Alexandr III. Alexandrovič

Alexandr III. (10. března 1845, Aničkinův palác, Petrohrad1. listopadu 1894, Livadija, Krym) byl předposlední car Ruska, vládnoucí v letech 18811894. Byl druhorozeným synem cara Alexandra II. a po matce vnukem Ludvíka II. Hesenského.

Alexandr III.
Ruský car, polský král, finský velkokníže, atd...
Alexandr III. Alexandrovič
Úplné jméno Alexandr Alexandrovič Romanov
Tituly Imperátor a samovládce vší Rusi, polský král, finský velkokníže, atd...
Narození 10. března 1845
Aničkovský palác
Úmrtí 1. listopadu 1894
(ve věku 49 let)
Livadijský palác
Předchůdce Alexandr II.
Nástupce Mikuláš II.
Manželka Marie Fjodorovna
Potomci Mikuláš II. Alexandrovič, Alexandr Alexandrovič Romanov, Georgij Alexandrovič, Xenie Alexandrovna, Michail Alexandrovič, Olga Alexandrovna
Dynastie Holstein-Gottorp-Romanov
Otec Alexandr II. Nikolajevič
Matka Marie Alexandrovna (Marie Hesenská)
Podpis
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Mládí a nástup na trůn

Alexandr Alexandrovič se carem původně stát neměl. Jako následník trůnu byl připravován jeho starší bratr, cesarevič Nikolaj, který však roku 1865 předčasně zemřel jako dvaadvacetiletý při pobytu v Nice, zřejmě na zápal mozkových blan. Teprve od této chvíle se začalo velkoknížeti Alexandrovi, dosud vychovávanému výlučně na vojenskou kariéru, dostávat důkladného všestranného vzdělání, které ho mělo připravit k převzetí trůnu. Jeho učiteli se stali významní profesoři petrohradské a moskevské univerzity.

Budoucí car však neprojevoval velkou snahu a zájem stát se vysoce vzdělaným člověkem, neměl k tomu snad ani dostatečné vlohy; přesto není důvod se domnívat, že pro dráhu panovníka nebyl dostatečně připraven. Ovšem kritikové Alexandra III. neustále poukazovali na fakt, že se nikdy nenaučil psát bez pravopisných chyb a že od Dostojevského přečetl s bídou polovinu románu Zločin a trest, i když měl doma darovaný exemplář Běsů s dopisem a autorskými komentáři velikého spisovatele.

Alexandr III. vynikal fyzickou silou. Byl vysoký 193 cm, širokých ramen. Jeho síla zachránila na podzim roku 1888 jeho rodinu i jeho samého, když v Borkách nedaleko Charkova vykolejil carský vlak. Zřícenou střechu vagónu držel car s neuvěřitelným úsilím na ramenou tak dlouho, dokud jeho blízcí neopustili smrtelně nebezpečné místo.

Na rozdíl od svých předchůdců nosil rozložitý hustý plnovous, což bylo mnohými současníky oceňováno jako následování starobylé ruské tradice.

Carem se stal pár dní po svých 36. narozeninách, když jeho otec Alexandr II. 13. března 1881 zemřel na následky atentátu.

Vláda

Charakter Alexandra III., máme-li věřit svědkům, byl složitý.[zdroj?!] Občas býval hrubý, užíval nevybíravé výrazy dokonce i v úředních dokumentech. Byl povýšený a často si dovolil urážky na adresu svých podřízených. Zároveň se vyznačoval upřímnou zbožností (po dobu jeho vlády bylo postaveno 5000 kostelů a založeno mnoho církevních škol).

Alexandr III. Alexandrovič na ruské bankovce

Nebyl mu cizí kulturní život. Rád poslouchal hudbu, miloval balet, operu a zvláště operetu, zabýval se malováním a zajímala ho historie. Byl iniciátorem založení Ruské historické společnosti a pokoušel se rozluštit záhadu tajemného starce Fjodora Kuzmiče.

Ve státní politice udržoval předposlední car mírně konzervativní kurz. Jeho politické priority byly často označovány jako „kontrareformy“, což z dnešního pohledu není úplně spravedlivé.[zdroj?!] Byl toho názoru, že jeho otec dal zemi příliš mnoho svobody, za což také zaplatil. Jako člověk se zdravým rozumem však neodmítal všechno, co už bylo vykonáno, neobnovil nevolnictví, nezrušil porotní soud, který se však zdiskreditoval sám.[zdroj?!] Car udělal vše proto, aby efekt dosažený „velkými reformami 60. a 70. let“ neměl na Rusko zhoubný vliv. Proto zavedl po zralé úvaze[zdroj?!] instituci zemských náčelníků a změnil pravidla pro ustavení porotních soudů, jimž odebral pravomoci soudit přestupky městských a státních úřadů. Alexandr upřímně věřil, že je nutné povznést autoritu šlechtického stavu, který podle jeho mínění má být garantem stability ruského samoděržaví. Proto záměrně zrušil „daň z duší“, snížil platby za vykoupení pozemků pro sedláky osvobozené od nevolnictví, což bylo nutné, aby se alespoň z části zlepšily poměry poreformních rolníků. Bylo též mírně liberalizováno pracovní zákonodárství.

