příbuzného taxonu. Buď jsou jejich potomci neplodní a populace vzácnějšího taxonu záhy zaniká, nebo jsou dále schopni rozmnožování a větší taxon postupně vzácnější pohltí. Dochází k tomu například při zavlečení invazního druhu člověkem nebo při prolomení některých přírodních bariér, které doposud vzájemnému kontaktu a křížení bránily.[38][39] Tento typ vyhynutí není často patrný morfologicky, ale až na základě genetických zkoumání. Příkladem ze současnosti může být ohrožení divoké populace buvola arni v důsledku genetického znečištění ze strany domácího vodního buvola, jenž byl právě z arniů vyšlechtěn, nebo křížení vzácnějšího orla volavého s běžnějším orlem křiklavým. Genetická příbuznost však může hrát i pozitivní roli. Například příbuznost tygra kaspického s tygrem ussurijským a tygra čínského s tygrem indočínským možná pomůže při „znovuoživení“ prvně jmenovaného, respektive k omezení inbreedingu u již jen v zajetí chovaného tygra čínského.

Degradace životního prostředí

Poškozování, změna či destrukce životního prostředí je hlavním antropogenickým důvodem vymírání druhů. Jedná se především o rozvoj zemědělství, růst měst, těžbu dřeva, těžbu nerostných surovin a průmyslový rybolov. Může jít o přímé efekty jako například znečištění prostředí toxickými látkami nebo nepřímé, kdy je určitým druhům omezena schopnost soupeřit o limitované zdroje. Lidmi způsobená toxicita může vyhubit některé lokální druhy velmi rychle tím, že je rychle usmrtí nebo učiní sterilními. Tento proces může být i pomalejší, pokud jedovatost dosahuje nižšího stupně.

Klasickým příkladem ničení životního prostředí je kácení tropických deštných pralesů a jejich nahrazování poli, pastvinami či monokulturními plantážemi. Kromě mnoha jiných taxonů tím trpí například kapraďorosty, které potřebují tmavé, trvale zastíněné plochy, jež jim dokáže poskytnout jen hustý les.[40][41]

Predace, kompetice, nemoce
Krysa buldočí je jeden z mála druhů, o němž se téměř s jistotou ví, že vyhynul v důsledku nemoci.

Mezi především přírodní důvody vymření taxonů patří lov (predace), mezidruhové soupeření (kompetice) a neschopnost vyrovnat se s nemocemi, které přerostou v epidemie či pandemie. Ačkoliv jde o původně přirozené příčiny vymírání, lidská činnost k tomu zásadním způsobem přispívá. Člověk jakožto přemnožený[42][43][44][45] superpredátor[46][47] dokáže svými loveckými aktivitami zcela zdecimovat populace některých taxonů. Již v době, kdy lidí bylo relativně málo, mohl mít jejich příchod do prostředí, kde fauna nebyla adaptována na jejich lovecké techniky, devastační efekt. Jedná se například o vyhynutí australské megafauny (před cca 40 000 lety), americké megafauny (před cca 12 000 lety) a zmizení mnohých druhů na Madagaskaru, Havaji a Novém Zélandu (cca 300–1500 n. l.). Ačkoliv příchod lidí zřejmě nebyl jedinou příčinou extinkce, šlo o důležitý vliv, který mohl působit například v kombinaci se změnou klimatu.[48][49] S některými druhy predátorů lidé soupeří o kořist, což snižuje početnost populací a může přivést taxony k vyhynutí.

Introdukcí nepůvodních taxonů na různá místa (především na ostrovy), ať už záměrně (dobytek), či omylem (krysy), rovněž dochází buď k predaci původních populací, soupeření s nimi, k zavlečení chorob, nebo k degradaci životního prostředí, což vše může mít za následek jejich vyhubení. Příklady zvířat, která takto vyhynula, jsou krysa buldočí (epidemie), dronte mauricijský (predace a kompetice ze strany zavlečených druhů) či ropucha zlatá (houba zavlečená z Afriky do Ameriky).

