Desátek

„Zvláštní pozornost zasluhuje dávka, která postihovala všechny právě zmíněné subjekty jednou desetinou jejich důchodu, tzv. Ešru, ‚desátek‘. Desátek se platil především hlavním chrámům (největší počet dokladů je dochován ze Sipparu a Uruku) jmenovitě z úrody obilí a datlí (mohl být vyplacen také ve stříbře), ze zahradních plodů, dobytka, drůbeže, ryb, dříví, kovových výrobků, polodrahokamů i zlata. K vybírání desátků byli chrámem ustanoveni zvláštní funkcionáři, rab ešre, ‚představený desátků‘. Do míst ležících ve větší vzdálenosti od chrámu byli vysíláni zvláštní poslové. Odvádění desátků bylo kontrolováno nadřízenými orgány (představeným města, místodržícím aj.). V případě prodlení byl poplatník povinen zaplatit další úroky, které spolu s vedením chrámu také působily na určení jeho výše.“[1]

Dekret z Naukratisu z roku 380 př. n. l., ve kterém král Nektanebos nařizuje: „Nechť je dána desetina ze zlata, stříbra, ze dřeva,řemeslného zboží a všeho, co přichází po moři od Řeků, veškeré zaplacené mýtné do mé pokladny ve městě Hunit, stejně jako desetina ze zlata, stříbra a vše, co je v Pamariti…“

Hladová stéla na ostrově Sahel. Král Džoser v ní oznamuje, že nařídil vybírat desátky pro Chnum-Re. : „Ode všech rybářů lovců, ptáčníků i lovců lvů na poušti dám vybírati desátek ze všeho, co uloví. Ze všech telat, která vržena budou na těchto mílích, budiž dodáván desátek do (chrámových) stájí k pečení při každodenních obětech. Budiž odváděn desátek ze všeho zlata, slonoviny, ebenového dřeva a všeho ostatního, co přivážejí Nubové a Sudanci i každý jiný, jenž přichází s nimi do Egypta

V prvním nilském kataraktu na ostrově Sahel na skále vytesán nápis „O sedmi hladových létech“, jímž král Džoser (III. dynastie 2700 př. n. l.) oznamuje, že nařídil vybírat desátky pro Chnum-Rea (egyptské božstvo):

„Král dává oběť Chnum-Reovi, pánu kataraktů, náčelníku jebské župy za to, co jsi mi prokázal: …Ode všech rybářů, lovců, ptáčníků i lovců lvů na poušti dám vybírati desátek ze všeho, co uloví. Ze všech telat, která vržena budou na těchto mílích, budiž dodáván desátek do (chrámových) stájí k pečení při každodenních obětech. Budiž odváděn desátek ze všeho zlata, slonoviny, ebenového dřeva a všeho ostatního, co přivážejí Nubové a Sudanci i každý jiný, jenž přichází s nimi do Egypta. Žádný úředník nebude vydávati rozkazy v tomto území a nebude vybírati nic od jeho (obyvatelů), čím by ztenčeny byly dávky tvému chrámu… Kameníci, řemeslníci, sochaři, zlatníci a všichni tovaryši, kteří zpracovávají tyto kameny se zlatem, stříbrem, mědí, olovem, budou platit desátek ze všeho, co obdrží za každou práci, kterou vykonají. A dále budiž odváděn desátek ze vzácného kamení, jež dopraveno bude z hořejšího území a budiž (ustanoven) správce vah, jenž bude vážiti zlato, stříbro, měď a drahokamy.“[2]

Také významné egyptské chrámy vybíraly desátky: „sajský chrám Nejtin dostal od (egyptského) krále Nechtnebofa (řecky – Nektanebos, vládl v roce 380 př. n. l.) právo vybírati v městě Naukratidě desetiprocentní daň z veškeré průmyslové výroby tohoto města a desetiprocentní clo z veškerého zboží dovezeného do tohoto města po Egejském moři.“[3] A také: „Ésetin chrám v Pilaku a Chmúnův chrám v Jébu (řec. Elephantiné) měly právo vybírat desetiprocentní daň ze všeho dovozu z Nubie.“[4] Ale také králové v V. dynastii (2500 př. n. l.) je vybírali: „Král řídí a chrání lid zákony, které vydává a které jsou závazné pro úředníky a soudy. Poddaní jsou mu za to povinni vykonáváním určitých prací, např. na stavbách, vydržováním královských poslů a placením desátek z polí, pastvin, dobytka, kůží a stromů.“[5] A o úřednících v Egyptě je psáno: „Tito úředníci vybírali daně, někdy značně brutálně; v pozdějších stoletích byly zřejmě vyměřovány ve výši desetiny sklizně.“[6]

Rovněž v jižní Arábii byly odváděny desátky. Jihoarabský nápis (asi z r. 900 př. n. l.), který se dochoval na východních hradbách zříceného města Ma‘in, zní: „…z kamení a dřeva až na krov, z čestných darů, jež zasvětili ‘Atharu (božstvo) z Kabadu ‘Ammijada‘ a zbožní zakladatelé, a z poplatku, jejž mu odváděli, a z desátku, jejž mu spláceli, když podnikali obchodní cesty do Egypta, Gazy a A´šuru a zůstali bez pohromy skrze slovo ‘Athara z Kabadu a Wadda.“[7]

Starověké africké město Kartágo bylo známo tím, že pravidelně obětovalo desátky bohu Melkartovi v Týru: „S Karthaginou v Africe byl Tyrus provždy v čilém styku a Karthago nikdy nezapomnělo na tyrský svůj původ. Ještě ve druhé smlouvě s Římany (r. 348) jmenuje se Tyrus vedle Karthaginy (Polybius 3,24). Až do dob nejpozdějších zvláštním poselstvem Karthagiňané ročně dodávali desátek bohu Melkartovi v Tyru.“[8] A na jiném místě je psáno: „Ke slavnostem Melkartovým vypravovaly všechny osady do Tyru poselství a odváděly desátek ze vší kořisti.“[9] Také Pečírka připomíná: „Každoročně bylo z Kartága do Tyru vysíláno poselstvo, které přinášelo oběť bohu Melkartovi, pokládanému v té době za hlavní foinické božstvo, ve výši jedné desetiny kartaginských ročních státních příjmů.“[10]

Další božstvo, kterému je odváděli, byl Herkules: „Poselstva (z Kartága) pokaždé přinášela oběti Héraklovu (Melkartovu) chrámu. Je-li pravda, že se tyto oběti zpočátku rovnaly desetině státních příjmů (jak tvrdí Diodóros Sicilský XX,14), lze v nich spatřovat jistý druh poplatku.“[11] A Justinus napsal: „Když pak mezitím Karthalo, syn Mazea, vůdce z vlasti vypovězených vojínů, vracel se mimo otcovo ležení z Tyra, kam byl od Karthagiňanů poslán, aby tam dopravil Herkulovi desátý díl kořisti, které jeho otec v Sicilii dobyl, povolal ho otec k sobě, ale on odpověděl, že dříve vykoná povinnosti veřejné bohoslužby a potom teprve povinnosti soukromé lásky synovské.“[12] A Tertullianus v Kartágu píše: „Nechci mluvit, jak se chováte při obětech, když obětujete zabitá již se rozkládající zvířata, když z tučných a zdravých doma přebytečných zvířat obětujete odpadky a kopyta, což obvykle dáváte doma otrokům a psům, když z desátků, který máte odevzdat Herkulovi, nedáváte ani třetinu desátku na jeho oltář.“[13]

Křesťanský spisovatel Tertullianus, žijící na přelomu druhého a třetího století, zcela samozřejmě píše o tom, že desátky mají pohané odvádět Herkulovi. Nenalezneme u něj ani náznak nějaké výtky, že by je raději měli odvádět pravému Bohu. Důvod této lhostejnosti k desátkům je přitom zřejmý: novozákonní církev desátky totiž vůbec nepraktikovala, neměla proto žádný důvod k tomu, aby někoho kvůli nim napravovala.A jinde Tertullianus napsal: „Saliové, ti tančící kněží, aby mohli hodovat, potřebují, kdo by jim na to půjčil. Úředníci vypočítávají náklady herkulánských desátků na hostiny.“[14]

V Řecku bylo odvádění desátků pohanským bohům už od prastarých časů nepsaným zákonem: „U Řeků platil v dávných dobách zákon, že když dobudou nějaké město, pošlou Apollónovi desátý díl kořisti, například ze sta býků deset, stejně z koz a stejně i ze všeho ostatního, z peněz, z mužů, z žen.“[15]

Pokud si položíme otázku, odkud brali Řekové tak obrovské množství financí na postavení všech svých chrámů a soch, nemůžeme při hledání odpovědi opomenout citovat názor Flaceliéra, který napsal: „V klasické době už vítězové neobětovali bohům vše, co nepřátelům ukořistili, ale jen desetinu (dekaté), desátek. Takový je tedy původ těch často nádherných památníků, sousoší nebo pokladnic, jež stály hustě vedle sebe kolem posvátných cest k panhelénským svatyním, například do Delf, a které později tak pobuřovaly řecké vlastenectví Plutarcha, kněze Apollóna Pythijského: „Je možné nepohoršit se při pohledu na všechny ty památníky, které ze všech stran obklopují boha, na ty prvotiny a desátky, plody řeží, válek a loupeží, a na ten chrám naplněný válečnou kořistí získanou na Řecích ?“[16]

Jako konkrétní příklad praxe desátků v starověku je třeba zmínit historika Livia který v knize „Dějiny“ píše o desátku, který v roce 396 př. n. l. Římané obětovali Apollónovi. Do nejmenších podrobností přitom popisuje okolnosti, za nichž byl dán. Z jeho spisu víme, že Římané se na válku často připravovali tak, že poslali posly do Delf, aby jim od tamějších věštců přinesli zprávu, zda mají jít bojovat a jak případná bitva dopadne. Tento postup Římané zvolili také, když nastala válka s etruským městem Veje. Římský diktátor Marcus Furius Camillus obdržel z delfské věštírny příznivý výrok: „Až skončíš válku, přines jako vítěz hojný dar k mým chrámům a obnov otcovské obřady…“[17] Camillus se proto před bitvou odhodlal ke smělému slibu: „Apollóne Pýthijský, tvým božstvím podnícen spěchám, abych zničil město Veje, a tobě proto desetinu kořisti zaslibuji. Tebe také, Iuno Královno, která nyní přebýváš ve Vejích, prosím, abys nás jako vítěze provázela do našeho města, jež se má brzy stát i tvým, aby tě tu uvítal chrám, důstojný tvé vážnosti.“[18] Desátky a postavení chrámu se tedy mělo stát oním „hojným darem“, který si diktátor umínil dát svým božstvům. Pro Římany tato válka skutečně skončila vítězně a postavení slíbeného chrámu tak bylo díky hojné kořistí hračkou, s desátky však nastaly nečekané problémy. Vojáci a lid totiž příliš nepospíchali, aby z bohaté kořisti obětovali desetinu: „Pak se začalo jednat o daru Apollónovi. Když Camillus prohlásil, že mu zaslíbil desetinu kořisti a když nejvyšší kněží – pontifikové mínili, že národ má své náboženské povinnosti dostát, nesnadno se tu dal nalézt způsob, jak poručit, aby lid přinesl zpět kořist, aby z ní byla oddělena povinná část pro svatyni. Konečně se utekli k tomu, co se jim zdálo nejmírnější: kdo by chtěl sebe i svůj dům zbavit té náboženské povinnosti, nechť sám pro sebe ocení svou kořist a odvede cennou hodnotu jedné desetiny do státní pokladny, aby z toho mohl být zhotoven zlatý dar, hodný skvělosti toho chrámu i velebnosti toho boha podle důstojnosti národa římského.“[19] Camillus byl touto vlažností Římanů zděšen a stále znovu je burcoval k odvedení desátků: „Znovu a znovu na všech místech pronášel řeči, že ovšem není divu, že obec upadla v zuřivost; je vázána splnit slib bohům a považuje starost o všechny jiné věci za přednější, než aby učinila zadost své náboženské povinnosti; on prý nic nemluví o darování, které vypadá spíše jako almužna než jako desátek, protože se každý k němu zavázal jako soukromý občan, ale byl zbaven té povinnosti jako člen národa; nedovoluje mu prý jeho svědomí, aby zamlčel, že jenom z té kořisti, která se skládá z majetku movitého, se ustanovuje desátek, ale že se neděje ani zmínka o dobytém městě a o území, což je také zahrnuto ve slibu.“[20]Historik Livius nám však při líčení těchto událostí zamlčel jednu důležitou okolnost, o které píše Appiános: „Když se po dobytí Vejí objevila nepříznivá znamení pocházející od Jova, tvrdili věštci, že byly opomenuty nějaké náboženské úkony, a Camillus se upamatoval, že zapomněl dát desetinu kořisti bohu, jenž dal věštbu týkající se jezera. Senát přikázal, aby každý, kdo dostal jakýkoliv díl kořisti z Vejí, jej sám ocenil a desetinu pod přísahou přinesl. Ze zbožnosti neváhal ani obětovat desetinu půdy prodané již jako kořist. Z těchto peněz byl dán do Delf zlatý kráter, který stál na bronzovém podstavci v pokladnici Římanů a Massilských…“[21]

Jistota Římanů, s níž mylně věřili, že se nepříznivá znamení objevila kvůli tomu, že neodvedli desátky svému božstvu je fascinující; nelze zde pak analogicky nevidět i zkušenost některých současných křesťanů, kteří stejně jistě věří a také se bojí, že je křesťanský Bůh potrestá, neodvedou-li mu desátky. Camillus nakonec dosáhl svého: „Sbor pontifiků přibral k poradě Camilla a uznal za správné: co z té kořisti bylo v majetku Vejských před učiněním toho slibu a co po tom slibu přešlo do moci národa římského, z toho aby desetina byla zasvěcena Apollónovi. Tak město i venkovské polnosti byly podrobeny cenovému odhadu. Peníze byly vyplaceny ze státní pokladny a byl uložen úkol vojenským tribunům s mocí konsulskou, aby za ně nakoupili zlato.“[22] Livius dále napsal, co s vybraným desátkem Římané udělali: „dali zhotovit zlaté měsidlo, aby bylo dopraveno Apollónovi do Delf.“[22] Z mnohasetstránkových antických knih byly ve starověku pořizovány stručné výtahy tzv. „periochy“. Tento Camillův desátek je ve výtahu z Liviova díla také zaznamenán: „Diktátor Furius Camillus dobyl Vejí, které byly obléhány po deset let. Přenesl do Říma sošku Junoninu a desetinu kořisti poslal Apollónovi do Delf.“[23] Tento desátek obětovaný Apollónovi lze právem považovat za jednu z nejlépe zaznamenaných obětí starověku.

