Dynastie Holstein‑Gottorp‑Romanov

Vlivem caesaropapismu bylo pravoslaví velmi důležitou složkou dynastické ideologie Romanovců. Tato tradice omezovala možnost sňatků s dalšími evropskými rody. Sňatky byly možné pouze s členy pravoslavných dynastií, kterých byl v Evropě nedostatek a dále se členy nábožensky tolerantních protestantských dynastií. Romanovci neměli příbuzenské svazky s katolickými rody. Sňatky s německými princeznami a princi bývaly často vykládány politickými důvody. Ve skutečnosti byly pouhým důsledkem ústavního požadavku, aby carevna byla pravoslavnou a důsledkem romanovské tradice, která žádala přestup ku pravoslaví od cizinek, s nimiž se ženila velkoknížata, a zachování pravoslaví od velkokněžen, když se vdávaly do ciziny, což pro katolické dynastie (na rozdíl od protestantských) bylo nepřijatelné. Nehledě k těmto sňatkům, v jejichž důsledku byla dynastie přísně vzato téměř německá. V 19. století začala dynastie uskutečňovat celoevropské svazky se členy řeckého či srbského, černohorského panovnického domu či gruzínské, již nevládnoucí dynastie Bagrationů), které byly pravoslavného vyznání. Kromě toho dynastie v 19. století pokračovala v tradičních svazcích s dalšími protestantskými rody. Romanovská velkokněžna Anna Pavlovna, sestra Mikuláše I. se stala v roce 1840 nizozemskou královnou. Úzké příbuzenské vztahy měla dynastie Romanov-Holstein-Gottorp s dánskými Oldenburky a také s britskou hanoverskou dynastii (například Mikuláš II. byl bratrancem krále Jiřího V.).

Poslední ruský car Mikuláš II. Alexandrovič

Pravoslavné náboženství a nedostatek mužských členů rodu až do 19. století, ale také skutečnost, že do 19. století kromě Ruska nebylo jiných pravoslavných států, byly příčinou asi nejcharakterističtějšího rysu romanovské dynastie jako celku: nedělala dynastickou zahraniční politiku. Romanovci se nesnažili obsazovat cizí trůny a ani jeden neobsadili, nevedli válek v zájmu rodu a diplomatických sporů o územní dědictví. To byla jedna z příčin úspěšné zahraniční politické bilance Romanovců, za jejichž panování moskevský stát střední velikosti se stal světovou ruskou velmocí, ačkoliv mezi nimi bylo dost neschopných a dokonce i duševně nenormálních panovníků. ^[zdroj?]

Říjnovou revoluci nepřežili Mikuláš II. a jeho syn Alexej ani další následník, Mikulášův mladší bratr Michail Alexandrovič. Na prvním místě v řadě následnictví ruského trůnu se tak ocitl velkokníže Kirill Vladimirovič, který 31. srpna roku 1924 přijal titul cara vší Rusi. Jeho nároky však byly a dosud jsou zpochybňovány, neboť z důvodu svého carem nepovoleného sňatku s rozvedenou Viktorií Melitou, rodem britskou princeznou a prvním sňatkem hesenskou velkovévodkyní, byl (byť dočasně) zbaven svých práv člena carské rodiny, včetně práv nástupnických.

Práva Kirilla (a tedy i jeho potomků) na ruský carský trůn byla tedy nejednou z čistě právního hlediska zpochybněna, přičemž paradoxním způsobem nejčastěji uváděný důvod proti – jeho angažmá v Únorové revoluci, které ale zůstává předmětem sporu. V březnu 1917 velkokníže přísahal spolu se svým plukem věrnost prozatímní vládě, což vyvolalo u některých členů dynastie negativní reakce a vedlo k odmítnutí jeho nároku.

Problém spočívá v přístupu k uplatňování článků 183–185 ruského Zákona o následnictví ke Kirillovi a jeho potomkům:

Cesarevič Alexej Nikolajevič v roce 1917

8. října roku 1905 vstoupil Kirill Vladimirovič v manželství se svou sestřenicí Viktorií Melitou, dcerou vévody z Edinburghu, rozvedenou manželkou Ernesta Ludvíka Hesensko-Darmstadtského, bratra carevny Marie Fjodorovny. Za tři dny po uzavření sňatku car Mikuláš II. zbavil Kirilla všech práv člena carské rodiny, včetně práva následnictví trůnu, neboť tento sňatek nebyl carem povolen (čl. 183) a nevěsta se nechystala přijmout při uzavření sňatku pravoslavnou víru (čl. 185); kromě toho dotčený sňatek, uzavřený mezi bratrancem a sestřenicí prvního stupně, se protivil pravoslavným kánonům a nebyl přípustný podle občanského práva Ruského impéria. Dochované archivní materiály o projednávání dané otázky v Státní radě ukazují na to, že Mikuláš rozhodně trval na zbavení bratrance následnických práv, avšak členové Státní rady navrhovali nezveřejňovat toto rozhodnutí, neboť řada na trůn „podle všech lidských úvah nikdy na něho nedojde“, a Mikuláš tak nepodepsal žádný výnos, zbavující velkoknížete Kirilla Vladimiroviče práv na trůn.

