Heliodor Píka

Heliodor Píka se narodil 3. července 1897 v Štítině u Opavy v rodině vesnického koláře Ignáce Píky. Roku 1915 ukončil studium na českém gymnáziu v Opavě a chtěl studovat farmacii, ale byl odveden k zeměbraneckému regimentu v Opavě. O rok později (1916) byl odeslán na haličskou frontu, kde v řadách 15. zeměbraneckého pluku byl pak 28. července 1916 ve Volyňské oblasti v Berestečku[2] zajat ruskými jednotkami. Již za tři měsíce poté se přihlásil v Bobrujsku do Československých legií.[3] Do legií, tehdy Československé střelecké brigády a jejího záložního praporu byl zařazen 21. července 1917 v hodnosti vojína.

V Rusku byl až do roku 1917, kdy se na příkaz T. G. Masaryka s částí legií přesunul lodí z Vladivostoku na západní frontu – přes Anglii do Francie, kde v Le Havre prošel intenzivním vojenským výcvikem. Byl zařazen jako vojín k 33. střeleckému pluku. Vzhledem ke své lékárenské praxi byl určen ke zdravotní službě u 21. čs. střeleckého pluku francouzských legií, později vykonával funkci nejprve četaře a později poručíka obrany proti plynům. S plukem prodělal těžké boje na alsaské frontě (jaro 1918), v Champagni, na Aisně, u Terronu i jinde. Byl několikrát vyznamenán; obdivován byl za obětavou lékařskou službu v prvních liniích.

9. ledna 1919 se vrátil do vznikajícího Československa jako poručík, vzápětí byl v květnu nasazen v boji proti polské armádě ve sporu o Těšínsko. V létě 1919 byl převelen na slovenskou frontu, z níž byl brzy vyslán na studia na vojenskou akademii École spéciale militaire v Saint-Cyr ve Francii. Studia ukončil v roce 1920[4] a stal se učitelem na Vojenské akademii v Hranicích.

V roce 1921 se oženil s Marií Sehnalovou a o rok později se jim narodil syn Milan.

Roku 1923 byl v hodnosti kapitána povolán na hlavní štáb Československé branné moci v Praze. V letech 1926–28 absolvoval jako jeden ze tří československých důstojníků Vysokou školu vojenskou v Paříži. V roce 1932 se stal vojenským atašé v Bukurešti, tento post byl strategicky velmi významný, protože Rumunsko bylo členem Malé dohody a bylo považováno za oporu proti rostoucímu německému a maďarskému tlaku. V této pozici působil až do roku 1937, kdy byl převelen na ministerstvo obrany. 1. ledna 1938 byl povýšen do hodnosti plukovníka generálního štábu, se služebním pořadím k 30. září 1937.[5]

Heliodor Píka předává bojovou zástavu 2. čsl. paradesantní brigádě v SSSR, 22. dubna 1944.

V roce 1938 se pokusil o dohody pro případnou válku s Německem a získal příslib materiální pomoci Jugoslávie a Rumunska. Po okupaci Československa byl nucen utéci přes Francii[2] do Londýna, kde nabídl své služby Janu Masarykovi. Edvard Beneš ho vyslal do Bukurešti jako vojenského vyslance pro Balkán, zde pomáhal československým a maďarským uprchlíkům z protektorátu, přičemž se zaměřoval především na demobilizované vojáky. Po fašistickém puči v Rumunsku a krátkém zatčení se přesunul do Istanbulu.

V Istanbulu se Píka setkal s podplukovníkem Ludvíkem Svobodou, který ho požádal o předání žádosti E. Benešovi o podporu spolupráce se Sovětským svazem a založení vojenského vyslanectví v Moskvě, což Beneš přijal. V roce 1941 se setkal se Svobodou podruhé. Při této schůzce L. Svoboda spolu se sovětským generálem Fokinem navrhl vytvoření československých jednotek na území SSSR a další zpravodajskou spolupráci s Moskvou. Tento návrh Československá exilová vláda přijala a po podpisu sovětsko-československé vojenské dohody (18. července 1941) se H. Píka stal atašé a velitelem mise Československé armády v Moskvě. Již v srpnu E. Beneše varoval, že SSSR neusiluje o svobodné Československo, ale o diktaturu proletariátu. Toto varování však nemělo na politiku E. Beneše žádný vliv. Již v roce 1941 proti Píkovu působení v Moskvě protestovali zástupci KSČ Klement Gottwald a Václav Kopecký.