Klasickým příkladem zavlečeného predátora, který následně zdecimoval původní ptačí populace, je bojga hnědá a její invaze na Guam, k níž došlo ve 40. letech 20. století. Existují také hypotézy o vyhynutí dinosaurů vlivem jakési smrtící pandemie, jedná se však spíše o ojedinělé domněnky (zastáncem této myšlenky byl například paleontolog Robert T. Bakker).[50]

Koextinkce

Ke koextinkci neboli spoluvymření dochází v případě, že na vyhynutí jednoho druhu reagují další na něj navázané taxony rovněž vymřením. Dochází k tomu například u specializovaných parazitů, pokud vyhynou jejich hostitelé. Nebo u predátorů silně vázaných na jeden typ (druh) kořisti. Pokud vymře kořist, brzy ji následuje i predátor.[51] Příkladem může být vyhynutí velkého nelétavého ptáka moa a jeho lovce orla Haastova na Novém Zélandu. Další koextinkci se snaží zabránit lidé ve Španělsku, kdy po rapidním poklesu počtů divokého králíka hrozilo vyhynutí rysovi iberskému, pro nějž byl králík téměř výhradní kořistí. V tomto případě by nešlo o klasickou koextinkci, neboť králíkovi vyhynutí nehrozí, jen by zmizela jeho lokální populace.[52] Ke koextinkci dochází často v případě, kdy vymře klíčový druh.[51]

Klimatické změny

Vymírání v důsledku klimatických změn je navrhováno pro mnoho historických událostí. Příkladem je vymření obojživelníků během tzv. karbonského kolapsu deštných pralesů před 305 miliony let,[53] kdy došlo k formaci vyvřelých hornin v okolí Skagerraku. Podobně největší hromadné vymírání, permské vymírání, pravděpodobně způsobily vulkanické Sibiřské trapy. Vymírání mělo nastat i v době, kdy Země procházela fází tzv. sněhové koule a byla z části pokrytá silnou vrstvou ledu,[54][55] ale vymírání není jisté.[56] Klimatické změny mají jen 7 % podíl na současném vymírání druhů.[57] Některé studie předpokládají vymření 15–37 % suchozemských druhů do roku 2050 v důsledku klimatických změn.[58][59] OSN však uvádí, že jen 5 % druhů je pouze ohroženo vyhynutím při oteplení klimatu o 2 °C.[60] Velmi ohrožená může být oblast Kapska, Karibiku a tropických And.[61] Klimatické změny mohou nastat vlivem různých okolností, například kolísáním sluneční aktivity, zvýšenou sopečnou činností či výbuchem supervulkánu. K poslední explozi supersopky došlo před asi 74 tisíci lety, kdy explodoval supervulkán Toba, což způsobilo globální ochlazení o 3 až 5 stupňů Celsia (skeptici tvrdí jen o 1 °C)[62] a následné velké vymírání.[63]

Vesmírná srážka

Srážka s vesmírným tělesem může způsobit lokální, regionální či globální katastrofu, záleží především na velikosti dopadajícího tělesa a také na místě dopadu. Obzvláště velkou hrozbou mohou být velké meteority, asteroidy a komety. Čím je těleso větší, tím je menší pravděpodobnost jeho srážky se Zemí, ale větší ničivá síla srážky. Předpokládá se, že tělesa o průměru více než několik kilometrů již mohou způsobit globální katastrofu spojenou s masovým vymíráním.[64] Asteroid, jehož dopad byl hlavní příčinou hromadné extinkce na konci křídy, mohl mít v průměru 6–14 km.[65] Některé studie však předpokládají, že k masovému vymírání je potřeba souběh dopadu velkého tělesa a zvýšené vulkanické činnosti.[66]

Řízená extinkce
Vlasovec medinský neboli guinejský červ je jedním z organismů, jež se snaží člověk vyhubit.

Lidé se snaží vymýtit některé choroby, což je v podstatě snaha o plánovanou extinkci. Zřejmě se jim to povedlo v případě pravých neštovic a moru skotu, jejichž viroví původci jsou uchováváni pouze v laboratořích a ve volné přírodě již neexistují.[67][68] Další viry, bakterie, paraziti a jisté druhy hmyzu mají být rovněž zlikvidovány. Jedná se například o parazitického červa vlasovce medinského (Dracunculus medinensis), bakterii Treponema pallidum pertenue, původce frambézie, dále existuje snaha vyhubit některé druhy komárů za použití genetických metod.[69][70]

De facto řízenou extinkcí byl pokus nacistů vyhladit během 2. světové války židy, i když z exaktně biologického hlediska by o vymření nešlo, neboť etnikum není taxonomická jednotka.[71][72][73][74]

Dobrovolná extinkce

Každý taxon resp. gen má biologicky naprogramováno se replikovat, tedy množit a dále se šířit. Stejně tak člověk, ale ten jediný si dokáže uvědomit následky přemnožení a dokonce vědomě umí regulovat svou replikaci. Existuje dokonce skupina lidí sama sebe nazývající Hnutí za dobrovolné vyhynutí lidstva (The Voluntary Human Extinction Movement), která považuje člověka za škodlivý a silně přemnožený druh a usiluje v krátkodobém horizontu o výraznou redukci lidské reprodukce a populace a v dlouhodobém horizontu dokonce o dobrovolné vymření lidstva v zájmu veškerého života na Zemi.[75][76]

Hromadná vymírání
Podrobnější informace naleznete v článku Hromadná vymírání.