Nejčastěji byly desátky dávány zcela konkrétním pohanským božstvům jako oběť do Delf, Olympie a Athén.

• 
  Kore s holubicí. Socha z Akropole která má na podstavci vytesán nápis: „Lysias věnoval Athéně prvotiny; Euarchis věnoval desátek Athéně.“
• 
  Socha Nike od Messenianských a Naupaktianských, kteří ji věnovali Olympskému Diovi jako desátek z válečné kořisti po vítězství nad Spartou v roce 425 př. n. l.
• 
  Bronzový hadí sloup, který byl zhotoven z desátků a obětován do Delf jako dík za vítězství u Plataj. Byl po uloupení v Delfách umístěn v Istanbulu. Miniatura ze Surname-i Vehbi
• 
  Bezhlavá socha ženy s nápisem který říká, že Hermonax a jeho žena dali tuto sochu jako desátek Apollónovi. 6. století př. Kr.
• 
  Hrot kopí s nápisem věnoval „Tarentines olympijskému Diovi jako desátek“. Na obrázku je hrot kopí zcela vpravo
• 
  Detail z památníku desátkového masakru v irském Carrickshocku v roce 1831. Který byl postaven na připomenutí 19 mrtvých při krvavém střetu rolníků s policisty

Bronzový „Hadí sloup“, na jehož vrcholku stála zlatá trojnožka, zhotovená z desátků, kterou Řekové poslali do Delf jako dík za vítězství u Platají. Zhotoveno 479 př. n. l. Nyní k vidění v Istanbulu

Aigeus: „Měl v Athénách svoje héróon a v Delfech sochu, věnovanou prý mezi jiným z desátku válečné kořisti Marathónské.“[24] Hérodotos píše v Dějinách: „…Za desátý díl svého jmění dala (Rodópis) zhotovit rožně na pečení celých kusů skotu, celé ze železa, tolik kusů, na kolik desetina stačila a poslala je do Delf…“[25] A Xenofón napsal: „uchránil zemi přátel před pleněním, kdežto nepřátelskou vybrakoval tak, že za dvě léta mohl obětovat delfskému bohu víc než sto talentů jako desátek.“[26] A jinde napsal: „Potom Ágis přišel do Delf a obětoval desátek…“[27] A dále píše: „Agésiláos dorazil do Delf a obětoval Apollónovi desátek z kořisti, který nebyl menší nežli sto talentů.“[28] V Delfách je dřevěný kůň: „Na podstavci pod dřevěným koněm je nápis, že sem byly dary věnovány jako desátek z kořisti bitvy marathónské.“[29] A Pausanias píše: „Tarantští odeslali do Delf ještě jiný desátek, když zvítězili nad barbarskými Peuketii.“[30] A dále píše o Delfách: „V samé blízkosti lva je umístěn Apollón Messalských jako desátek z námořní bitvy s Karthagiňany.“[31] A Herodotos napsal: „Ti z Řeků, kdo se bez přinucení poddali Peršanovi, ač jejich věci stály dobře, budou z jedné desetiny učiněni otroky boha delfského“[32] A jinde píše: „Z desetiny kořisti z té bitvy byly postaveny ony veliké sochy, stojící okolo třínožky před chrámem v Delfech a jiné takové v Abai.“[33] Do Delf byly také odvedeni lidé jako desátek: „ na Euboii prý kdysi vypukl velký hlad a Chalkidští situaci vyřešili tak, že věnovali desetinu svého obyvatelstva delfskému chrámu, což se na jedné straně jevilo jako zbožný čin, ale zároveň to bylo i účinné opatření, jak přijatelným způsobem snížit počet vlastního hladovějícího obyvatelstva. Takové desátky ovšem nadlouho v Delfách zůstat nemohly, a tak se novým domovem Chalkidských stalo místo na nejjižnějším cípu Itálie, kde kolonisté založili z Apollónova pověření město Rhégion.“[34]

Kolorovaný reliéf z desátkové pokladnice Sifnijských. Muzeum v Delfách. 525 př. n. l. Pausaniás o Sifnu napsal: „Ostrov Sifnos vydával na světlo zlatou rudu i přikázal bůh jeho obyvatelům, aby z užitku odevzdávali desátek do Delf. Postavili tedy pokladnici a desátek skutečně odváděli. Později však od dávky ustoupili ve své nenasytnosti a tehdy jim také zlaté doly moře zatopilo.“

Jedna ze dvou caryatid ze vstupu do desátkové pokladnice ostrova Sifnos v Delfách. Asi z roku 525 př. n. l. Muzeum v Delfách

Dále se s desátky setkáme v souvislosti s řeckým ostrovem Sifnos. Píší o něm Herodotos i Pausanias a z jejich knih víme, že v Delfách: „…nalezneme pokladnici ostrova Sifnu, nejbohatší v posvátném okrsku. Pausaniás vypráví, že byla zbudována na Apollónovu žádost z desátku výnosu zlatých dolů na ostrově Sifnu. Když ale peněz chtiví obyvatelé ostrova přestali tuto daň platit, byli tvrdě potrestáni: doly zmizely a ostrov byl potopen.“[35] A Hérodotos píše: „…měli na ostrově zlaté a stříbrné doly, a to tak bohaté, že z desetiny jejich výtěžku zbudovali v Delfech pokladnici, která se vyrovná nejbohatším.“[36] Podívejme se také, co Pausaniás skutečně o Sifnu napsal: „Ostrov Sifnos vydával na světlo zlatou rudu i přikázal bůh jeho obyvatelům, aby z užitku odevzdávali desátek do Delf. Postavili tedy pokladnici a desátek skutečně odváděli. Později však od dávky ustoupili ve své nenasytnosti a tehdy jim také zlaté doly moře zatopilo.“[37] Již podruhé se zde setkáváme s principem domnělého trestu za neodvádění desátků. Přírodní katastrofa, jež postihla obyvatele ostrova Sifnos, tak byla ve starověku okamžitě připsána na vrub jejich neochotě odvádět desátky do Delf.

Také Etruskové ze zaniklého starověkého města Spiny, ležícího v Itálii, odváděli desátky do Delf: „…město bohatlo a v posvátných Delfách, kam se posílaly desátky jako dík bohům, stála pokladnice spinských občanů po boku pokladnic tak proslulých králů, jako byli Gyges a Kroisos…“[38] A nakonec Pausaniás o Delfách píše: „…sochy jež jsem přepočítal, vytvořil Feidiás a po pravdě řečeno jsou i tyto desátky z kořisti v bitvě…“[29]

Socha Dia na Olympii, kterou Feidiás zhotovil z desátku kořisti uloupené Peršanům. Rekonstrukci sochy vyryl Philippe Galle v roce 1572, podle kresby Maartena van Heemskerckeho

Pausaniás píše: „Také obětují Poseidónovi onoho býka a hned po oběti ryby pochytají. Jako desátek lovu umístí votivní dar v Olympii a v Delfách.“[39] Ve smlouvě mezi Athénami a Chalkidou je psáno: „A ten, kdo přísahu nesloží, nechť ztrácí svá občanská práva a jeho majetek nechť je proměněn v obecní a desetina z toho majetku nechť je nedotknutelným desátkem Dia Olympského.“[40] A o další soše Dia v Olympii čteme: „Nápis na ní hlásá, že je to desátek z války Fóků a Thessalských.“[41]

Pausaniás napsal, že Megarští mají na vrcholu Akropole chrám Apollónův a k němu náleží: „Apollón zvaný Pýthijský (Pythios) a Přinášející desátky z kořisti (dekatéforos) se podobají nejspíše dřevěným sochám.“[42]

Tento přívlastek „přinášející desátky z kořisti“, kterým byl Apollón pojmenován, nám zřetelně odhaluje, že desátky byly velmi frekventovaným prvkem v řeckém náboženství. Dále Pausaniás píše: „Jsou tu dva dary pořízené z desátku válečné kořisti Athéňanů: bronzová socha Athény z věcí vzatých Médům, přistávším u Marathónu, dílo to Feidiovo, boj Lapithů s Kentaury na štítě a ostatní vypouklé práce vytepal Mýs…“ a dále říká: „Také bronzový vůz tu je, pořízený z desátku kořisti odňaté Boióťanům a Chalkidským na Euboi.“[43] V Athénách byly: „…také dvě sochy objednané u Feidia za desátek z válečné kořisti, Athéna Promachos, která „bojuje v prvních řadách“ a Athéna Lemnia, darovaná obyvateli Lemnu. Socha Athény Promachos byla z bronzu a měla obří rozměry. Představovala 7,5 m vysokou bohyni vyzbrojenou korintskou přilbou, kopím a štítem. Socha Athény Lemnie… znázorňuje opačnou stránku bohyně – je beze zbraní a přilbu drží v ruce… připomíná mírumilovnou kolonizaci Atiky.“[44]

Dále se podíváme, která božstva dostávala desátky nejčastěji. Mezi příjemci byl:

Apollón

O Krotoňanech je psáno: „Když pak slíbili Apollinovi desátý díl kořisti, přislíbili mu Lokřané, když i o božské odpovědi i o jejich slibu zvěděli, devátý díl a tajili tuto věc, aby nebyli sliby předstiženi.“[45] A Xenofón napsal: „Thébané… si dělali nároky na Apollónův desátek dekelejský…“[46] Otto píše: „Ve starších dobách i celé podmaněné národy od vítěze zasvěcovány některému bohu, zejména delfskému Apollónovi; anebo obce v těžkých dobách desátek svých obyvatelů bohu věnovaly.“[47] Macrobius píše o orákulu: „Slučte se s nimi, desátek pošlete Foibovi (příjmení Apollóna) , hlavy pošlete Hádovi a muže otci.“[48]

Artemis

Xenofón napsal: „Desátek, který vybrali pro Apolona a pro efezskou Artemidu, rozdělili si velitelé mezi sebou, takže každý opatroval svou část pro bohy.“[49] V září 2006 byl během vykopávek na západní straně Agory objeven kamenný blok, na kterém je vyryto: „Eupolemos syn Simalose věnoval andron pro Artemis Astiás jako desátek.“ Nápis pochází z 3–4 století př. n. l.[50] Xenofón pak dále znovu píše: „Z posvěcených peněz dal Xenofon postavit oltář a chrám, a i do budoucnosti určil desetinu plodin z pozemků na pořádání obětí bohyni.“[51] A na posledním místě píše: "Chrám, byť malý, připomínal velký chrám v Efesu a socha bohyně, třebaže zhotovená z cypřišového dřeva, je jako ta zlatá v Efesu". Poblíž chrámu stojí tabule s tímto nápisem: „Tento pozemek je zasvěcen Artemidě. Kdokoli zde žije a sklízí úrodu, musí z ní každý rok obětovati desátý díl a z toho, co zbude, nechť udržuje chrám. Nebude-li to dodržováno, bohyně si to vyřídí.“[52]

Tato posledně zmíněná hrozba odplatou od bohyně ukazuje, že Řekové při dávání desátků neměli příliš na vybranou; buďto je dávali a božstvo je nechalo na pokoji, anebo je neplatili a božstvo si to s nimi vyřídilo. Již potřetí se setkáváme s hrozbou trestu pro neplatiče desátků.