V roce 1942 začal Píka v Buzuluku formovat jednotku československé armády z československých dobrovolníků, obzvláště těch, kteří dleli v sovětských zajateckých táborech. Společně s L. Svobodou dokázal čelit tlaku K. Gottwalda na zpolitizování jednotky. V září 1943 se 1. čs. samostatná brigáda přesunula na frontu do oblasti Kyjeva (na jehož osvobození měla důležitý podíl) a v listopadu se Píka účastnil slavnostního podpisu československo-sovětské spojenecké smlouvy. V prosinci 1943 byl povýšen do hodnosti brigádního generála.[5]

V srpnu 1944 obsadil Wehrmacht Slovensko a Píka požádal sovětské velení o podporu slovenských povstalců Rudou armádou, J. V. Stalin pak vydal příkaz k dodávce zbraní na Slovensko a zahájení karpatské operace maršálem Koněvem. S postupem sovětských vojsk na československé území Píka žádal, aby byl velitelem osvobozovacích jednotek jmenován L. Svoboda, tuto žádost SSSR odmítlo. Poté neúspěšně protestoval proti postupu Rudé armády na Zakarpatské Ukrajině; v tomto období již sovětské velení plně spolupracovalo s K. Gottwaldem a jelikož ani E. Beneš mu neposkytl dostatečnou podporu, mohlo sovětské vedení H. Píku ignorovat.

Symbolický hrob Heliodora Píky
na Ďáblickém hřbitově v Praze

V květnu 1945 se H. Píka vrátil do Prahy, kde byl povýšen na divizního generála (4. srpna 1945, s pořadím k 1. květnu 1944)[5] a jmenován náměstkem náčelníka generálního štábu Československé armády. V tomto období byl oceněn i dvěma sovětskými vyznamenáními.

Jako člen československé delegace se zúčastnil dojednávání mírových smluv s evropskými státy Osy během konference v Paříži.[5]

Po únorovém převratu byl 1. března 1948 odeslán na zdravotní dovolenou a 5. května byl zatčen ve vojenské nemocnici, kde se zotavoval po operaci žlučníku. 1. června pak byl přeložen do výslužby. Byl nepravdivě obviněn ze špionáže ve prospěch Velké Británie a další vlastizrádné a velezrádné činnosti.[5][6] Vyslýchán byl mimo jiné i v tzv. „Domečku“.[5] Dne 29. ledna 1949 pak byl ve vykonstruovaném soudním procesu[7] Státním soudem[6] odsouzen k trestu smrti oběšením, který byl vykonán 21. června 1949 na dvoře plzeňské věznice Bory. Vyhovění žádosti o milost nebylo ministrem národní obrany Ludvíkem Svobodou doporučeno.[7] Mimo rodiny a obhájce proti rozsudku protestovali pouze představitelé MNV ve Štítině a bývalý náčelník francouzské vojenské mise v ČSR Louis Faucher.[6]

Tělo generála se po pitvě „ztratilo“ nepohřbeno a dosud nebylo nalezeno.[8]

Ve stejné věznici, kde H. Píka čekal smrt, byl ve vazbě i jeho syn Milan, který byl za války u Britského královského letectva. Jeho pronásledování bylo však na nátlak L. Svobody^[zdroj?!] pro nedostatek důkazů zastaveno.

Parčík Heliodora Píky v České Lípě

V roce 1968 byl s pomocí prezidenta L. Svobody^[zdroj?!] proces s Píkou obnoven a vojenský soud v Příbrami konstatoval jeho nevinu a zrušil odsuzující rozsudek, k plné rehabilitaci však došlo až po roce 1989.[5] Socialistický režim odmítl uznat jeho zásluhy a veřejnost se s jeho životem mohla seznámit až po roce 1989. V 90. letech 20. století pak vznikl dokument České televize Proč vás zavraždili, generále? a bylo o něm napsáno několik knih.

Roku 1991 udělil H. Píkovi prezident Václav Havel in memoriam Řád Milana Rastislava Štefánika za mimořádné zásluhy v boji za osvobození vlasti v době druhé světové války, byl mu odhalen památník v Plzni i v rodné Štítině před jeho domem. Po Píkovi je pojmenován i 53. pluk průzkumu a elektronického boje Armády České republiky v Opavě, náměstí v Plzni-Slovanech, ulice v Praze 6 – Dejvicích a také v Brně, Kroměříži, Liberci, Olomouci, Ostravě a na Kladně.

