Ústavní stížnost

Ústavní stížnost je definována různými způsoby, které se však shodují v několika bodech. Ústavní stížnost představuje specifický prostředek k ochraně základních práv a svobod (prostředek k ochraně základních práv a svobod sui generis). To znamená, že ústavní stížnost je možné podat pouze za určitých okolností. Aby mohla být podána ústavní stížnost, musí dojít k nerespektování ústavně zaručených základních práv a svobod.

Další specifikum ústavní stížnost je v tom, že jejímu podání může dojít až po vyčerpání všech jiných prostředků k ochraně práva, které nabízí právní řád, to znamená včetně mimořádných opravných prostředků. Za takový prostředek ale zákon nepovažuje návrh povolení obnovy řízení. Ústavní stížnost však nepředstavuje zjednodušení stanového právního procesu, ale jedná se o zahájení zcela nového řízení, které je charakteristické tím, že je zcela nezávislé na řízení dalších. Ústavní stížnost v žádném případě není (jak vyplývá z ustálené judikatury Ústavního soudu) dalším v řadě opravných prostředků.

O ústavní stížnosti rozhoduje zvláštní orgán, Ústavní soud, který je na rozdíl od jiných státních orgánů ustaven přímo Ústavou a má právo zasahovat do činnosti moci zákonodárné, výkonné i soudní. Ústavní soud není při svém rozhodování vázán běžnými zákony (mimo zákonů, upravujících řízení před Ústavním soudem), řídí se pouze ústavními zákony a mezinárodními smlouvami o lidských právech a svobodách.

Dalším rysem ústavní stížnosti je to, že musí být namířena proti zásahu orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost nemůže být směřována proti subjektům soukromého práva. Ústavní stížnost slouží k ochraně subjektivního veřejného práva navrhovatele.

Vojtěch Šimíček se ve své knize Ústavní stížnost pokusil také o typologizaci ústavních stížnosti. Podle toho, v čem stěžovatel spatřuje protiústavnost zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod, můžeme rozlišovat ústavní stížnost procesní a hmotněprávní. Procesní stížnost je taková stížnost, kde jde o spravedlivý proces. To znamená, že stížnost rozhodnutí orgánu veřejné moci bylo protiústavním způsobem (např. nebyli k jednání obesláni všichni účastníci). Naproti tomu hmotněprávní stížnost nezpochybňuje způsob procesního řízení, nýbrž jeho závěr (např. porušení vlastnického práva).

Podle typu orgánu veřejné moci lze ústavní stížnosti dále dělit na ty, které směřují proti soudním rozhodnutí, a dále na ty, které směřují proti ostatním orgánům veřejné moci (např. obce). Podle zásahu orgánu veřejné moci můžeme rozlišovat ústavní stížnosti napadající rozhodnutí orgánu veřejné moci (např. rozsudek soudu) a stížnosti vystupující proti jinému zásahu orgánu veřejné moci (např. průtahy v řízení).[1]

V zásadě lze funkce ústavní stížnosti rozlišit na funkci subjektivní a objektivní, reparativní a preventivní. Rozdělení funkce subjektivní a objektivní lze zjednodušeně charakterizovat tak, že smyslem institutu ústavní stížnosti je ochrana ústavně právní stéry jedince (tzn. subjektivní funkce) a zároveň také garance základních práv a svobod (tzn. objektivní funkce). Z uvedeného je zřejmé, že subjektivní a objektivní funkce ústavní stížnosti se navzájem nevylučují, ale spíše doplňují.

Ústavní stížnost má dále reparativní a preventivní funkci. Jestliže ústavní stížnost skončí konstatováním porušení základních práv nebo svobod, dojde zpravidla k vydání nového rozhodnutí, které nebude protiústavní. Tento postup v sobě zahrnuje i funkci preventivní, neboť orgán veřejné moci by se měl snažit v budoucnu takových protiústavních aktů vyvarovat.

Ústavní stížnost je nepřípustná zejména tehdy, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny prostředky k ochraně práv, které mu právní řád poskytuje. Řízení o ústavní stížnosti je tak koncipováno jako ultima ratio, poslední možnost ochrany ústavně zaručených práv. Tato zásada však neplatí absolutně, zákon z ní připouští dvě výjimky. První výjimkou je situace, kdy stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. V tom případě musí být podána do jednoho roku ode dne, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem stížnosti. Druhou výjimkou je stav, kdy v řízení o podaném opravném prostředku dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká anebo může vzniknout vážná a neodvratitelná újma.

O ústavní stížnost rozhodne Ústavní soud nálezem, kterým stížnosti zcela vyhoví, zamítne ji, anebo ji zčásti vyhoví a zčásti zamítne. V nálezu soud deklaratorně vysloví, které ústavně zaručené právo nebo svoboda byly a jaké ustanovení ústavního zákona byly porušeny a jakým zásahem orgánu veřejné moci k tomuto porušení došlo (resp. jde-li o ústavní stížnost obce nebo vyššího územního samosprávného celku, vysloví soud, v čem spočívá porušení zákonem zaručeného práva na samosprávu, jaké ústavní zákony nebo zákony byly porušeny a jakým zásahem státu k tmut porušení došlo).

Dále soud konstitutivně zruší napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci (resp. státu, jde-li o stížnost obce nebo VÚSC). Jde-li o stížnost proti tzv. jinému zásahu orgánu veřejné moci (např. nečinnost), Ústavní soud v nálezu dotčenému orgánu veřejné moci (resp. státu) zakáže, aby v porušování práva a svobody dále pokračoval a přikáže mu, je-li to možné, aby obnovil stav před porušením (restitutio in integrum).

• Ústavní soud České republiky
• Zákon o Ústavním soudu (1993)