Emmanuel Macron

Od srpna 2014 zastával funkci francouzského ministra hospodářství. Na tuto funkci po dvou letech, v srpnu 2016, rezignoval, aby se mohl věnovat své kampani pro volbu francouzského prezidenta v roce 2017.[14] V lednu 2017, před startem ostré části kampaně, byl označován za „černého koně“ voleb a v průzkumech si držel třetí místo za pravicovou političkou Marine Le Penovou a konzervativním Françoisem Fillonem.[15]

V prvním kole prezidentských voleb, které se konalo 23. dubna 2017, však získal 24,01 % hlasů,[16] nejvíce ze všech kandidátů, a postoupil do druhého kola.[17]

Macron vstoupil do kampaně k prezidentským volbám 2017 jako kandidát nezávislý na jakékoliv politické straně, vede však nové politické hnutí En Marche!, které se řídí heslem En marche, la France! („Francie, na pochod!“). Jeho politické postoje jsou středové a sociálně-liberální.[18] Po Macronově vítězství v prezidentských volbách bylo již 9. května 2017 oznámeno, že jeho hnutí dostalo pozměněný název La République en marche.

Macron zprvu podpořil politiku „otevřených dveří“ pro imigranty a uprchlíky, kterou v Německu prováděla hlavně ve druhé polovině roku 2015 a ještě v roce 2016 kancléřka Angela Merkelová.[19] Podle Macrona by Francie mohla přijmout více migrantů než doposud a měla by aktivně podporovat jejich příchod do Evropy, protože imigrace má podle něj pozitivní dopad na ekonomiku.[20]

V únoru 2017 označil Macron francouzskou koloniální minulost v Alžírsku za „zločin proti lidskosti“. Francie by se podle něho měla omluvit za „barbarské chování“ během alžírské války za nezávislost v letech 1954–1962. Tento postoj přinesl Macronovi ztrátu přízně mnoha voličů, zvláště na jihu Francie.[21]

Macron prohlásil, že pokud zvítězí v prezidentských volbách, tak se zasadí o to, aby EU přijala v souladu s mechanismem v čl. 7 Maastrichtské smlouvy (SEU) sankce vůči Polsku za porušování základních hodnot demokratického právního státu, které se státy EU zavázaly podpisem této smlouvy dodržovat.[22]

Po svém zvolení Macron vyzval Evropskou komisi k omezení přílivu vysílaných pracovníků z chudších členských států EU ve střední a východní Evropě, kteří pracují při dočasných pobytech ve Francii za nižší než francouzskou zákonnou minimální mzdu.[23]

Macron prosazuje společný rozpočet EU a společný parlament eurozóny. Šéf německé FDP Christian Lindner označil Macronovy vize Evropy za „systém ve stylu Sovětského svazu“.[24]

Ještě před svou první státní návštěvou v Německu u kancléřky Angely Merkelové jmenoval prezident Macron dne 15. května 2017 Édouarda Philippa, 46 let starého poslance Národního shromáždění za Republikány a starostu města Le Havre, novým premiérem. Philippe ovládá perfektně němčinu, protože žil několik let se svými rodiči v Bonnu a vystudoval tam Francouzské gymnázium (Lycée Français).[25]

O dva dny později, tedy 17. května 2017, sestavil Macron celou 19člennou novou francouzskou vládu, a to z politiků nejrůznějších stran a hnutí kromě Národní fronty. Ministrem zahraničí a pro Evropu se stal socialista Jean-Yves Le Drian, dosavadní ministr obrany. Tento rezort od něj převzala evropská poslankyně liberálního zaměření Sylvie Goulard. Ministrem hospodářství byl jmenován republikánský politik Bruno Le Mair. Ministrem vnitra byl jmenován socialistický starosta Lyonu Gérard Collomb, který však v roce 2018 na svou funkci rezignoval. Jako ministr spravedlnosti úřaduje François Bayrou, předseda Demokratického hnutí, který si stěžoval na to, že do parlamentních voleb v červnu 2017 mělo jít v rámci Macronovy koalice pouze 37 jeho kandidátů. Macronova vláda od roku 2017 doznala v souvislosti s jeho klesající popularitou již několik změn, také kvůli jeho neshodám s ministrem pro životní prostředí Nicolasem Hulotem a ministrem vnitra Collombem. Novým ministrem životního prostředí se pak stal François de Rugy a ministrem vnitra Christophe Castaner.

Od roku 2018 se Macron potýká s požadavky Hnutí žlutých vest. V reakci na masové protesty učinili prezident a vláda následující ústupky:

• zvýšení daně z pohonných hmot bylo odloženo o půl roku
• nedošlo ke zvýšení cenových tarifů u elektřiny a plynu
• nedošlo ke zpřísnění technických kontrol vozidel
• bylo přislíbeno zvýšení minimální mzdy o sto eur měsíčně
• důchodci, kteří dostávají méně než 2 000 eur měsíčně, byli vyjmuti ze zvýšení sociálních odvodů
• odměny za přesčasy ani prémie na konci roku by neměly být zdaněny.[26][27]

Nespokojenost části obyvatelstva Francie se situací v zemi se obráží i v pozici prezidenta. Již v roce 2018 jej opustili někteří z jeho důležitých ministrů a spolupracovníků. Jak napsal list Le Parisien s odvoláním na zdroje blízké prezidentovi, je Macron „fyzicky vyčerpaný a osamocený, neboť přišel o své dlouholeté poradce“.[28]