V paleontologické historii máme záznamy o několika velkých vymíráních, kdy došlo k masovému úbytku některých skupin v relativně krátkém geologickém čase. Pět největších extinkcí se označuje jako velká pětka. Největším masovým vymíráním vůbec byla událost na přelomu permu a triasu před 252 miliony let, kdy vymizelo až okolo 90 % všech druhů. Důvodem byl zřejmě souběh vícero příčin: dopady meteoritů, masivní vulkanické erupce v oblasti dnešní Sibiře, rozsáhlé uhelné a plynové požáry a obří úniky metanu způsobené mikroorganismy (především archeou Methanosarcina).[77][78][79]

Nejznámější hromadnou extinkcí je pak vymírání na přelomu křídy a paleogénu před 66 miliony lety, kdy vyhynuli dinosauři (s výjimkou ptáků) a s nimi nejméně 50 %[80] nebo možná až 80 % všech soudobých druhů.[81] Tato událost byla s největší pravděpodobností způsobena dopadem asteroidu do oblasti dnešního Yucatánu.[82] Nejstarší hromadné vymírání vyšších organizmů se odehrálo před víc než 500 milióny lety, nejmladší historické před zhruba pouhými 100–10 tisíci lety, kdy zmizela pleistocénní megafauna.[83] Navíc asi 70 % vědců má za to, že v současnosti probíhá další vymírání, jež bezprostředně navazuje na poslední zmíněné a jehož hlavním viníkem je člověk.[84]

Vnímání vyhynutí lidmi

V současné době hraje největší roli ve vymírání druhů člověk, ale zároveň právě on se snaží vymírání zabránit. Ohrožené druhy nicméně často nejsou chráněny s ohledem na svůj ekologický význam. Na nemnohé taxony taky byly vynaloženy obrovské finanční prostředky, přičemž se staly ikonami ochranářských hnutí, zatímco jiné neobdržely téměř žádnou péči, podporu a pozornost, ačkoli jejich přežití je z hlediska ekologických nik podstatně důležitější.[85][86]

De-extinkce
Podrobnější informace naleznete v článku Deextinkce.

Nejsofistikovanější možností jak dosáhnout de-extinkce neboli znovuoživení biologického taxonu je jeho naklonování. Je k tomu potřeba co nejméně poškozená DNA z co největšího množství jedinců a v případě vyšších živočichů i žijící příbuzný taxon, jehož samice dokáží odnosit klonované embryo. Existuje několik projektů, jejichž snahou je naklonovat například mamuty či jeskynní lvy.[87] Nedávné pokusy provedené na 108 let mrtvém do lihu naloženém mladém jedinci vakovlka přinesly dostatek genetického materiálu pro případné naklonování.[88] Nejdále zatím zašlo úsilí oživit kozorožce pyrenejské (Capra pyrenaica pyrenaica). V letech 2000–2003 bylo vytvořeno celkem 285 embryí, 54 přeneseno do lůna samic (kříženci kozy a kozorožce), ale jen 2 přežily první dva měsíce březosti předtím, než také uhynuly. 30. července 2003 se jedné samici podařilo porodit živý klon, který však během několika minut zemřel na selhání plic.[89]

Kromě klonování existuje ještě metoda selektivního křížení. Touto metodou došlo ke znovuoživení pratura či kvagy. „Oživení“ jedinci však nejsou geneticky ani morfologicky totožní s jedinci původního druhu, jen jim jsou velmi podobní.[90][91]

Galerie

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Extinction na anglické Wikipedii.

