Vakovlk tasmánský

Lebka vakovlka (vlevo, červený proužek) a vlka obecného (vpravo, zelený proužek) jsou si dosti podobné i přesto, že tyto dva druhy jsou si jen vzdáleně příbuzné. Výzkumy ukázaly, že lebka lišky obecné je té vakovlčí ještě podobnější.[3] Lebky jsou na obrázku zobrazeny v párech.

Moderní vakovlk se na Zemi objevil zhruba před 4 miliony lety, tedy v období pliocénu. Fosilní záznamy prvních zástupců čeledi vakovlkovitých jsou datovány již do raného miocénu; např. v Riversleighu v severozápadním Queenslandu se nacházejí fosílie minimálně sedmi druhů této čeledi.[4][5] Jeden z největších druhů, Thylacinus potens, který dorůstal zhruba velikosti vlka, jako jediný přežil do pozdního miocénu.[4] V pozdním pleistocénu a raném holocénu byl moderní vakovlk rozšířen po celé Austrálii a Nové Guineji, i když jeho populace nebyla nikdy veliká.[6]

Vakovlk je jedním z nejznámějších příkladů konvergentní evoluce,[7] protože vykazuje několik podobností se zástupci psovitých ze severní polokoule, jako jsou např. ostré zuby, chození po prstech a podobná stavba těla (zejména lebky).[8] Zaujímal stejnou ekologickou niku v Austrálii jako psovití jinde na světě, tudíž se u něj vyvinulo několik stejných vlastností. Přesto nebyl s žádnými predátory ze severní polokoule blízce příbuzný.[9]

Od psa ho lze snadno rozeznat podle pruhů na hřbetě, ale jeho kostru už tak snadné odlišit není. Studenti zoologie v Oxfordu museli v rámci závěrečné zkoušky rozeznat 100 zoologických objektů. Brzy se rozneslo, že když někdo dostal „psí“ lebku, s jistotou to byl vakovlk, a to proto, že něco tak zřejmého jako lebka psa musel být chyták. Jeden rok pak zkoušející, budiž jim to ke cti, napálili studenty nadvakrát a dali jim skutečnou psí lebku. Pokud vás to zajímá, tak je nejsnadněji rozeznáte podle dvou nápadných otvorů v kosti patrové, které jsou typické pro vačnatce obecně.

—Richard Dawkins, Příběh předka, str. 296–297

Vyobrazení vakovlka na kameni nalezeném v Severním teritoriu

Australští aboridžinci byli prvními lidmi, kteří se s vakovlkem setkali. Bylo nalezeno mnoho rytin a kamenných maleb tohoto živočicha pocházejících z doby okolo roku 1000 př. n. l.[10] Mnoho těchto petroglyfů se nachází na severozápadě kontinentu na poloostrově Burrup. Když do Austrálie dorazili první průzkumníci, byl vakovlk na pevnině již téměř nebo úplně vyhynulý a v Tasmánii vzácný. Evropané ho možná poprvé spatřili již v roce 1642, kdy Abel Tasman poprvé doplul na (po něm později pojmenovaný) ostrov Tasmánie. Jeho družina zaznamenala spatření stop „divokých zvířat s drápy jako tygr“.[11] Marc-Joseph Marion du Fresne, který připlul v roce 1772 na lodi Mascarin, zase nahlásil spatření „tygří kočky“.[11] Podle takovýchto záznamů ale nelze jednoznačně určit, že se jednalo právě o vakovlka; ve skutečnosti to mohl být také tasmánský čert nebo kunovec velký. První nepochybné setkání s tímto živočichem, které se událo 13. května 1792, zaznamenal přírodovědec Jacques Labillardière během francouzské výpravy vedené Brunim d'Entrecasteauxem. První detailní popis vakovlka vyšel v novinách Sydney Gazette v roce 1805.[11]

Tasmánský čert a vakovlk, jež oba v roce 1808 George Harris zařadil do rodu Didelphis spadající pod podčeleď vačice americké.

