David Uhlíř

David Uhlíř coby soudce zpravodaj předložil řadu rozhodnutí Ústavního soudu, jimiž se Ústavní soud pokusil zmírnit v minulosti způsobené křivdy. Především v rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 3943/14,[10] coby soudce zpravodaj, dospěl k závěru, že určovací žaloba je přípustným způsobem uplatnění nároků na odčinění majetkových a nemajetkových křivd, způsobených mocenskými orgány nacistického Německa v letech 1938–1945, jestliže se jedná o nároky vůči státu a nezasahující do práv jiných osob. Není tedy obcházením restitučních předpisů, jestliže stěžovatel uplatňuje své nároky určovací žalobou, protože je nemohl bez vlastní viny a pro vážnou překážku podle restitučních předpisů uplatnit včas a uplatňuje je bez zbytečného odkladu po odpadnutí této překážky.

S odkazem na to, co vyslovil Karl Jaspers (Otázka viny: Příspěvek k německé otázce, Academia, Praha, 2006), Ústavní soud konstatoval, že veškeré křivdy napravit nelze a vše zcela odškodnit také není možno; ale to, co zbývá, i když se jedná třeba jen o zanedbatelnou nápravu z hlediska celkově způsobeného utrpení, tedy to, co je možné a zároveň správné a spravedlivé vykonat, je přirozenoprávní povinností orgánů materiálního právního státu učinit.

Ústavní soud se v citovaném rozhodnutí dále vyrovnal s napětím mezi účely práva, když obecné blaho, spravedlnost a právní jistota jsou nejvyšší cíle práva, ale ne v příjemné shodě, nýbrž v příkrém rozporu vůči sobě navzájem (Gustav Radbruch: O napětí mezi účely práva, Wolters Kluwer, Praha, 2012, str. 95). V posuzovaném případě se může požadavek individuální spravedlnosti stěžovatele jevit v rozporu s požadavkem právní jistoty. Mohlo by se jevit, že ponechání předmětných nemovitostí ve státním vlastnictví by bylo v souladu s obecným blahem, avšak okolnosti, za kterých prarodiče stěžovatele o svůj majetek přišli, to nedovolují. Hrůzné zločiny, spáchané na československých občanech za okupace, často právě pod záminkou obecného blaha (árijské rasy, Třetí říše apod.), nedovolují, aby takovou argumentaci akceptoval jakýkoliv soud státu, který si váží sám sebe i lidských práv svých (i cizích) občanů.

Dále v rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 4004/14[11][12] ve sporu paní Zdeny Mašínové, dcery důstojníka a odbojáře Josefa Mašína Ústavní soud (pouze jako obiter dictum, aniž by mohl předjímat řešení zkoumané věci) uvedl, že by bylo v tomto případě vhodné, aby stát jako výraz úcty k památce generálmajora in memoriam Josefa Mašína hledal takové řešení vlastnických vztahů, aby jeho rodný dům byl důstojnou památkou na něj. To, jak uzavírá soud, jistě zabezpečí mnohem lépe rodina stěžovatelky, než stát nebo Státní pozemkový úřad, které jej nechávají chátrat. Ústavní soud se v projednávané věci vyjádřil v tom smyslu, že sice není věcí obecných soudů, aby poučovaly žalobce o hmotném právu, nicméně je jejich povinností neuplatňovat přehnaně pozitivistický přístup nad podstatu práva na soudní ochranu, ale v mezích daných ústavními předpisy a zákony nalézat individuální spravedlnost.