Stanislav Balík (1956)

Po absolvování pražské právnické fakulty nastoupil v roce 1979 jako podnikový právník do Pražské botanické zahrady. V roce 1981 ještě dokončil studia archivnictví na Filozofické fakultě UK, doktorát práv získal v roce 1983 a doktorát filozofie 1986. V letech 1982–1989 byl podnikovým právníkem Obvodního podniku bytového hospodářství v Praze 1, po roce 1989 se živil jako advokát. V letech 2002 a 2003 byl předsedou České advokátní komory. Po završení mandátu soudce Ústavního soudu se vrátil k advokacii, od roku 2015 je vedoucím české delegace při Radě evropských advokátních komor (CCBE), kde byl v roce 2016 místopředsedou a od roku 2017 je předsedou Výboru pro země střední a jihovýchodní Evropy (PECO).

V roce 2008 zahájil kombinované doktorské studium historie na Filozofické fakultě MU, v roce 2012 přešel do nově zákonem upravené formy kombinovaného studia. Studium ukončil v roce 2016 obhájením disertační práce Formování české právnické obce v letech 1861–1914 (Advokátní komory, právnické spolky a časopisy) a získal titul Ph.D.

Byl odborným poradcem filmu Zločin v Polné, který natočila Česká televize.

Soudcem Ústavního soudu byl jedno funkční období, od 26. května 2004 do 26. května 2014. Působil spolu s Dagmar Lastoveckou a Jiřím Nykodýmem ve druhém senátu a stal se jedním z nejvýraznějších ústavních soudců. Nicméně ne až tak ve věcech, kde byl soudcem zpravodajem, tedy soudcem, který je součástí většiny a zpracovává konečný nález, jako tomu bylo např. u rozdílného důchodového věku žen a mužů,[1] Ústavu pro studium totalitních režimů,[2] regulačních poplatků ve zdravotnictví[3] nebo církevních restitucí.[4] Proslul především svými disenty, odlišnými stanovisky, které může každý přehlasovaný ústavní soudce zveřejnit připojením k přijatému rozhodnutí. Za svůj nenapodobitelný styl, kterým dával na odiv šíři svých znalostí historie, kdy běžně používal citace krásné literatury, latinu, odkazy na antické reálie apod., byl oslavován,[5] ale i kritizován.[6][7]

Publikoval jich celkem 46, některé byly disenty, v jiných se chtěl pouze vymezit proti zveřejněnému odůvodnění - takové stanovisko se nazývá konkurence. Tak např. ve věci velezrady prezidenta Klause s rozhodnutím souhlasil, ale namítl, že věcně příslušným je zde leda soud dějin.[8] Podobně v jiné věci ironicky komentoval možnosti vzniku podjatosti soudce,[9] naopak byl např. proti zrušení snížení a zdanění stavebního spoření, přičemž se svěřil, že se takto rozhodl při potlesku ve stoje po velkém zážitku z poslechu dvou symfonií Ludwiga van Beethovena v pražském Rudolfinu.[10] U posuzování ústavnosti tzv. eurozatykače přiblížil nesnáze obviněného v cizině a navrhl, aby jeho odlišné stanovisko bylo přeloženo do dalších jazyků.[11] Byl také proti zrušení povinné veřejné služby, ptal se, jestli je nucenou prací např. i mytí tabule ve škole nebo zda pro někoho není nakonec „subjektivně nucenou prací jakákoliv práce“ a vyslovil se proti „lehkoživkům“, kteří mohou „jako pijavice vysávat veřejné finanční zdroje“.[12] Ve svých disentech brojil proti formalistické přísnosti soudního rozhodování, navrhoval, aby soudci Ústavního soudu byli preventivně očkováni proti tzv. „petitologii“,[13][14] stejně tak odsuzoval nadužívání souvisejících úvah (obiter dictum) v rozhodnutích Ústavního soudu, sbírka jeho rozhodnutí se tím pak podle něj stává názorovým občasníkem.[15] Sám se ovšem nedržel zcela zkrátka, kupř. používal hojné citace, ve věci evidence církevních právnických osob srovnával dlouhodobost církve s proměnlivostí světského světa a mj. citoval představitele arménské církve Narsese Velkomyslného: „Kláštery jsou sloupy země, pevnosti proti nepříteli, zářící hvězdy.“[16] V rozhodnutí o náhradě nákladů právního zastoupení státu zase citoval Napoleona, který při obnovení francouzských advokátních komor hrozil advokátům vyříznutím jazyka, postaví-li se proti státu.[17] Jeho odlišná stanoviska byla často značně nekonformní, v nesouhlasu se zrušením lázeňské vyhlášky mj. přímo odkázal na Werichovo Fimfárum,[18] jindy převyprávěl skutkový základ případu po vzoru Prométheova utrpení[19] a v jisté restituční věci jej přiblížil zápisem šachové partie.[20] Do jednoho usnesení zahrnul fotografie hlemýžďů[21] a svůj disent proti zamítnutí ústavní stížnosti ve věci církevních restitucí zdůvodnil jediným slovem – „Nepokradeš?“[22]

• Dějiny notářství v českých zemích (2014)
• Dějiny advokacie: v Čechách, na Moravě a ve Slezsku (2009)
• Advokát v EU: právní předpisy o advokacii v zemích Evropské unie (2004)
• Právní dějiny mimoevropských zemí: stručný nástin (2003)
• Advokacie včera a dnes. (Vybrané texty z dějin a současnosti advokacie) (2000)
• Právní dějiny evropských zemí a USA: stručný nástin (1999)
• Minulost, přítomnost a perspektivy advokacie (1998)