  1. University of Chicago. Goodbye 'extinction,' hello 'evanescence'? Validating a new paradigm. phys.org [online]. 2020-06-18 [cit. 2020-06-18]. Dostupné online. (anglicky)
  2. DALRYMPLE, G. Brent. The age of the Earth in the twentieth century: a problem (mostly) solved. Geological Society, London, Special Publications. 2001-01-01, roč. 190, čís. 1, s. 205–221. Dostupné online [cit. 2016-04-10]. ISSN 0305-8719. DOI 10.1144/GSL.SP.2001.190.01.14. (anglicky)
  3. SCHOPF, J. William; KUDRYAVTSEV, Anatoliy B.; CZAJA, Andrew D. Evidence of Archean life: Stromatolites and microfossils. Precambrian Research. 2007-10-05, roč. 158, čís. 3–4, s. 141–155. Dostupné online [cit. 2016-04-10]. DOI 10.1016/j.precamres.2007.04.009.
  4. BELL, Elizabeth A.; BOEHNKE, Patrick; HARRISON, T. Mark. Potentially biogenic carbon preserved in a 4.1 billion-year-old zircon. Proceedings of the National Academy of Sciences. 2015-11-24, roč. 112, čís. 47, s. 14518–14521. Dostupné online [cit. 2016-04-10]. ISSN 0027-8424. DOI 10.1073/pnas.1517557112. PMID 26483481. (anglicky)
  5. KUNIN, W. E.; GASTON, Kevin (eds.). The Biology of Rarity: Causes and consequences of rare—common differences. [s.l.]: Springer Science & Business Media, 1997. 291 s. Dostupné online. ISBN 9789401158749. S. 110–111. (anglicky)
  6. STEARNS, Beverly Peterson. Watching, from the Edge of Extinction. [s.l.]: Yale University Press, 2000. 288 s. Dostupné online.
  7. MORA, Camilo; TITTENSOR, Derek P.; ADL, Sina. How Many Species Are There on Earth and in the Ocean?. PLoS Biology. Roč. 9, čís. 8. Dostupné online [cit. 2016-04-10]. DOI 10.1371/journal.pbio.1001127. PMID 21886479.
  8. MILLER, G. Tyler; SPOOLMAN, Scott. Environmental Science. [s.l.]: Cengage Learning 579 s. Dostupné online. ISBN 1133707874. (anglicky)
  9. NEWMAN, M. E. J. A Model of Mass Extinction. Journal of Theoretical Biology. 1997-12-07, roč. 189, čís. 3, s. 235–252. Dostupné online [cit. 2016-07-17]. DOI 10.1006/jtbi.1997.0508.
  10. LAWTON, John H.; MAY, Robert McCredie. Extinction Rates. [s.l.]: Oxford University Press, 1995. 246 s. Dostupné online. ISBN 9780198548294. (anglicky) Google-Books-ID: jDZMXF4bCccC.
  11. BENTON, Michael J. Mass Extinctions [online]. New Scientist Instant Expert 9 [cit. 2016-04-10]. Dostupné online.
  12. New research reveals extinction is key to terrestrial vertebrate diversity. phys.org [online]. 2015-11-24 [cit. 2021-12-26]. Dostupné online. (anglicky)
  13. BARNOSKY, Anthony D.; MATZKE, Nicholas; TOMIYA, Susumu. Has the Earth’s sixth mass extinction already arrived?. Nature. 3. březen 2011, roč. 471, čís. 7336, s. 51–57. Dostupné online. DOI 10.1038/nature09678.
  14. DIRZO, Rodolfo; YOUNG, Hillary S.; GALETTI, Mauro. Defaunation in the Anthropocene. Science. 2014-07-25, roč. 345, čís. 6195, s. 401–406. Dostupné online [cit. 2016-09-24]. ISSN 0036-8075. DOI 10.1126/science.1251817. PMID 25061202. (anglicky)
  15. WWF. Living Planet Report 2016. Risk and resilience in a new era. [online]. Gland: WWF International, 2016 [cit. 2016-10-30]. Dostupné online.
  16. Humans artificially drive evolution of new species. phys.org [online]. 2016-06-28 [cit. 2021-12-26]. Dostupné online. (anglicky)
  17. MECH, L. D.; BOITANI, L. Canis lupus. IUCN Red List of Threatened Species (IUCN SSC Wolf Specialist Group). 2010. Dostupné online [cit. 2016-07-17]. DOI 10.2305/iucn.uk.2010-4.rlts.t3746a10049204.en.
  18. WESTERMANN, Gerd EG. Modes of extinction, pseudo-extinction and distribution in Middle Jurassic ammonites: terminology. Canadian Journal of Earth Sciences. 2001-02-01, roč. 38, čís. 2, s. 187–195. Dostupné online [cit. 2016-04-14]. ISSN 0008-4077. DOI 10.1139/e00-046.