V roce 2001 byl Karel Vaš, poslední ještě žijící aktér justiční vraždy generála Píky, obžalován z trestného činu vraždy, a nejprve odsouzen k sedmi letům odnětí svobody, ale roku 2002 byl rozsudek nad ním zrušen a trestní stíhání zastaveno z důvodu promlčení trestní odpovědnosti.[9]

Pamětní deska na budově GŠ v Praze-Dejvicích

Na budově Generálního štábu armády České republiky na Vítězném náměstí 5/1500 v Praze 6-Dejvicích (na levé straně hlavního vstupu do budovy) jsou dvě bronzové pamětní desky. Horní je věnována Heliodoru Píkovi. Obsahuje následující text: „PAMÁTCE VYNIKAJÍCÍHO VOJÁKA, DIPLOMATA A VLASTENCE, DIVIZNÍHO GENERÁLA HELIODORA PÍKY NEZÁKONNĚ POPRAVENÉHO 21. 6. 1949“. Pod textem je reliéf ostnatého drátu s lipovými listy. Tato deska byla slavnostně odhalena 28. října 1991. Pod touto deskou se nachází druhá. Ta byla připojena 28. října 1998 a je věnována vojákům z povolání, kteří se stali oběťmi komunistické zvůle. V horní části začíná druhá pamětní deska textem: „V TOMTO KRUTÉM OSUDU BYL NÁSLEDOVÁN DALŠÍMI ČESKÝMI VOJÁKY Z POVOLÁNÍ“, pak následuje výčet jmen včetně vojenských hodností a dne úmrtí. Text druhé desky je zakončen větou: „ČEST JEJICH PAMÁTCE I PAMÁTCE VŠECH DALŠÍCH PŘÍSLUŠNÍKŮ ČESKOSLOVENSKÉ ARMÁDY, KTEŘÍ SE STALI OBĚTÍ KOMUNISTICKÉ ZVŮLE.“ [10][11][12]

• Československý válečný kříž 1914–1918, se třemi ratolestmi
• Československá revoluční medaile, se štítky 21, ALSACE, ARGONNE
• Československá medaile Vítězství, (dekret 22.09.1922)
• Pamětní kříž Čs. dobrovolce 1918–1919
• Československý válečný kříž 1914–1918
• Diplomový odznak Karla IV.[14] Důstojnický stupeň 1.třídy s meči (15.12.1947)
• Československá medaile Za chrabrost před nepřítelem, (dekret z února 1947,podepsán gen. Bočkem)
• Československá medaile za zásluhy, I. třída
• Pamětní medaile československé armády v zahraničí, se štítky Francie, Velká Británie a SSSR
• Československý válečný kříž 1939
• Odznak Československého partyzána [15]
• Pamětní kříž Svazu národních gard 1938 ( stužku na uniformě nosil)
• Řád Slovenského národního povstání, I. třída
• Pamětní odznak 1938 Čs. obce dobrovolců 1918–1919 (dekret 28. 01. 1946)
• Pamětní kříž Za věrnost 1939–1945[16](dekret konfederace politických vězňů ČR 24. 06. 1998)
• Štefanikův pamětní odznak, I.stupně (dekret 31. 12. 1945)
• Řád Milana Rastislava Štefánika, III.třídy, udělen 08. 05. 1991
• Pamětní medaile Čs.obce legionářské[17] , udělena 19. 06. 1999
• Pamětní medaile Za zásluhy a práci pro Slezsko (1969)
• Muklovská medaile-KPV Opava (1998)
• Čestná medaile T. G. Masaryka (2000)
• Řád Bílého lva, I. třída – vojenská skupina (2020)

• Řád čestné legie, V. třída – rytíř
• Řád čestné legie, III. třída – komandér
• francouzský Válečný kříž 1914–1918, s hvězdičkou pochvaly na stuze
• francouzský Válečný kříž 1939, s ratolesti na stuze
• Pamětní medaile 1.světové války 1914–1918
• Odznak absolventa Válečné akademie

• Čestná legie, komander

• Řád Rudého praporu
• Řád vlastenecké války, II. stupeň
• Medaile Za osvobození Prahy
• Medaile Za vítězství nad Německem ve Velké Vlastenecké válce 1941–1945[18]