Asklépios

„Amphimnastos byl dovozce ryb. Tento muž dodával ryby v Arkádii, přísahal, že věnuje Asklépiovi desátek z prodeje ryb, ale svůj slib nesplnil. A když prodával ryby v Tegea, náhle se objevili komáři ze všech stran (Podle jiného čtení do ryb udeřil blesk a spálil je) a vrhli se na něho. Shromáždil se velký zástup a sledoval to divadlo. Amphimnastův podvod byl odhalen. Tehdy prosil Boha, aby mu dal další ryby a desátek již Amphimnastos věnoval Asklépiovi.“

S principem trestu za neodvedení desátku se zde setkáváme již počtvrté. Mimochodem, tento strach z božího trestu později s úspěchem používala katolická církev.[53] Díky němu dosáhla toho, že se křesťané báli, zda se po smrti dostanou do nebe, nebudou-li platit desátky.

Athéna

Hérodotos píše: „Desetinu výkupného obětovali bohyni, dali za ni pořídit měděné čtyřspřeží. Byl na něm tento nápis: …Železným poutem ztlumili tvrdě nepřátel pýchu. Z desátku Palladě zde čtyřspřeží postaveno.“[54] Dále v Athénském nápise z r. 445 př. n. l. je napsáno: „ať je stižen atimií on sám i jeho děti a jeho majetek ať je zabaven a desetina ať patří bohyni…“[55] Také v zakládací listině druhého Athénského námořního spolku z r. 378 př. n. l. je psáno: „jeho jmění ať je zabaveno a desetina ať připadne bohyni; a ať je postaven před soud Athéňanů i spojenců…“[56] Xenofón napsal: „Kdo poškodí zájmy athénského lidu… aby majetkem propadl lidu a desátek aby se dostal bohyni.“[57] A dále píše: „Bude-li rozhodnuto, že jsou vinni, nechť podstoupí trest smrti… ať propadnou majetkem lidu, jeho desátá část ať náleží bohyni.“[58] Hejnic nám objasňuje, že onou nejmenovanou bohyní byla skutečně Athéna: „tj. Athéně, která byla v Athénách státním božstvem a do jejíž pokladnice se ukládaly desátky ze zkonfiskovaného majetku.“[59]

Héra

Hérodotos v Dějinách píše: „Desetinu svého zisku, šest talentů, Samští vzali a dali za ni pořídit bronzovou nádobu… Nádobu obětovali do chrámu Héřina…“[60]

Herkules

Otto napsal: „Zejména panovalo u Římanů mínění, obětoval-li kdo Herkulovi 1/10 jmění, že mu tento pomáhal k jeho rozmnožení.“[61] a jinde píše: „Záhy zavedena i oběť soukromá (decima), při níž vojevůdcové po vzoru Herkulově obětovali bohu desátý díl kořisti, soukromníci pak zejména obchodníci, desátý díl zisku nebo jmění…" Desátý díl jmění Herkulovi prý obětovali Sulla, Lucullus a Crassus… Z vojevůdců obětovali Herkulovi desátek L. Mummius Achaicus při svém triumfě v Reatě r. 145, jenž mimo to bohu zřídil v Římě svatyni se sochou, pocházející patrně z kořisti korinthské, dále bez pochyby též Marius při svém triumfě r. 104.“[61] O Crassovy psal nejprve Plutarchos: „…potom jako konsul zasvěcoval Héraklovi (ode všeho) desátek…“[62] Macrobius zmiňuje Herrenuse, který : „stal se obchodníkem a protože se mu vedlo, obětoval desátek ze svého výdělku Herculovi“[63] a také připomíná Varra, který napsal: „že naši předkové byli zvyklí obětovat Herculovi desátek.“[53] A Cicero píše: „Také Herkulovi nikdy nikdo neslíbil desátek s motivem, aby se (na oplátku) stal moudrým.“[64]

Niké

Pausaniás napsal: „Pod sochou Níky je umístěn zlatý štít s vyobrazenou tváří Medúsy Gorgony. Nápis na štítě prozrazuje dárce i příčinu, proč jej věnovali… Tento zlatý zde štít chrám obdržel zásvětním darem… Argejští s Athéňany a s Ióny dali jej ulít na paměť vítězné bitvy, kořisti desátý díl.“[65]

Poseidon (Erechtheus)

Otto napsal: „Socha jeho (Erechthea) stála v Athénách na Agoře a do Delf z desátku marathónské kořisti věnována jeho socha Feidiem vytvořená.“[66]

Démétér

Buttinová píše: „Démétér dostává desátek z ječmene a pšenice.“[67] A Callimachus píše v Epigramech o Démétér, které Akrisios: „dává dary jak desetinu jeho zrn. Protože to tak slíbil.“[68]

Zeus

Pausaniás napsal: „Kteří lidé věnovali sochu bohu (Diovi), a čí je to dílo, hlásají napsané verše: Kleitorští dali tu sochu bohu, co desátek vzácný, pažemi zdeptali vojska, zkrotivše nejedno z měst.“[69] a jinde píše: „Rozestav ke všem branám stráže z kopiníků a ti ať odnímají kořist těm, kdo ji vynášejí a prohlašují, že je z ní třeba obětovat desátek Diovi.“[70] Otto píše: „Zhotovil z kovu kolosální sochu Zevovu, kterou Řekové po bitvě Platajské (r. 479 př. n. l.) z desátku kořisti uloupené Peršanům věnovali do Olympie.“[71] A Pausaniás píše: „U nohou Diových pak je starými písmenami napsáno toto čtyřverší: …Ti, kdo abantský kraj kdys zabrali, s pomocí boží z thronijské kořisti dali toto zde, desátý díl.“[72]

• 
  Pokladnice Athén v Delfách. Xenofon píše o desátcích, které do ní daroval: „Desátek, který vybrali pro Apolóna a pro efezskou Artemidu, si rozdělili velitelé… Xenofon dal z dílu, který připadl pro Apolóna, zhotovit obětní dar, uložil ho do aténské pokladnice v Delfách
• 
  Dekret z Brea z roku 445 př. n. l. Mimo jiné je v něm zapsáno: "jeho synové a jeho majetek by měl být zabaven a připadnout z něj desátek bohyni (Athéně)"
• 
  Apollón z Piombina. Bronzová socha z 1. stol. př. n. l. nalezená v moři u pobřeží Itálie. Řecký nápis na levé noze říká, že byla dána jako desátek Athéně
• 
  Athénská „Stéla demokracie“ s reliéfem z roku 337 př. n. l. V nápise pod reliéfem je mimo jiné psáno: „jeho majetek ať je zabaven a desátek připadne bohyni.“
• 
  Fotografie výboru, který připravil postavení památníku desátkového masakru v irském Carrickshocku v roce 1831
• 
  Na Heidelbergském hradě je druhý největší vinný sud na světě tzv. Grosses Fass s obsahem 221 726 litrů desátkového vína. Byl vyroben v roce 1751

Díky těmto zmínkám o desátcích můžeme lépe porozumět tomu, kde vzali bibličtí patriarchové Abraham i Jákob inspiraci k jejich odvedení, když je Bůh o desetinu vůbec nežádal. V pohanském prostředí, v němž patriarchové žili, byly totiž desátky zcela běžně praktikovány; je tudíž možno se domnívat, že Abraham i Jákob považovali desátky za adekvátní oběť, kterou by od nich mohl také požadovat nový Bůh, v něhož uvěřili.

Melchisedech žehná Abrahámovi, ilustrace Gerarda Hoeta z r. 1728

Poprvé se pojem desátku objevuje v příběhu, kdy Abrahám obětuje králi a knězi Melchisedechovi desetinu ze všeho.[73] Tento desátek zaplacený z loupeže ve válce však nebyl spojen s žádným slibem Božího požehnání. Za zmínku stojí také skutečnost, že Melchisedech dostal od Abraháma pouze 10 % ale téměř 90 % z kořisti vrátil Abrahám sodomskému králi.

Druhá zmínka o desátcích v Bibli je spojena s Jákobem, který za splnění několika svých podmínek slíbil Bohu odvedení desátku.[74] Příběh však postrádá jakoukoliv zmínku o tom, komu Jákob svůj desátek nakonec dal.

LMLK pečetě představují jeden z nejstarších důkazů o odvádění desátků v okolí Jeruzaléma. Tyto pečetě z doby krále Chizkijáše (700 let př. o. l.) jsou na mnoha nalezených hliněných nádobách. Historikové se domnívají, že jimi byly označeny nádoby s desátky, které král v Jeruzalémě shromažďoval.“

Teprve Mojžíšův zákon přikázal židům závazně dávat desátky a jejich praktikování spojil s požehnáním.^[zdroj?]. Izraelité odváděli tři rozdílné druhy desátků.

První desátek (hebrejsky מעשר ראשון‎, ma'aser rišon), byl odváděn každý rok kromě sedmého roku odpočinutí a náležel Levitům:

Bůh zde určil, že desátky jsou jejich dědictvím, a že je smí jíst spolu se svými rodinami kdekoliv. Levijci tedy tento desátek nejedli pouze v Jeruzalémě ale na všech místech kde bydlili. Zde je třeba připomenout, že Levijci měli podle zákona vlastnit 35 měst (Nu 35,7 a Joz 21,1-2.41) ve kterých bydlili se svými rodinami. O skutečnosti jak Levijci nakládali s desátky čteme také v Neh 10,37-40 kde je psáno:

Levijci tedy vybírali desátky a poté je logicky odnášeli a skládali ve svých městech, kde žili. 90 % z vybraných desátků totiž patřilo levijcům, kteří z nich žili ve svých městech spolu se svými rodinami. Z vybraných desátků levijci museli přinést jen desátý díl do Božího domu v Jeruzalémě. Třikrát je zde však zdůrazněno levijcům (Nu 18,29.30.32), že musí kněžím dát tu nejlepší desetinu z desátků, které dostanou.

První zmínka o příkazu desátku se týká tzv. druhého desátku (hebrejsky מעשר שני‎, ma'aser šeni). [75] Ten byl centrálně spojen nikoliv s levijci, ale s pravidelnými svátky v Jeruzalémě, které přikazoval dodržovat zákon. Tyto desátky přinášel jejich majitel do Chrámu, kde je zkonzumoval ve stavu rituální čistoty před Hospodinem.

Je zde vysvětleno, že desátek je desetinou z úrody země, skotu a bravu, která má být oddělena pro Boha. Také je zde popsán způsob dávání desátků z dobytka: Izraelita odděloval desátek tak, že vyháněl dobytek ze stáje a každý desátý kus označil holí namočenou v barvě jako desátek.[76] Tento kus již nemohl vyměnit ani vyplatit, protože byl zasvěcen jako oběť Hospodinu. Je také uvedeno, že to měl být pouze každý desátý kus a nikoliv každý první z deseti. Z toho plyne závěr, že měl-li Izraelita devět a méně kusů dobytka, potom nemohl desátek dát, protože podle Zákona měl Bohu patřit jen každý desátý kus.^[zdroj?] Chudí a méně majetní Izraelci tudíž desátek z dobytka nedávali, neboť ten podle zákona mohli odvádět jen majetní židé.^[zdroj?]

Desátky z úrody mohly být vyplaceny, majitel však musel namísto 10 % dát o celou pětinu více. Takto vyplacená úroda se stává povolenou ke konzumaci na libovolném místě. Majitel pak donese do Chrámu namísto ní peníze, kterými ji vykoupil, a ty utratí za jídlo a pití stejným způsobem, jako by jedl desátek.

Písmo zde říká, že tento druhý desátek měl být přinesen na vyvolené místo (Sílo, později Jeruzalém) a tam ho měl jíst obětující se svou rodinou a s levijcem. V tomto oddíle nacházíme poprvé příkaz, aby obětující jedl své desátky. Setkáme se s ním dále v Dt 14,23-26 a 26,14.

O druhém desátku, který Židé během svátků jedli v Jeruzalémě, je psáno také v Dt 14,22-27, kde čteme:

Desátky, jak jsme četli, byly dávány pouze z úrody a dobytka. Stříbrem (penězi) mohly být jen po určitý čas, jako povolená výjimka během přepravy na vyvolené místo(a to jen bylo-li to daleko). Tam za stříbro musel majitel koupit „náhradní“ desátky v naturáliích - víno, opojný nápoj a jiné potraviny k hostině.

Židé znali a používali stříbro (jako platidlo), a přesto Bůh nedovolil, aby zde byly desátky dávány ve stříbře. Snaha některých současných kazatelů, kteří chtějí aby desátky odváděli všichni křesťané ze svého platu v penězích, je ve skutečnosti Bohem neautorizovanou změnou Božího slova, kdy dochází k zcela zásadní změně biblického termínu „desátky“ uzákoněného v Mojžíšově zákoně v něco, co Bůh nikdy nechtěl, nežádal ani nedovolil.Nyní se zamysleme nad názorem některých křesťanů kteří říkají: „Kdyby byli Izraelci směnárníci, jistě by desátky dávali v penězích.“ Toto nejasné tvrzení se snad pokouší vysvětlit skutečnost, že Izraelci dávali desátky jen v naturáliích tím, že nevydělávali peníze. Je zde však třeba zdůraznit:

1. Část Izraelitů neměla zemědělskou práci, a přesto jim Bůh nikde v Zákoně neuložil, aby dávali desátek ze svých příjmů (stříbra či majetku).
2. Bůh přikázal, aby byly desátky při předání jedeny (Dt 12, 7.17.18). Proto není nikde psáno o předání desátků levijcům ve stříbře.
3. Židé po svém odchodu z Egypta měli dostatek stříbra i zlata (Ex 12, 35-36 a Ž 105,37), které při Zákonem uložených příležitostech (anebo dobrovolně) obětovali kněžím. Nejčastějšími příležitostmi byly: Výplata prvorozených (Nu 18,16, z lidí a nečistého dobytka) a výplata slibem zasvěcených lidí, dobytka, domu, pole (Lv 27,3 a 1 S 1,11; někdy také díl kořisti z válek náležel kněžím - Joz 6,24 a 1 Pa 26,27).

