Eliška Wagnerová

V letech 1963–1967 studovala Střední průmyslovou školu hutní v Kladně a v letech 1969–1974 práva na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Po studiu byla podnikovou právničkou jeden rok a poté pracovala jako advokátka až do roku 1982, kdy odešla do exilu. Ve Spolkové republice Německo pracovala v rádiu Svobodná Evropa jako žurnalistka a poradkyně pro československé právo. V polovině roku 1989 se za svým mužem, novinářem Arnoštem Wagnerem (1938–2022), odstěhovala do Kanady.

Po návratu z emigrace v roce 1993 začala působit znovu jako advokátka a od roku 1993 pracovala jako asistentka předsedy Ústavního soudu. V roce 1996 získala na Filosofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně titul doktor v oboru politologie (Ph.D.). Téhož roku byla jmenována soudkyní Nejvyššího soudu a o dva roky později byla jmenována jeho předsedkyní. V této funkci se zasloužila o zavedení asistentů soudců na jeho občanskoprávním kolegiu a s poslancem Zdeňkem Koudelkou iniciovala jejich zákonné zakotvení. Rozhodla o zveřejňování všech rozhodnutí Nejvyššího soudu na jeho webové stránce.

V letech 1994–1999 vyučovala srovnávací ústavní právo na Právnické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci a od roku 2004 vyučuje tento obor na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně. Od roku 2002 je náhradní členkou Benátské komise, poradního orgánu Rady Evropy. Byla také členkou vědeckých rad Právnické fakulty Univerzity Karlovy a Právnické fakulty Masarykovy univerzity. Dne 20. března 2002 byla prezidentem Václavem Havlem jmenována soudkyní a současně místopředsedkyní Ústavního soudu. V roce 2009 získala stříbrnou medaili Antonína Randy a v roce 2013 ocenění Právník roku 2012 v oboru občanská a lidská práva a právo ústavní.[1]

V podzimních volbách 2012 kandidovala Eliška Wagnerová jako nestranička za Stranu zelených v obvodu č. 59 – Brno-město do Senátu.[2] V prvním kole, konaném 12. a 13. října 2012, získala nejvíce hlasů a postoupila tak do kola druhého, kde zvítězila ziskem 73,75 % hlasů.[3]

Po senátních volbách v roce 2014 se stala předsedkyní nově vzniklého senátorského klubu Zelení – nezávislí.[4] Klub ale po měsíci 24. listopadu 2014 zanikl, protože nadále neměl dostatečný počet členů, když z něj kvůli sporům o jeho vedení vystoupil místopředseda Libor Michálek.[5]

V květnu 2018 podala trestní oznámení na neznámého pachatele kvůli narušení divadelního představení chorvatského režiséra Olivera Frljiće v brněnském Divadle Husa na provázku Naše násilí, vaše násilí sympatizanty politického hnutí Slušní lidé. „Bylo by velmi znepokojivé, pokud by měl být dán prostor někomu, kdo chce nám ostatním diktovat, jaké divadlo, knihy a filmy smíme sledovat a číst, a jaké nikoliv,“ sdělila Wagnerová.[6]

Ve volbách do Senátu PČR v roce 2018 již svůj mandát senátorky neobhajovala.[7][8] Na konci ledna 2019 ji Senát PČR navrhl Poslanecké sněmovně PČR k volbě zástupce veřejného ochránce práv, a to společně s Markétou Seluckou.[9] Během březnové volby však získala jen 17 hlasů od 175 poslanců a do druhého kola nepostoupila.[10]

• NĚMEČEK, Tomáš. Padni komu padni. Život a případy Elišky Wagnerové. Praha: Leges, 2014. 160 s. ISBN 978-80-7502-055-0.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Eliška Wagnerová na Wikimedia Commons
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Eliška Wagnerová
• Eliška Wagnerová na stránkách Ústavního soudu
• Česká společnost je dezorientovaná – rozhovor s Eliškou Wagnerovou v časopise Sedmá generace 3/2012