  19. MAAS, Peter. Extinct in the Wild [online]. www.petermaas.nl [cit. 2016-04-14]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-04-23.
  20. QUINCE, Christopher; HIGGS, Paul G.; MCKANE, Alan J. Deleting Species from Model Food Webs. Oikos. 2005-01-01, roč. 110, čís. 2, s. 283–296. Dostupné online [cit. 2016-04-14].
  21. FROEHLICH, David J. Quo vadis eohippus? The systematics and taxonomy of the early Eocene equids (Perissodactyla). Zoological Journal of the Linnean Society. 2002-02-01, roč. 134, čís. 2, s. 141–256. Dostupné online [cit. 2016-07-17]. ISSN 1096-3642. DOI 10.1046/j.1096-3642.2002.00005.x. (anglicky)
  22. SINGER, Emily Singer. How Dinosaurs Shrank and Became Birds [online]. Scientific American, 2015-06-12 [cit. 2016-04-15]. Dostupné online.
  23. WIGNALL, P. B.; BENTON, M. J. Lazarus taxa and fossil abundance at times of biotic crisis. Journal of the Geological Society. Roč. 156, čís. 3, s. 453–456. Dostupné online [cit. 2016-04-16]. DOI 10.1144/gsjgs.156.3.0453.
  24. AMEMIYA, Chris T.; ALFÖLDI, Jessica; LEE, Alison P. The African coelacanth genome provides insights into tetrapod evolution. Nature. 2013-04-18, roč. 496, čís. 7445, s. 311–316. Dostupné online [cit. 2016-04-15]. ISSN 0028-0836. DOI 10.1038/nature12027. PMID 23598338. (anglicky)
  25. CAREY, Bjorn. Back from the dead: Living fossil identified. msnbc.com. 2006-03-09. Dostupné online [cit. 2018-01-13]. (anglicky)
  26. ELDREDGE, Niles; STANLEY, Steven M. Living Fossils. New York, Berlin, Heidelberg, Tokyo: Springer Verlag, 1984. 301 s.
  27. ANDRLE, Michal. 10 zvířat, která zapomněla vyhynout [online]. 21.7.2009 [cit. 2013-09-29]. Dostupné online. (česky)
  28. Eidothea hardeniana — Nightcap Oak [online]. www.environment.gov.au [cit. 2016-04-16]. Dostupné online. (anglicky)
  29. STEARNS, Beverly Peterson and Stephen C. Watching, from the Edge of Extinction. [s.l.]: Yale University Press, 2000. Dostupné online. ISBN 0-300-08469-2. Kapitola Preface. (anglicky)
  30. HERN, Warren M. Is Human Culture Carcinogenic for Uncontrolled Population Growth and Ecological Destruction?. BioScience. 1993-01-01, roč. 43, čís. 11, s. 768–773. Dostupné online [cit. 2016-04-16]. DOI 10.2307/1312321.
  31. BIELLO, David. Population Bomb Author's Fix For Next Extinction: Educate Women [online]. Scientific American, 2008-08-12 [cit. 2016-04-16]. Dostupné online.
  32. IUCN Search for Extinct species [online]. www.iucnredlist.org [cit. 2016-04-16]. Dostupné online.
  33. https://phys.org/news/2022-03-traits-species-extinction-common.html - Traits that many species facing extinction have in common
  34. PAYNE, J.L. & S. FINNEGAN. The effect of geographic range on extinction risk during background and mass extinction. Proc. Nat. Acad. Sci.. Roč. 2007, čís. 104, s. 10506–11. DOI 10.1073/pnas.0701257104. (anglicky)
  35. TEMPLETON, Alan R. The Theory of Speciation Via the Founder Principle. Genetics. 1980-04-01, roč. 94, čís. 4, s. 1011–1038. Dostupné online [cit. 2016-04-17]. ISSN 0016-6731. PMID 6777243. (anglicky)
  36. HUNDERTMARK, Kris J.; DAELE, Larry J. Van. Founder effect and bottleneck signatures in an introduced, insular population of elk. Conservation Genetics. 2009-11-24, roč. 11, čís. 1, s. 139–147. Dostupné online [cit. 2016-04-17]. ISSN 1566-0621. DOI 10.1007/s10592-009-0013-z. (anglicky)
  37. KOLBE, Jason J.; LEAL, Manuel; SCHOENER, Thomas W. Founder Effects Persist Despite Adaptive Differentiation: A Field Experiment with Lizards. Science. 2012-03-02, roč. 335, čís. 6072, s. 1086–1089. Dostupné online [cit. 2016-04-17]. ISSN 0036-8075. DOI 10.1126/science.1209566. PMID 22300849. (anglicky)