Izraelci tedy běžně dávali stříbro kněžím, nebyly to ale desátky. Naše uvažování nad zmíněným tvrzením uzavřeme konstatováním, že Bůh přikázal dávat desátky z úrody a dobytka, a nikoliv z příjmů v penězích, nebo jiných zisků. Pokyny, které jsme četli, jsou jednoduché: druhý desátek jedl obětující a jeho dům s levijcem během svátků v Jeruzalémě. Vyjdeme-li z předpokladu, že dům obětujícího tvořili (kromě příbuzných a otroků) jeho žena a jedno dítě, potom tyto desátky jedl: obětující, jeho manželka, dítě a levijec. Na levijce tedy nepřipadalo celých 10% ale pouze 2,5 % z úrody a dobytka. (Ve skutečnosti bylo ale toto procento ještě nižší, levijci totiž museli dát desátý díl Áronovi a jeho synům. Také v případě, že měl obětující více dětí, procento na osobu se snížilo.)

Dále se v Mojžíšově zákoně setkáme s třetím druhem desátků. V Dt 14,28 -29 je napsáno:

„Každého třetího roku odneseš všechny desátky ze své úrody toho roku a složíš je ve svých branách. I přijde lévijec, protože nemá s tebou podíl ani dědictví, a bezdomovec, sirotek a vdova, kteří žijí v tvých branách, a budou jíst dosyta, aby ti Hospodin, tvůj Bůh, žehnal při každé práci, kterou bude tvá ruka konat.“

Ve třetím a šestém roce sedmiletého cyklu se pravidla pro rozdělování desátku měnila. První desátek obdrží levita stejně jako v předchozích dvou letech; druhý desátek oproti tomu získá cizinec (hebrejsky: „ger“ – bezdomovec, cizinec, host. Dále překládáme jen „cizinec“), sirotek a vdova.[77]

V Dt 26,12-14 je opět o tomto třetím desátku psáno:

„Když pak třetího roku, v roce desátků, odvedeš všechny desátky ze své úrody a dáš je lévijci, bezdomovci, sirotku a vdově, aby jedli v tvých branách a nasytili se, řekneš před Hospodinem, svým Bohem: „Vynesl jsem z domu, co bylo svaté, a dal jsem to lévijci a bezdomovci, sirotku a vdově, zcela podle tvého příkazu, který jsi mi dal. Nepřestoupil jsem ani neopomenul žádné z tvých přikázání. Nejedl jsem z toho, když jsem měl zármutek, neodstranil jsem z toho nic, když jsem byl nečistý, nedal jsem z toho nic pro mrtvého.“

Opět je tu připomenuto, že třetí rok má tyto desátky jíst levijec, cizinec, sirotek a vdova. Je zde také uvedeno, jak se s desátky nemělo zacházet:

1. Obětující je mohl jíst, ale nesměl přitom být v zármutku (zřejmě je myšlen zármutek nad mrtvým.)
2. Nemohl z nich nic odstranit, byl-li nečistý.
3. Neměl z nich dát pro mrtvého. Snad je zde míněn zvyk židů pořádat nákladné pohřební hostiny o nichž píše Flavius: „Tento obyčej je pro mnohé Židy příčinou chudoby, protože z nutnosti hostí mnoho lidí; kdyby to totiž někdo opominul, není považován za zbožného.“

Je možno se proto domnívat, že Mojžíš zde varuje před použitím desátků k pohoštění lidí na pohřební hostině. Nelze však také zcela vyloučit možnost, že je zde míněn pohanský zvyk dávat oběti zemřelým do hrobu. Naše uvažování nad Zákonem uzavřeme krátkým resumé: Teprve Zákon přikázal židům dávat desátky. První desátek dávali židé každý rok Levijcům kteří bydlili v 35 levijských městech. Druhý desátek přinášeli první, druhý, čtvrtý a pátý rok sedmiletého cyklu během svátků na vyvolené místo v Jeruzalémě, kde ho jedl obětující a jeho rodina. Třetí desátek dávali židé pouze každý třetí a šestý rok, kdy ho složili v branách města, kde bydlili, a jedl jej cizinec, sirotek a vdova.

Levité museli dát nejlepší desátý díl Áronovi a jeho synům.

Četli jsme, že desátky se nedávaly ve stříbře, ale v naturáliích z úrody a dobytka. Dále neměly být použity v zármutku, při nečistotě a pro mrtvé. Existují tedy nejméně tři různé druhy desátků, které Židé praktikovali, a z nich Židé museli každý rok odvádět nejméně dva desátky, čímž ve skutečnosti odváděli minimálně 20 % ze své úrody.

A v Mal 3,7-10 nalezneme dvě poslední starozákonní zmínky o desátcích:

„Už za dnů svých otců jste se odchýlili od mých nařízení a nedbali jste na ně. Navraťte se ke mně a já se navrátím k vám, praví Hospodin zástupů. Ptáte se: „Jak se máme vrátit ?“ Smí člověk okrádat Boha ? Vy mě okrádáte. Ptáte se: „Jak tě okrádáme ?“ Na desátcích a na obětech pozdvihování. Jste stiženi kletbou proto, že mě okrádáte, celý ten pronárod ! Přinášejte do mých skladů úplné desátky. Až bude ta potrava v mém domě, pak to se mnou zkuste, praví Hospodin zástupů: Neotevřu vám snad nebeské průduchy a nevyleji na vás požehnání ? A bude po nedostatku.“

Je třeba zde připomenout někdy opomíjenou skutečnost, že Nehemiáš byl současníkem proroka Malachiáše, oba žili v polovině pátého století př. o. l. Zatímco proroctví Malachiáše však hovoří o desátcích pouze na dvou místech, Nehemiáš naproti tomu hovoří o desátcích sedmkrát. Je možno tedy oprávněně tvrdit, že bez důkladného studia knihy Nehemiáše si nelze učinit správné závěry o praxi desátků v době Malachiášově a Nehemiášově. Tato neznalost poselství knihy Nehemiáše o desátcích dnes vyhovuje především zastáncům desátků, kteří ze dvou míst Malachiáše vyvozují nebiblické požadavky pro křesťany.

Připomeňme si nyní v krátkosti několik závěrů týkajících se desátků, ke kterým jsme dospěli při zkoumání Písma. Viděli jsme, že Mojžíšův zákon rozlišuje nejméně tři různé druhy desátků:

• První desátek dávali Židé každý rok Levijcům kteří bydleli v 35 levijských městech.
• Druhý desátek přinášeli každý rok během svátků na vyvolené místo v Jeruzalémě, kde ho jedl obětující a jeho rodina spolu s levijcem.
• Třetí desátek dávali Židé pouze každý třetí rok, kdy ho složili v branách města, kde bydleli a jedl je levijec, cizinec, sirotek a vdova. Levijci museli dát nejlepší desátý díl z desátků Áronovi a jeho synům.

Žádný ze tří druhů desátků nebyl tedy určen k tomu, aby byl donesen do Božího domu, kde by byl skladován. Tyto závěry jsou v příkrém rozporu s učením některých dnešních zastánců desátků, kteří na základě dvou veršů v proroctví Malachiáše tvrdí, že celé desátky měly být odváděny pouze do skladu v Božím domě. V Písmu jsme však viděli, že desátky vybírali Levijci a ti jen velmi malou část-desátek z desátků přinesli kněžím do Jeruzaléma, kteří jej mohli dát do skladu v chrámě. Pokud se totiž kněží rozhodli jej skladovat v Božím domě, měli k tomu prostor. Písmo nic takového nepřikazovalo ani nezapovídalo. Položme si nyní otázku: Proč Malachiáš volá po odvedení celého desátku do skladu?

Když Malachiáš vyzýval Židy v Mal 3,10 k přinášení úplných desátků do skladů v Božím domě, jednalo se stejně jako v případě knihy Nehemjášovy o zcela mimořádnou a nikde v Zákoně Mojžíšově nepřikázanou výzvu či požadavek. Někteří vykladači se proto domnívají, že Malachiáš reagoval na tutéž událost, o které je řeč v Nehemjáši 13. kapitole. Připomeňme, že zásoby v Božím domě byly tehdy na nízké úrovni. Levijci se rozprchli ke svým polím a Nehemijáš musel znovu shromáždit Levijce do chrámu. Židé pak v této kritické situaci mimořádně začali přinášet částečný desátek k rychlému obnovení zásob ve skladech tak, aby mohla být služba levijců obnovena. Pokud z tohoto zorného úhlu budeme nahlížet na Malachiášovu výzvu k odvádění desátků do chrámu, bude tato výzva jen zrcadlem či ozvěnou událostí v Nehemjášově knize a bude tak zcela v souladu s poselstvím Písma. Pokud však někteří kazatelé vyučují, že Malachiáš žádá, aby všechny desátky byly vždy odváděny pouze do skladů v domě Božím, ocitnou se rázem v konfliktu s poselstvím pěti knih Mojžíše, knihou Nehemjáše i s učením židovských rabínů o desátcích.

V Mal 3,5 je dále psáno, že jsou utiskováni nemajetní (námezdníci, sirotci, vdovy a cizinci) příjemci desátků. Při četbě tohoto oddílu je zřejmé, že jej sem Malachiáš zařadil zcela úmyslně s úmyslem upozornit Židy na to, že neodváděním desátků neokrádají jen Boha, ale také tím utiskují výše zmíněné skupiny chudých příjemců desátků. Je třeba rovněž zdůraznit, že když Bůh ústy Malachiáše káral Izraelity, že se odchýlili od jeho nařízení o desátcích, nehovořil přitom o Abrahamově desátku. Ten totiž nebyl Bohem nikdy přikázán a navíc nebyl ani z úrody země, ale jen z loupeže. Malachiáš zde hovoří pouze o desátcích, které Bůh přikázal v Zákoně, neboť jenom s nimi bylo spojeno jak požehnání, tak kletba zákona.

Verše o kletbě kvůli nedávání desátků z Malachiáše jsou v některých dnešních církvích s oblibou hojně citovány. Spolehlivě totiž v křesťanech vyvolávají pocit viny a strach, že nebudou-li dávat desátky, stihne je Boží kletba. Přitom je však zamlčována řada skutečností. Například ta, že kletba kvůli desátkům není vůbec jádrem Malachiášova poselství, ale je jen jednou ze čtyř kleteb, o nichž Malachiáš píše. Podívejme se, před kterými stejně vážnými kletbami Malachiáš židovský národ varuje:

• 1) „Buď proklet chytrák, jenž má ve svém stádu samce a složí-li slib, obětuje Panovníku zvíře vykleštěné.“ Mal 1,14
• 2) „Jestliže neposlechnete a nevezmete si k srdci, že máte oslavovat mé jméno, praví Hospodin zástupů, stihnu vás kletbou, a vaše žehnání prokleji. A již jsem je proklel, neboť si to k srdci neberete.“ Mal 2,2
• 3) „On nakloní srdce otců k synům a srdce synů k otcům, abych při svém příchodu nestihl zemi klatbou.“ Mal 3,24

Při našem uvažování nad proroctvím Malachiáše je třeba rovněž zdůraznit:

• 1) Kletba kvůli desátkům není zmíněna mezi kletbami v Dt 27. a 28. kapitole.
• 2) Desátky ani kletba kvůli jejich nedávání není součástí desatera přikázání.
• 3) Kletba kvůli neplacení desátků není zmíněna nikde v Pentateuchu.
• 4) Kletba kvůli nedávání desátků není zapsána nikde v Novém zákoně.
• 5) Ježíš Kristus nevaroval nikdy své následovníky před kletbou kvůli neodvádění desátků.
• 6) Ježíš Kristus, apoštol Pavel ani žádná další novozákonní postava necitovala ve svém učení verše z Malachiáše hovořící o kletbě kvůli neodvádění desátků.
• 7) Malachiášova kletba neplatí pro křesťany neboť: „Kristus nás vykoupil z kletby zákona tím, že za nás vzal prokletí na sebe.“Ga 3,13

Bible jasně ukazuje, že Ježíš Kristus ani raná církev neučila křesťany dávat desátky a už vůbec nikdy k podpoře desátků necitovala verše z Malachiáše. Jsou-li tedy v některých současných církvích hojně používány verše z proroctví Malachiáše k podpoře desátků, potom ve věci financí již zjevně zašli dále nežli učil Pán Ježíš, apoštolové a první křesťané. Když dnes někteří pastoři káží o požehnání plynoucím z dávání desátků a při kázání zmíní verše z Malachiáše 3,7-10, posluchači přitom nabudou dojmu, že je tomu tak proto, že samotný Mojžíšův zákon žádné takové verše neobsahuje. Je tomu skutečně tak, cožpak zákon neobsahoval žádné zaslíbené požehnání týkající se desátků?