Vědecky byl poprvé detailně popsán přírodovědcem Georgem Harrisem v roce 1808, pět let po osídlení ostrova.[12] Ten ho původně zařadil do rodu Didelphis a pojmenoval ho Didelphis cynocephala neboli „psohlavá vačice“.[11] Poté, co vědci již dříve poznali, že australští vačnatci jsou zásadně odlišní od již známých rodů savců, vymezil Étienne Geoffroy Saint-Hilaire v roce 1796 rod kunovec (Dasyurus) a v roce 1810 mezi ně vakovlka zařadil. Kvůli sjednocení směsi řecké a latinské nomenklatury byl jeho druhový přívlastek změněn na řecký cynocephalus. V roce 1824 pro něj Coenraad Jacob Temminck vymezil nový rod Thylacinus,[13] jehož název je odvozen ze řeckého slova θύλακος (thýlakos), což znamená „vak“.[14]

Několik studií podporuje teorii, že nejbližšími žijícími příbuznými vakovlka jsou zástupci čeledi kunovcovití a bazálním kladem kunovců je čeleď mravencojedovití. Nicméně ze závěru výzkumu publikovaného v lednu 2009 ve vědeckém časopise Genome Research vyplývá, že bazálním kladem kunovců je rod vakovlk (Thylacinus) a mravencojedovití jsou sesterský klad s kunovcovitými.[15]

Vycpaný jedinec v Přírodovědném muzeu v Oslu

Vakovlk připomínal velikého psa s krátkými chlupy a ztuhlým ocasem, který z těla vybíhal pod podobným úhlem jako u klokanů. Mnoho evropských osadníků ho kvůli neobvyklému držení těla a celkovému chování přirovnávalo k hyeně.[9] Jeho žlutohnědý kožich měl na hřbetu, zádi a části ocasu 13 až 21 výrazných tmavých pruhů, které mu vysloužily přezdívku „tygr“. Tyto pruhy byly výraznější u mladších jedinců a s postupem věku bledly.[16] Jeden z pruhů se táhl až na vnější stranu zadního stehna. Srst vakovlka byla hustá a hebká, chlupy dosahovaly délky až 15 mm. Jeho oblé vztyčené uši byly dlouhé zhruba 8 cm a pokrývala je krátká srst.[4] Zbarvení sahalo od světle po tmavě hnědou a břicho mělo krémovou barvu.[17]

Délka těla dospělého jedince bez ocasu sahala od 100 do 130 cm a délka ocasu od 50 do 65 cm.[18] Největší známý jedinec dosahoval délky 290 cm od nosu k ocasu.[17] Dospělý vakovlk byl vysoký asi 60 cm po ramena a vážil mezi 20 až 30 kg.[18] U druhu se vyskytovala lehká forma pohlavního dimorfismu, kdy samec dorůstal v průměru větších rozměrů než samice.[19]

Samice vakovlka měla vak se čtyřmi bradavkami, na rozdíl od mnoha ostatních vačnatců byl však vak otevřený směrem k zadní části těla.[pozn. 2] Samec měl také vak, což je mezi australskými vačnatci ojedinělý úkaz.[pozn. 3] Do něho si mohl schovat šourek a zabránit tak jeho poškození.[16]

Vakovlk byl schopný rozevřít čelisti do neobvyklé míry, a to až do úhlu 120°.[21] Tuto schopnost lze částečně zahlédnout v krátké černobílé nahrávce jedince chovaného v zajetí, kterou v roce 1933 natočil australský přírodovědec David Fleay (2:05 a 2:22 na nahrávce vlevo). Čelisti měl slabé[22] a jeho chrup se skládal ze 46 zubů.[4]

Stopy vakovlka jsou lehce rozeznatelné od stop jiných původních i nepůvodních druhů. Polštářek pátého prstu zadních končetin je naznačen jen hypoteticky, ve skutečnosti tento prst chybí.

Jeho stopy se od stop ostatních původních i nepůvodních živočichů dají jednoduše rozeznat; na rozdíl od lišky, kočky, psa, vombata a tasmánského čerta měl velký zadní polštářek a čtyři výrazné přední polštářky uspořádané téměř v rovné linii.[23] Na předních končetinách měl pět prstů a na zadních čtyři, všechny s nezatažitelnými drápy.[16]

První vědecké studie naznačovaly, že měl citlivý čich, pomocí kterého stopoval kořist,[23] nicméně analýza struktury jeho mozku odhalila, že neměl příliš vyvinuté čichové bulby. Pravděpodobně se při lovu spoléhal spíše na svůj zrak a sluch.[16] Někteří pozorovatelé mu přisuzovali silný a charakteristický pach, jiní zase slabý a typicky zvířecí a někteří tvrdili, že žádný pach nevydával. Je možné, že vakovlk, stejně jako jemu příbuzný tasmánský čert, vydával pach, když byl rozrušený.[24]