Po třech letech Macronova působení jako francouzský prezident je jeho obliba u velké části obyvatelstva země velmi nízká. Tato situace má mnoho důvodů, mj. Macronovu snahu zvýšit věkovou hranici pro odchod do důchodu. V roce 2020 jsou mu také negativně přičítána velká omezení svobody pohybu, která byla zavedena kvůli pandemii nemoci covid-19. Jak sdělily německé noviny Frankfurter Allgemeine Zeitung, sám prezident v televizním rozhovoru ke státnímu svátku 14. července 2020 vyslovil slovo „nenávist“, když mluvil o postoji mnoha obyvatel Francie ke své osobě.[29] Zvláště francouzská levice je vůči Macronovi nesmiřitelná. Radikálně socialistický politik Jean-Luc Mélenchon nazývá Macrona „banditou“. Mélenchonovo hnutí „Nezkrotná Francie“ mu pohrozilo výrokem: „Ludvík XVI. byl zkrácen o hlavu. My bychom s tím zase mohli začít.“ Bývalá ministryně Martine Aubry, která zavedla ve Francii 35hodinový pracovní týden (rovněž Macronem kritizovaný), se vyjádřila, že „Macron nemiluje lidi, on miluje peníze.“[29]

3. března Macron oznámil druhou kandidaturu na francouzského prezidenta. Navzdory dřívější neoblibě je opět horkým favoritem na vítězství v prezidentských volbách. Podle březnového průzkumu agentury IFOP, 51 % Francouzů na něj má kladný názor. V prvním kole ho podle průzkumů chce volit 29 % voličů, v případě takového výsledku je to o 5 procentních bodů více než v roce 2017.[30] [31][32]

Macron a ruský prezident Vladimir Putin na summitu G20 v Hamburku

29. května 2017 se Macron setkal s ruským prezidentem Putinem. Při setkání kritizoval porušování lidských práv v Rusku i údajné vměšování ruských médií do francouzských prezidentských voleb.[33]

Opakovaně se s Putinem setkal po vypuknutí války na Ukrajině v roce 2022.

Macron a německá kancléřka Angela Merkelová ve Frankfurtu v Německu

Macron a německá kancléřka Angela Merkelová prosazují povinné kvóty na přerozdělování uprchlíků. V červnu 2017 prohlásil, že EU slouží zemím V4 „jen k rozdělování peněz – aniž by respektovali její hodnoty.“[34]

26. října 2018 oficiálně navštívil Českou republiku. Na Pražském hradě se setkal s prezidentem republiky Milošem Zemanem a premiérem Andrejem Babišem.[35][36]

Macronova vláda odmítla požadavek Itálie převzít část žadatelů o azyl, kteří připlouvají k italským břehům, protože podle Macrona jsou Afričané připlouvající k italskému pobřeží z Libye z velké části „ekonomičtí migranti“.[37] V červenci 2017 během summitu G20 v Hamburku dal Macron najevo svůj názor, že vysoká porodnost žen v Africe je „destabilizující“ a uvedl, že „i když by byly do zemí, v nichž mají ženy běžně sedm až osm dětí, investovány miliardy eur, ničemu by to nepomohlo.“ Za svá slova čelil Macron obviněním z rasismu a kritice na sociálních sítích.[38][39]

Následně obvinil z cynismu a nezodpovědnosti novou italskou vládu Giuseppe Conteho, poté co Itálie v červnu 2018 odmítla otevřít svoje přístavy lodi Aquarius, patřící francouzsko-německé neziskové organizaci SOS Méditerranée, s více než šesti stovkami migrantů na palubě. Migranty z Afriky na lodi Aquarius nakonec přijalo Španělsko, ale Macron si za svá slova vysloužil ostrou kritiku ze strany italského premiéra Conteho.[40]

V lednu 2018 navštívil Čínu a při té příležitosti byly mezi Francií a Čínou uzavřeny významné obchodní dohody.[41] Odmítl kritizovat porušování lidských práv v Číně, protože podle Macrona „Je to naprosto neúčinné, věřím v diplomacii vzájemného respektu, musíme pracovat dlouhodobě.”[42]

Na tiskové konferenci v dubnu 2018 se saúdskoarabským korunním princem Mohamedem bin Salmánem, který de facto řídí politiku tohoto státu, podpořil Macron vojenskou intervenci v Jemenu pod vedením Saúdské Arábie a hájil prodej francouzských zbraní do této země a do Spojených arabských emirátů. Přitom válka v Jemenu si vyžádala již více než 10 000 obětí na životech a přinutila více než tři miliony osob opustit domovy.[43]

Francie má dlouhodobé vazby na Libanon a vyslala již 5. srpna tři vojenská přepravní letadla se záchranáři a materiálem do Bejrútu, zasaženého ničivým výbuchem v přístavu dne 4. srpna. Kromě toho přicestoval do Libanonu ve čtvrtek 6. srpna prezident Emmanuel Macron, aby se osobně seznámil s rozsahem škod a dojednal další mezinárodní pomoc, případně ji koordinoval.[44][45]

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Emmanuel Macron na Wikimedia Commons