Vasil Kiš

Vasil Kiš v Užhorodu absolvoval tři roky měšťanské školy a následně šest tříd gymnázia.[2] Po okupaci Podkarpatské Rusi maďarským vojskem (18. března 1939) byl Vasil Kiš vyloučen ze studií[3], musel odejít ze školy a byl sledován policí.[3] Byl totálně nasazen jako lesní dělník a později jako praktikant u lesní správy v Turje Poljane.[2] Neuposlechl výzvy ke vstupu do maďarské armády a hrozilo mu zatčení. Situaci hodlal vyřešit (spolu s několika svými přáteli)[3] útěkem do Sovětského svazu (SSSR). Při nedovoleném přechodu hranic (25. července 1940)[3] byla celá skupina zatčena pohraničníky.[3] Vasil Kiš a jeho přátelé byli po zadržení deportováni nejprve do města Stryje. Odtud byli (po výsleších) převezeni do vězení na jihu Ukrajiny.[3] [p 2]

V lednu 1941 byli všichni zadržení odsouzeni (za překročení státní hranice) ke třem rokům těžkých prací v nápravném pracovním táboře. Trest nastoupil Vasil Kiš v pracovním táboře ve Sverdlovské oblasti na Sibiři.[3] [p 3]

K československé jednotce do Buzuluku byl Vasil Kiš (spolu s dalšími čtyřmi sty spoluvězni[3]) odeslán dne 12. ledna 1943 a zde byl zakrátko (2. února 1943) odveden a přidělen k výcvikové rotě 1. československého samostatného praporu v SSSR v Novochopersku.[2] Po třech měsících převeleli Vasila Kiše do školy pro velitele čety a návazně pak do školy pro důstojníky pěchoty.[2] Současně se studiem absolvoval i speciální kursy. V hodnosti desátníka byl 3. července 1943 odvelen ke 2. praporu 1. československé samostatné brigády v SSSR. V hodnosti podporučíka pěchoty byl 1. června 1944 přeřazen k rotě Zvláštního určení. Tady působil nejprve jako posluchač a později již jako instruktor UŠPH (Ústřední štáb partyzánského hnutí nebo též někde Ukrajinský štáb partyzánského hnutí) v Kyjevě. Zde byl povýšen do hodnosti poručíka.[2]

Výstraha vydaná protektorátními úřady po seskoku skupiny Vasila Kiše v říjnu roku 1944[3]

Výcvik s kulometem, v pruhovaném saku je Vasil Kiš[1]

Velitelem sedmnáctičlenného para-výsadku JAN KOZINA byl Vasil Kiš jmenován v říjnu 1944.[2] Mise byla zahájena 16. října 1944.[2] Výsadkový letoun byl nad územím protektorátu napaden německou protileteckou obranou a odchýlil se od stanoveného kurzu na Plzeňsko.

První skupina parašutistů (velitel poručík Vasil Kiš; náčelník štábu major Grigorij Melnik; náčelník pro diverzi A. M. Petrosjan; velitel bojové skupiny Pavel Morjakov; náčelník průzkumu Dmitrij Mališev a spojka Michal Turis) dopadla v prostoru obcí Tuchořice a Lipno. Krátce po dopadu (když se shromáždili) byli obklíčeni příslušníky německého bezpečnostního aparátu. Po těžké přestřelce se výsadkářům podařilo (17. října 1944) prorazit z obklíčení a uniknout pronásledování. Směrem na Filipovu Huť a pochodem přes křivoklátské lesy dorazili do obce Drozdov. Zde se jim dostalo pomoci a po odpočinku skupina postupovala směrem na Moravu. Vasil Kiš se obával, že cílový prostor působení skupiny gestapo zná. Postupovali vpřed pouze v noci a vyhýbali se frekventovaným místům. V prostoru Benešovska a Neveklovska se přesunovali výcvikovým prostorem wehrmachtu a SS. Dne 8. listopadu 1944 dosáhli prostoru Dolních Kralovic. Tady se kontaktovali s místní odbojovou skupinou, která jim zajistila úkryt v lese, jídlo a ošacení. Odtud výsadkáři dále postupovali směrem na Uhelnou Příbram. Tady získali informaci o sovětském výsadku u Čáslavi. V prostoru Železných hor se Vasil Kiš setkal s politickým komisařem partyzánské brigády Mistra Jana Husa – ortodoxním komunistou Miroslavem Pichem-Tůmou. Nabídku spojení s partyzány parašutisté odmítli, protože Vasil Kiš pojal k Miroslavu Pichu-Tůmovi osobní averzi. Kišova skupina tak vyhledala raději kontakt na odbojovou skupinu z Chrudimska.

