Alois Klar

Budova Klarova ústavu slepců

Už roku 1807 spolu s manželkou Rosinou, se synem Paulem Aloysem a jeho ženou Karolínou Marií, rozenou Vratislavovou z Mitrovic, založil soukromý Ústav pro slepé děti na Hradčanech.[8] Napsal jeho statut, jeho prvním ředitelem se stal guberniální rada a krajský hejtman Prokop ryt. von Platzer und Wohnsiedel, který tento ústav řídil po celých 17 let až do r. 1825. Po jeho smrti 19. července přešlo vedení na místopředsedu prof. Dr. Aloyse Klára, který však toto zanedlouho pro neshody v předsednictvu, 1. prosince 1825, složil a dalších 17 let se horlivě podílel na správě ústavu.a sám zde řídil vyučování, což byla tehdy činnost průkopnická.[9] Klarovým cílem bylo naučit slepce nějakou činnost, kterou by se pak sami mohli živit, protože žádné sociální pojištění tehdy nebylo. Na tyto účely dával své dosti značné příjmy z literární činnosti. Roku 1831 byl jmenován čestným měšťanem města Prahy.[5]. Klár si uvědomoval několik věcí. Říkával: „...i talentovaným musí pomoci hvězda štěstí při možnosti uplatnění“. Nevidomý má být do ústavu umístěn ve svých osmi letech a odejít po vyučení, tj. ve svých 20 letech. Upozorňoval na to, že chovanci si v ústavu zvyknou na určitou životní úroveň, kterou potom nemají. Jeho snaha proto směřovala k založení pracovního ústavu pro nevidomé nad 50 let. V tomto úsilí se utvrdil zvláště po otevření podobného ústavu J. W. Kleinem ve Vídni r. 1829. Prostudoval statuty několika ústavů, jelikož si byl vědom toho, že nemůže vycházet pouze ze svých zkušeností.

Motivací k založení dalšího ústavu vedle Hradčanského, v kterém dělal ředitele, byly jeho názory: Nevidomý je umístěn do ústavu ve svých osmi letech a tam setrvá a vyučí se a odchází ve svých 20 letech. Upozorňoval na to, že chovanci si v ústavu zvyknou na určitou životní úroveň, kterou potom nemají. Jeho snaha proto směřovala k založení pracovního ústavu pro nevidomé nad 50 let. V tomto úsilí se utvrdil zvláště po otevření podobného ústavu J. W. Kleinem ve Vídni r. 1829. Prostudoval statuty několika ústavů, jelikož si byl vědom toho, že nemůže vycházet pouze ze svých zkušeností.

Na jaře r. 1832 obdržel od císařovny peněžitý dar. Ihned tuto událost uveřejnil v časopisu Prager-Presse, aby podnítil také další dárce. Sám šel příkladem, když ze svých finančních prostředků přispěl značnou částkou. Protože měl schopnost strhnout svým zápalem pro věc, podařilo se mu ústav s velkou slávou otevřít již 4. října 1832. Zahájení se zúčastnila pražská honorace. Slavnostně bylo přivedeno prvních pět svátečně oblečených chovanců. Při této příležitosti přednesli své oslavné básně dva pražští básníci.

Nemalé svízele se objevily při vyhledávání vhodné budovy. Císař Ferdinand mu dal darem domek Na Brusce, nedaleko Opiše na Pražském hradě, ale ten byl příliš malý. Pozemek využil pro ústavní zahradu. Pronajal si proto raději bývalý Herzánský palác na Velkopřevorském náměstí na Malé Straně, který byl volný. Pouze čas od času byl používaný jako lazaret pro pacienty postižené morem aj. Budova nebyla v dobrém stavu. Vyžadovala neustálé stavební úpravy. Ústav bylo třeba vybavit nezbytným nábytkem a zařízením. Celá akce ho značně vyčerpávala.[10]

Další potíže nastaly při vyhledávání zaměstnávání chovanců. Zpočátku to bylo pouze předení a pletení.

Roku 1832 založil Aloys Klar nový Ústav pro zaopatřování a zaměstnání dospělých slepců a získal pro něj darem od císaře Františka I. pozemek na dnešním Klárově. Tímto pozemkem protékal potok Brusnice, tenkrát ještě nebyl sveden do podzemního koryta a pro podmáčené podloží vykopat základy až 7,5 metrů do hloubky pod úroveň vltavského dna a bylo nutné využít pilotáže. Pozemek s tokem Brusnice byl vybrán i pro údajnou ozdravnou sílu jeho vody. Proto také kaple, vybudovaná na tomto pozemku, nesla jméno světce archanděla Rafaela, v kterém je znázorněn biblický výjev, kdy Tobiáš natírá svému slepému otci oči zázračnou mastí z rybích jater, kterou připravil archanděl Rafael, a tím mu vrací zrak.[11]

Budova s velkou kaplí archanděla Rafaela (architekti Vincenc Kulhánek a Josef Kranner) byla postavena už po Klarově smrti v letech 1836–1844 péčí Klárova syna Pavla Aloyse Klara a její výzdoba dokončena v letech 1884–1885 jeho vnukem Rudolfem Mariou Klárem.