Měl nemotorný způsob chůze a nedokázal rychle běhat. Ke skoku se dokázal odrazit ze dvou nohou podobně jako klokan.[16] Podle Erica Guilera, který se výzkumem vakovlka zabýval, sloužil tento skok k rychlému pohybu, když se živočich vyděsil. Vakovlk byl také schopný balancovat na zadních nohách a chvíli stát ve vzpřímeném postoji.[25]

Pozorovatelé živočicha v přírodě a v zajetí zaznamenali, že při rozrušení vrčel a syčel a často výhrůžně rozevíral čelisti. Během lovu vydával rychle se opakující štěkavé hrdelní zvuky, které pravděpodobně sloužily ke komunikaci mezi členy smečky. Také dokázal dlouze řvát, což mu pravděpodobně sloužilo k identifikaci na dlouhou vzdálenost.[26]

Jedna ze dvou známých fotografií, kde má samice vakovlka zvětšený vak, protože v něm nese mládě. Byla pořízena v roce 1889 v Adelaideské zoologické zahradě.

O chování a prostředí výskytu vakovlka toho není mnoho známo. Několikrát byl pozorován v zajetí, ale existuje jen málo dokladů o jeho chování v přírodě, a ty jsou navíc neověřené. Většina pozorování byla učiněna za dne, přitom byl nočním živočichem.[16] Postřehy z těchto pozorování pocházejících z 20. století navíc mohly být nepřesné kvůli tomu, že živočich byl již pod vlivem okolností, které později vedly k jeho vyhynutí. Některé charakteristiky chování byly vyvozené z chování jemu příbuzného tasmánského čerta.

Rodina vakovlků v Hobartské zoologické zahradě v roce 1909

Rodina vakovlků v Hobartské zoologické zahradě v roce 1910

Na australské pevnině dával pravděpodobně přednost blahovičníkovým lesům, mokřadům a lučinám.[23] Kamenné malby australských aboridžinců naznačují, že byl rozšířen po celé pevnině a v Nové Guineji. Důkaz o výskytu na pevnině představuje vysušená zdechlina, která byla nalezena v roce 1990 v jeskyni v Nullarboru a jejíž stáří bylo pomocí uhlíkové metody datování určeno na zhruba 3300 let.[27]

V Tasmánii dával přednost lesnatým oblastem vnitrozemí a pobřežním vřesovištím, které se později staly hlavním cílem britských osadníků hledajících pastviny pro svůj dobytek.[28] Pruhy na zádech mohly sloužit jako kamufláž v lesích,[16] ale mohly také napomáhat identifikaci.[29] Jedinec se obvykle nepohyboval mimo území o rozloze mezi 40 a 80 km².[17] Přesto nebyl teritoriálním živočichem – občas spolu byly pozorovány skupiny větší než jedna rodina.[30]

Vakovlk byl aktivním lovcem v noci a za šera, dny trávil v malých jeskyních nebo dutých kmenech. Často se ve dne uchyloval do kopců a lesů a v noci lovil na otevřených planinách. První pozorovatelé zaznamenali, že byl většinou plachý a vyhýbal se lidem, i když občas se u něj objevily známky zvídavosti.[31] V té době byl často považován za prudkého živočicha, ale to bylo nejspíše zapříčiněno vnímáním vakovlka jako hrozby pro zemědělství.[32]

Existují důkazy celoročního rozmnožování, přičemž nejvíce k němu docházelo v zimě a na jaře.[16] Během jednoho vrhu samice porodila až čtyři mláďata (většinou však dvě nebo tři), která poté až tři měsíce nosila ve vaku a chránila je do doby, než dorostla alespoň polovičních rozměrů dospělého jedince. Zpočátku bylo mládě ve vaku slepé a bez srsti, ale při jeho opuštění již vidělo a kůži mělo porostlou.[16] Do doby, než bylo schopné matce pomáhat, zůstávalo v doupěti, zatímco matka lovila.[33] V zajetí se podařilo vakovlky rozmnožit jen jednou, a to v roce 1899 v Melbourneské zoologické zahradě.[34] Život jedince v přírodě mohl trvat zhruba 5 až 7 let a v zajetí až 9 let.[23]

Potrava

Analýza kostry naznačuje, že při lovu se vakovlk spoléhal spíše na výdrž než na rychlost.

