George S. Patton

Prostřednictvím tajných služeb (zejména MI6), byl Patton určen jako hlavní velitel fiktivní invaze do Francie v rámci rozsáhlé dezinformační operace Fortitude. Během jara 1944 vystupoval jako vrchní velitel neexistující armády FUSAG, která se měla vylodit v Pas-de-Calais. Pattonova neúčast na vylodění v Normandii 6. června 1944 byla na německé straně prezentována jako jeden z důkazů pro vůdcovo přesvědčení, že se jedná jen o krycí manévr a hlavní vylodění ještě neproběhlo.^[zdroj?]

Patton, Bradley a Eisenhower po osvobození koncentračního tábora Buchenwald 12. dubna 1945

Od 28. července 1944 byla aktivována 3. armáda a Patton se stal jejím vrchním velitelem. Zde také posléze vyvrcholila jeho vojenská kariéra. Postupně obešel Paříž a osvobodil severní Francii, zejména rychlým a agresivním postupem tankových vojsk. Kde to bylo možné, obcházel hlavní ohniska odporu, a minimalizoval tak nezbytné čelní útoky a ztráty svých vojáků. Jeho velmi úspěšná ofenzíva byla zastavena 31. srpna, kdy u města Mety došly jeho 3. armádě pohonné hmoty. Z tohoto důvodu musel Patton dobývat Mety až do 23. listopadu. Při postupu z Francie k Rýnu v prosinci 1944 pohotově stočil své síly na sever do Belgie, kde zmařil německou ofenzívu v Ardenách. Tento složitý takticko-logistický manévr, který uvolnil obklíčenou elitní 101. výsadkovou divizi u Bastogne, je podle vojenských historiků jeho nejvýznamnějším úspěchem.^[zdroj?] V únoru 1945 se jeho vojska přesunula do Sárské pánve, ale řeku Rýn se jim podařilo překročit až 22. března (most u Remagenu získala 1. armáda 7. března). V Porýní a Falcku zajaly Pattonovy jednotky několik set tisíc německých vojáků.

Od 1. dubna směřoval Patton do západních Čech. Druhý den byl jeho směr velením změněn na Rakousko, avšak k dosažení Vídně velení rozkaz nevydalo. Dne 18. dubna překočila hranici ČSR u Aše a 25. dubna osvobodila Cheb.[5] Dne 4. května obdržel rozkaz k překonání Šumavy a postupu do Československa. Do 6. května osvobodila 3. americká armáda západní Čechy a jejich metropoli Plzeň. George Patton byl připraven a rozhodnut osvobodit také hlavní město Prahu, avšak vrchní velitel Eisenhower nedostal pro tuto operaci z Washingtonu politickou podporu. Jeho úspěšná armáda tak musela dodržet tzv. demarkační linii střetu osvobozeneckých vojsk, dohodnutou koncem dubna: Kraslice – Karlovy Vary – Plzeň – Rokycany – Písek – Netolice - České Budějovice - Linec.

Pattonovo slavnostní přijetí v Los Angeles 9. června 1945

Po porážce Německa se stal vojenským guvernérem Bavorska a v červnu 1945 se s obrovským úspěchem vrátil do USA. Vojenská kariéra tohoto mimořádného generála již však byla ukončena, což sebevědomý a ambiciózní velitel velmi těžce nesl. Uvědomil si, že již nikdy aktivně nezasáhne do žádné války. Brzy poté začal být politicky aktivní a zcela jednoznačně prosazoval vytlačení komunismu a Sovětů ze střední a východní Evropy. Byl si vědom situace a svoji vizi svobodné Evropy chtěl prosadit i za cenu války a vojenské dohody s Německem. Brzy nato jej Eisenhower odvolal od 3. armády a přeložil jej k 15. armádě, která fakticky neexistovala a byla vedena pouze formálně.

Patton zemřel na následky automobilové nehody, když se jeho štábní Cadillac 9. prosince 1945 na křižovatce na předměstí Mannheimu srazil s nákladním autem. Nehoda nevypadala nijak dramaticky a ostatní vyvázli nezraněni.[2] On sám měl však obrovskou smůlu. Náraz jej vymrštil vzhůru a narazil hlavou do střechy vozu tak nešťastně, že si zlomil dva krční obratle a vážně si poranil míchu. Zcela ochrnul od krku dolů a časem začal mít potíže s dýcháním. Zemřel 21. prosince v nemocnici v Heidelbergu na plicní embolii. Pohřben byl dle vlastního přání na americkém vojenském hřbitově v Hamme v Lucembursku vedle dalších příslušníků 3. armády. Stalo se tak 23. prosince 1945. Jeho symbolický hrob se nachází u episkopálního chrámu Spasitele v městečku San Gabriel v Kalifornii (San Marino). Zde byl pokřtěn, svatě přijímán a také biřmován, společně se členy své rodiny.

Generál Patton byl duchovně založený člověk, který věřil v reinkarnaci. Podle vojenských historiků se jednalo o velmi nadaného, všestranného, arogantního, avšak velmi schopného a jedinečného velitele i člověka.^[zdroj?] Díky své mentalitě a impulsivnímu temperamentu byl nejen armádními složkami spojenců rozporuplně vnímán a hodnocen. K jeho charakteristickému image nerozlučně patřily dvě zbraně, které nosil téměř neustále za pasem[2]: Colt 45 a Smith & Wesson 357 Magnum, oba s rukojeťmi ze slonoviny. Podle většiny osob, které generála osobně potkaly, se jednalo o nesmírně charismatickou a jedinečnou osobnost. Byl to údajně jediný spojenecký generál, kterého se Němci skutečně vážně obávali, za svůj způsob a přístup v taktice a způsobu vedení boje.^[zdroj?]

• Ladislas Farago: The last days of Patton, Berkley Books, New York 1982, ISBN 0-425-05388-1
• George Forty: The armies of George S. Patton, Arms & Armour, Londýn 1996, ISBN 1-85409-295-2
• Stanley P. Hirshson: General Patton, Harper Collins, New York 2002, ISBN 0-06-000982-9
• Earle Rice: George Patton, Chelsea House Publ., Philadelphia, 2004, ISBN 0-7910-7403-X
• Trevor Royle: Patton: Old Blood and Guts. – Londýn: Weidenfeld & Nicolson, 2005, ISBN 0-297-84676-0
• Patton, George Smith: Válka mýma očima, Svoboda, 1992, ISBN 80-205-0236-X
• Linda, Petr: Patton byl váš nejlepší, AB, Praha 1991
• Forty, George: Velitelé tankových vojsk Rytíři moderní doby, Naše vojsko, 1994
• Brož, Ivan: Manažeři války, Svoboda, 1994
• Josef Orel : Největší vojevůdci 2. sv. války, Alpress Frýdek-Místek 2010

• Obrázky, zvuky či videa k tématu George S. Patton na Wikimedia Commons
• Galerie George S. Patton na Wikimedia Commons
• Osoba George S. Patton ve Wikicitátech
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je George S. Patton
• oficiální web
• hřbitov v Hamm (+49° 36' 41.71", +6° 11' 9.41")