V kapli jsou cenné fresky a mozaiky, které podle kartonů Josefa Führicha provedli Vilém Kandler a Antonín Lhota. Protějškové busty zakladatelů Aloyse a Rosiny Klarových z carrarského mramoru do nik vytvořili Emanuel Max a jeho žák Josef Kamil Aloys Böhm.[12] Reliéf v tympanonu na štítu budovy znázorňuje příběh z biblické Knihy Tobijáš (Tob 11,4-13):Tobiáš uzdravuje slepého otce Tobita a vytvořil jej Josef Max.[13]

Budova sloužila slepcům až do poloviny 20. století, pak ji převzal Plánovací úřad a další instituce. Od roku 1993 má zde své sídlo Česká geologická služba.[14] Podrobné informace o Klárově ústavu obsahuje monografie Petra Maděry: Klárov.[15]

Aloys Klár zavedl v roce 1811 pro posluchače třetího filosofického ročníku tzv. deklamátorská cvičení, kterým byla na fakultě vyměřena jednou za tři týdny jedna hodina. Vzhledem k tomu, že Klárovi se jevil tento čas nedostatečným, pokračoval ve cvičeních ve svém bytě a později, když bytové prostory pro množství posluchačů nedostačovaly, v jednom ze sálů Klementina.[16]

Deklamátorská cvičení v Klementinu byla již veřejná a přispívala k rozvíjení tehdejšího krasoduchého pražského veřejného společenského života až do roku 1830.[17] S těmito řečnickými cvičeními úzce souvisí také založení stipendia pro výtvarné umělce. V roce 1829 vydal k těmto řečnickým cvičením spis: „Auswahl von Gedichten zu deklamatorischen Uebungen” (česky Výběr básní k řečnickým cvičením) a právě výtěžek ze svého spisu věnoval pro zamýšlené stipendium pro výtvarné umělce.[16]

Zpráva o založeném stipendiu a s výzvou k hojné jeho podpoře se dostala k veřejnosti zejména díky oběžníku, vydaného správcem kouřimského kraje guberniálním radou a okresním hejtmanem Jeronýmem hrabětem Lützowem. Oběžník též uváděl, že tento počin již podpořili císař František I. a císařovna Karolína Augusta. Návrh zakládací listiny byl 2. ledna 1833 předložen ke schválení guberniu.[16] K tomu Aloys Klar připojil dodatek, že po vymření jeho rodiny, se budou všechny obrazy, kresby a modely žadatelů o stipendium vystavovat veřejně a výbor, sestavený stejným dílem z vynikajících umělců a z teoreticky vzdělaných znalců umění, pak na základě přezkoumání předložených děl udělí stipendia, což veřejnosti oznámí tiskem.[16]

Se svolením slav. c. k. zemského gubernia ze dne 4. května 1833 č. 17167 založil jsem já, Alois Klár, doktor filosofie atd. kapitálem 6000 zl. k. m. stipendium, jež určeno jest pro umělce říše rakouské a především pro umělce z Čech. V dalších odstavcích uvádí se, že se ucházeti mohou malíři a sochaři na základě ukázek svého umění. Doba trvání stipendia stanoví se na dva roky, ale může i na třetí rok býti předloužena.

—Národní listy, 2.10.1898[16]

Guberniálního schválení zakládací listiny se Aloys Klar nedočkal, jelikož zemřel 25. března 1833. Definitivní vystavení měla tak na starosti jeho ovdovělá choť a syn Pavel Aloys Klar (1801 Litoměřice — 1860 Praha), koncipista guberiálního presidia. Na zakládací listině se podepsali svědkové hrabě Boos-Waldeck a Jindřich Losy rytíř z Losenavy.[18] Guberniálního potvrzení se zakládací listině dostalo dne 24. června 1834. Klarovo úmrtí však celou akci zdrželo až do roku 1837.[16] Dne 6. července 1837 Pavel Aloys Klar zemskému guberniu oznámil, že stipendijní jistina čítá toho roku 6000 zlatých a že hypotéku s pětiprocentním úrokem převzal hrabě Kristián Waldstein. Zároveň zemské gubernium požádal, aby přistoupilo k vypsání prvního konkursu. Právoplatně tak stipendium vešlo do života v roce 1838.[16]