  38. RHYMER, Judith M.; SIMBERLOFF, Daniel. Extinction by Hybridization and Introgression. Annual Review of Ecology and Systematics. 1996-01-01, roč. 27, čís. 1, s. 83–109. Dostupné online [cit. 2016-04-17]. DOI 10.1146/annurev.ecolsys.27.1.83.
  39. MOONEY, H. A.; CLELAND, E. E. The evolutionary impact of invasive species. Proceedings of the National Academy of Sciences. 2001-05-08, roč. 98, čís. 10, s. 5446–5451. Dostupné online [cit. 2016-04-17]. ISSN 0027-8424. DOI 10.1073/pnas.091093398. PMID 11344292. (anglicky)
  40. Impact of habitat loss on species [online]. wwf.panda.org [cit. 2016-04-17]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-04-16.
  41. EVANS, Michael. Habitat Loss and Degradation [online]. www.earthtimes.org, 2011-05-10 [cit. 2016-04-17]. Dostupné online.
  42. DIMICK, Dennis. As World’s Population Booms, Will Its Resources Be Enough for Us?. National Geographic. 2014-09-21. Dostupné online [cit. 2017-12-31].
  43. CUMMING, Vivien. How many people can our planet really support?. BBC - Earth [online]. 2016-03-14 [cit. 2017-12-31]. Dostupné online.
  44. BURROWS, Sara. Overpopulation is Not a Myth, And No, We Cannot All Live in the State of Texas. Return to Now. 2016-08-28. Dostupné online [cit. 2017-12-31]. (anglicky)
  45. David Attenborough: If We Don't Limit Our Population Growth, the Natural World Will. Futurism. 2016-12-19. Dostupné online [cit. 2017-12-31]. (anglicky)
  46. Fear of the Human 'Superpredator' Causes Large Carnivores to Eat Less. HowStuffWorks. 2017-06-28. Dostupné online [cit. 2017-12-31]. (anglicky)
  47. The human super predator revealed. Raincoast Conservation Foundation. 2015-08-20. Dostupné online [cit. 2017-12-31]. (anglicky)
  48. GIBBONS, Robin. Examining the Extinction of the Pleistocene Megafauna. Anthropological Sciences. Spring 2004, s. 22–27. Dostupné online.
  49. WROE, Stephen; FIELD, Judith; FULLAGAR, Richard. Megafaunal extinction in the late Quaternary and the global overkill hypothesis. Alcheringa: An Australasian Journal of Palaeontology. 2004-01-01, roč. 28, čís. 1, s. 291–331. Dostupné online [cit. 2016-04-17]. ISSN 0311-5518. DOI 10.1080/03115510408619286.
  50. SOCHA, Vladimír. Podle některých vědců vyhubila dinosaury pandemie. techfocus.cz [online]. 2020-11-11 [cit. 2021-12-26]. Dostupné online.
  51. DUNN, Robert R.; HARRIS, Nyeema C.; COLWELL, Robert K. The sixth mass coextinction: are most endangered species parasites and mutualists?. Proceedings of the Royal Society of London B: Biological Sciences. 2009-09-07, roč. 276, čís. 1670, s. 3037–3045. Dostupné online [cit. 2016-04-17]. ISSN 0962-8452. DOI 10.1098/rspb.2009.0413. PMID 19474041. (anglicky)
  52. RODRÍGUEZ, A.; CALZADA, J. Lynx pardinus. IUCN Red List of Threatened Species. 2015. Dostupné online [cit. 2016-04-17]. DOI 10.2305/iucn.uk.2015-2.rlts.t12520a50655794.en.
  53. SAHNEY, S.; BENTON, M. J.; FALCON-LANG, H. J. Rainforest collapse triggered Carboniferous tetrapod diversification in Euramerica. Geology. Roč. 38, čís. 12, s. 1079–1082. Dostupné online [cit. 2016-04-18]. DOI 10.1130/g31182.1.
  54. WALKER, Gabrielle. Snowball Earth: The Story of the Global Catastrophe That Spawned Life As We Know It. [s.l.]: A&C Black 143 s. Dostupné online. ISBN 9781408807149. (anglicky)
  55. EYLES, Nicholas; JANUSZCZAK, Nicole. ‘Zipper-rift’: a tectonic model for Neoproterozoic glaciations during the breakup of Rodinia after 750 Ma. Earth-Science Reviews. 2004-03-01, roč. 65, čís. 1–2, s. 1–73. Dostupné online [cit. 2016-04-18]. DOI 10.1016/S0012-8252(03)00080-1.