Byl pravým masožravcem. Měl svalnatý žaludek, který se byl schopen roztáhnout a umožnil tak příjem velkého množství potravy v krátkém čase. Tato schopnost byla pravděpodobně adaptací na dlouhá období bez dostačujícího množství potravy.[16] Analýza kostry a pozorování v zajetí naznačují, že se při lovu soustředil na jednu kořist a pronásledoval ji do doby, než se vyčerpala. Některé studie naznačují, že mohl lovit v malých rodinných smečkách, kdy hlavní skupina hnala kořist ve směru jedince, který čekal v úkrytu.[12]

O jeho potravě a stravovacích návycích se toho ví málo. Mezi kořist pravděpodobně patřili malí klokani, vombati, ptáci a malí živočichové jako klokánci a possumové. Možná také lovil emu hnědého tasmánského. Tento velký nelétavý pták s vakovlkem sdílel areál a kvůli nadměrnému lovení člověkem v roce 1850 vyhynul, což mohlo přispět k poklesu populace vakovlka.[35] Evropští osadníci věřili, že vakovlk loví ovce a drůbež farmářů.[pozn. 4][36] V zajetí byl krmen různými druhy jídel, mezi nimiž byli např. mrtví králíci a klokani, hovězí, skopové, koňské a někdy drůbeží maso.[37]

Studie Univerzity Nového Jižního Walesu z roku 2011, při které byly využity pokročilé počítačové metody vytváření modelů, naznačila, že vakovlk měl překvapivě slabé čelisti. Z jejích závěrů vyplývá, že jedl pouze malá zvířata a byl tak přímou konkurencí tasmánského čerta a kunovce velkého. Kvůli tomu byl pravděpodobně náchylný i k malým změnám ekosystému.[22][38]

Ulovený vakovlk v roce 1869

Genetická diverzita vakovlka klesala již dávno před příchodem člověka.[39] Velikost populace začala klesat přibližné před 100 tisíci lety.[40]

Vyhynutí v Tasmánii

Tato fotografie od Henryho Burrella z roku 1921 zobrazující vakovlka s kuřetem v tlamě byla hojně rozšířena a možná se podílela na vybudování pověsti živočicha jako zloděje drůbeže. Ve skutečnosti je obrázek oříznut tak, aby skryl oplocený výběh, a z analýzy výzkumníka Carola Freemana vyplývá, že vakovlk na něm je ve skutečnosti preparován.[45]

V Tasmánii žil až do 30. let 20. století. V době, kdy se tam usadili první osadníci, byl nejrozšířenější na severovýchodě, severozápadě a v severních částech vnitrozemí.[28] Ve dne byl málokdy spatřen, ale postupně začal být spojován s útoky na ovce. To vedlo k vypisování odměn za jeho ulovení. Společnost Van Diemen's Land Company, která v Tasmánii vlastnila část území, začala odměny vypisovat již v roce 1830 a tasmánská vláda mezi lety 1888 a 1909 vyplácela odměnu £1 za hlavu dospělého jedince a po deseti šilincích za mládě. Celkově vyplatila 2184 odměn, ale vakovlků bylo pravděpodobně zabito více.[23] Toto snažení farmářů a lovců odměn je často považováno za příčinu vyhynutí živočicha.[23] Asi za to ale mohl i boj o přežití s divokými psy přivezenými Evropany,[46] narušení jeho přirozeného prostředí, současné vyhynutí jím lovených druhů a nemoc podobná psince.[17][47][48] Ať už byla příčina jakákoli, ve 20. letech 20. století se již ve volné přírodě vyskytoval pouze výjimečně. V roce 1928 Tasmánský poradní výbor pro původní faunu doporučil ochranu všech zbývajících jedinců a jako oblast s vhodnými podmínkami pro přežití označil pobřeží západní Tasmánie.[49] Posledního vakovlka zabitého ve volné přírodě ulovil farmář Wilf Batty 6. května 1930 na severovýchodě ostrova.[50]