Stipendium bylo vyměřeno na 300 zl. ročně a jedinou povinností stipendisty byla láska k umění a setrvání dvou třetin uvedeného času v Římě a v Itálii. Vedle toho musel stipendista dostát závazku, že ihned po ukončení těchto požitků obdaří kostel v místě svého křtu nebo svého posledního pobytu vlastním dílem (obrazem nebo sochou atp.) a to takovým způsobem, „jenž byl by pro vrstevníky i potomky důstojný umění, kostela, vlasti i jeho samého”. V případě, že by po svém návratu závazku během dvou let nevyhověl, mělo se zemské gubernium (místodržitelství) postarat, aby bylo stipendium vráceno.[16]

Prvního konkursu se účastnili čtyři umělci: malíř Vilém Kandler z Chrastavy (ten nakonec odstoupil); sochař Emanuel Max z Bürgsteinu; absolvent akademie v Miláně Emanuel Víšek z Kutrovic na Slánsku a absolvent vídeňské akademie umění Karel Zenker z Krumlova (rodem z Vídně). Emanuel Max byl prvním vybraným stipendistou. Od Společnosti vlasteneckých přátel umění obdržel též cestovní podporu a 1. května 1839 odcestoval. Dekretem ze dne 3. února 1842 mu bylo stipendium prodlouženo na další třetí rok.[16]

Při druhém vypsání konkursu se přihlásili: malíř Vilém Kandler; malíř Friedrich Ströbel a Aloys Gustav Schulz, jenž podmínkám konkursu nakonec nevyhovoval a byl vyloučen. Stipendium bylo uděleno Kandlerovi, který 30. září 1843 dorazil do Říma a na přímluvu tehdy slavného malíře Gebharda Flatze (1800–1881) obdržel stipendium též pro třetí rok.[16] V letech 1846 až 1850 nebylo stipendium uděleno, sice se ucházel malíř Adolf Weidlich, ten ale nakonec nastoupil dráhu učitelskou. V roce 1850 bylo uděleno sochaři Juliovi Melzerovi,[19] který 24. května 1850 nastoupil cestu do Říma. Dne 8. července 1855 obdržel stipendium sochař Václav Levý, jehož spolukonkurentem byl sochař Rudolf Zafouk z Komárova u Berouna. Ten však nedodržel závazek k vytvoření votivního díla a to mramorového reliéfu Madony v kostele Nanebevzetí Panny Marie v Plasech.[16]

Od roku 1855 vstupovali stipendisté do kontaktu s rakouským vyslanectvím v Římě, kde byl ve věži vyslanecké budovy pro dotyčného stipendistu zdarma upraven výtvarný ateliér. V roce 1858 si podali žádost dva sochaři: Kamil Böhm z Pátku a Antonín Herold z Volšan[20] a dva malíři: Antonín Ebert z Kladrub a Vincenc Bošík z Hlízova; dekretem z 28. října 1859 dostalo se stipendia Kamilovi Böhmovi.[16]

V roce 1860 zemřel správce stipendia Pavel Aloys Klar a než došlo k vyřízení dědictví (synové Pavel Zdeněk, Karel, Rudolf Maria) a určení nového správce, převzala vedení ovdovělá Karolina Klar (roz. hraběnka Vratislavova z Mitrovic a Schönfeldu), která navýšila nadání na 500 zlatých ročně a vyhlásila nový konkurs. O stipendium se ucházeli: Petr Maixner, Gabriel Max a František Sequens. Stipendia se dostalo malíři Sequensovi, jež bylo místodržitelstvím schváleno 8. srpna 1863. Novým správcem stipendia se stal Rudolf Maria rytíř Klar. Vzhledem k tomu, že mu bylo Klarovo dvouleté stipendium prodložené o další třetí rok a k tomu obdržel ještě dvouleté stipendium státní, vrátil se z Itálie až v roce 1868. Votivní obraz Narození Ježíše Krista pro kostel v Plasech odevzdal až po 7 letech. Z kostelní pokladny si ještě nechal vyplatit dalších 200 zlatých.[16]

Dalším stipendistou byl 20. května 1868 vybrán sochař Jindřich Čapek, jenž pobýval v Itálii až do roku 1871. Jeho votivním dílem měla být dřevěná socha P. Marie v nadživotní velikosti pro hlavní oltář kostela P. Marie Vítězné v Praze. Teprve po nátlaku prokuratury, že má pro nedodržení nadačních podmínek vrátit 1 500 zlatých, sochu v prosinci 1876 do kostela odevzdal.[16]