  56. CORSETTI, Frank A.; OLCOTT, Alison N.; BAKERMANS, Corien. The biotic response to Neoproterozoic snowball Earth. S. 114–130. Palaeogeography, Palaeoclimatology, Palaeoecology [online]. 2006-03. Roč. 232, čís. 2–4, s. 114–130. Dostupné online. DOI 10.1016/j.palaeo.2005.10.030. (anglicky)
  57. PARIONA, Amber. Top Reasons for Animal Population Decreases. worldatlas.com [online]. 2018-08-14 [cit. 2021-12-26]. Dostupné online. (anglicky)
  58. THOMAS, Chris D.; CAMERON, Alison; GREEN, Rhys E. Extinction risk from climate change. Nature. Roč. 427, čís. 6970, s. 145–148. Dostupné online. DOI 10.1038/nature02121.
  59. BHATTACHARYA, Shaoni. Global warming threatens millions of species [online]. New Scientist, 2004-01-07 [cit. 2016-04-18]. Dostupné online. (anglicky)
  60. https://www.un.org/sustainabledevelopment/blog/2019/05/nature-decline-unprecedented-report/ - UN Report: Nature’s Dangerous Decline ‘Unprecedented’; Species Extinction Rates ‘Accelerating’
  61. HANDWERK, Brian. Global Warming Could Cause Mass Extinctions by 2050, Study Says [online]. news.nationalgeographic.com, 2006-04-12 [cit. 2016-04-18]. Dostupné online.
  62. OPPENHEIMER, Clive. Limited global change due to the largest known Quaternary eruption, Toba ≈74kyr BP?. Quaternary Science Reviews. Roč. 21, čís. 14–15, s. 1593–1609. Dostupné online [cit. 2017-12-25]. DOI 10.1016/s0277-3791(01)00154-8.
  63. PETRAGLIA, Michael D.; ALLCHIN, Bridget. The Evolution and History of Human Populations in South Asia: Inter-disciplinary Studies in Archaeology, Biological Anthropology, Linguistics and Genetics. [s.l.]: Springer Science & Business Media 463 s. Dostupné online. ISBN 9781402055621. (anglicky) Google-Books-ID: Qm9GfjNlnRwC.
  64. CHAPMAN, Clark R.; MORRISON, David. Impacts on the Earth by asteroids and comets: assessing the hazard. Nature. 1994-01-06, roč. 367, čís. 6458, s. 33–40. Dostupné online [cit. 2016-04-18]. DOI 10.1038/367033a0. (anglicky)
  65. ALVAREZ, Luis W.; ALVAREZ, Walter; ASARO, Frank. Extraterrestrial Cause for the Cretaceous-Tertiary Extinction. Science. 1980-06-06, roč. 208, čís. 4448, s. 1095–1108. Dostupné online [cit. 2016-04-18]. ISSN 0036-8075. DOI 10.1126/science.208.4448.1095. PMID 17783054. (anglicky)
  66. KELLER, G. Impacts, volcanism and mass extinction: random coincidence or cause and effect?. Australian Journal of Earth Sciences. 2005-09-01, roč. 52, čís. 4–5, s. 725–757. Dostupné online [cit. 2016-04-18]. ISSN 0812-0099. DOI 10.1080/08120090500170393.
  67. BEHBEHANI, A. M. The smallpox story: life and death of an old disease.. Microbiological Reviews. 1983-12-01, roč. 47, čís. 4, s. 455–509. Dostupné online [cit. 2016-04-25]. ISSN 1092-2172. PMID 6319980. (anglicky)
  68. NORMILE, Dennis. Driven to Extinction. Science. 2008-03-21, roč. 319, čís. 5870, s. 1606–1609. Dostupné online [cit. 2016-04-25]. ISSN 0036-8075. DOI 10.1126/science.319.5870.1606. PMID 18356500. (anglicky)
  69. JUDSON, Olivia. A Bug's Death. The New York Times. 2003-09-25. Dostupné online [cit. 2016-04-25]. ISSN 0362-4331.
  70. World Science Festival. This Species Is Close to Extinction and That’s a Good Thing [online]. 2015-01-23 [cit. 2016-04-25]. Dostupné online.
  71. GERLACH, Christian. The Wannsee Conference, the Fate of German Jews, and Hitler's Decision in Principle to Exterminate All European Jews. The Journal of Modern History. 1998-12-01, roč. 70, čís. 4, s. 759–812. Dostupné v archivu pořízeném dne 2018-09-18. ISSN 0022-2801. DOI 10.1086/235167.
