Vilnius

Město leží v jihovýchodní Litvě (54° 41' severní šířky a 25° 17' východní délky) na soutoku řek Vilnia a Neris. Ačkoli se dnes nachází poblíž litevsko-běloruské státní hranice, v minulosti šlo nejen o kulturní, ale i o geografické centrum území tuto hranici přesahujícího, někdejšího Litevského velkoknížectví a také o významné město v rámci polsko-litevské unie.

Podnebí je zde přechodové mezi kontinentálním a přímořským. Průměrná roční teplota je +6,1 °C, lednová průměrná teplota činí −4,9 °C a červencová +17,0 °C. Průměrné roční srážky činí 661 mm. Ve Vilniusu bývají extrémně horká léta, kdy teplota přesahuje 30 °C.

Oblast Vilniusu byla obydlena odedávna, jak dokládají četné archeologické nálezy v různých částech města. Litevská pověst o založení Vilniusu říká, že město bylo založeno poté, co vládnoucí velkovévoda Gediminas měl věštecký sen o železném vlku stojícím na kopci. Když požádal kněze o vysvětlení, dozvěděl se, že musí postavit hrad a velké město na vrcholu kopce. Název města vznikl zkomolením jména řeky Viliji, která Vilniusem protéká.[2]

V psaných pramenech je město poprvé zmíněno v roce 1323. Vilnius se stal známým poté, co do něj Gediminas pozval německé obchodníky. Nejstarší částí města je hrad, postavený Gediminasem na Hradním kopci. V roce 1387 byla městu udělena magdeburská městská práva Vladislavem II. Jagellem, králem Polska a velkoknížetem litevským.

Štěpán Báthory, zakladatel vilniuské univerzity

Mezi lety 1503 až 1522 byly vybudovány městské hradby s devíti branami a třemi věžemi. Vilnius dosáhl vrchol svého rozvoje za vlády posledního Jagellonce Zikmunda II. Augusta, který sem přestěhoval svůj dvůr v roce 1544. V dalších stoletích se město dále rozrůstalo, mj. i díky založení Vilniuské univerzity králem a velkoknížetem Štěpánem Báthorym v roce 1579. Univerzita se brzy stala jedním z nejdůležitějších vědeckých a kulturních středisek v oblasti a hlavním vědeckým centrem litevského velkoknížectví.

V roce 1655 byl Vilnius obsazen ruskou armádou (tj. vojskem Moskevské Rusi), byl vypleněn a vypálen a jeho obyvatelé zmasakrováni. Na počátku 19. století byl však již třetím největším městem ve východní Evropě. Růst obyvatelstva si vyžádal zboření hradeb v letech 1799–1805, zachovala se pouze Brána rozbřesku (litevsky Aušros Vartai, polsky Ostra brama, tedy Ostrá brána).

Po třetím dělení Polska v roce 1795 byl Vilnius anektován Ruskem a stal se hlavním městem Vilenské gubernie. V roce 1812 město dobyl Napoleon během svého tažení na Moskvu. Jeho armáda posléze do Vilniusu ustoupila a město se stalo hrobem tisíců zraněných francouzských vojáků. V 19. století město postihly represe po nezdařených polských povstáních proti ruské nadvládě. Po listopadovém povstání z let 1831–1832 byla mj. uzavřena vilniuská univerzita.

Během první světové války byl Vilnius okupován Německem (1915–1918). V roce 1919 byl prohlášen hlavním městem krátce existující Sovětské socialistické republiky Litvy a Běloruska (zvané Lit-Bel). 1. ledna 1919 byl Vilnius obsazen polskými jednotkami, které vytvořili místní obyvatelé (většina obyvatel byli totiž Poláci a Židé, etničtí Litevci tvořili malou, méně než 10% menšinu). Bolševická vojska postupující od východu ho později obsadila, ale 19. dubna 1919 ho Poláci dobyli zpět. 14. července 1920 město opět obsadili Rusové, ovšem po porážce ruských vojsk u Varšavy Sověti předali Vilnius nově vzniklé Litvě. 9. října 1920 však Vilnius obsadila litevsko-běloruská divize polské armády. Město a okolí bylo prohlášeno za samostatný stát „Střední Litvu“, jehož parlament 20. února 1922 odhlasoval připojení k Polsku. Vilnius se stal hlavním městem vilenského vojvodství.

Litva nicméně polskou svrchovanost nad bývalou Střední Litvou nikdy neuznala a vláda sídlící v „provizorním hlavním městě“ Kaunasu oficiálně považovala Vilnius za hlavní město (obě země ostatně kvůli tomu navázaly diplomatické styky až v roce 1938). Za polské vlády prodělal Vilnius rychlý rozvoj. Byla znovuotevřena univerzita Štěpána Báthoryho a podstatně se zlepšila infrastruktura města. V roce 1931 měl Vilnius 195 tisíc obyvatel a byl pátým největším městem v Polsku.

Po vypuknutí druhé světové války byl Vilnius 19. září 1939 na základě paktu Ribbentrop–Molotov obsazen Rudou armádou. Polská armáda nekladla větší odpor, neboť její hlavní síly bojovaly proti Němcům v jiných částech Polska. Podle ruských plánů se měl Vilnius stát hlavním městem Běloruska. Na litevsko-ruských rozhovorech v Moskvě 10. října 1939 bylo ale dohodnuto předání města a okolí Litvě výměnou za její souhlas se zřízením ruských vojenských základen na litevském území. V červnu 1940 byla Litva okupována Sovětským svazem a Vilnius se stal hlavním městem Litevské sovětské socialistické republiky. Sovětská tajná policie NKVD tehdy zatkla cca 35 až 40 tisíc obyvatel města a poslala je do gulagů.

Katedrála ve Vilniusu

V červnu 1941 padl Vilnius do německých rukou. Němečtí okupanti zavraždili asi 100 tisíc obyvatel, mezi nimi 95 % místních Židů. Na tom se podílel i Franz Murer, přezdívaný kat židů ve Vilniusu. Neúspěšné židovské povstání z 1. září 1943 vedlo ke konečné destrukci zdejšího ghetta, které vedla kontroverzní postava Jacoba Gense.

Vilnius byl osvobozen v červenci 1944 vojáky polské odbojové Armii Krajowej (Zemské armády) během operace Ostrá brána. S polskými povstalci spolupracovaly i některé sovětské jednotky, ovšem po vstupu Rudé armády do města 15. července 1944 byla velká část polských vojáků zatčena NKVD. Po skončení války Sověti z Vilniusu odsunuli (vyhnali) většinu polského obyvatelstva a nahradili je Rusy a Litevci.

Od roku 1987 ve městě docházelo k demonstracím proti sovětskému režimu. 13. ledna 1991 došlo ke střetu mezi obyvateli a Sovětskou armádou, která se pokusila obsadit televizní vysílací věž. 14 lidí bylo zabito a přes 700 raněno.

Vilnius byl vybrán společně s rakouským Lincem za Evropské hlavní město kultury roku 2009.[3]

Vilnius je výchozím bodem dálnic Vilnius-Kaunas-Klaipėda (dálnice A1), Vilnius-Panevėžys (dálnice A2), Vilnius-Minsk (dálnice A3), Vilnius-Grodno (dálnice A4), Vilnius-Utena (dálnice A14), Vilnius-Lida (dálnice A15), Vilnius-Marijampolė (dálnice A16).

Z mezinárodního letiště Vilnius létají linky do všech významných evropských měst.

Vilniuské nádraží, položené blízko historického centra, je rovněž významným dopravním uzlem. Železniční trať vedoucí do běloruského Hrodna a dále do Varšavy je však přerušená. Od roku 2017 je posílena doprava do Minsku elektrifikací trati a nasazením moderních elektrických jednotek.[4] Vlaky odtud jezdí i na letiště.

Blízko nádraží, nikoliv však v bezprostředním sousedství, se nachází autobusové nádraží.

Řeka Neris je splavná, ale neexistuje žádná pravidelná lodní doprava.

Městská hromadná doprava je v současnosti zajišťována trolejbusy a autobusy. Do budoucna je plánován systém městské železnice; za jeho základ lze považovat nynější vlakové spojení do satelitní čtvrti Naujoji Vilnia, kde se nachází i depo elektrických jednotek, a motorové vlaky na mezinárodní letiště.

• FK Žalgiris Vilnius fotbalový klub;
• FK Riteriai fotbalový klub;
• Stadion LFF
• BC Rytas basketbalový klub;
• Punks Vilnius lední hokej klub

• mrakodrap Europa Tower
• toto město v seriálu HBO Černobyl zastupuje město Pripjať v uzavřené černobylské zóně

• Pylyp Orlyk – ukrajinský hejtman
• Szymon Konarski – polský revolucionář

• 
  Královský zámek (Valdovų rūmai)
• 
  Presidentský palác
• 
  Univerzita (nádvoří)
• 
  Kostel sv. Anny a klášter bernardinů
• 
  Kostel sv. Mikuláše
• 
  Kostel P. Marie
• 
  Kostel sv. Kateřiny
• 
  Kostel sv. Petra a Pavla
• 
  Kostel Nejsvětější Trojice, hlavní kostel Řádu svatého Basila Velikého
• 
  Brána rozbřesku, pohled z vnitřního města