Bitva o Berlín

V listopadu 1944 vypracovalo sovětské vrchní velení plán válečných akcí v Evropě na rok 1945, ve kterém byl mimo jiné určen i termín zahájení operací na 20. leden 1945. Hlavní úsilí se přitom soustředilo na útok směrem do nitra Třetí říše – na Berlín. Vzhledem k obtížné situaci spojenců v Ardenách a po žádosti jejich představitelů o odlehčovací ofenzívu na východní frontě, která by vázala další jednotky, Stalin rozhodl, že útok začne dříve. I on si byl však vědom toho, že pokud spojenci vyhrají bitvu v Ardenách, mohou vstoupit do Berlína jako první, což bylo pro Stalina nepřijatelné nejen z prestižních důvodů, ale i z hlediska jeho plánů na budoucí postup proti Západu.

Dne 12. ledna 1945 zahájila Rudá armáda útok, který bývá nazýván jako viselsko-oderská operace. 1. běloruský front pod vedením maršála Žukova dostal za úkol udeřit z magnuszewského a pulawského předmostí směrem na Poznaň, část sil měla zaútočit proti varšavskému uskupení německých vojsk.

Vojska 1. ukrajinského frontu pod vedením maršála Koněva měla podniknout útok ze Sandoměřského předmostí na Vratislav. V 10 hodin zahájily tisíce děl a minometů na úseku 1. a 4. ukrajinského frontu drtivou a nepřetržitou dvouhodinovou palbu, po které vyrazily úderné skupiny, které provedly průlom fronty. Dne 14. ledna obdobně zaútočila sovětská vojska 1., 2. a 3. běloruského frontu a i zde byly uskutečněny mohutné průlomy fronty.

Pohyb vojsk Rudé armády se rozběhl tak rychle, že i americké noviny New York Times oznamovaly, že „ruská ofenzíva se rozvíjí s bleskovou rychlostí, před níž blednou německá tažení 1939 v Polsku a 1940 ve Francii.“ Sovětské tankové armády a mechanizované sbory postupovaly denně 45–70 km, obcházely uzly odporu a rozvíjely útok do hloubky.

Koncem ledna stála sovětská vojska na Odře, zhruba 60–70 km od Berlína a u Kostřína si vybudovala několik předmostí. Pro Hitlera byla informace o této situaci šokující, a proto na radu generálního štábu rozkázal, aby jeho Skupina armád Visla, rozmístěná v Pomořansku, zahájila útok na severní křídlo sovětských armád. Maršál Žukov si však byl vědom, že útok na pravé křídlo může znamenat oddělení jeho útočných vojsk se zázemím. Proto ignoroval Stalina, který si přál pokračování v útoku na Berlín, a vyčlenil dvě tankové a dvě vševojskové armády, které provedly útok na uskupení německých vojsk. Dne 3. března byla Rudá armáda u Baltského moře a odřízla po souši Východní Prusko od Německa. Podobný problém jako pro Žukova v Pomořansku nastal pro Koněva i v německém Slezsku (které po válce připadlo Polsku), kde musel 1. ukrajinský front porazit mohutné uskupení o síle 33 divizí. V průběhu února i počátkem března vedla sovětská vojska boje proti německým skupinám, které zůstaly v obklíčení. Vyčistěním oblastí východně od Odry a Nisy si Rudá armáda zabezpečila prostor pro závěrečný útok proti Berlínu.

Na frontě jižně od Karpat probíhaly boje o Budapešť. Němci podnikli tři protiofenzivy, aby obklíčené hlavní město jejich posledního zbývajícího spojence získali zpět. 13. února však Budapešť padla do sovětských rukou. Adolf Hitler následně nařídil další protiútok, jehož dalším cílem mělo být vytvoření obranné linie na řece Dunaj. Do 16. března však byla tato tzv. operace Jarní probuzení zastavena, jednak sovětským odporem, jednak špatným počasím a blátem. O několik hodin, celé těžce nabyté území, o které probíhaly 10 dní silné boje, získaly ofenzívou sovětské jednotky zpět. 30. března vstoupily sovětské jednotky na rakouské území a do 13. dubna dobyly Vídeň. 4. dubna se po více než dvou měsících bojů v těžkých horských podmínkách podařilo sovětským a československým jednotkám Němce definitivně vytlačit z Liptovského Mikuláše a zahájit rychlý postup údolím Váhu směrem na západ. V téže době pravé křídlo Žukovova 1. běloruského frontu spolu s Rokossovského 2. běloruským frontem zajistilo pobřeží baltského moře v severovýchodním Německu, čímž se zajistilo před útokem z křídla.