  72. LONGERICH, Peter. Holocaust: The Nazi Persecution and Murder of the Jews. Oxford, New York: OUP Oxford, 2010. 660 s. Dostupné online. ISBN 9780192804365. (anglicky) Google-Books-ID: cxYqYIn73SgC.
  73. GERLACH, Christian. The Extermination of the European Jews. New York: Cambridge University Press, 2016. 521 s. Dostupné online. ISBN 9780521880787. (anglicky) Google-Books-ID: je27CwAAQBAJ.
  74. An Introductory History of the Holocaust. www.jewishvirtuallibrary.org [online]. [cit. 2017-12-27]. Dostupné online. (anglicky)
  75. The Voluntary Human Extinction Movement. www.vhemt.org [online]. [cit. 2016-07-17]. Dostupné online.
  76. Sui genocide. The Economist. Dostupné online [cit. 2016-07-17]. ISSN 0013-0613.
  77. SAHNEY, Sarda; BENTON, Michael J. Recovery from the most profound mass extinction of all time. Proceedings of the Royal Society of London B: Biological Sciences. 2008-04-07, roč. 275, čís. 1636, s. 759–765. Dostupné online [cit. 2016-04-15]. ISSN 0962-8452. DOI 10.1098/rspb.2007.1370. PMID 18198148. (anglicky)
  78. OGDEN, Darcy E.; SLEEP, Norman H. Explosive eruption of coal and basalt and the end-Permian mass extinction. Proceedings of the National Academy of Sciences. 2012-01-03, roč. 109, čís. 1, s. 59–62. Dostupné online [cit. 2017-12-25]. ISSN 0027-8424. DOI 10.1073/pnas.1118675109. PMID 22184229. (anglicky)
  79. CHANDLER, David L. Ancient whodunit may be solved: The microbes did it!. MIT News. 2014-03-31. Dostupné online [cit. 2017-12-25].
  80. ELEWA, Ashraf M. T. Mass Extinction. [s.l.]: Springer Science & Business Media, 2007. 258 s. Dostupné online. ISBN 9783540759164. (anglicky)
  81. K–T extinction [online]. Encyclopedia Britannica [cit. 2016-04-15]. Dostupné online.
  82. SOCHA, Vladimír. Poslední den druhohor. OSEL.cz [online]. 20. března 2017. Dostupné online. (česky)
  83. KOCH, Paul L.; BARNOSKY, Anthony D. Late Quaternary Extinctions: State of the Debate. Annual Review of Ecology, Evolution, and Systematics. 2006-01-01, roč. 37, čís. 1, s. 215–250. Dostupné online [cit. 2016-04-15]. DOI 10.1146/annurev.ecolsys.34.011802.132415.
  84. DARIMONT, Chris T.; FOX, Caroline H.; BRYAN, Heather M. The unique ecology of human predators. Science. 2015-08-21, roč. 349, čís. 6250, s. 858–860. Dostupné online [cit. 2016-04-15]. ISSN 0036-8075. DOI 10.1126/science.aac4249. PMID 26293961. (anglicky)
  85. MINUTEEARTH. Should We Let Pandas Go Extinct?. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online.
  86. Jsme naprogramovaní, aby se nám líbil sex, dítě už je předmět luxusní spotřeby, říká evoluční biolog. Aktuálně.TV - Jen to, co musíte vidět [online]. [cit. 2016-11-16]. Dostupné online.
  87. MICHAEL, Tom. Scientists trying to clone Ice Age cave lion after finding two near-perfectly preserved cubs [online]. NewsComAu, 2016-03-06 [cit. 2016-04-25]. Dostupné online.
  88. PICKRELL, John. Tasmanian Tiger Genome May Be First Step Toward De-Extinction. National Geographic. 2017-12-11. Dostupné online [cit. 2017-12-25].
  89. ZIMMER, Carl. Bringing Extinct Species Back to Life The revival of an extinct species is no longer a fantasy. But is it a good idea? [online]. National Geographic, 2013 [cit. 2016-04-25]. Dostupné online.
  90. Aurochs: Species Restoration [online]. www.truenaturefoundation.org [cit. 2016-04-25]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-01-16.
  91. GAGE, Thomas; HANCOCK, Colin. Zebra cousin went extinct 100 years ago. Now, it's back [online]. CNN, 2016-01-27 [cit. 2016-04-25]. Dostupné online.

Literatura

Související články

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.