Podívejme se nyní na dvě místa v Zákoně Mojžíšově. Na prvním v Dt 14,28-29 Mojžíš říká:

„Každého třetího roku odneseš všechny desátky ze své úrody toho roku a složíš je ve svých branách. I přijde lévijec, protože nemá s tebou podíl ani dědictví, a bezdomovec, sirotek a vdova, kteří žijí v tvých branách, a budou jíst dosyta, aby ti Hospodin, tvůj Bůh, žehnal při každé práci, kterou bude tvá ruka konat.“

Na tomto místě v zákoně jsou desátky jasně popsány jako skutek, který je nutno vykonat k tomu, aby přišlo zaslíbené Boží požehnání, které je vykresleno slovy: „aby ti Hospodin, tvůj Bůh, žehnal při každé práci, kterou bude tvá ruka konat.“ Toto zaslíbení Božího požehnání je téměř všeobsáhlé a týkalo se každé oblasti života Židů. Jakoby tu Bůh jinými slovy říkal: „vše, na co sáhneš, bude provázet zdar“. Pokud Židé nesplnili podmínku (odvedení desátků), nemohli zakoušet požehnání při každé práci, kterou konali. Všimněme si také faktu, že toto požehnání je spojeno s podmínkou, že desátky budou dány nejen lévijcům, ale také cizincům, sirotkům a vdovám. Čili jinak řečeno, nesplnění této podmínky Mojžíšova zákona znamenalo absenci Božího požehnání v životě Izraele.

Možná zde nalezneme pravý důvod toho, proč tento verš není dnešními kazateli používán k podpoře tzv. křesťanských desátků. Kazatelům se totiž nehodí fakt, že desátky musely být dávány nejen lévijcům, ale také cizincům, sirotkům a vdovám. Dnešní kazatelé se totiž odmítají o své desátky dělit s výše uvedenými skupinami potřebných lidí. Raději tedy o tomto místě v Písmu mlčí a tváři se, že zde žádné zaslíbení pro příchod Božího požehnání není. Citují pak místo něho pouze verše, které se jim pro jejich učení o tzv. křesťanských desátcích hodí, tedy z proroctví Malachiáše, který se konkrétně vůbec nezmiňuje o tom, komu mají být desátky dány.

A na druhém místě v Dt 26,12-13, 14-15 je napsáno:

„Když pak třetího roku, v roce desátků, odvedeš všechny desátky ze své úrody a dáš je lévijci, bezdomovci, sirotku a vdově, aby jedli v tvých branách a nasytili se, řekneš před Hospodinem, svým Bohem: „Vynesl jsem z domu, co bylo svaté, a dal jsem to lévijci a bezdomovci, sirotku a vdově, zcela podle tvého příkazu, který jsi mi dal. Nepřestoupil jsem ani neopomenul žádné z tvých přikázání“ „Poslechl jsem Hospodina, svého Boha, a učinil jsem vše, jak jsi mi přikázal. Shlédni ze svého svatého obydlí, z nebes a požehnej svému izraelskému lidu i půdě, kterou jsi nám dal, jak jsi přísežně slíbil našim otcům, tu zemi oplývající mlékem a medem.“

Celý tento oddíl je vlastně od poloviny 13. verše jakousi přikázanou modlitbou nebo proklamací, kterou měli Židé vyslovit poté, když odvedli své desátky lévijci, cizinci, sirotku a vdově. Ke konci této modlitby se Židé na základě splnění všech podmínek měli dovolávat příchodu Božího požehnání slovy: „Shlédni ze svého svatého obydlí, z nebes a požehnej svému izraelskému lidu i půdě, kterou jsi nám dal, jak jsi přísežně slíbil našim otcům, tu zemi oplývající mlékem a medem.“ Podívejme se dále, zda jsou všechna Malachiášova slova o desátcích vždy zakotvena v Zákoně Mojžíšově:

• 1) Desátky patří Bohu, to je řečeno v Lv 27,30. Malachiáš by nemohl mluvit o okrádání Boha o desátky (Mal 3,8), pokud by neměl na mysli výše zmíněný verš zákona.
• 2) Nařízení o desátcích. Malachiáš říká: „jste se odchýlili od mých nařízení“ (Mal 3,7) Od jakých nařízení se Židé odchýlili? Od nařízení o desátcích. Malachiáš by nemohl hovořit o tom, že Židé se odchýlili od nařízení zákona o desátku, pokud by neměl na mysli Boží slovo v Lv 27,33-34
• 3) Desátky z úrody jsou opět i v Malachiáši. Proto hovoří prorok o skladu (Mal 3,10) a nikoliv o pokladnici. O potravě (Mal 3,10) a nikoliv o penězích. Malachiáš hovoří o Božím požadavku, zapsaném v Zákoně, že desátky mají být dány z obilí, ovoce, skotu a bravu Lv 27,30-32
• 4) Příjemcem desátků jsou cizinci, sirotci a vdovy (Mal 3,5) Malachiáš ví, že jsou ve svém životě závislí na desátcích, proto jejich útisk výslovně zmiňuje, než začne hovořit o desátcích. Malachiáš znal skutečnost, že Zákon nařizuje odvádět desátky pro cizince, sirotky a vdovy. Dt 14,28-29 a Dt 26,12-14
• 5) Příjemcem desátků jsou Levijci. Když Malachiáš hovořil o potravě v Božím domě (Mal 3,10) zmínil tím nepřímo i další příjemce desátků, tedy Levijské kněží. Desátky v naturáliích - tedy potrava byla totiž určena také pro služebníky chrámu tedy levijce - Pokud by Malachiáš neznal slovo Zákona, kde Bůh nařídil odvádět desátky levijcům (Nu 18,21) potom by nehovořil o nutnosti zajistit potravu v domě Božím
• 6) Boží požehnání v Malachiáši. Mojžíšův zákon hned na dvou místech (Dt 14,29 a Dt 26,15) zaslíbil požehnání Židům dávajícím desátky. Malachiáš proto nepsal o nějakém novém desátkovém požehnání, které by mělo nějakou souvislost s předzákonní dobou. Neboť jak jsme již dříve při našem studiu viděli, nebyl předzákonní desátek Abrahama a Jákoba spojen vůbec s žádným příkazem, požehnáním ani kletbou. Malachiáš tedy pouze připomíná již tisíc let známé desátkové požehnání zákona Mojžíšova.

Při našem zkoumání Malachiášova proroctví jsme zjistili, že je vždy zcela konzistentní s Mojžíšovým zákonem.Viděli jsme, že Malachiáš k nařízením o desátku, které Bůh vydal v Zákoně, nic nepřidává ani z nich nic neubírá. Jeho slova jen potvrzují Zákon a jsou v něm vždy pevně zakotvena. Malachiáš ve svém proroctví hovoří stále k Židům a připomíná jim desátky, oběti a další nařízení Zákona. Ve světle této skutečnosti, je třeba odmítnout snahu některých dnešních kazatelů, kteří Malachiášova slova o desátcích chtějí učinit závaznými pro křesťany.

Bronzová socha Williama Spearse (1812–1885) z Eyemouthu, který vedl vzpouru proti odvádění desátků z ulovených ryb, které rybáři museli odvádět skotské církvi

Desátkový kámen ve Chatel-Guyon. Sloužil k odměřování desátků, které byly odváděny v obilí

Odvádění desátků v Betlémě, obraz od Pieter Brueghel the Younger (1564–1638)

Zemědělci odvádí desátky v dominikánském klášteře. Malba z roku 1873

Výběr desátků z úrody země v Skåne. Malba Bengta Nordenberga (1822–1902)

O desátku mluví i Ježíš Kristus v Matoušově evangeliu (23,23), kde kritizuje počínání zákoníků a farizeům (viz také L 11,42) a kárá je, že ve své snaze dávat desátky z každé zeleniny zanedbali důležitější (těžší) věci v Zákoně, a sice právo, milosrdenství a víru. Proto v tomto verši nečteme žádná slova chvály. Právě naopak. Ježíš zde oslovuje zákoníky a farizee „běda vám“ a nazývá je pokrytci (slovo pokrytec, řecky -„hypokrités“, znamenalo původně „herec“). Pán Ježíš toto slovo používal většinou k označení farizeů, zákoníků a saduceů. Verš v Mt 23,23 je vysloven v kontextu, který je plný soudů. Pán Ježíš nazývá zákoníky a farizeje „slepci“ (v 16.17.19.24.26.) „pokrytci“ (13.15.23.25.27.29.) a sedmkrát je oslovuje „běda vám“ (13.15.16.23.25.27.29.). Vážná slova jsou však i ve verši 33.: „Hadi, plemeno zmijí, jak uniknete pekelnému trestu ?“ Pokud by někdo chtěl Ježíšova slova v Mt 23,23 použít k podpoře názoru, že desátky jsou v platnosti i pro křesťany, ocitne se ve velmi svízelné situaci. Ježíš totiž pokračuje i v dalších verších v řeči k zákoníkům a farizeům a v Mt 23,31-32 říká: „Tak svědčíte sami proti sobě, že jste synové těch, kdo zabíjeli proroky. Dovršte tedy činy svých otců!“ A ve verši 34. jim znovu říká, že budou zabíjet Boží služebníky: „Hle, proto vám posílám proroky a učitele moudrosti i zákoníky, a vy je budete zabíjet a křižovat, budete je bičovat ve svých synagogách a pronásledovat z místa na místo…“ Jestliže by verš Mt 23,23 v Ježíšově řeči k farizeům a zákoníkům platil i pro křesťany, potom by pro ně musela platit i Ježíšova řeč v Mt 23,31-34. Je tedy zjevné, že stejně jako Ježíš neříká křesťanům, že budou zabíjet jeho služebníky, tak jim ani neříká aby dávali desátky levijcům.

Verš v Mt 23,23 je paralelou k Mi 6,8 kde je psáno: „Člověče, bylo ti oznámeno, co je dobré a co od tebe Hospodin žádá: jen to, abys zachovával právo, miloval milosrdenství a pokorně chodil se svým Bohem.“ Prorok Micheáš však ve svém proroctví neučí nic o desátcích, ani o motivech dávání. Závěrem je třeba zodpovědět otázku: „Proč Pán Ježíš chtěl, aby židé dále dávali desátky?“ Ježíš totiž byl a stále je žid (Mt 2,2 a 27,37; Sk 26,14). Musel proto během svého pozemského života zachovávat Zákon a nemohl vést ostatní židy od zákona Mojžíšova. Z tohoto důvodu nalezneme v Novém zákoně verše, v nichž Pán Ježíš vyzývá židy, aby dávali desátky. Rovněž v Mk 1,44 Kristus říká: „Ale jdi, ukaž se knězi a obětuj za své očištění, co Mojžíš přikázal - jim na svědectví.“ Těmito slovy Ježíš přikazuje uzdravenému malomocnému, aby obětoval oběti, které židům přikazuje Mojžíšův zákon. Co měl obětovat uzdravený je zapsáno v Lv 14,1-32: ptáci, beránci, ovce, mouka a olej.

Pokud nyní srovnáme Ježíšova slova v Mt 23,23 a Mk 1,44, nalezneme v nich shodné znaky. Ježíš na obou místech nehovoří ke křesťanům, ale ke konkrétním osloveným posluchačům (farizeové a zákoníci v Mt 23,23 a uzdravený malomocný v Mk 1,44), kterým přikazuje aby konali skutky Zákona (dávali desátky a obětovali). Pokud by Ježíšova řeč k farizeům o desátcích v Mt 23,23 měla mít platnost i pro učedníky, kteří tam byli jen fyzicky přítomni (ale kterým nebyla adresována), potom by musel pro ně platit i Jeho příkaz k obětování zvířecích obětí, který řekl v jejich přítomnosti uzdravenému malomocnému v Mk 1,44. Pokud chceme tato místa správně interpretovat, potom nám nezbývá než konstatovat, že stejně jako Pán Ježíš v Mk 1,44 nepřikazuje křesťanům aby obětovali zvířecí a rostlinné oběti, tak jim ani v Mt 23,23 nepřikazuje dávat desátky.

V L 18,10-13 Ježíš říká známé podobenství o farizeovi a publikánu, kteří se společně modlí v chrámě. Farizeus vypočítává své zásluhy. Mezi nimi také, že: „…dávám desátky ze všeho, co získám.“ Naproti tomu publikán prosí Boha o milost. V závěru je řečeno, že Bůh ospravedlnil publikána a nikoliv farizea. Také v tomto textu Ježíš spojuje desátky s příslušníkem sekty farizeů. Toto podobenství a především závěr farizeovy řeči: „ze všeho, co získám“ je také používáno na obhajobu názoru, že křesťané mají dávat desátky ze všeho, tedy i z peněz. Je však třeba připomenout, že tato slova hovoří farizeus, který byl žid a proto musel dávat desátky přesně podle Zákona (v naturáliích).