Wilf Batty s posledním vakovlkem zabitým ve volné přírodě

„Benjamin“ a pátrání

Posledního jedince chovaného v zajetí, kterému se později říkalo „Benjamin“ (i když jeho pohlaví nikdy nebylo s jistotou určeno), odchytil v roce 1933 Elias Churchill a následně ho poslal do Hobartské zoologické zahrady, kde vakovlk žil tři roky. Frank Darby, který v novinovém článku z května 1968 tvrdil, že v zoologické zahradě pracoval jako ošetřovatel, uvedl, že živočich byl znám pod jménem „Benjamin“. Nicméně neexistují žádné dokumenty potvrzující existenci nějaké přezdívky, navíc Alison Reidová (de facto správkyně zoologické zahrady v té době) a Michael Sharland (novinář se zoo spojený) odmítli jednak to, že Darby pro zoologickou zahradu kdy pracoval, jakož i to, že vakovlkovi se říkalo Benjamin. Zdá se, že Darby je také zdrojem tvrzení, že poslední známý vakovlk byl samec; fotografie jedince naznačují, že to byla samice.[pozn. 7][51] Tento vakovlk zemřel 7. září 1936 pravděpodobně na následky zanedbání péče – neměl možnost dostat se pod přístřešek a byl tak vystaven občasným extrémům tasmánského počasí: horku během dne a mrazivým teplotám v noci.[52] V roce 1933 se objevil v posledním známém filmu žijícího vakovlka, který natočil přírodovědec David Fleay. Černobílý snímek o délce 62 sekund ho zobrazuje, jak přechází po svém výběhu.[53] Roku 1996 Austrálie prohlásila 7. září za den ohrožených druhů.[54]

Poslední známý vakovlk na fotce v Hobartské zoologické zahradě z roku 1933

I když ochránci přírody žádali ochranu vakovlka již od roku 1901 (zčásti kvůli zvyšujícím se obtížím při získávání jedinců pro zámořské sbírky), politické obtíže umožnily zavedení ochrany až v roce 1936. Ta byla tasmánskou vládou oficiálně vyhlášena 10. července 1936, neboli 59 dní předtím, než poslední známý jedinec zemřel v zajetí.[55]

Výsledky následných pátrání naznačovaly, že druh v Tasmánii pravděpodobně přežil do šedesátých let. Eric Guiler a David Fleay při hledání živočicha na severozápadě Tasmánie našli stopy a trus, který mu mohl patřit, slyšeli zvuky odpovídající popisu jím vydávaných zvuků a nasbírali neoficiální důkazy od lidí, kteří údajně vakovlka spatřili. Navzdory tomuto pátrání se nenašel žádný přesvědčivý důkaz o jeho přetrvávajícím výskytu v přírodě.[9] Mezi lety 1967 a 1973 zoolog Jeremy Griffith a farmář James Malley uspořádali pravděpodobně nejintenzivnější pátrání po vakovlkovi v historii; mimo jiné instalovali samočinné stanice s kamerami, důkladně zkoumali nahlášené zprávy o spatření vakovlka a v roce 1972 spolu s Bobem Brownem založili výzkumný tým, jehož činnost skončila bez nalezení důkazu o přežití živočicha.[56]

Až do osmdesátých let byl řazen mezi ohrožené druhy. Mezinárodní standardy do té doby umožňovaly zařazení druhu mezi vyhynulé až po 50 letech bez potvrzeného výskytu. V roce 1982 byl tak prohlášen za vyhynulého Mezinárodním svazem ochrany přírody (IUCN)[pozn. 8][57] a v roce 1986 tasmánskou vládou. Úmluva o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin (CITES) je opatrnější a řadí ho stále mezi „pravděpodobně vyhynulé“.[58]

Nepotvrzená zpozorování

Mapa zobrazující místa údajného zahlédnutí vakovlka v Tasmánii mezi lety 1936 a 1980. Černá barva = 1 nahlášený případ, červená barva = 5 nahlášených případů

Australian Rare Fauna Research Association od roku 1936 zaznamenala 3800 případů údajného pozorování vakovlka,[59] zatímco Mystery Animal Research Centre of Australia jich do roku 1998 zaznamenalo 138 a Ministerstvo ochrany přírody a správy půdy Západní Austrálie za stejné období 65.[31] Nezávislí výzkumníci Buck a Joan Emburgovi udávají 360 případů v Tasmánii a 269 na pevnině.[60] Na pevnině jsou případy hlášeny nejčastěji v jižní Victorii.[61]

Mapa zobrazující místa údajného zahlédnutí vakovlka na jihozápadě Západní Austrálie