4. února byla na Jaltě zahájena konference hlav Sovětského svazu, Spojených států amerických a Velké Británie. Na konferenci se velmoci dohodly na demilitarizaci Německa a jeho rozdělení na čtyři okupační zóny. V průběhu března byli Britové a Američani 120 km západně od Berlína na řece Labe.[8] 18. dubna 1945 v době, kdy se začala rozjíždět sovětská ofenzíva však dosáhla Montgomeryho 21. armádní skupina přibližně stejnou vzdálenost od města jako Sověti.[9]

Mezi západními Spojenci však nepanoval jednotný názor na další pokračování operací, zatímco Churchill, Patton, Simpson a Brooke hodlali v případě vhodných podmínek napadnout Berlín, aby ho získali dříve než Sověti, tak Eisenhower naproti tomu předpokládal, že Němci se budou moci udržet hlavně na jihu a v oblasti Alp mohli začít i partyzánskou válku. Navrhoval proto útok směrem na Drážďany, kde dojde na Labi k setkání se sovětskými silami, čímž bude Němci držené území rozděleno. Eisenhower stejně jako například Bradley nechtěl překračovat vymezenou demarkační linii, aby později nemusel Sovětům získané území předávat. Toto rozhodnutí, kterým odmítl se Stalinem závodit o Berlín, patří mezi nejkontroverznějším v celé válce a je mnohými dodnes kritizováno.[10]

28. března 1945 proto Eisenhower poslal Stalinovi depeši v níž ho informoval o svých záměrech a zároveň žádal lepší koordinaci i plány Rudé armády. Stalin, který pravděpodobně západním Spojencům v otázce útoku na Berlín nedůvěřoval, souhlasil s významem setkání na Labi v oblasti spojnice Lipsko - Drážďany, ve skutečnosti však rozhodl o podstatně silnější ofenzívě směrem na Berlín. Pro poslední ofenzívu Stalin nařídil maršálům Žukovovi a Koněvovi, kteří po předešlých těžkých bojích očekávali, že jejich armády budou moci do poloviny května odpočívat, aby připravili plány pro útok na Berlín do 48 hodin.[11] Sovětské síly poznamenané těžkými bitvami viselsko-oderské operace dostaly na přípravu do dalších bojů necelých 12 - 14 dní.[12] Stalin se přitom snažil využít rivalitu mezi Žukovem, který držel pozice na nejkratší ose postupu a Koněvem, jehož jednotky se musely probojovat o třetinu delší cestou, na níž je čekalo překročení několika vodních toků, ale i slabší nepřátelské síly.

Východní fronta od ledna do května 1945

19. března 1945 vydal Hitler rozkaz známý jako ARLZ-Maßnahmen, na jehož základě měla armáda a obyvatelstvo ničit všechny objekty, které by mohl nepřítel využít. Rozkaz se týkal i domů a průmyslu a nebyl plně aplikován, protože mezi samotnými nacisty vyvolával rozpaky. Jedním z prvních, kdo se proti rozkazu postavili, byl německý ministr zbrojení Albert Speer.