Společně s chrudimskými odbojáři na podzim roku 1944 spoluorganizoval Vasil Kiš partyzánský oddíl, později pojmenovaný partyzánský pluk Ludvíka Svobody .[2] Tento oddíl působil v oblasti Chrudim – Nasavrky – Luže – Přelouč a částečně zasahovaly jeho aktivity i na Pardubicko.[2]

Náčelník štábu major Grigorij Melnik se stal velitelem partyzánského oddílu M. Jan Hus. (Posléze založil další partyzánský oddíl s názvem Jana Koziny.) V závěru druhé světové války oba tyto partyzánské oddíly měly kolem 400 příslušníků a prováděly i významnější bojové a sabotážní akce.

Druhá skupina doskočila poblíž Loun (u Mělců na Lounsku) a byla po dopadu napadena nacisty. Během přestřelky padli:

• lékař Nikita Kuzmič Kosinkov;
• pomocnice štábu Věra Stěpanovna Morhunovová a
• poručík Arkadyj Ivanovyč Jastremskyj.

Ostatní parašutisté: radistka A. N. Pančenková; radista V. Šamajev a další členové bojové skupiny: Michal Galanda; Peter Tunder; Juraj Hušťák a Jozef Balaščík byli zajati. Pouze Ján Palo a politický komisař Ján Kopčák se prostříleli a skrývali se do jara 1945, kdy se poté spojili se sovětským zpravodajským výsadkem.

• Památníky na parašutisty druhé skupiny desantu JAN KOZINA
• 
  Barešův památník padlým partyzánům na Mělcích v místě bojů
• 
  Mirvaldův památník padlým partyzánům v Lounech v místě prvního uložení těl parašutistů

Potvrzení o službě v zahraniční armádě vydané pro Vasila Kiše roku 1946[3]

Kopie první strany vojenské knížky Vasila Kiše[3]

První strana výpovědi kapitána Vasila Kiše ve vyšetřování proti přednostovi OBZ Bedřichu Reicinovi ze dne 2. května 1951[5]

Po skončení druhé světové války zastával Vasil Kiš funkci náčelníka zpravodajského oddělení 1. divize.[2] Později byl k dispozici ministerstvu informací jako odborný vojenský poradce působící při natáčení vojenských filmů.[2] Jeho žádost o přijetí a studium na vševojskové akademii Michaila Vasiljeviče Frunzeho v Moskvě, kterou podal v červenci roku 1945 nebyla kladně vyřízena.[2] Rok poté (1946) odešel Vasil Kiš z armády a pracoval jako technický úředník v lihovaru v Mostě. V témže roce (1946) byl jmenován národním správcem firmy Max Cidli na výrobu lihovin a velkoobchod vínem.[2] Poté, co byla firma znárodněna se Vasil Kiš stal vedoucím Severočeských lihovarů a drožďáren – závod Libouchec.[2]

Po skončení druhé světové války byl Heliodor Píka povýšen do hodnosti divizního generála (4. srpna 1945, s pořadím k 1. květnu 1944)[6] a jmenován náměstkem náčelníka generálního štábu Československé armády. Po únorovém převratu následovalo několik po sobě rychle jsoucích událostí:

• Dne 1. března 1948 byl odeslán na zdravotní dovolenou;
• dne 5. května 1948 byl zatčen ve vojenské nemocnici;
• dne 1. června 1948 byl přeložen do výslužby.

Následně byl generál Heliodor Píka nepravdivě obviněn ze špionáže ve prospěch Velké Británie a další vlastizrádné a velezrádné činnosti.[6][7] Dne 29. ledna roku 1949 pak byl ve vykonstruovaném soudním procesu[8] odsouzen k trestu smrti oběšením. Ten byl vykonán dne 21. června 1949 na dvoře plzeňské věznice Bory.[8]

V roce 1968 byl s pomocí prezidenta Ludvíka Svobody proces s generálem Heliodorem Píkou obnoven. Vojenský soud v Příbrami konstatoval jeho nevinu a zrušil odsuzující rozsudek. (K plné rehabilitaci generála Heliodora Píky však došlo až po roce 1989.)[9]