Farizeus si nemohl říct, že je bude dávat v penězích, protože by tím přestoupil Zákon. Zkusme si položit otázku: „Čím se farizeus živil?“ Byl zemědělec anebo řemeslník? Pokud by byl zemědělcem, byl by jeho zisk a tím i desátky v naturáliích. Jeho slova by tak byla zcela v souladu se zákonem. O obživě farizea však nic nevíme. V dalším uvažování nad farizeovými slovy se soustředíme především na slovo „získám“. V originále je použito slovo: „ktasthai“, jenž je možno překládat jako: zjednat si, získat, dosáhnout. Toto slovo je v Novém zákoně zmíněno šestkrát; je použito v Mt 10,9 ve vztahu k penězům, v L 21,19 je ziskem život, ve Sk 1,18 je odměnou za zlý čin, ve Sk 8,20 je ziskem dar Boží, Duch svatý, ve Sk 22,28 je ziskem římské občanství a na posledním místě v 1 Te 4,4 je toto slovo použito ve vztahu k manželce.

Slovo „ktasthai“ tedy neznamená peníze, ani nemá vztah k jednomu určitému majetku, ale pouze označuje obecně zisk, jehož obsah musí být blíže specifikován. Protože v L 18,12 Pán Ježíš neřekl o jaký zisk v případě farizea šlo, nelze tento verš použít k podpoře názoru, že desátky mají být dávány v penězích. Farizeovi nebyly nakonec jeho skutky nic platné, odešel z chrámu obtěžkán svými hříchy. Jeho příklad není pro křesťany jistě hodný následování. Neboť spravedlnost je možno dosáhnout pouze vírou v Krista (Ř 3,28).

Učení Pána Ježíše Krista o desátcích lze shrnout do těchto závěrů:

1. Ježíš mluvil o desátcích jen v souvislosti s farizeji a jednou i se zákoníky.
2. Ježíš nezrušil ustanovení, že desátky má jíst levijec, obětující a jeho dům, sirotek, vdova a cizinec.
3. Ježíš v Mt 23,23 hovoří o desátcích z rostlin. Židé totiž v souladu se Zákonem dávali desátky v naturáliích. Již více než 6 století židé znali a používali peníze, avšak Ježíš ani slovem nezměnil obsah desátků z naturálií na peníze.
4. Ježíš své učedníky nikdy nenapomenul, že nedávají desátky. (Učedníci ani nemohli dávat desátky, protože nepracovali na poli, když následovali Ježíše.)
5. Ježíš učedníky nikdy neučil z proroctví Malachiáše, že jim hrozí prokletí, nebudou-li dávat desátky.
6. Ježíš nikdy neučil o desátcích jako o předzákonním skutku, který by zůstával v platnosti pro křesťany. Právě naopak, Ježíš hovoří v Mt 23,23 o desátcích jako o skutku zákona Mojžíšova.
7. Ježíš nepřikázal křesťanům dávat desátky.
8. Ježíš sám byl tesař a proto neodváděl žádné desátky.
9. Ježíš neřekl nic o tom, že desátky mají být dávány křesťanským apoštolům, kazatelům a starším.
10. Pán Ježíš neslibuje ani nepřipomíná žádné požehnání spojené s desátky.

Pokud by někdy Pán Ježíš učil své učedníky (během tří let své pozemské služby) dávat desátky, jistě bychom o tom nalezli v Evangeliích zprávu. (Stejně jako je v Bibli psáno, že Ježíš učil své následovníky, jak se mají modlit, postit, milovat Boha a bližní, dávat almužnu aj.) Důvod této absence v Ježíšově učení je nasnadě - Ježíš nikdy nezamýšlel, aby křesťané učili nebo praktikovali desátky.

Při hledání odpovědi na otázku zda církev praktikovala desátky se podíváme nejprve do listu Židům 7,1-10 kde nalézáme poslední biblické zmínky o desátcích. Pisatel epištoly Židům zde připomíná setkání Abrahama s Melchisedechem. Přitom zmiňuje desátky, které Abraham dal Melchisedechovi. V centru pozornosti zde však nejsou desátky, ale kněžství řádu Melchisedechova a desátky jsou uvedeny jen okrajově, na potvrzení Melchisedechova kněžství.

O této kapitole a v ní zvláště o verši Žd 7,8 někteří křesťané učí: „Pisatel prohlašuje, že Ježíš žije věčně jako Nejvyšší kněz podle řádu Melchísedechova. A ve svém kněžství přijímá desátky od svého lidu.“ K prozkoumání tohoto verše se obrátíme nejprve k jeho řeckému originálu. Doslovný překlad by zněl: „A zde opravdu desátky smrtelní lidé berou, tam je však svědectví, že žije.“ Pro další naše přemýšlení nad tímto textem se ale přidržíme Colova překladu: „A tu dostávají desátky lidé smrtelní, tam však ten, o němž se vydává svědectví, že žije.“

Zamysleme se nad první částí verše: „A tu dostávají desátky lidé smrtelní“. Pisatel Židům v předchozích verších rozebírá levijské a Melchisedechovo kněžství a když používá slovo „tu“, ukazuje jím na levijce, kteří přijímali desátky. Dále slovy „lidé smrtelní“ nám připomíná jeden ze znaků levijského kněžství: levijci byli, stejně jako ostatní lidé, smrtelní. V druhé části verše: „tam však ten, o němž se vydává svědectví, že žije.“ nám pisatel slovem „tam“ ukazuje na určitou osobu. Tou osobou je Melchisedech. Z celého kontextu je zřejmé, že pisatel stále rozebírá vztah mezi kněžstvím levijským a Melchisedechovým. Již ve verších v Žd 7,4.6 nám píše o osobě, kterou sice nejmenuje, ale z kontextu je zřejmé, že jí je Melchisedech. Pokud by totiž chtěl pisatel listu v Žd 7,8 odbočit od tohoto tématu a psát o jiné osobě, musel by ji jmenovat, anebo alespoň odlišit od Melchisedecha (viz např. Žd 7,11).

Věta by potom mohla znít například takto: „ale tam je Ježíš, o němž je svědectví, že žije“ anebo: „ale v nebi je ten, o němž je svědectví, že žije“. Pisatel Židům ale nikoho nejmenoval a není tudíž možno slovo „žije“ spojovat s žádnou jinou domnělou osobou (jako je Pán Ježíš, Elijáš nebo Henoch), než pouze s tou, o níž je v kontextu stále řeč, totiž s Melchisedechem. Vždyť o něm nám Písmo v úvodu kapitoly svědčí, že je živ bez počátku a konce a zůstává knězem navždy: „Je bez otce, bez matky, bez předků, jeho dny nemají počátek a jeho život je bez konce. A tak podoben Synu Božímu zůstává knězem navždy.“ Žid 7,3 Uzavřeme naší úvahu tím, že v Žd 7,8 je rozebírán rozdíl mezi kněžstvím levijským, které je smrtelné a Melchisedechovým, které je věčné. Tvrzení, že Ježíš přijímá desátky, je třeba odmítnout, neboť neobstojí ve světle Písma. Těm křesťanům, kteří ho zastávají, je nutno připomenout slova Ambrože Milánského (340-397), který řekl: „Není nic hanebnějšího než nechtít prostě věřit, co čteme, a odvážit se věřit, co nečteme, nedbat toho, co Písmo praví a zastávat a vyvozovat z něho to, o čem mlčí.“

V souvislosti s listem Židům je třeba také uvést, že nikde v Novém zákoně se nedočteme, že by došlo k přenesení povinnosti přijímat desátky z levijců na křesťanské kazatele. Naopak. Nový zákon na tomto posledním biblickém místě o desátcích jasně říká, že příkaz brát desátky od Božího lidu mají jen levijci. V Žd 7,5 je psáno: „Levité, pověření kněžskou službou, mají podle zákona příkaz brát desátky od Božího lidu…“ Všimněme si přítomného času ve zmíněném verši. Bible zde neříká, že levité „měli“, ale že „mají“ příkaz brát desátky i dnes po ukřižování a vzkříšení Pána Ježíše Krista. Tento příkaz tedy nemá ani Pán Ježíš, ani apoštolé ani kazatelé či starší. Pouze levijci tedy dnes mají biblickou a dokonce i Novým zákonem potvrzenou autoritu a pravomoc vybírat desátky od Božího lidu – tedy od židů. Křesťané, kteří jsou účastníky nové smlouvy mezi Bohem a lidmi již nejsou vázáni praktikovat starozákonní obětní předpisy - jejichž součástí jsou i desátky. Chtějí-li být křesťané poslušni Pána Ježíše Krista, budou muset akceptovat skutečnost, že právo vybírat desátky mají dnes jen židovští levijci. Tato pravomoc nebyla přenesena na nikoho jiného a tudíž není kromě levijců také nikdo kompetentní desátky přijímat. Uzavřeme tuto úvahu konstatováním, že jakákoliv snaha přenést pravomoc přijímat desátky z levijců na křesťanské kazatele a starší je jasným popřením poselství Nového zákona.

Někteří křesťané se při výkladu Starého zákona^[kdo?] v souvislosti s místem v Lv 27,30-34 odvolávají na skutečnost, že jsou zde desátky nazvány svatým desátkem a z tohoto vyvozují, že jsou-li starozákonní desátky svaté, je tím ukázána nepomíjející role desátků, které jsou proto věčně v platnosti a platí proto i pro dobu novozákonní a pro křesťany. Zcela přitom opomíjejí skutečnost, že Mojžíšův zákon na mnoha místech označuje různé starozákonní příkazy za svaté. Například příkazy o:

• Svaté sukní – Lv 16,4
• Svatém poli – Lv 27,21
• Svaté oběti mouky – Lv 2,3
• Svatém kadidlu – Ex 30,35
• Svaté sobotě – Ex 31,14
• Svaté pozemské svatyni – Lv 16,33

Mezi křesťany pak panuje ohledně většiny z těchto zmíněných nařízení shoda, že nemají již žádnou důležitost pro církev. Není proto žádný důvod i starozákonním desátkům přikládat dnes nějakou větší důležitost než dalším obětním předpisům Mojžíšova zákona, které jsou dnes již pro novozákonní církev nepodstatné (viz Sk 15,24-29).

V souvislosti s epištolou Židům existuje také názor: „Křesťané (na rozdíl od Židů) uznávají za svého velekněze Ježíše. A protože jsou všichni kněžími, dávají desátky Ježíši stejně, jako levité dávali desátky veleknězi Aronovi.“ S tímto tvrzením také nelze souhlasit, protože levijci (chrámoví služebníci) sice dávali desátky veleknězi a ostatním kněžím (Nu 18,25-32; Neh 10,39 a 12,47), ale kněží ti desátky pouze přijímali a z nich již nic a nikomu nedávali (ani nejvyššímu knězi). Přijmeme-li biblický fakt, že všichni křesťané jsou kněžími (1 P 2,5.9; Zj 1,6 a 20,6) a nalézáme-li v Písmu i určitou podobnost mezi kněžstvím starozákonním a novozákonním, potom nic nestojí v cestě k přijetí jednoduchého závěru: Jsou-li všichni křesťané kněžími, potom nemají dávat desátky, stejně jako je nedávali kněží z rodu Árona. Verš v Žd 7,9 je posledním výskytem slova „desátky“ v Bibli. Církev tedy v období po vzkříšení Pána Ježíše následovala svého Mistra a stejně jako On neučila křesťany dávat desátky.

Nakonec se zamysleme nad místem v Mt 22,21 kde je psáno: „Je dovoleno dávat daň císaři, nebo ne ?“ ale Ježíš poznal jejich zlý úmysl a řekl: „Co mě pokoušíte, pokrytci ? Ukažte mi peníz daně !“ Podali mu denár. On jim řekl: „Čí je tento obraz a nápis?“ Odpověděli: „Císařův“. Tu jim řekl: „Odevzdejte tedy, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu.“ Na základě těchto veršů je tvrzeno: „Bohu, stejně jako světské vládě náleží pravidelná dávka.“ Když Ježíš řekl: „co je císařovo, císaři“ myslil tím peníze. Co však Kristus mínil slovy: „co je Boží, Bohu“? Hovořil snad o desátcích? Z předchozích kapitol víme, že v Kristově době nebyly desátky dávány v penězích a proto tato Ježíšova slova nelze chápat jako výzvu k dávání desátků (v penězích). Odpověď na otázku: „Co je Boží?“ je zapsána v Ž 24,1 kde je napsáno: „Hospodinova je země se vším, co je na ní, svět i ti, kdo na něm sídlí.“ (viz Ž 50,12). Bohu tedy patří celý svět s lidmi i zvířaty a ne pouze obětovaná zvířata, prvotiny a desátky, které nařizoval dávat Zákon. Ježíšovu odpověď tak lze chápat jako výzvu, aby se každý člověk se vším, co mu patří, vydal k službě svému Stvořiteli.