V oblasti zahraniční politiky se Alexandr snažil vyhnout válkám a jakýmkoli mezinárodním konfliktům. Za jeho třináctileté vlády Rusko skutečně ani jednou nebojovalo, i když se několikrát ocitlo na samém prahu zdánlivě nevyhnutelné války. Není divu, že cara jeho současníci nazvali „mírotvůrcem“.

Rodinný život

Alexandr III. Alexandrovič a Marie Fjodorovna na snímku z roku 1868
Alexandr III. Alexandrovič a Marie Fjodorovna

Rodinný život Alexandra III. je možno charakterizovat jako spořádaný. Jeho začátek byl však velmi neobvyklý. Když se Alexandr po bratrově smrti stal neočekávaně následníkem, zdědil po svém starším bratrovi nejen trůn, ale i nevěstu, dánskou princeznu Marii Sofii Frederiku Dagmaru, která přijala pravoslavné jméno Marie Fjodorovna.

Optimistická, okouzlující „krasavice Minni“, romanticky zamilovaná do Nikolaje Alexandroviče, podala po jeho smrti upřímně svou ruku a srdce jeho mladšímu bratrovi, který byl, jak se zdálo, do ní doopravdy zamilován. Sňatek byl uzavřen 24. října roku 1866, a na rozdíl od mnoha známých dynastických sňatků jej možno hodnotit jako šťastný.

Narodilo se jim šest dětí:

Své děti měl Alexandr velmi rád a byl jim dobrým otcem.

Smrt

Alexandr III. zemřel poměrně mlád, ve věku 49 let. Dnes se často poukazuje na pochybná svědectví náčelníka carovy osobní stráže P. A. Čerjovina, který uvádí jako příčinu carovy smrti alkoholismus. Ve skutečnosti trpěl car závažným onemocněním ledvin, které současní lékaři diagnostikují jako nefritidu. Je možné, že se jednalo o následek traumatu utrpěného při železniční nehodě roku 1888.

Na podzim 1894 odjel Alexandr na doporučení lékařů do své oblíbené Bělověže, kde podle jejich mínění měly klid a lesní vzduch přinést zlepšení jeho zdravotního stavu. Tyto naděje se však nesplnily. Cara převezli do Livadije na Krymu, kde v přítomnosti svých nejbližších skonal.

Vývod z předků

 
 
 
 
 
Petr III. Ruský
 
 
Pavel I. Ruský
 
 
 
 
 
 
Kateřina II. Veliká
 
 
Mikuláš I. Pavlovič
 
 
 
 
 
 
Fridrich II. Evžen Württemberský
 
 
Žofie Dorota Württemberská
 
 
 
 
 
 
Bedřiška Braniborsko-Schwedtská
 
 
Alexandr II. Nikolajevič
 
 
 
 
 
 
Fridrich Vilém II.
 
 
Fridrich Vilém III.
 
 
 
 
 
 
Frederika Luisa Hesensko-Darmstadtská
 
 
Šarlota Pruská
 
 
 
 
 
 
Karel II. Meklenbursko-Střelický
 
 
Luisa Meklenbursko-Střelická
 
 
 
 
 
 
Frederika Hesensko-Darmstadtská
 
'Alexandr III. Alexandrovič'
 
 
 
 
 
Ludvík IX. Hesensko-Darmstadtský
 
 
Ludvík I. Hesenský
 
 
 
 
 
 
Karolína Falcko-Zweibrückenská
 
 
Ludvík II. Hesenský
 
 
 
 
 
 
Jiří Vilém Hesensko-Darmstadtský
 
 
Luisa Hesensko-Darmstadtská
 
 
 
 
 
 
Marie Luisa Albertina Leiningensko-Falkenbursko-Dagsburská
 
 
Marie Alexandrovna
 
 
 
 
 
 
Karel Fridrich Bádenský
 
 
Karel Ludvík Bádenský
 
 
 
 
 
 
Karolína Luisa Hesensko-Darmstadtská
 
 
Vilemína Luisa Bádenská
 
 
 
 
 
 
Ludvík IX. Hesensko-Darmstadtský
 
 
Amálie Hesensko-Darmstadtská
 
 
 
 
 
 
Karolína Falcko-Zweibrückenská
 

Odkazy

Literatura

  • TEREŠČUK, Andrej Vasiljevič. Panovníci Ruska. Překlad Jana EISLEROVÁ. Havlíčkův Brod: Fragment, 2007. 80 s. Odkaz. ISBN 978-80-253-0469-3.

Související články

Externí odkazy

This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.