Při tomto rehabilitačním procesu byl mezi předvolanými svědky i důstojník československého armádního sboru v Sovětském svazu Vasil Kiš.[10] Vasil Kiš vypověděl, že v létě roku 1948 jej zavolal Bedřich Reicin (šéf V. oddělení Hlavního štábu – přednosta obranného zpravodajství (OBZ) ministerstva obrany Ludvíka Svobody) a požadoval na něm, aby usvědčil generála Heliodora Píku.[10] Toto svoje přání Reicin zdůvodňoval tím, že „je zájem (ze strany sovědských poradců) na tom, aby byl generál Heliodor Píka fyzicky zlikvidován.“[10] Reicin naváděl Kiše k tomu, aby před soudem uvedl, že za potíže, které měla Kišova výsadková skupina v Protektorátu, mohl generál Heliodor Píka, jenž od něj požadoval vyzrazení jeho tajného poslání, které dostal od sovětských velitelů, poté o tomto poslání informoval Londýn, odkud se informace dostaly k nacistům.[10] Podle Vasila Kiše ale opak byl pravdou. Kiš odmítl proti generálu Heliodoru Píkovi křivě svědčit a skončil proto později ve vězení.[10]

V Postoloprtech byli po druhé světové válce na přelomu května a června roku 1945 soustředěny stovky zajatých vojáků wehrmachtu, ale i sudetských Němců určených k odsunu.[11] Hlídala je armáda, takzvané Revoluční gardy i jednotky obranného zpravodajství.[11] Ve vypjaté poválečné atmosféře si začali strážci vyřizovat s Němci své účty.[11] Ať již mučením či znásilňováním. Vše vyústilo v masakr 763 Němců, o němž se na příkaz premiéra Klementa Gottwalda mlčelo.[11] V roce 1947 se postoloprtským masakrem začala zabývat vyšetřovací komise Ústavodárného národního shromáždění vedená lidoveckým poslancem bezpečnostního výboru JUDr. Bohumírem Bunžou.[12] Po nástupu komunistického režimu bylo jakékoliv další vyšetřování zastaveno a z postoloprtského masakru se stalo tabu.[13]

V roce 1950 byl ministrem národní obrany jmenován JUDr. Alexej Čepička. S jeho příchodem na Ministerstvo obrany došlo k mocenskému boji mezi ním a Bedřichem Reicinem, který si zde během předchozích let vybudoval osobní moc a vliv. Nový ministr národní obrany využil řady stížností z okruhu armádních důstojníků na prostředky, kterými si obranné zpravodajství (OBZ) pod jeho vedením vynucovalo přiznání vyšetřovaných (fyzické a psychické mučení) a falšování a výrobu důkazů. Bedřich Reicin byl dne 8. února 1951 zatčen, uvězněn, vyslýchán, obviněn jako jeden ze spolupachatelů tzv. protistátního spikleneckého centra, odsouzen k trestu smrti a nakonec dne 3. prosince 1952 brzo ráno v Praze popraven.

V rámci sbírání důkazního materiálu proti Bedřichu Reicinovi byl na Krajské velitelství státní bezpečnosti v Ústí nad Labem dne 2. května 1951 předveden k výpovědi na téma „vyšetřování proti přednostovi OBZ Bedřichu Reicinovi“ i kapitán Vasil Kiš (tou dobou již osm měsíců vězněný).[5] Vasil Kiš ve své třístránkové výpovědi (na prvním listě) zmiňoval úlohu generála Bedřicha Reicina v souvislosti s postoloprtskými masakry, kterých se OBZ, pod Reicinovým vedením dopustil.[5]

V úvodu výpovědi Vasil Kiš uvedl, že v květnu a červnu 1945 byl přednostou PZU, úseku B (PZU = předzvědná zpravodajská ústředna) a z titulu této funkce se zdržoval mimo Postoloprty. Následně Kiš ve své výpovědi uvedl, že (text uvedený v uvozovkách je doslovná citace z Kišova výpovědního protokolu):

• Přednosta oddělení OBZ 1. divize, poručík Jan Čubka a jemu podřízení (např. rotmistr Tarčan, štábní kapitán Šlovák – bývalým jménem Šteiner)[5] tohoto oddělení OBZ nevykonávali úkoly jim svěřené (neshromažďovali roztroušený vojenský materiál v hříškovských lesích; neobsadili bývalé německé vojenské sklady plné užitečného vojenského materiálu – nezabránili jeho rozkrádání a zničení) nýbrž páchali v Postoloprtech zvěrstva.[5]

• „Dva měsíce po úplné kapitulaci zbytku hitlerovské armády v Postoloprtech, poručík Čubka se svými spolupracovníky a za vědomí generála Reicina, prováděli hromadné vraždění německých zajatců v Postoloprtech. Po skoncování to jest po vyvraždění všech německých zajatců začali střílet i civilní obyvatelstvo.“[5]

• „Nebylo noci, aby nebylo slyšet střílení v polích, kde si ti lidé ještě před svou smrtí museli vykopat hroby.“[11][5]