V počátcích křesťanství nebyl desátek vybírán. Tertullián (155-222 n. l.) píše o financích v církvi: „Předsedají zkušení starší, kteří se osvědčili ve víře. Je to důstojnost, která se nekupuje za peníze. Nic totiž, co je od Boha, se nedá koupit za peníze. I když máme jakýsi druh pokladny, neukládá se do ní poplatek, cosi zač si možno koupit víru. Měsíčně tam ukládá skromný poplatek každý, kdo chce, jestli chce a jestli může. Nikdo není nucen. Přináší to každý dobrovolně. Jsou to jakoby uschované peníze. Vždyť neslouží k tomu, aby se z nich pořizovaly hostiny, při kterých se lidé přejídají a opíjejí, ale slouží k výživě potřebných, na pohřeb, k pomoci osiřelým chlapcům a děvčatům a opuštěným rodičům, nemocným lidem, těm, kdo se ocitli v neštěstí, odsouzeným do dolů, poslaným na ostrovy a do vězení…“

Odvádění desátků z ulovených zvířat

Desátková kamenná míra v Marvel ve Francii

Prvním, kdo z vlastní iniciativy zavedl křesťanské desátky, byl až sv. Severinus ve 2. polovině 5. století. Všechny desátky dával chudým a potřebným. Desátky byly uzákoněny závazně teprve na synodě v Mâcon (dnešní východní Francie) v roce 585, kde bylo doporučeno desátky odvádět do biskupovy pokladnice. Povinným se stává desátek v církvi teprve v raném středověku. V době Karla Velikého byl desátek stanoven zákonem a z hlediska kanonického práva jej uzákoňuje Decretum Gratiani z roku 1140. Rolníci museli odvádět během středověku desátý díl své úrody, řemeslníci desetinu své produkce. K úschově desátků sloužily v Evropě tzv. desátkové stodoly, které byly zbudovány ve vesnicích a které představovaly po kostele největší stavbu vesnice. Na podporu provozu kostela či kláštera mohly být zakoupeny či darovány celé vesnice.

Desátková válka v Irském Carrickshocku

Hans Böheim káže lidu. Vyobrazení ve Schedelschen Chronik z roku 1493. Böheim veřejně vystupoval proti desátkům, úplatkům a daním. Würzburský biskup Rudolf II. von Scherenberg nechal Böheima za jeho názory upálit

Desátkový památník v Elmsett západně od Ipswich připomíná incident z roku 1934, při němž bylo majiteli pozemku, který nedal desátky, zabaven nábytek. Včetně dětské postýlky a přikrývek, houfu dojnic atd. v ceně 1200 liber místo dlužných desátků v hodnotě 385 liber

Památník desátkové války v anglickém Suffolku z roku 1934

Kněz se navrací s vybranými desátky. Obraz Jeana-Georgese Viberta (1849–1902)

Desátkový vinný sud v Mikulově z roku 1643

Výběrčí desátků. Malba Gerarda Thomase (1663–1720)

Dvě kamenné desky v kostele v anglickém Clodocku. Je na nich zapsán výsledek soudního sporu v roce 1805 mezi farníky a farářem o to, zda mají být desátky odváděny v naturáliích nebo penězích

Nemilosrdně církví zaváděný desátek v Evropě v mnoha zemích vyvolal odpor, ba krvavé války. Bouřili se hlavně svobodní sedláci; například v Jutsku zabili kvůli desátkům roku 1086 dánského krále Knuta Svatého a ještě koncem 12. století – za arcibiskupa Absalona – povstali kvůli desátku Skaňané.“

Alkuin z Yorku (735-804 n. l.),si stěžoval: „křesťanské mise v Sasku by měly rozhodně větší úspěch, kdyby se kněží věnovali se stejnou horlivostí kázání jako vybírání desátků a peněžitých trestů.“ a dále píše: „víra Sasů byla zničena desátky.“ Alkuin o misii mezi Sasy rovněž napsal: „A nechť je to zvěstovatel Kristova poselství a ne vyběrač desátků, protože nová duše se má živit mlékem apoštolské víry…Desátky však, jak se říká, podkopávají víru Sasů.“

V 9. století pak Hraban Maur odsuzuje: „Praktiky kleriků, kteří nepouštěli lidi do kostelů dříve, než se přesvědčili, zda odvedli správně desátky ze všeho svého majetku.“

Památník vyhlazení 6000 obyvatel německého Altenesche. Dne 27. 5. 1234 zde křižáci kvůli desátkům vyvraždili celé rolnické město

V roce 1230 odmítli obyvatelé Stedingu (oblast v Sasku) platit desátky Brémskému arcibiskupovi. Ten na ně proto uvalil klatbu. Stedingové se však nezalekli jeho hrozeb a setrvávali ve svém odporu k jejich placení. Arcibiskup požádal papeže Řehoře IX., aby vyhlásil křížovou výpravu proti „heretikům“. Papež považoval odpírání desátků za tak kacířský čin, že žádosti ihned vyhověl. Dne 25. 5. 1234 křižáci po urputné bitvě nad rolníky zvítězili. „Kristovi vojáci“ v boji zabili u obce Altenesche na 6000 rolníků (což byli téměř všichni Stedingové). Protidesátkové povstání obyvatel ze Stedingu tak bylo krvavě potlačeno. Tisíce mrtvých rolníků však zdaleka nebyly posledními, které církev kvůli desátkům zabila.

Velmi ostře se proti desátkům stavěli také husité. V Manifestu táborských hejtmanů z roku 1430 píší: „Přijímají od lidu desátky. Na kázáních je vymáhají, jako by se odevzdávaly poprávu a tvrdí, že lidé jsou povinni je dávat. V té věci hlásají lež a nemohou dokázat z Nového zákona, že by byl Pán Ježíš Kristus kdy přikázal dávat desátky. Je sice pravda, že ve Starém zákoně byl příkaz o dávání desátků, z toho však nemohou odvodit, že i nyní je křesťanský lid povinen je dávat. Vždyť tento starozákonní příkaz o desátcích ztratil platnost umučením Kristovým právě tak, jako ztratil platnost příkaz o obřízce. Dejte tedy pozor, milovaní, a uvažte, jak velice vás svádějí vaši biskupové a učitelé a jak vám sypou prach do očí požadavky a výroky, které nelze prokázat. Vždyť náš Pán Ježíš Kristus praví v 2. kapitole u Lukáše: „Dávejte almužnu !“, ale neříká: „Dávejte desátky“ ze svého jmění.“Další obětí desátků byl v roce 1476 německý pastýř Hans Böheim z Niklashausenu. Zpráva Jana Trithemia o něm říká: „Považujeme za hodné námahy, abychom uvedli všechny, nebo alespoň nejdůležitější bludné artikuly, pro které bylo lidem zakázáno se sbíhat, a pro které ten ubohý člověk byl na prach spálen… napodoboval jed husitského kacířství, neboť tvrdil, že nesmějí být od lidu požadovány ani desátky, ani roční platy, mimo to, co každý dá dobrovolně - lhostejno kdy a komu - z Boží vůle. Nechtěl totiž trpět, aby je od lidu požadovali a vybírali kněží Páně a ti, jimž byl užitek z desátků církvi přenechán.“ Würzburský biskup Rudolf II. von Scherenberg nechal Böheima za jeho názory upálit.

Desátky také byly jednou z hlavních příčin německé Velké selské války v roce 1524. Na jejím počátku prohlásili sedláci ze Steinheimu u Memmingenu, že již nebudou odvádět desátky ani jiné dávky. Inspirováni kazatelem Tomášem Müntzerem sepsali němečtí sedláci v únoru 1525 své požadavky jako: „Dvanáct artikulů sedláků ve Švábsku“. Sedláci v nich protestovali proti desátkům, robotě, obecní samosprávě a dalším břemenům. Nejobsáhlejší článek je věnován právě desátkům: „Poněvadž řádný desátek (veliký neboli obilní desátek) jest stanoven ve starém zákoně, a v novém vše je naplněno, chceme přesto správný desátek z obilí rádi dávati, avšak tak, jak náleží. Proto dávejme jej Bohu a jeho lidem spolu udílejme. Náleží-li faráři, který jasně zvěstuje slovo boží, jest naše vůle: ať k tomu účelu sbírají a přijímají desátek církevní pověřenci, které obec dosadí, a z toho nechť dávají faráři, zvolenému celou obcí, a to jemu i jeho rodině, příslušnou dostatečnou výživu, podle uznání celé obce: a co přebude, má se udíleti chudým nuzákům, pokud se vyskytují v téže vesnici, podle povahy věci a uznání obce. Co zbude ještě má se podržeti pro případ, že by bylo nutno pro ohrožení země vésti válečné tažení; aby se nemohly ukládat zemské berně chudým, má se to pořídit z tohoto přebytku. Kdyby se shledalo, že jedna nebo více vesnic samy desátek prodaly, snad z nouze, nemá ten, kdo prokáže, že jej má v té podobě od celé obce, jej nahrazovati, nýbrž chceme se slušným způsobem podle povahy věci s ním srovnati a od něho desátek opět v určitém způsobu a čase vykoupiti. Avšak kdo od žádné vesnice takový desátek nevykoupil, tomu nechceme a nemáme nic dalšího dávati a nic mu také již nedlužíme, jen jsme povinni, jak shora uvedeno, vydržovat z toho naše zvolené faráře, potom spláceti neb chudým z něho udíleti. Malý desátek nechceme platiti ani duchovním, ani světským pánům: Neboť Pán Bůh stvořil dobytek volně pro člověka. Tento desátek pokládáme za neslušný desátek, který si lidé vymyslili; proto jej nechceme dále dávati.“ Sedláci tedy považovali obilní desátek za starozákonní, ze zvyku jej však chtěli dále dávat, desátek z dobytka (který byl hodnotnou částí desátků) označili za vymyšlený a odmítli jej dávat. Artikuly se také zmiňují o použití desátků k finanční podpoře chudých a vojska. Část sedláků využila povstání k drancování a plenění. V Alsasku vypuklo povstání později. Také tam sepsali sedláci Dvanáct artikulů, které však byly radikálnější než artikuly Švábských sedláků.

Požadovali mimo jiné odstranění malého i velkého desátku a právo sesazovat úřední osoby. Luther zpočátku sympatizoval s povstalci; vždyť to byl on, kdo horlil proti římské církvi: „Pakliže by zuřivé řádění vaše mělo míti další průchod, pak se mi zdá, že by lepší rady ani léku nebylo, jak mu čeliti, než aby králové a knížata moci užili, se vyzbrojili, na tyto ohavníky, kteří veškeren svět otravují, připadli, a jednou už tomu počínání zbraněmi, nikoli slovy, konec učinili. Tak jako zloděje oprátkou, vražedníky mečem, kacíře ohněm trestáme, proč spíše neudeříme na tyto hanebné učitele nepravosti, jakýmiž jsou papežové, kardinálové, biskupové a hemžení římské Sodomy, zbraněmi všelikými a v krvi jejich ruce své neumyjeme ?“ Později však začal Luther veřejně nesouhlasit s Dvanácti články a ve spise „Napomenutí k míru“ odmítá článek sedláků věnovaný desátkům: „Lupičství tohoto článku je už otevřené jak záškodnictví na veřejných cestách. Neboť tady chtějí uchvátit desátek, který nenáleží jim, ale vrchnostem, a hospodařit s ním podle svého.“ Luther se nakonec ostře postavil také proti povstání a dokonce sepsal traktát „Proti lupičským a vražedným rotám rolníků“. V něm napsal: „Proto, kdo jen může, má zde udeřiti, rdousiti a bodati tajně nebo veřejně. Je třeba pamatovat, že nemůže být nic jedovatějšího, škodlivějšího, ďábelštějšího, než buřič. Stejně jako musíme zabít vzteklého psa, neudeříš-li, udeří tebe a celou zemi zahubí s tebou…“ Vrchnosti se podařilo povstání potlačit teprve v červnu 1525.

O desátcích pak velmi břitce píše K. H. Borovský (1821-1856) v Epištolách kutnohorských: „umínil jsem si nebáti se přitom ani těch horlivých zelotů, kteří myslí, že pán Ježíš jen proto se na kříž přibíti dal, aby jim tím vymohl na věčné časy desátek.“

Je zde třeba dále zmínit krvavou desátkovou válku a masakry v Irsku v 19. století. V březnu 1831 ve farnosti Graigue v hrabství Carlow se odehrálo první střetnutí. Mladý anglikánský zástupce faráře tam žádal desátky od katolického kněze. Aby knězi dokázal svou nadřazenost, zabavil mu koně. Vesničané na oplátku odmítli dále odvádět desátky. Povolaný soudce se snažil se 600 vojáky vybrat chybějící desátky, získal jich však jen třetinu. Stávka proti desátkům se rychle rozšířila do ostatních hrabství. V červnu 1831 v Newtownbarry v hrabství Wexford policie zabavila desátkový dobytek.