Ve státním archivu jsou uloženy dokumenty dvou tajných porad z let 1906 a 1907, na nichž Mikuláš II. nastolil otázku o možnosti zbavení následnických práv všeho potomstva velkoknížete Kirilla Vladimiroviče (pro nedovolené manželství, porušujícího rodinné, církevní i občanské zákony Impéria). Přesto v Dvorském kalendáři, vymezujícím posloupnost následníků trůnu je pro rok 1917 velkokníže Kirill Vladimirovič uváděn na třetím místě, po cesareviči Alexejovi a velkoknížeti Michailu Alexandroviči; přitom jsou zde uváděni i jiní členové dynastie, nemající nástupnických práv (např. kněžna Taťána Konstantinovna, která byla nucena v roce 1911 podepsat zřeknutí se práv nástupnictví kvůli sňatku s knížetem Bagration-Muchranským, který byl považován za nerovnorodého.

15. července roku 1907 Viktorie Melita přijala pravoslaví a Mikuláš II. zvláštním dekretem sňatek Kirilla Vladimiroviče uznal, udělil jeho manželce titul „Velkokněžna Viktorie Fjodorovna“ a dceři Marii Kirillovně, narodivší se z tohoto manželství, titul „kněžna imperátorské krve“.

Je příznačné, že rozhodnutí bylo zdůvodněno úctou k žádosti Kirilova otce, imperátorova strýce Vladimira Alexandroviče. 14. dubna roku 1909 byla Kirillovi navrácena všechna práva člena imperátorské rodiny.

Odpůrci práv Kirilla a „kirillovské větve“ na ruský trůn se domnívají, že byl zbaven posledním panujícím imperátorem těchto práv v plném souladu se stávajícím zákonodárstvím a že znovupřiznání práv „člena imperátorské rodiny“ Kirillovi nebylo doprovázeno explicitním obnovením „práv následnictví“, a jeho pretendentství na trůn je nezákonné.

Protože však v imperátorském majestátu z 15. července 1907 (o uznání sňatku a udělení titulu velkokněžny) a z 14. dubna (o navrácení práv člena Imperátorského Domu) se nehovoří o nějakém výběrovém navrácení práv, vyplývá z toho, že Kirillovi byla navrácena „všechna“ práva, včetně práva nástupnictví na trůn, tím spíš, že žádného speciálního výnosu o jeho zbavení nástupnických práv nebylo a jeho sňatek byl oficiálně uznán.

Odpůrci kirillovské linie často poukazují i na to, že carevna (imperatrica) vdova Marie Fjodorovna (manželka Alexandra III.), matka Mikuláše II., neodsouhlasila přijetí titulu Imperátor Vší Rusi velkoknížetem Kirillem v roce 1924, neboť doufala, že její syn i vnuk jsou ještě živi. Tento argument, na rozdíl od předchozích, nemá právní sílu.

Příznivci Kirilových práv tvrdí, že každý člen imperátorské rodiny měl „ipso facto“ práva na trůn, tedy že výnosy z roku 1907 a 1909 ustanovily Kirila i v právu následnictví. V souladu s tímto hlediskem to, že panující imperátor uznal jeho sňatek, zároveň eliminovalo všechny zákonné problémy.

Vladimir Kirilovič se roku 1948 oženil s dcerou knížete Georgije Iraklieviče Bagrationa, hlavy gruzínského panovnického domu v exilu, Leonidou Georgijevnou Kirbyovou, rozenou Bagration-Muchranskou. Leonida Georgijevna předtím byla vdána za bohatého Američana, Sumnera Moore Kirbyho, s nímž se rozvedla v roce 1937. Tento sňatek však není bezvýhradně přijímán jako vyhovující dynastickému právu Ruské říše (ať již s ohledem na její původ či její stav rozvedené ženy), což následně ovlivňuje i pohled na to, zda potomstvo tohoto sňatku má nárok na ruskou korunu či nikoli.

Jediný potomek z manželství Vladimira Kiriloviče a jeho ženy Leonidy – Marija Vladimirovna – se narodila 23. prosince 1953 v Madridu.