Některé případy domnělého zpozorování živočicha získaly značnou publicitu. V roce 1973 Gary a Liz Doyleovi natočili desetisekundové video s neznámým živočichem přebíhajícím cestu v Jižní Austrálii. Kvůli špatné kvalitě filmu se ale nepodařilo živočicha identifikovat.[62] V roce 1982 Hans Naarding, výzkumník pro Tasmania Parks and Wildlife Service, údajně poblíž Arthurovy řeky v severozápadní Tasmánii v noci zpozoroval vakovlka a tato událost vedla k rozsáhlému ročnímu pátrání financovanému vládou.[63] V lednu 1995 zaměstnanec Parks and Wildlife Service nahlásil zahlédnutí živočicha v severovýchodní Tasmánii, ale následná pátrání po něm neodhalila žádné stopy.[64] V únoru 2005 německý turista Klaus Emmerichs tvrdil, že pořídil digitální fotografii vakovlka, kterého spatřil v národním parku Lake St Clair, nicméně autenticitu fotografií se nepodařilo prokázat.[65] Fotografie byly publikovány až v dubnu 2006, zobrazovaly živočicha jen zezadu a nejsou považovány za dostatečně průkazné.[66]

Vycpaný exemplář v Národním australském muzeu v Canbeře

Australské muzeum v Sydney v roce 1999 započalo projekt klonování vakovlka.[67] Cílem bylo využít genetického materiálu ze zachovaných jedinců k naklonování nových živočichů, a přivést tak druh zpět k životu. Mnoho genetiků (např. Janette Normanová a Jeremy Austin) projekt zamítlo jako pouhý propagační krok a jeho hlavní zastánce Mike Archer byl v roce 2002 nominován na anticenu Bent Spoon Award udělovanou Australskými skeptiky za nejsměšnější pseudovědecký počin.[68]

Kostra vakovlka v Muséum national d'histoire naturelle v Paříži

Ke konci roku 2002 se výzkumníkům podařilo dosáhnout částečného úspěchu, když ze zachovaných těl byli schopni namnožit část jejich DNA (některé geny) pomocí metody PCR.[69] V únoru 2005 muzeum ohlásilo, že zastavuje projekt poté, co testy ukázaly, že získaná DNA je příliš poškozená na to, aby ji bylo možné využít.[70] V květnu 2005 ale profesor a evoluční biolog Michael Archer, který v té době působil na Univerzitě Nového Jižního Walesu a předtím byl ředitelem Australského muzea, oznámil obnovení projektu pod záštitou několika univerzit a výzkumného institutu.[66][71]

V dubnu 2005 byla dokončena mezinárodní databáze exemplářů vakovlka (International Thylacine Specimen Database), která vznikla po čtyřech letech snažení o zaznamenání a vyfotografování všech známých zachovaných exemplářů v muzeích, na univerzitách a v soukromých sbírkách.[72] Podle ní se v Česku nachází jedna lebka vakovlka (Zoologické muzeum Protivín), jeden vycpaný exemplář vakovlka (Národní muzeum) a embrya vakovlka (Univerzita Karlova).[73]

V roce 2008 se týmu výzkumníků z Melbournské a Texaské univerzity podařilo izolovat funkční enhancer z genu pro řetězec alfa-kolagenu typu II, získaného ze sto let starých tkání vakovlka naloženého v ethanolu. Genetický materiál úspěšně fungoval v transgenních myších.[74][75] Ve stejný rok se jiné skupině výzkumníků podařilo úspěšně sekvenovat mitochondriální DNA vakovlka ze dvou muzejních exemplářů. Své výsledky v roce 2009 publikovali ve vědeckém časopise Genome Research.[15]

Obraz z díla The Mammals of Australia anglického ornitologa Johna Goulda

Nejznámější ilustrace vakovlka se nacházejí ve svazku The Mammals of Australia anglického ornitologa Johna Goulda. Ty byly mnohokrát reprodukovány a kopírovány[76] a od roku 1987 je tasmánský pivovar Cascade využívá pro své etikety.[77]

Vakovlci na tasmánském znaku

Vakovlk je značně využíván jako symbol Tasmánie. Je zobrazen mimo jiné na tasmánském znaku a slouží jako logo Tasmánské kriketové organizace. Často je také zobrazován na tasmánských poznávacích značkách.[78] V minulosti se objevil na poštovních známkách Austrálie, Rovníkové Guineje a Federativních států Mikronésie.[79]