Anna Ivanovna

Anna Ivanovna prožila dětství a dospívání spolu s rodiči daleko od dvorských intrik a politického dění. Zprvu se nebral ohled na její práva na ruský trůn, protože ten pevně držel její strýc Petr Veliký a hodlal ho předat svým potomkům. V roce 1710 zemřel mladý vévoda kuronský a zemgalský Fridrich Vilém Kettler, za kterého se provdala několik měsíců předtím, a protože jeho právoplatný následník Ferdinand Kettler (ženatý s Johannou Magdalenou, princeznou Sasko-Weißenfelskou) žil trvale v Gdaňsku, stala se ovdovělá Anna faktickou vládkyní tohoto baltského vévodství. Na požádání Petra I. od té doby měla své sídlo v Mitavě (dnešní Jelgava). Sedmnáctiletá dívka se však správou panství nezabývala a nechávala ji zcela na svých rádcích, nejprve pod kontrolou ruského zmocněnce P. M. Bestuževa-Rjumina. Ten nejen vládl vévodství, ale patrně byl delší dobu i Anniným milencem.

V důsledku převzetí vlády nad vévodstvím Annou Ivanovnou se země dostala do sféry moci Ruska, což znamenalo rozkolísání rovnováhy sil v této oblasti. Námitky proti tomu měl pruský král Fridrich Vilém I., který pojal plán mající za cíl převzetí vévodství pod nadvládu Hohenzollernů cestou dynastického sňatku. Podobně ovšem uvažovali i Wettinové i kuronská šlechta. Kuronské stavy začaly hledat sobě nového vévodu a Anně Ivanovně manžela; našly ho v osobě Mořice Saského, který se chopil vlády v roce 1726, k sňatku s Annou však nedošlo pro intriky knížete Menšikova, který sám měl zájem Kuronsko získat. Mořic však nevládl dlouho (do roku 1729), neboť se proti němu postavil jak polský Sejm, tak Rusko. Nakonec se vlády v Kuronsku v roce 1730 přece jen ujal Ferdinand Kettler, který zde panoval do své smrti v roce 1737. Poté Anna Ivanovna, která se mezitím stala ruskou carevnou, prosadila za vévodu kuronského svého favorita Arnošta Jana Bührena.

Ten vstoupil do Annina života přibližně v době, kdy sešlo z jejího sňatku s Mořicem Saským, a měl na ni ohromný vliv až do konce jejího života. Pomluvy zlých jazyků tvrdily, že byl původně Anniným podkoním, skutečnost však byla jiná: v roce 1718 nastoupil jako osmadvacetiletý dvořan do služby v kanceláři ovdovělé vévodkyně, stal se záhy správcem jednoho z panství a v roce 1727 plně vystřídal Bestuževa, a to nejen v úřadě, ale i v roli Annina favorita. Objevily se dokonce zvěsti, že mladší Bührenův syn, Karel Arnošt (nar. 11. října 1718) měl být jeho synem od Anny. (Toto tvrzení obsahuje kniha knížete Dolgorukého, vydaná v roce 1788). Pro tuto domněnku není přímých důkazů, existuje však nepřímé svědectví: když Anna v lednu roku 1730 přesídlila z Mitavy do Moskvy převzít vládu nad říší, vzala chlapce s sebou, třebaže Arnošt Jan s rodinou zůstal v Kuronsku.

Bezdětná carevna Anna Ivanovna dlouho řešila problém s následnictvím trůnu a nakonec se rozhodla povolat do Ruska svou teprve třináctiletou neteř Alžbětu Meklenburskou, dceru své sestry Kateřiny, a za dědice vyhlásit jejího tehdy ještě nenarozeného syna. Alžběta přijala pravoslaví, nové jméno Anna Leopoldovna a ve svých jednadvaceti letech se v roce 1739 provdala za Antonína Oldřicha z rodu brunšvických vévodů. V srpnu 1740 se vytoužený následník skutečně narodil. O dva měsíce později – 17. října 1740 - carevna Anna Ivanovna umírá a na trůn je dosazen jako car dvouměsíční dítě Ivan VI., za něhož ovšem zpočátku vládl oblíbenec zemřelé carevny, kuronský vévoda Bühren (Biron). S podporou armády provedla matka malého Ivana VI. Anna Leopoldovna 8. listopadu 1740 převrat a Biron byl poslán do vyhnanství. Za Ivana VI. od této chvíle vládla jeho matka. Vládu nikdy nepřevzal, neboť již následujícího roku nový palácový převrat otevřel cestu k ruskému trůnu druhorozené dceři Petra Velikého Alžbětě.

Anna Ivanovna byla pohřbena v Petropavlovském chrámu v Petrohradu.

Její desetileté panování bývá označováno jako temná epocha mezi vládou cara Petra Velikého a carevny Alžběty I.