Při dalším konkursu vypsaném 17. června 1871 se přihlásili tři uchazeči: malíř Robert Leinweber z města Böhmisch Leipa, sochař Bohuslav Schnirch z Prahy a sochař Karel Dvořák z Karlína. Porota uznala všechny za stejně kvalifikované a z důvodu střídání uměleckých disciplín vybrala tentokrát malíře Roberta Antonína Leinwebera, jenž byl potvrzen dekretem ze dne 10. června 1872. Své votivní dílo Ježíše Krista provedl pro kostel v České Lípě včas. S jeho stipendiem nastal jiný problém. Mladé umělce v sedmdesátých letech vábil Orient a pestrý život na jihu. Leinweber si proto zajel do Tunisu, do korutanských Alp a nakonec do Vídně, čímž nedodržel podmínku pobytu ze dvou třetin v Itálii; nakonec se mu podařilo doslova s odřenýma ušima pobyt v Římě skoro ze dvou třetin nějak prokázat a scházejících pět měsíců mu bylo odpuštěno. Na oplátku nežádal o prodloužení stipendia o další třetí rok.[16]

V roce 1874 se o Klarovo stipendium ve výši 500 zlatých ročně přihlásili: malíř a kunsthistorik Dr. Agathon Klemt a sochař Bernard Seeling; přičemž porota opět uznala oba za stejně kvalifikované a z důvodu střídání uměleckých disciplín vybrala tentokrát sochaře. Seelingovi bylo stipendium potvrzeno dekret ze dne 16. srpna 1875. Během pobytu si ale sochař Seeling stěžoval, že pro místní drahotu nemůže s touto částkou vyjít. Načež bylo stipendium výnosem místodržitelství ze dne 18. února 1876 č. 3961 navýšeno na 800 zlatých ročně. Seeling využil taktéž prodloužení na tři roky a vrátil se v roce 1878. Své votivní dílo „Kristus” měl věnovat Strahovskému klášteru, ale klášterní správa se nároků na dílo vzdala ve prospěch kostela v Úštěku (kostela pokřtění zakladatele stipendia). Také Seeling dostál své votivní povinnosti až po dlouhém sporu teprve v roce 1881.[16]

Dne 22. srpna 1878 byl vypsán nový konkurs, jehož se účastnili: malíř Benedikt Knüpfer, malíř Oskar Rex, malíř Emil Zillich, sochař Josef Strachovský a malíř Hanuš Knöchel.[21] Odstoupili kaligraf Hanuš Wahner a nakonec také Benedikt Knüpfer. Stipendium porota udělila Hanuši Knöchelovi dekretem z 26. prosince 1879. Votivni dílo sv. Barbora pro kostel sv. Štěpána v Praze provedl Knöchel již během prvých dvou let stipendijního požitku.[16]

V roce 1885 bylo stipendium navýšeno na 1000 zlatých ročně.

• Emanuel Krescenc Liška (od 1. ledna 1885 do 31. prosince 1887, v Římě od října 1885)
• Emanuel Dítě (od 1. července 1889 do 30. června 1892, v Římě od 3. prosince 1889)
• August Zoula (od 1. ledna 1894 do 31. prosince 1896)[16]

Poslední konkurs pod záštitou rodiny byl svolán na jaro 1898 a to formou výstavy do Rudolfina se stipendiem ve výši 1000 zlatých ročně. Dne 3. září 1898 zemřel poslední zástupce rodu Rudolf Maria rytíř Klar.[16][22] Po vymření rodiny Aloyse Klara se tak měly na základě jeho přání obrazy, kresby a modely žadatelů o stipendium vystavovat veřejně a výbor sestavený z umělců a znalců umění měl udílení stipendia oznamovat tiskem.[16]

• Krátká zpráwa o ziwotu a blahočinném půsoebnj Aloysia Klára, doktora we filosofii, c. k. weregného rádného professora [online]. Dostupné online. str. 40
• MÜLLER Rudolf: Die Prof. Dr. Aloys Klarische Künstlerstiftung nach ihrer Bedeutung und Wirksamkeit, unter Beischluß biographischer Skizzen, herausgegeben von Rudolf Maria Alar. Prag, 1883. Commissions - Verlag von F. Rytka.
• 100 roků Klárova ústavu slepců v Praze [online]. Dostupné online. str. 26,40
• SOLAROVÁ, Světluše a ŠARBACH, Zdeněk. Dějiny nejstarší školy pro nevidomé v Čechách. [Praha]: Radar, 1992. 46 s., [26] s. fotogr.
• VLČEK, Pavel. Umělecké památky Prahy Malá Strana. 1999. ISBN 80-200-0771-7

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Alois Klar na Wikimedia Commons
• Encyklopedické heslo Klar v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Alois Klar
• Střední škola A. Klara - ofic. stránky
• Škola Jaroslava Ježka: Historie. Archivováno 27. 4. 2016 na Wayback Machine