• Řád britského impéria, IV. třída – důstojník, vojenská skupina

• Řád bílého orla, V. třída – rytíř

• Řád partyzánské hvězdy,[19] I. třídy
• Řád za chrabrost[20]

• Řád rumunské hvězdy,[21] I. třída – velkokříž s meči
• Řád rumunské hvězdy, III. třída – komander s meči
• Řád rumunské hvězdy, V. třída – rytíř
• Řád rumunské koruny, I. třída – velkokříž s meči
• Řád rumunské koruny, II. třída – velkodůstojník s meči
• Řád rumunské koruny, III. třída – komander
• Kříž královny Marie [22]
• Medaile Pelech ( k 50.výročí postavení zámku,1883 – 1933 )

• Pamětní kříž světové války 1916–1917[23]

• Pamětní medaile 50. výročí SNP,[24] (1994)
• Řád bílého dvojkříže, I. třída, udělen 1.9.2004

• BENČÍK, Antonín; RICHTER Karel: Vražda jménem republiky, Tragický osud generála Heliodora Píky, Vydalo nakladatelství: Krutina Jiří, 2014, ISBN 978-80-87493-65-6
• Biografický slovník Slezska a severní Moravy. 1. sešit. Ostrava : Ostravská univerzita ; Opava : Optys, 1993. 112 s. ISBN 80-85819-05-8. S. 81–82.
• BENČÍK, Antonín; RICHTER, Karel. Kdo byl generál Píka. 1. vyd. Praha: Doplněk, 1999. 307 s. ISBN 80-85765-81-0.
• BENČÍK, Antonín; RICHTER, Karel. Vražda jménem republiky: Tragický osud generála Heliodora Píky. 3. vyd. Praha: Ostrov, 2006. 383 s. ISBN 80-86289-47-8.
• JIŘÍK, Karel. Poslední dopis generála Heliodora Píky před popravou - jedné z prvních obětí stalinských represí u nás. Vlastivědné listy Slezska a severní Moravy : časopis pro dějiny, umění, přírodu a dnešek. 1990, roč. 16, čís. 2, s. 4–7. ISSN 1213-3140.
• PRECLÍK, Vratislav: Vzpomínka na hrdiny třetího odboje (Heliodor Píka, Milada Horáková), in Čas: časopis Masarykova demokratického hnutí, červenec – září 2019, roč. XXVII. čís. 127. ISSN 1210-1648, str. 6–10
• TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : II. díl : K–P. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 649 s. ISBN 80-7185-246-5. S. 571.
• VÁHALA, Rastislav. Smrt generála. 1. vyd. Praha: Melantrich, 1992. 189 s. ISBN 80-7023-124-6.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Heliodor Píka na Wikimedia Commons
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Heliodor Píka
• Milan Píka: Životopis armádního generála i. m. Heliodora PÍKY (na stránce dole odkaz na pokračování životopisu a na rozhovor s Milanem Píkou)
• Jiří Jírovec: Život a smrt generála Heliodora Píky – Carolina, č. 339, 1. 7. 1999
• Zdeněk Vališ: Podplukovník v záloze JUDr. a PhDr. Karel Vaš, 2005
• Zdeněk Vališ: Jedna ze „zaprášených“ analýz sovětské politiky válečné i poválečné Archivováno 5. 2. 2021 na Wayback Machine, červenec 2005
• Luděk Navara, Jan Gazdík: Šťastný příběh Píkova vraha Karla Vaše (neautorizovaná kopie Archivováno 6. 3. 2016 na Wayback Machine), in MF DNES, 22. 6. 2005
• Konfederace politických vězňů – K231, pobočka 35 Mělník: Divizní generál Heliodor Píka, nejvýše rok 2002
• Luděk Navara: Generál Píka: poprava statečného muže, in MF DNES (neutorizovaná kopie)
• Jan Gazdík: Gottwaldův dvojí metr: dal milost synovi generála, jehož poslal na smrt, in MF DNES, 22. 7. 2009
• Milan Krejčiřík: Heliodor PÍKA, in Totalita.cz
• Milan Krejčiřík: Proces s Heliodorem Píkou, in Totalita.cz
• Armádní generál in memoriam Heliodor PÍKA in Pocta všem, kteří vzdorovali, katalog výstavy, Národní archiv, Praha 2000
• Road movie Milana Píky za jeho otcem generálem – ČT24, 4. 2. 2010
• Karel Lukas – Heliodor Píka – video z cyklu České televize Historický magazín