V dubnu 1945 zaujala německá skupina armád Visla pod vedením generála Heinriciho spolu s některými jednotkami skupiny armád Střed obranné pozice podél řeky Odry. Nacistické Německo, které v té době postrádalo bojeschopné muže do obrany oblasti intenzivně mobilizovalo i jednotky Volkssturmu (domobrany) a Hitlerjugend. V jednotkách domobrany sloužili zejména starší muži, zatímco v Hitlerjugend převážně mladí chlapci, mnozí ve věku 12 - 13 let. Hitler při obraně oblasti disponoval 85 divizemi a řadou menších jednotek o síle asi 750 000 až milion mužů a chlapců, s asi 500 tanky a 1 000 samohybnými děly,[13] 10 400 děly a minomety a přibližně 3300 letadly. Německou obranu na nejkratších přístupových cestách k Berlínu zajišťovala 9. armáda. Jeho představy o možnosti obrany však byly čistě iluzorní. Stále věřil, že při těchto bojích dojde k zastavení sovětského postupu kvůli roztržce mezi Spojenci, a že Berlín obsadí anglo-americká vojska, která se po kapitulaci Modelovy armády v Porúří zastavila zhruba 80 km od Berlína. Pro neustálé neshody s náčelníkem svého generálního štábu, který navrhoval začít jednat o míru odvolal Heinze Guderiana a pokračoval v řízení operací ze svého bunkru, pod říšským kancléřstvím v Berlíně. Hitlerovy naděje na zlepšení vojenské situace Třetí říše se však nesplnily.

9. března 1945, Joseph Goebbels předává 16letému Willi Hübnerovi železný kříž po znovudobytí města Lauban

Sovětský svaz se rozhodl do předpokládané poslední bitvy nasadit zbytek svých sil. Sovětské ozbrojené síly totiž koncem války začaly pociťovat nedostatek lidských rezerv. Vojenské jednotky před bitvou byly doplněny materiálem, zbraněmi a především obrněnou technikou, oproti předešlým operacím však bylo doplnění živé síly malé. 9. dubna se po těžkých bojích vzdal Königsberg ve Východním Prusku. Rokossovského 2. běloruský front tak mohl uvolnit většinu svých sil a začal se urychleně přesouvat na západ k řece Odře. Během prvních dvou dubnových týdnů jednotky 1. běloruského frontu maršála Žukova uskutečnily přesun velké části svých sil. Byl to jeden z největších a nejrychlejších přesunů obrovského množství lidí a techniky ve druhé světové válce. Z oblasti Frankfurtu a Baltského moře, kde uvolnily pozice pro 2. běloruský front se přesunuly na jih před Seelowské výšiny, odkud měly útočit přes Odru přímo na západ směrem na Berlín. Některým německým jednotkám se při tomto sovětském přesunu podařilo uniknout dírami ve frontové linii, šlo zejména o zbytky obklíčené 2. armády generála Dietricha von Sauckena z Gdaňsku do delty řeky Visly. Jižněji se 1. ukrajinský front maršála Koněva přesunul z horního Slezska do oblasti Nisy. Jeho úkolem bylo proniknout z jihovýchodu přes Odru a Nisu a v případě dostatečně rychlého postupu obchvatů proniknout k Berlínu z jihozápadu. Podobnou roli svěřilo nejvyšší velení i 2. běloruskému frontu maršála Rokossovského, který měl útočit na Žukovově pravém křídle a obklíčit Berlín ze severozápadu. Celkově tato sovětská vojska čítala 2 062 200 vojáků, 41 000 děl, raketometů a minometů, 6 250 tanků, samohybných děl a také okolo 7 500 letadel.

Nápisy zanechané sovětskými vojáky na stěnách říšského sněmu

Příchod sovětských vojsk, která byla nacistickou propagandou zobrazena jako „židobolševické krvežíznivé hordy“ vyvolal masový útěk německého obyvatelstva, které se obávalo násilností, směrem na západ. Na mnoha místech se opakovalo brutální a necivilizované zacházení vojsk s civilním obyvatelstvem, podobné tomu, které dříve nacisté aplikovali na okupovaných územích. Počet obětí rostl i proto, že velení nepořádalo evakuaci civilního obyvatelstva, proto aby tak podpořilo morálku bojujících vojsk, která nesměla ztratit pocit, že brání svou vlast a obyvatele.