Rolníci si to ale nenechali líbit a došlo k boji, při němž bylo 12 rolníků zastřeleno a 20 dalších bylo těžce zraněno. Po tomto prvním desátkovém masakru se odehrály další krvavé srážky v Thurles, Castlepollardu a Kilkenny. V prosinci se i v Carrickshocku v hrabství Kilkenny udála těžká bitva. Venkované tam byli ochotni odvést desátek, jen bude-li požadován v menším množství (dříve platili 350 liber a nyní po nich farář žádal 1 700 liber). Jejich žádost byla zamítnuta a v následných srážkách bylo 11 policistů zabito a 17 zraněno, ale i rolníci měli ve svých řadách 8 mrtvých. Po tomto krveprolití přestali anglikánští kněží vymáhat desátky a církev získala náhradou od státu 60 000 liber do doby, než dojde ke změnám v zákonech.

Novými zákony z r. 1832 byly sice desátky přeměněny na roční plat, ale státní správa trvala na tom, že dlužné nedoplatky desátků musí být zaplaceny. V dubnu 1832 na farnosti Doon v hrabství Limerick byla vedena k dražbě desátková kráva, kterou místní kněz někomu zabavil. Dražba se musela konat za asistence policie a vojska se dvěma děly. Bezmocní rolníci se zmohli jen na ohlušující řev. Poté, co byla kráva prodána, a vojsko začalo odcházet, rozhořčený dav napadl policii a teprve po boji se podařilo vesničany rozprášit.

K další dražbě desátkové krávy došlo v květnu v Rathcormacku v hrabství Cork, kde však dav způsobil tlačenici a ztropil takový řev, že z prodeje nakonec zcela sešlo. Na schůzi, která se vzápětí konala, přijali vesničané rezoluce, v nichž žádali, aby žádný dražebník již nedražil desátkové krávy. Dále žádali, aby žádný občan nekupoval tyto zabavené krávy. Venkované také požadovali, aby se nikdo nestýkal s lidmi, kteří by desátky dražili nebo kupovali. Tyto rezoluce byly počátkem hnutí „přerušit společenský styk“, které bylo zaměřeno proti všem, kteří by odváděli, prodávali nebo kupovali desátky. Všude v Irsku se konaly schůze, na nichž dělníci i služebnictvo skládali protidesátkové sliby. Parlament v té kritické situaci schválil nucené vymáhání dlužných nedoplatků na desátcích.

Do protidesátkové války, která se poté ještě více rozhořela, se zapojili katolíci svorně s anglikány. Na obrovském shromáždění u bojiště v Carrickshocku bylo přítomno na 100 000 sedláků a byly tam přijaty rezoluce požadující zrušení desátků. Vláda však desátky nezrušila, ale odpověděla tím, že zakázala podobná shromáždění a povolala vojsko z Anglie. Další nepokoje pak na sebe nedaly dlouho čekat. V září 1832 v Wallscourthu v hrabství Tipperary se pokusili odhadci za asistence policie vykonat odhad výnosu pole. Vesničané na ně zaútočili a 4 z nich byli přitom zabiti a mnoho dalších bylo zraněno.

Dublinské vládě se však podařilo odhad provést a vzápětí začala hrozit, že použije i bodáků k doručení 12 000 exekučních rozhodnutí kvůli neplacení desátků. V říjnu 1832 bylo hrabství Cork svědkem srážek policie s venkovany. Bitva skončila až po příchodu vojska. Na bojišti zůstalo ležet 12 zabitých vesničanů a mnoho dalších utrpělo zranění. Následovaly četné útoky na statkáře a výběrčí desátků, někteří byli přitom zabiti. Ve všeobecném zmatku se tehdy konaly volby a poslanci zvolení za Irsko se zavázali, že prosadí zrušení desátků. V květnu 1833 přišlo do vesnice Kilmurray v hrabství Waterford vojsko a zmocnilo se desátkového dobytka. V červnu se v Mullinahone v hrabství Tipperary obrátilo před davem venkovanů na útěk na 70 vojáků. V srpnu 1833 zvítězili odhadci nad vesničany poblíž Tipperary. V září naopak museli utéci odhadci v Thomastownu v hrabství Tipperary. Zoufalí vesničané se proti odhadcům, které doprovázelo vojsko, začali bránit tím, že svému dobytku přeřezávali šlachy na nohou. Těchto případů mrzačení bylo evidováno přes 280. Podařilo-li se jim výběrčího chytit, dali jej bičovat. V dubnu 1834 se podařilo rozprášit rolníky v Newcastle West. Přitom byli 3 zabiti a 20 jich bylo zraněno. K poslední bitvě, která se neblaze zapsala do dějin Irska jako další desátkový masakr, došlo v květnu 1834 v Rathcormacku (hrabství Cork), kde byla jedna vdova donucena zaplatit 40 šilinků, jenž na desátcích dlužila. Kvůli této směšné částce bylo přitom zabito 17 venkovanů, kteří se jí zastávali a dalších 7 bylo těžce a 35 lehce zraněno.

Z Bible je známo, že ani židé neměli odvahu Jidášovy peníze dát do chrámové pokladnice, ale zde anglikánská církev bez uzardění použila krví potřísněné peníze pro své záměry. Válka proti desátkům ustala až poté, co byly desátky v roce 1839 přeměněny na dědičné nájemné. Zákon tak ukončil nesmyslné vymáhání desátků a odstranil též praxi, kdy výběrčí požadoval desátky v penězích od lidí, kteří je neměli. V desátkové válce a masakrech v Irsku tekly proudy krve a jen v roce 1831 bylo úřady v souvislosti s desátky zaznamenáno 242 případů vražd, 1179 loupeží, 401 krádeží, 203 výtržností, 568 žhářství, 280 případů mrzačení dobytka a 161 nahlášených napadení. Desátky se v Irsku pro římskokatolickou církev začaly znovu vybírat až v roce 1869. Krvavé události v Irsku, jejichž příčinou byly desátky, nejsou dnes v církevních kruzích připomínány. Tyto a další problémy vedly k všeobecnému odporu lidí k desátkům, které musely být zákonem zrušeny ve většině zemí.

Po reformaci byly desátky zestátněny (zrušeny byly v průběhu 19. století) v reformovaných částech Švýcarska, kde stát převzal odpovědnost za financování církví. To samé platí i pro skandinávské země za vlády Kristiána III. Dánského. Vydáním zákona povinné církevní desátky odstranila jako první Francie v r. 1789, dále Švýcarsko v r. 1798, Mexiko v r. 1833, Portugalsko v roce 1834 a Španělsko v r. 1837, Kolumbie v r. 1851, Skotsko v r. 1871, Polsko a Chile v druhé polovině 19. století, Bosna v r. 1876. V Čechách byl první vlaštovkou zákon z roku 1755, jímž císařovna Marie Terezie zbavila včelařství od placení desátku. Všechny desátky pak v Čechách (i v celém Rakousko-Uhersku) zrušil teprve „Zákon o zrušení poddanských a feudálních povinností“ ze 7. září 1848.

V mnoha případech bylo zrušení desátků spojeno s povinností zaplatit výkupné, které někdy vedlo k zadlužení rolníků. Přesto zrušení církevních desátků přijala většina obyvatel zemí s nadšením, neboť díky jejich odstranění se snížila chudoba prostých lidí.

O zavedení desátků na Americkém kontinentě se jako první zasloužila Církev Ježíše Krista svatých posledních dnů, také známá pod názvem mormoni. Zakladatel mormonů Joseph Smith vydal pro své následovníky v roce 1830 Knihu Mormon, které přikládal stejnou autoritu jako Bibli. O desátcích je v ní psáno: „A bylť on týž Melchizedek, kterému Abraham odváděl desátek; ano náš otec Abraham platil desátý díl ze všeho co měl.“ A jinde v ní je psáno o Ježíši: „I poručil jim napsati slova, která byl Otec dal Malachiášovi, a která jim měl sděliti…Má člověk olupovati Boha ? A přece jste mne oloupili. Avšak vy pravíte: V čem jsme tě oklamali? V desátku a v oběti.“ Aby některý mormon nezůstal v nejistotě, jak má s těmito místy naložit v každodenním životě, napsal Joseph Smith v Knize nauky a smlouvy, jak se modlil k Bohu a on mu odpověděl a přikázal mormonům dávat desátky: „Ó Pane, projev se svým služebníkům a rci, kolik požaduješ jakožto desátek z majetku svého lidu ? Pán odpověděl: A toto má býti počátek z desátků mého lidu. A potom ti, kteří desátky zaplatili, budou každoročně platit desátý díl svého ročního příjmu a toto bude pro ně zákonem na věky.“ A na jiném místě Smith varuje: „Skutečně je to den obětí a den pro desátky mého lidu, neboť ten, kdo dává desátky, nebude spálen při jeho příchodu.“ Tato hrozba spálení neplatičů desátků při příchodu Pána je stále účinným prostředkem, jímž jsou mormoni nuceni k jejich odvádění. Zjevení, které údajně dal Bůh Smithovi, mělo evidentně nahradit absenci novozákonních míst, která by učila křesťany dávat desátky. Mormoni ve své praxi odvádění desátků nezůstali osamoceni, záhy je následovaly některé církve.

Adventisté sedmého dne zahájili oficiálně svou činnost v USA v roce 1863 a prosluli především předimenzovaným důrazem na zachovávání sobotního odpočinku. Vůdčí postavou nové církve se stala prorokyně Ellen Gould Whiteová (1827-1915), která je také autorkou pětisvazkové knihy Drama věků. Whiteová často vyučovala o desátcích, ve zmíněné knize píše: „Kristus potvrdil, že placení desátků je povinnost; ukázal však, že nemůže být omluvou pro zanedbávání ostatních povinností.“ a jinde opět píše: „Dokud Bůh nepřestane žehnat svým dítkám, dotud trvá jejich povinnost vracet mu díl, na který má nárok.“

V peněžním (tj. biblicky neobhajitelném) smyslu desátky dnes vybírají v ČR např.:

• Adventisté sedmého dne
• Apoštolská církev
• Církev Křesťanská společenství
• Evangelická církev metodistická
• Mormoni
• Novoapoštolská církev.
• Pravoslavná církev československá

Naproti tomu tyto církve desátky nevybírají:

• Bratrská jednota baptistů
• Církev bratrská
• Církev Československá husitská
• Církev římskokatolická
• Církev řeckokatolická
• Českobratrská církev evangelická
• Federace židovských obcí v České republice
• Jednota bratrská
• Křesťanské sbory
• Náboženská společnost českých unitářů
• Náboženská společnost Svědků Jehovových
• Slezská církev evangelická augsburského vyznání
• Slovenská evangelická církev augsburského vyznání
• Starokatolická církev

Pokud se podíváme na otázku financování církví a náboženských společností v ČR tak tvoří výjimku pouze :

• Církev Křesťanská společenství
• Křesťanské sbory
• Náboženská společnost Svědků Jehovových
• Novoapoštolská církev
• Mormoni
• Společenství baptistických sborů

Tyto církve jsou zcela soběstačné a nejsou státem financovány. Provoz ostatních církví je nadále v různé míře podporován z veřejných peněz.

V zahraničí se církevní daň vybírá dodnes v Rakousku a v Německu; v Bádensko-Württembersko se jedná o daň 8% z daně z příjmu, v ostatních německých spolkových zemích je 9% z daně z příjmu (tzn. asi 1% z příjmu).

Na webu je široce diskutováno svědectví Franka Pecenky z Kanady, který se rozhodl nemlčet o tom, jak 14 let organizovaného křesťanství a dávání desátků téměř zruinovalo jeho život. Rovněž pak ve svém svědectví popisuje případ jednoho bohatého křesťanského podnikatele, který také po mnohaletém věrném dávání desátků skončil v dluzích a žije v maringotce na zahradě svého bratra.

V USA nejsou většinou desátky církvemi povinně vybírány, nicméně řada sborů o nich jako o nutné součásti života křesťana soustavně vyučuje. Včetně nátlakového použití několika veršů ze starozákonního Proroctví Malachiáše, které mají v křesťanech vzbudit pocit viny a strachu z neplnění této náboženské povinnosti. V roce 2007 však platilo desátek podle průzkumu firmy Barna Group zhruba jen 5 % Američanů.

Agentura Reuters poukázala během hospodářské krize v roce 2008 na fakt, že někteří křesťané již přišli o svůj dům, protože se nevzdali placení desátků, a neměli pak peníze na splácení hypotéky. Jsou tam známy případy křesťanů, kteří rezignovali na splácení hypotéky a boj o záchranu domu vzdali, než aby omezili platbu desátku, nicméně přesné počty nelze určit, protože většina konzervativních křesťanů považuje své finance za velmi soukromou věc a mají obavu o nich hovořit.[78]

• DOLEŽEL, Jiří. Nové dějiny desátků. Ostrava: [s.n.], 2017. 196 s. Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-06-06. ISBN 978-80-270-1323-4. Archivováno 6. 6. 2020 na Wayback Machine
• NOVOTNÝ, Adolf. Biblický slovník. Praha: [s.n.], 1956. (Kalich). Dostupné online. Heslo Desátek, s. 120–121.
• SOLIELI, Menachem; BERKUZ, Moše. Leksikon mikra'i. Svazek 2. Tel Aviv: Dvir, 1965. Heslo Matanot kehuna u-levija, s. 634. (hebrejsky)

• Zakát

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Desátek na Wikimedia Commons
• Slovníkové heslo desátek ve Wikislovníku
• Encyklopedické heslo Desátek v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích