Emanuel Max

Emanuel Max (po roce 1875) von Wachstein (19. října 1810, Janov u Sloupu v Čechách[1][p 1] – 22. února 1901, Praha[2])[3][4] byl česko-německý sochař, především autor monumentálních soch, pomníků a portrétů. Byl mladším bratrem sochaře Josefa Maxe.

Emanuel Max
Emanuel Max
Narození19. října 1810
Janov u Sloupu v Čechách
Rakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí22. února 1901 (ve věku 90 let)
Praha
Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Místo pohřbeníOlšanské hřbitovy
VzděláníAkademie výtvarných umění v Praze
Povolánísochař
RodičeJoseph Franz Max
PříbuzníJosef Max bratr
Gabriel Max synovec
František Liebich tchán
Hnutíklasicismus
Významná dílapomník maršála Radeckého
Pieta na Karlově mostě
OceněníŘád Františka Josefa V. třída: rytíř (1858)
Řád železné koruny III. třídy (1875)
multimediální obsah na Commons
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Emanuel Max a sourozenci Maxovi (zprava Jindřich (Heinrich) Max, matka sourozenců Anna, Gabriel Max, Lina Maxová, Emanuel Max s manželkou, Albert Max)

Život

Narodil se roku 1810 (podle Ottova slovníku chybně 1807) v sudetoněmecké kamenické a řezbářské rodině,[1] jeho bratr Josef Max (1804–1855) byl také sochař. Vyučil se v otcově dílně kresbě a řezbářství, otec si však nepřál, aby synové pokračovali v tehdy nevýnosném řemesle. Přesto studoval na pražské akademii malbu u prof. Josefa Berglera a Františka Waldherra. Protože pražská akademie tehdy neměla sochařské oddělení, studoval zároveň sochařství na Akademii ve Vídni u profesorů Schallera a Kässmanna.

Dne 1. února 1848 se v Praze oženil [5] s dcerou uměleckého malíře Františka Liebicha, Marií Luisou (1. února 1828[6] – 10. září 1891[7]). Z jejich manželství se narodilo 5 dcer,[8] z nich Maria (1849-?, provdaná Lenková) a Ludovika (1853-?,[9] provdaná za Kvida z Ehlerů).[10]

Jako projev uznání rakouské vlády byl Emanuel Max jako rytíř Řádu Františka Josefa (1858) a Řádu železné koruny III. třídy (15. října 1875) povýšen do rytířského stavu s predikátem „von Wachstein“ majestátem daným ve Vídni 23. ledna 1876.[11]

Kariéra

V letech 1839–1849 byl na dlouhém studijním pobytu v Římě, kde si prohloubil znalosti jak antického sochařství a soudobých mistrů nazarénů, z nichž nejvíce se mu líbili Antonio Canova a Bertel Thorvaldsen. Z technických dovedností se zdokonalil v tesání kararského mramoru. Po návratu do Prahy se oženil a otevřel si sochařskou dílnu, kde zaměstnával řadu pomocníků, zejména kameníky a štukatéra.

Patřil k nejvýznamnějším českým sochařům druhé třetiny 19. století v českých zemích. Jeho klasicistní smysl pro monumentalitu, romantický výtvarný názor a způsob práce dobře odpovídaly dobovému vkusu, takže měl dost objednávek.

Dílo

První významnou zakázkou byl Sv. Vojtěch modlící se za déšť, který vytvořil již za studií roku 1836, a dostal za to stipendium Klárovy nadace v Římě. Dále Max vytesal pomník s českým lvem s českou královskou korunou pro Pražský hrad, později přemístěný do parku v zatáčce Chotkovy silnice, a sochu Vlasty, mýtické hrdinky dívčí války (signována E. Max, 1842), kterou do sbírek Pražského hradu zakoupil císař Ferdinand I. Dobrotivý.

Dále roku 1844 vytvořil sochu umučené sv. Ludmily z bílého mramoru pro kapli sv. Ludmily v katedrálu sv. Víta, její bronzový odlitek je ve sbírkách Národní galerie. Z mnoha portrétů patří k významným busty J. Krombholze, W. A. Mozarta, A. Klara. Pro Křivoklát navrhl pomník Karla Egona II. z Fürstenbergu, odlitý ve fürstenberské slévárně ze železné litiny. Další pomník - sochu generála Karla Schwarzenberga, který vedl vojsko k vítězství nad Napoleonem v bitvě u Lipska, navrhl pro Krásný Dvůr.

Socha archanděla Rafaela (datovaná 1840) z kaple Klárova ústavu slepců v Praze na Klárově byla po zrušení ústavu přenesena do Národní galerie.

Pro zámek v Sychrově navrhl a vytesal dvě sochy: hugenota Jindřicha II. Rohana a zakladatele řádu johanitů Godefroy z Bouillonu.

Mezi sochami Karlově mostě se nachází jeho Pieta (naproti krucifixu, 1859), sochy Panny Marie a sv. Jana Evangelisty po stranách krucifixu (1861),[12] sv. Josef (1854), sv. Kryštof nesoucí Ježíška (1857) a sv. František Serafinský (1855).[12] Jeho sochy stojí v mnoha pražských kostelích.

Pomník Radeckého
Podrobnější informace naleznete v článku Pomník maršála Radeckého v Praze.

Nejvýznamnější dílo - pomník maršála Radeckého modeloval podle kresby prof. Christiana Rubena spolu s bratrem Josefem v letech 1851 až 1855, a sám jej upravoval ještě po bratrově smrti do února roku 1858. V listopadu 1858 byl pomník odhalen na Malostranském náměstí, v roce 1919 byl přesunut do Lapidária Národního muzea. Emanuel Max byl autorem sochy Radeckého, jeho bratr vytvořil sochy vojáků, nesoucích maršála na štítu.[13]

Galerie

Odkazy

Poznámky
  1. Obec Janov byla součástí obce Sloup v Čechách. Rovněž byla přifařena k faře Sloup. V roce 1981 byla připojena k městu Nový Bor.

Reference
  1. Matriční záznam o narození a křtu farnosti Sloup v Čechách
  2. Matriční záznam o úmrtí a pohřbu Emanuela Maxe von Wachstein farnosti při kostele sv.Jindřicha na Novém Městě pražském
  3. SZABO, Miloš. Pražské hřbitovy. Olšanské hřbitovy III.. Praha: Libri, 2011. 245 s. ISBN 978-80-7277-487-6. S. 209.
  4. TOMAN, Prokop. Nový slovník československých výtvarných umělců. 3. vyd. Svazek 2. Praha: Rudolf Ryšavý : Tvar, 1950. Heslo Max, Josef, s. 118.
  5. Matriční záznam o sňatku Emanuela Maxe von Wachstein s Marií Liebich farnosti při kostele P. Marie Sněžné na Novém Městě pražském
  6. Matriční záznam o narození a křtu Marie Ludviky Liebich farnost Nový Bor
  7. Matriční záznam o úmrtí a pohřbu Ludviky Max von Wachstein farnosti při kostele sv. Jindřicha na Novém Městě pražském
  8. Matriční záznam o narození a křtu Emanuely Augusty Max farnosti při kostele sv. Jindřicha na Novém Městě pražském
  9. Matriční záznam o narození a křtu Ludviky Max farnosti při kostele sv. Jindřicha na Novém Městě pražském
  10. Soupis pražských obyvatel, Max Emanuel
  11. VAVŘÍNEK, Karel, a kol. Almanach českých šlechtických a rytířských rodů 2008. Brandýs nad Labem: Martin, 2007. 483 s. ISBN 978-80-85955-36-1. S. 267–268.
  12. P. Vlček a kol., Umělecké památky Prahy. Staré město, str. 125nn.
  13. Emanuel Max ryt. Wachstein+. Národní listy. 23. 2. 1901, s. 3. Dostupné online.

Literatura
  • Naděžda Blažíčková-Horová: Emanuel Max, in: Nová encyklopedie českého výtvarného umění, díl I., A-M. Praha : Academia 1995, s. 496 - 497.
  • Emanuel Max, Zweiundachtzig Lebensjahre. Praha 1893
  • Ottův slovník naučný, heslo Max Emanuel, sochař. Sv. 16, str. 1017
  • Pavel Vlček a kol., Umělecké památky Prahy. Díl I., Staré město. Praha: Academia 1996.
  • Petr WITTLICH, Sochařství, in: Praha národního probuzení (ed. E. Poche). Praha 1980.

Související články

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.