• „Zprávy o těchto popravách se mezi civilním obyvatelstvem rozšířily tak, že obyvatelé v prostoru Postoloprt se obávali o svůj život. Toto počínání OBZ, pod vedení generála Reicina nepřineslo českému národu dobré jméno za hranicemi státu.“[5]

• „Generál Reicin, přestože o tomto dostával pravidelné hlášení, těmto nelidským činům nezabránil.“[5]

• „Přestože jsem nebyl přímým účastníkem prováděných poprav, je mě známo, že bylo popraveno více než 10 000 lidí. Popravy byly prováděny většinou v noci a to příslušníky OBZ v čele s poručíkem Čubkou a to z kulometu a ostatních samopalných zbraní.“[5]

• „Zda byl hromadným popravám zajatců i civilního obyvatelstva v Postoloprtech osobně přítomen generál Reicin, není mně známo, ačkoliv to nevylučuji. Generál Reicin věděl o prováděných hromadných popravách, protože o těchto dostával denní hlášení a proto je odpovědný za to, že kapitalistické státy využily hromadného masakru v Postoloprtech, ke štvaní proti lidově demokratickému zřízení u nás a prohlašovaly, že komunisté se dopouští hromadného vraždění pokojného obyvatelstva.“[5]

• Četl a podepsal: [vlastnoručně] Vasil Kiš.[5]

Postoloprtský případ byl znovu otevřen po sametové revoluci v roce 1989. Policie případ vyšetřovala celkem třikrát.[14] Nejprve konstatovala, že k masakru skutečně došlo, nebyla však schopna označit jeho viníky.[13] K tomu došlo teprve po vyšetřování vedeném v letech 2006 až 2009. Policie tehdy vyslechla na 37 svědků včetně osob žijících v Německu.

Dne 1. září 1950 byl Vasil Kiš zatčen Státní bezpečností (StB).[2] Byl obviněn z protistátní činnosti a z přeceňování zásluh odbojové činnosti “Partyzánského pluku Ludvíka Svobody“.[2] Ve vykonstruovaném procesu byl odsouzen a následně uvězněn v Ústí nad Labem.[2] Na základě amnestie prezidenta republiky Antonína Zápotockého byl z vězení propuštěn 4. května 1953.[2]

Vasil Kiš si svoji obživu našel na dole Vrbenský národní podnik Souš u Mostu, kde poté pracoval jako horník.[2] Do svého oboru se vrátil začátkem června roku 1954, kdy se dostal do funkce vedoucího výrobního střediska národního podniku Fruta v Žatci.[2] Zhruba o rok později (v říjnu 1955) se stal vedoucím hotelu De Saxe v Teplicích.[2] O tři roky později (1958) byl přeřazen do funkce inspektora kontrolně-revizního oddělení národního podniku Restaurace a jídelny v Teplicích.[2]

V letech 1961 až 1976 zastával Vasil Kiš různé referentské funkce v Keramických závodech Teplice II.[2] Pracovní kariéru ukončil v roce 1976, kdy odešel do starobního důchodu.[2]

V plném rozsahu byl Vasil Kiš rehabilitován až po Sametové revoluci a to dne 10. června 1992.[2] Posmrtně (in memoriam) byl povýšen z hodnosti kapitána do hodnosti plukovníka.[2]

• Československý válečný kříž (1945)[2]
• Československý válečný kříž (1946)[2]
• Československá vojenská medaile Za chrabrost před nepřítelem[2]
• Československá vojenská medaile Za zásluhy 1. stupně[2]
• medal Za pobedu nad Germaniej[2]
• Orden zaslug Za narod II. reda (1946)[2]
• Řád rudé hvězdy (1969)[2]

• Gebhart, Jan a Šimovček, Ján. Partyzáni v Československu 1941-1945. 1. vydání Praha: Naše vojsko, 1984. 552 s. Živá minulost; sv. 89.
• Zbyněk Kožnar, Oddíl Jana Koziny – první skupinový výsadek z SSSR do okupovaných Čech (disertační práce); rukopis; Praha 1969
• Šolc, Jiří. Za frontou na východě: českoslovenští parašutisté ve zvláštních operacích na východní frontě za druhé světové války (1941-1945). Vyd. 1. Cheb: Svět křídel, 2003. 343 s. ISBN 80-85280-93-0.

• Operace Jan Kozina
• Památník padlým partyzánům výsadku Jana Koziny
• Seznam výsadků do Protektorátu Čechy a Morava

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Vasil Kiš na Wikimedia Commons
• Armádní vojenské muzeum Praha (AVM Praha)
• Vasil Kiš v databázi čs. legionářů z 1. světové války (VHA)