Mezinárodní svaz ochrany přírody

Mezinárodní svaz ochrany přírody (anglicky International Union for Conservation of Nature, IUCN) je mezinárodní organizace zaměřená na uchování přírodních zdrojů. Byla založena v roce 1948 a má sídlo ve švýcarském Glandu u Ženevského jezera. IUCN spojuje 83 států, 108 státních institucí, 766 nevládních organizací, 81 mezinárodních organizací a kolem 10 000 odborníků a vědců z celého světa.[1]

Mezinárodní svaz ochrany přírody
Logo mezinárodní organizace IUCN
ZkratkaIUCN
Vznik5. října 1948
Typmezinárodní nevládní organizace (INGO)
Právní formamezinárodní organizace
Účeluchování přírodních zdrojů
SídloRue Mauverney 28, 1196 Gland, Switzerland
MístoŠvýcarsko Švýcarsko
Úřední jazykfrancouzština, angličtina, španělština
LídrInger Andersenová (* 1958)
Zaměstnanců1 100
OceněníCena kněžny asturské za svornost (1988)
Oficiální webwww.iucn.org
Poznámkyje aktivní na sociálních sítích Facebook a Twitter
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Poslání

Posláním IUCN je ovlivňovat, podporovat a pomáhat společnostem po celém světě v ochraně celistvosti a rozmanitosti přírody a zajišťovat, že jakékoli využívání přírodních zdrojů bude spravedlivé a ekologicky udržitelné.[1]

Historie

První generální ředitel UNESCO, Sir Julian Huxley, který si přál postavit UNESCO na vědečtějších základech, zorganizoval kongres, na kterém měla vzniknout nová ekologická instituce, která by sloužila tomuto účelu.[2] Na tomto prvním kongresu konaném ve francouzském Fontainebleau 5. 10. 1948 se shodlo 18 vlád, 7 mezinárodních organizací a 107 národních organizací ochrany přírody na založení zastřešující instituce a podepsalo ustavující akt International Union for the Protection of Nature.[2]

Od tohoto začátku bylo převažující strategií nové instituce zkoumat a propagovat vzájemně výhodná ochranná opatření, která budou vyhovovat jak zastáncům hospodářského rozvoje, tak pomáhat lidem a státům lépe chránit jejich flóru a faunu.[2]

Organizace vždy zdůrazňovala nutnost respektovat potřeby místních obyvatel, aby mohli převzít budoucí dlouhodobé cíle ve svých místních oblastech:[2] Chráněná území a ohrožené druhy budou nejlépe chráněny, jestliže jejich ochranu budou místní obyvatelé považovat za svůj zájem. Práce s místními lidmi a nikoli proti nim se stala hlavní zásadou IUCN.[3]

Na tomto principu byla založena Strategie zachování světa (World Conservation Strategy) (1980). IUCN v ní jasně deklarovala svůj zájem na dialogu se zastánci hospodářského rozvoje. Dostalo se jí pozitivního mezinárodního ohlasu a zajistila IUCN podporu řady sponzorů, kteří sami nebyli schopni otevřít dialog v rozvojových zemích, ani neměli pocit, že OSN a mezinárodní banky se hodlají v takovém dialogu efektivně angažovat.[2]

IUCN se rozšířila do mnoha zemí světa a má k dispozici služby mnoha odborníků-dobrovolníků, kteří poskytují rady a konzervační služby na místní úrovni. Síť výborů a regionálních poradních orgánů se rozšiřuje do stále většího počtu zemí.[2]

Následuje přehled některých dat klíčových pro růst a rozvoj této organizace:[2]

  • 1956: Jméno změněno z International Union for the Preservation of Nature (IUPN, Mezinárodní svaz za zachování přírody) na International Union for the Conservation of Nature and Natural Resources (IUCN, Mezinárodní svaz ochrany přírody a přírodních zdrojů)
  • 1959: UNESCO se rozhodlo sestavit mezinárodní seznam přírodních parků a obdobných rezervací a generální tajemník OSN požádal IUCN, aby tento seznam připravila
  • 1961: Po více než desetiletí problémů s financováním organizace se přední osobnosti vědy i podnikatelské sféry (včetně Sira Juliana Huxleyho) rozhodli založit doplňkový fond (World Wildlife Fund, WWF), který se zaměří na vztahy s veřejností a zvyšování podpory ochrany přírody
  • 1969: IUCN získává grant Fordovy nadace, který jí umožňuje podstatně rozšířit svůj mezinárodní sekretariát
  • 1972: UNESCO přijímá Konvenci o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví a IUCN je požádána, aby zajistila sledování a vyhodnocování po technické stránce
  • 1974: IUCN se zasazuje o získání souhlasu svých členů s Konvencí o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy divokých rostlin a zvířat (CITES), jejíž sekretariát původně sídlil v IUCN
  • 1975: Nabývá účinnosti Konvence o mokřadech mezinárodní důležitosti (Ramsar) a její sekretariát je spravován ze sídla IUCN
  • 1980: IUCN (spolu s Programem životního prostředí Spojených národů) a WWF spolupracují s UNESCO na vydání Světové strategie ochrany (přírody a památek)
  • 1982: Valné shromáždění OSN přijímá Světovou chartu ochrany přírody, připravenou IUCN
  • 1990: Organizace začala používat název World Conservation Union („Světový ochranářský svaz“), ale ponechala si zkratku IUCN
  • 1993: IUCN (spolu s Programem životního prostředí OSN a s WWF) vydává Caring for the Earth („Péče o Zemi“)
  • 2008: Organizace přestala používat název World Conservation Union a vrátila se k International Union for Conservation of Nature

Organizační struktura

Svaz má tři složky: své členské organizace, svých 6 vědeckých komisí a svůj profesionální sekretariát.[1]

Členové

Svaz sdružuje jak státy, tak nevládní organizace. Členové určují postoje Svazu, definují jeho globální pracovní program a volí jeho Radu (srovnatelnou s představenstvem společnosti) na Světovém ochranářském kongresu IUCN. Členské organizace se sdružují do národních a regionálních výborů.[1]

Členové IUCN z České republiky

Komise

Sedm komisí sleduje stav světových přírodních zdrojů, poskytuje IUCN know-how a poradenství v ochranářských otázkách:[1]

Komise pro správu ekosystémů

Commission on Ecosystem Management Archivováno 3. 10. 2006 na Wayback Machine (CEM): CEM poskytuje odborné poradenství k zacházení s přírodními i lidmi upravenými ekosystémy. V květnu 2008 měla 400 členů a vedla ji předsedkyně Hillary Masundire.[5][6]

Komise pro vzdělávání a komunikaci

Commission on Education and Communication (CEC): CEC prosazuje strategické využívání komunikace a vzdělávání zainteresovaných osob o udržitelném využívání přírodních zdrojů. V květnu 2008 měla 500 členů a vedl ji předseda Keith Wheeler a místopředsedkyně Juanita Castaño.

Komise pro environmentální, ekonomickou a sociální politiku

Commission on Environmental, Economic, and Social Policy Archivováno 5. 10. 2006 na Wayback Machine (CEESP): CEESP poskytuje odborné znalosti a poradenství k hospodářským a sociálním faktorům a jejich vlivům na ochranu a udržitelné využívání biologické rozmanitosti. V květnu 2008 měla 500 členů a vedl ji předseda Taghi Farvar.

Komise pro zákony o životním prostředí

Commission on Environmental Law (CEL): CEL rozšiřuje legislativu o životním prostředí, vyvíjí nové právní koncepty a nástroje a pomáhá společnostem ve využívání legislativy pro ochranu a udržitelný rozvoj. V květnu 2008 měla 800 členů a vedla ji předsedkyně Sheila Abed.

Komise pro přežití druhů

Species Survival Commission (SSC): SSC radí Svazu s technickými aspekty zachování druhů a mobilizuje síly na ochranu těch druhů, kterým hrozí vyhubení. Vydává Červený seznam ohrožených druhů IUCN. V květnu 2008 bylo jeho členy přes 7000 odborníků na ohrožené druhy a biodiverzitu z celého světa, předsedkyní byla Holly Dublin.

Světová komise pro chráněná území

World Commission on Protected Areas (WCPA)

Sekretariát

Členové a komise spolupracují s placeným sekretariátem, který tvoří přes 1100 zaměstnanců v 62 zemích. Generální ředitelkou je od ledna 2015 ekoložka a ekonomka Inger Andersen. (Od 2. ledna 2007 byla generální ředitelkou Julia Marton-Lefèvre — světově uznávaná odbornice, která v USA a ve Francii studovala historii, ekologii a plánování životního prostředí. Na postu vystřídala ekologa Achima Steinera, který se v červnu 2006 stal výkonným ředitelem Programu životního prostředí OSN (UNEP).)

Hlavní výstupy

Mezi nejvýznamnější produkty a služby IUCN patří:

  • Kategorizace chráněných území (kategorie IUCN)
  • Červený seznam IUCN ohrožených druhů

Kategorie chráněných území IUCN

Komise pro chráněná území definovala následující mezinárodní kategorie chráněných území[7]:

Ia – Přísná přírodní rezervace (Natural Reserve)

Oblast země nebo moře obsahující mimořádné nebo reprezentativní ekosystémy, geologické nebo fyziologické vlastnosti a/nebo druhy. Je přístupná primárně pro vědecký výzkum a sledování životního prostředí.[7]

Ib – Divočina (Wilderness)

Rozsáhlá oblast původní nebo jen lehce pozměněné země a/nebo moře, která si zachovává svůj přírodní charakter, bez trvalého nebo významného osídlení, která je chráněna a spravována tak, aby se uchovala v nedotčeném přírodním stavu.[7]

II – Národní park (National Park)

Přírodní oblast země a/nebo moře, určená k: i. ochraně ekologické integrity jednoho nebo více ekosystémů pro současnou i pro budoucí generace; ii. vyloučení využívání neslučitelného s účely ochrany daného území; iii. poskytování duchovních, vědeckých, vzdělávacích, rekreačních a návštěvnických možností, které musí být slučitelné s ochranou životního prostředí a kultury.[7]

III – Přírodní památka (National Monument)

Oblast obsahující jeden nebo více specifických přírodních nebo přírodně-kulturních rysů, které mají mimořádnou nebo jedinečnou hodnotu spočívající v jejich vzácnosti, reprezentativních či estetických kvalitách nebo kulturním významu.[7]

IV – Místo výskytu druhu (Habitat)

Oblast země nebo moře, kde dochází k aktivním zásahům správy území za účelem ochrany přirozeného prostředí a uspokojení potřeb konkrétních druhů.[7]

V – Chráněná krajinná oblast (Protected Landscape/Seascape)

Oblast země, případně pobřeží a moře, kde letitou interakcí člověka a přírody vznikla krajina významné estetické, ekologické nebo kulturní hodnoty, často s vysokou biologickou rozmanitostí. Pro ochranu, správu a vývoj takové oblasti je důležité zachování zmíněné interakce člověka s přírodou v její tradiční podobě.[7]

VI – Oblast ochrany přírodních zdrojů (Managed Resource Protected Area)

Oblast obsahující převážně nezměněné přírodní systémy, spravovaná tak, aby se zajistila dlouhodobá ochrana a správa biologické rozmanitosti za současného udržitelného využívání přírodních produktů a služeb k uspokojení potřeb komunity.[7]

Odkazy

Reference

V tomto článku byly použity překlady textů z článků International Union for Conservation of Nature na anglické Wikipedii a World Commission on Protected Areas na anglické Wikipedii.

  1. IUCN [online]. ©2019 [cit. 2008-05-01]. Dostupné z: https://www.iucn.org/
  2. CHRISTOFFERSEN, Leif E. IUCN: A Bridge-Builder for Nature Conservation. In: Green Globe Yearbook of International Co-operation on Environment and Development 1997. Oxford (UK): Oxford University Press, 1997, s. 59–69. ISBN 0-19-823348-5. Dostupné také z: http://citeseerx.ist.psu.edu/viewdoc/download?doi=10.1.1.512.1461&rep=rep1&type=pdf
  3. CHRISTOFFERSEN, Leif E. IUCN: A Bridge-Builder for Nature Conservation. In: Green Globe Yearbook of International Co-operation on Environment and Development 1997. Oxford (UK): Oxford University Press, 1997, s. 61. ISBN 0-19-823348-5. Dostupné také z: http://citeseerx.ist.psu.edu/viewdoc/download?doi=10.1.1.512.1461&rep=rep1&type=pdf
  4. IUCN Members. In: IUCN [online]. ©2019 [cit. 12. 1. 2019]. Přístup z: https://www.iucn.org/about/members/iucn-members
  5. IUCN - Commissions. cms.iucn.org [online]. [cit. 2009-09-07]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2009-09-16.
  6. IUCN - Commission Chairs. cms.iucn.org [online]. [cit. 2009-09-07]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2009-09-16.
  7. BADMAN, Tim, BOMHARD, Bastian. World Heritage and Protected Areas 2008 Edition [online]. IUCN [cit. 2008-09-07]. S. 2. Dostupné v archivu pořízeném dne 2008-12-17.

Související články

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.