Ke konci života Vladimira Kiriloviče již nebylo žádných mužských představitelů ruského carského rodu, kteří by nebyli v nerovnorodých, nedynastických (neboli morganatických) manželstvích. Děti pocházející z takových manželství nejsou, podle Základních zákonů Ruského impéria a podle Úřadu carské rodiny, považovány za členy ruské imperátorské rodiny – velkoknížata a dokonce ani knížata carské krve. I když se Vladimír Kirilovič nikdy sám za imperátora neprohlašoval a neucházel se o pomyslný trůn, z moci hlavy carského zákonodárství označil za svoji nástupkyni dceru Marii Vladimirovnu, jako narozenou z rovnorodého manželství. Zeť Vladimíra Kiriloviče, princ František Vilém Pruský, přijal pravoslaví a začal se označovat za velkoknížete Michaila Pavloviče (pár se ovšem brzy rozvedl a on se navrátil k luteránství) a vnuka narozeného v tomto manželství následníkem cesarevičem a velkoknížetem Georgijem Michajlovičem.

Podle Zákona o následnictví (ст. 30 Основных законов) skutečně po přerušení mužské následnické linie rodu přechází nárok na trůn na ženskou linii posledního vládnoucího panovníka.

Výnos byl ustanoven 5. dubna 1797 carem Pavlem I. u příležitosti jeho korunovace. Později bylo pořádek následnictví doplněn 2. července 1886 carem Alexandrem III.

Následníkem trůnu a hlavou carské rodiny je nejstarší syn. Pouze při úplném přerušení mužské linie může následníkem být žena. Pouze děti a vnoučata (včetně žen) po mužské linii vládnoucího imperátora mají nárok na titul Velkoknížete či Velkokněžny a Jeho (nebo Její) Carská Výsost. Pravnoučata vládnoucího cara (pouze v mužské linii) mají titul Velkoknížat a Jejich Výsost. Všichni ostatní potomci vládnoucího imperátora (a to pouze v mužské linii) mají titul Kníže a Jeho Jasnost. Pouze nejstarší syn vnuka vládnoucího cara má nárok na titul Jeho Výsost. Kterýkoli člen carské rodiny, vstupující v manželství s představitelem neuznaného panovnického domu, pozbývá nároku být členem carské rodiny a všichni jeho potomci ztrácejí právo na následnictví.

Výnos č. 1489 z 11. srpna 1911, schválený Mikulášem II., přinesl do těchto pravidel změny (úpravy), týkající se pravnoučat vládnoucího panovníka, které jim umožňují vstupovat v manželství s členy urozených (ne však bezpodmínečně panovnických) rodin.

• Petr III. Fjodorovič (1762)
• Kateřina II. Alexejevna Veliká – z jiné dynastie (1762–1795)
• Pavel I. Petrovič (1796–1801)

• Alexandr I. Pavlovič (1801–1825) – od roku 1809 velkokníže finský a od roku 1815 polský král
• Mikuláš I. Pavlovič (1825–1855)
• Alexandr II. Nikolajevič (1855–1881)
• Alexandr III. Alexandrovič (1881–1894)
• Mikuláš II. Alexandrovič (1894–1917) – abdikoval ve prospěch svého bratra Michaila Alexandroviče, 17. července 1918 byl zavražděn se svou rodinou v Jekatěrinburgu

• Michail Alexandrovič – poslední car de iure, kterým se stal v den abdikace svého bratra Mikuláše II. 15. března 1917 z jeho vůle. Den nato však carskou korunu odmítl, později byl nezvěstný. Byl zastřelen bolševiky 13. června 1918 v blízkosti Permu.
• Kirill Vladimirovič – neuznáván jako hlava rodu
• Vladimir Kirillovič – syn Kirilla Vladimiroviče, uznávaná hlava rodu
• Marie Vladimirovna Romanovová – dcera Vladimira Kirilloviče, oficiálně uznávaná jako jeho následnice
• Mikuláš Romanov – neuznávaný jako hlava rodu, ale na základě dřívějších zákonů by jím – coby muž – měl být

• S. Nekrasov, Predki carja Michaila Fedoroviča Romanova 1913; Trechsotletije Doma Romanovych 1913; I. Vasilevskij, Romanovy 1923. M. B.

• Ruské impérium
• Romanovci
• Dynastie
• Carský výnos o následnictví
• Statut o carské rodině

• Romanov’s Dynasty
• The Romanovs in Film A complete filmography of the Romanovs.
• All Russian Monarchist Center Archivováno 4. 1. 2014 na Wayback Machine