Vladislav Mirvald

Narodil se v Záluží u Mostu. Roku 1932 začal navštěvovat gymnázium v Mostě. Po obsazení Sudet v roce 1938 se odstěhoval do Loun, kde v roce 1941 absolvoval lounské gymnázium. Za války byl zaměstnaný jako drážní dělník a telegrafista. V letech 1945–1949 studoval na Pedagogické fakultě Karlovy univerzity u profesorů Boudy, Lidického a Salcmana obor výtvarná výchova, deskriptivní geometrie a modelování. Zde byli jeho spolužáci Zdeněk Sýkora a Kamil Linhart, s nimiž se znal z Loun. Po promoci učil v letech 1949–1953 nejprve na základních školách v Panenském Týnci a na Peruci, od roku 1954 působil jako profesor výtvarné výchovy a deskriptivní geometrie na lounském gymnáziu. Zde působil s přestávkou let 1961–1963, kdy vyučoval na Pedagogické fakultě v Ústí nad Labem, až do svého odchodu do důchodu v roce 1981.[1]

Do roku 1965 bydlel Mirvald v Cítolibech, kam se oženil. Psal obecní kroniku a pořídil fotodokumentaci vesnice.[2] Mirvald totiž nebyl jen výtvarníkem a pedagogem, ale také výtečným fotografem. V roce 1965 vydal obrazovou knihu o Lounech a okolí, doprovázenou texty Josefa Hlaváčka.[3] Mirvaldovou vášní bylo rovněž sběratelství. Vytvořil rozsáhlé sbírky chmelových známek, pohlednic a poštovních kolků. S výsledky své sběratelské činnosti seznamoval lounskou veřejnost prostřednictvím almanachů místní okresní knihovny. V roce 1985 to byla brožura o chmelových známkách Lounska, o tři roky později almanach o starých lounských pohlednicích. V almanachu z roku 1989 jsou zhodnoceny perokresby pedagoga Bohumila Lůžka, jimiž za 1. republiky vyzdobil obecní a školní kroniky, jichž byl autorem. Mirvaldovo autorství ale v publikacích není uvedeno: jako vyloučený komunista formálně nesměl publikovat (učit ale ano!)[4] Mirvald byl také odborným restaurátorem. Restauroval hlavní oltářní obraz v Kostele svatého Jakuba v Cítolibech a koncem 80. let tři oltářní obrazy v kostele sv. Mikuláše v Lounech. O této akci napsal v roce 1990 svůj poslední almanach, tentokrát už s uvedením svého jména.[5]

Vladislav Mirvald patří k protagonistům českého (neo)konstruktivního umění. Některé typy jeho realizací přímo vycházely z charakteristik kreslení, to platí o kaňkážích a o celém uchopení rýsování jako prostředku stavby výtvarného díla. Východiskem umělcova zaměření bylo poznání a praktické ověřování kubistické analýzy, její přehodnocení do autonomní struktury díla – první pozoruhodný konvolut kubistických kreseb (1941) – zaujme polaritou černé a bílé i diferencováním ploch kresebnými texturami.

Více než pětiletá kubistická praxe, k níž patří i malby a reliéfy, byla během studia postupně střídána soustředěním se na realistickou krajinomalbu, která se asi od roku 1954 proměnila v subjektivní, expresívní vodní krajiny.V roce 1961 začaly vznikat kaňkáže (jak je sám autor nazýval). V době, kdy se v českém prostředí uvažovalo především o možnostech informelu, představovaly jeho zásadní překonání a nalezení cesty k oné nové citlivosti, která přinášela jiné koncepce výtvarného díla, nesoustředěné na prezentaci autorského subjektu, ale naopak na jeho omezení ve prospěch jiných fenoménů, počínaje třeba racionálně kontrolovatelnou skladbou a konče vizualizovanými přírodními procesy.

Kaňkáže byly kresby tuší na namočeném nebo tenkou vrstvičkou vody pokrytém papíře, v jejich podobě se prolínal jednoduchý skladebný řád, většinou určovaný repetitivním řazením minimálních doteků, bodů či linií, individuálností každého doteku a uplatněním náhodných procesů, formujících detaily i větší substruktury.

Vztah řádu a náhody se stal (v českém umění asi poprvé) tématem díla. Neintencionální průběh jeho vzniku se uplatnil i při zmrazování vody s tušovým záznamem, akcent na řád se projevil konfrontací s další vrstvou – rýsovanými grafémy, chápanými v lettristickém smyslu jako komunikační i estetická kvalita. Rok 1963 byl určujícím pro celé další výtvarníkovo dílo – tehdy začal užívat rýsování, tématem se stala konstrukce, určující vztahy mezi g eometricky vymezenými plochami, konstantou je jejich formování z černých a bílých plošek. Mirvalda nezajímalo optické působení, ale možnost artikulovat konstrukci tímto střídáním pozitivu a negativu podle jasného pravidla.

V letech 1966–1967 začíná zkoumat kruhové struktury, z nichž se odvíjejí cylindrické aperspektivy a cylindrická moiré, později pak undulační válce (od roku 1979), implikující paralelnost k organické morfologii (ta se pak manifestovala při užití Rombergovy křivky jako osy válců). Umělcův soustavný výzkum byl roku 1995 obohacen o nové téma – cylindrické plochy s jejich paradoxním setkáním v jedné rovině.

Mirvaldova Chmelniční kotva na Komenského náměstí v Lounech

Dílo Vladislava Mirvalda je jistě výpovědí o estetických možnostech konstrukce, ale především o iluzívnosti vnímání plochy jako prostoru, o této zásadní paradoxnosti lidské percepce. Znejisťuje naši zkušenost a vede nás k diskursu o vnímání samotném. Tak se stávají esteticky velice nosné kreace zároveň něčím podvratným, podněty pro mysl, zpochybňujícími právě to, co považujeme za samozřejmé.

Vytvořil například:

• Pomník u hrobu padlých výsadkářů v Lounech z roku 1976
• Chmelniční kotva - památník ke stému výročí založení Zemědělské školy v Lounech a k připomenutí osobnosti jejího někdejšího ředitele a významného českého chmelaře Antonína Mohla z roku 1986