Válka na východní frontě od svého počátku překračovala morální bariéry dodržováné v dřívějších válečných konfliktech. V rámci nacistického plánu genocidy slovanských národů tzv. Generalplan Ost vedlo Německo proti obyvatelstvu Sovětského svazu vyhlazovací válku.[17] Během války zahynulo více než 26 milionů sovětských občanů, z větší části civilistů.[18] Mnozí sovětští vojáci se chtěli pomstít za smrt členů svých rodin a za německé válečné zločiny na území Sovětského svazu.[19] Obě strany bojovaly brutálními způsoby bez ohledu na ztráty civilního obyvatelstva nepřítele v čemž je výrazně podporovala propaganda. Na sovětské straně byl až do konce války velkým stoupencem odplaty populární sovětský židovský novinář Ilja Erenburg. Sovětští vojáci, kteří už čtyři roky dříve bojovali na vlastní půdě a viděli řadu měst a vesnic v troskách a byli svědky brutálních nacistických zločinů, nedokázali po svém vstupu na území nepřítele potlačit touhu po odvetě.[20] To neplatilo jen pro obyčejné vojáky, ale i pro některé generály. Za tvrdé zacházení s nepřítelem se zasazovali zejména ti, kterých se válka osobně dotkla. Mezi ty, kteří na německém území neprojevovali žádné známky slitování patřil například generál Pavel Rybalko, velitel 3. gardové tankové armády, jehož dceru nacisté násilně odvlekli do Německa.[21] Jiní jako například generál Ivan Čerňachovskij, který později zahynul při bojích ve Východním Prusku, před svými vojáky otevřeně řekl, že: „Nesmíme mít žádné slitování před nikým, tak jak nikdo neměl slitování s námi.“ Na mnoha místech si sovětská vojska vybila vztek tak, že způsobila velké škody na německém majetku neodůvodněnou palbou zbraní. Běžné byly krádeže, rabování, ale nejhorší dopad mělo znásilňování, které na mnoha místech nabylo masový rozměr. Od vstupu sovětských vojsk na německé území bylo znásilněno asi 1 až 2 miliony žen, často opakovaně.[22] Na některých místech také došlo k masovým vraždám.

Sovětské vedení proti těmto zločinům zpočátku nezasahovalo. Zacházení s provinilci bylo ponecháno na nižších velitelích, kteří proti vlastním vojákům zasahovali pouze sporadicky, zejména když se jejich řádění rozrostlo do větších rozměrů. Ostré tresty byly obvykle za znásilnění malých dívek a provinilci byli většinou zastřeleni. Teprve po německé kapitulaci byla zavedena různá opatření a vysoké tresty, které, spolu s přesunem okupačních vojsk do lépe kontrolovaných táborů, míru znásilnění snížily.

Wilhelm Keitel při podpisu kapitulace 8. května 1945

Obyvatelé Berlína perou na ulici. Vyřazený Leichter Panzerspähwagen poblíž, 3. července 1945.

Rudá armáda měla při dobývání města asi 80 291 padlých a pohřešovaných, 274 184 raněných. Přišla o téměř 2 000 tanků a samohybných děl a o 500 letadel. Polská armáda ztratila 2825 mrtvých a 6 067 raněných. Němci měli v důsledku bojů okolo 100 000 padlých a nezvěstných a dalších 480 000 zajatých, navíc v dobývaném Berlíně zahynulo velké množství civilního obyvatelstva. Celkový počet nelze přesně stanovit, protože v Berlíně našly útočiště desetitisíce uprchlíků před frontou, především z východních částí Německa. ^[zdroj?]

Válka ještě zcela neskončila. Boje menší intenzity na území Německa a Protektorátu pokračovaly až do kapitulace ještě několik následujících dní. 5. května v Praze, přes kterou ustupovalo velké množství německých vojsk, vypuklo povstání, ke kterému Stalin urychleně vyslal části 1. ukrajinského frontu.

7. května Němci v Remeši podepsali kapitulační akt se západními Spojenci. Jelikož nebyl přítomen žádný vyšší sovětský důstojník, opakoval se akt 8. května 1945 za přítomnosti sovětských představitelů v berlínském předměstí Karlshorst. Tím dnem oficiálně skončila 2. světová válka na evropském kontinentě. Poslední výstřely války padly 11. května 1945 v Československu tři dny po kapitulaci.

Bitva o Berlín byla vyvrcholením bojů 2. světové války v Evropě, při níž vlastní rukou zemřel vůdce nacismu – Adolf Hitler. Pro Stalina bylo dobytí Berlína jeho největším vojenským triumfem. Pro prosté obyvatelstvo osvobozených zemí to bylo největší zadostiučinění za útrapy a strádání z let 1939-45.