Cynismus

Označení cynismus v moderním slova smyslu se objevuje od počátku 19. století v souvislosti s kritikou osvícenství a s rozpadem závazného mravního a náboženského řádu. Má přinejmenším dvě odlišné podoby:

• Praktický cynismus, jak se projevuje zejména v bezohledném a bezcitném cynickém jednání; Fjodor Michajlovič Dostojevskij jej charakterizuje zásadou: „není-li Boha, je všechno dovoleno“.
• Intelektuální cynismus jako trpkou a rezignovanou kritiku skutečnosti: Cynik je ten, kdo má ideály, ale je přesvědčen, že se stejně nedají uskutečnit. Také černý humor je hravou formou intelektuálního cynismu.

Cynismus je umění vidět věci takové, jaké jsou, a ne takové, jaké by být měly. (Oscar Wilde)

Ještě v 18. století mělo slovo cynismus jednoznačně hanlivý význam. Jeden z prvních, kdo si všiml možnosti intelektuálního cynismu jako kritiky pověr a falešných autorit, byl Denis Diderot, který ve svém „Pojednání o dramatické poezii“ (1758) napsal: „Cynismus, tak ohavný ve společnosti, je na jevišti výtečný“. Na to pak navázal Gotthold Ephraim Lessing, Johann Wolfgang Goethe a další. Pojem cynismu hrál velkou roli v Marxově kritice role peněz v kapitalistické společnosti: peníze, které všechno nivelizují, umožňují nové zotročení člověka. Osvobozující funkci intelektuálního cynismu naopak vysoko hodnotil Friedrich Nietzsche.[1]

Německý filosof Peter Sloterdijk, který cynismu věnoval knihu „Kritika cynického rozumu“ (1983), hájí intelektuální cynismus jako způsob, jak se vymanit z otroctví moderní společnosti a jejích neosobních sil a získat si vůči nim „sebezáchovný odstup“. Naproti tomu ostře napadá současné formy praktického cynismu, „cynický rozum“, který je podle něho vždy spojen s ovládáním a mocí nad lidmi, ať už jde o cynismus státu, vědy, lékařství, sexuality či církví.[2]