Postoloprtský masakr

Město Postoloprty bylo určeno Hlavním štábem ministerstva národní obrany jako nové hlavní sídlo štábu 1. divize.[2] V polovině května 1945 dorazila do Postoloprt její první operační skupina s úkolem vyčistit oblast od Němců.[3][2] Na místě ji pomáhal oddíl Revolučních gard vedený bývalým obecním policistou Bohuslavem Markem.[4]

Na konci května a v červnu 1945 tak Československá armáda v Postoloprtech soustředila a internovala několik tisíc civilních obyvatel německé národnosti z Postoloprt a nedalekého Žatce.[5] Internovaní byli rozděleni – muži ve věku od 13 do 65 let byli odvedeni do kasáren, zatímco ženy, děti a starci byli soustředěni v lágru v bažantnici.[5] Tam byl původně výcvikový tábor Hitlerjugend.[6] Následně bylo nejméně 763 z nich bez soudu zastřeleno. Popravy probíhaly přímo v bažantnici, u školy, v kasárnách, u trati, na vinici a v pískovně.[7] Mezi popravenými bylo i pět chlapců z Hitlerjugend ve věku od 12 do 15 let, kteří chtěli z internačního tábora utéct či si natrhat ovoce. Chytila je hlídka a na příkaz Bohuslava Marka je brutálně zmlátila. Poté je před zraky ostatních internovaných demonstrativně popravila.[5] Další internovaní byli později odsunuti do Německa.

V roce 1947 se postoloprtským masakrem začala zabývat vyšetřovací komise Ústavodárného národního shromáždění vedená lidoveckým poslancem bezpečnostního výboru JUDr. Bohumírem Bunžou.[4] Komisi dále tvořili poslanci Dr. Jaroslav Kokeš, Václav Holub, Josef Horváth a Dr. Kácl.[8] Na její popud byla ve dnech 17. – 27. září 1947 provedena tajná exhumace obětí.[4] Exhumace proběhla za přítomnosti úřední komise sestávající z velitele voj. útvaru, úředního lékaře a vyšetřujícího soudce. Nalezeno bylo devět hromadných hrobů a v nich 763 těl, z toho pět žen a jedno dítě.[7] Celkem 452 těl přitom bylo nalezeno v bažantnici.[7] Skutečný počet obětí však může být vyšší, protože všechny hroby nemusely být nalezeny. Komise vyslechla Černého i Marka. Černý ve své výpovědi vydání rozkazu přiznal a Marek ve výpovědi odhadl počet popravených na tisíc osob.[7] Divoký odsun Němců však byl věcí mimořádně politicky citlivou, proto nebyli viníci označeni a závěrečná zpráva komise zůstala tajná. Rovněž ministerstvo národní obrany a ministerstvo vnitra celou záležitost ospravedlňovaly revoluční odplatou.[4] Po nástupu komunistického režimu bylo jakékoliv další vyšetřování zastaveno a z postoloprtského masakru se stalo tabu.[5] Poslanec Bunža musel po únorovém převratu emigrovat a v následném politickém procesu byl v nepřítomnosti odsouzen k trestu smrti.[4] V souvislosti s masakrem tak nebyl nikdy nikdo souzen.

Případ byl znovu otevřen po sametové revoluci v roce 1989. Policie případ vyšetřovala celkem třikrát.[7] Nejprve konstatovala, že k masakru skutečně došlo, nebyla však schopna označit jeho viníky.[5] K tomu došlo teprve po vyšetřování vedeném v letech 2006–2009. Policie tehdy vyslechla na 37 svědků včetně osob žijících v Německu. Policie došla k závěru, že k vraždě pětice chlapců dal rozkaz štábní kapitán Vojtěch Černý, zatímco k vraždě dalších třech osob dal rozkaz vyučený švec a obecní policista z Postoloprt Bohuslav Marek. Černý s Markem přitom byli s největší pravděpodobností zodpovědní i za ostatní vraždy.[5] Podle vyšetřovatele Pavla Karase šlo podle tehdejšího práva o vraždy, které by ale dnes byly klasifikovány jako genocida.[5]

Při exhumaci bylo nalezeno 763 obětí masakru, tento počet však zřejmě není konečný. Ve zprávě parlamentní vyšetřovací komise, ustavené v roce 1947, je počet obětí odhadován na 2300 osob. Odhady historiků se pohybují mezi 2000-3000 mrtvých.[7]

Pomník událostí v Postoloprtech

Dne 4. listopadu 2009 se postoloprtské zastupitelstvo usneslo, že v místě masové vraždy vznikne pomník. Stalo se tak po dvou předchozích zamítnutích. Na pomníku, jehož zřízení zaplatila postoloprtská radnice, je česky a německy nápis „Všem nevinným obětem postoloprtských událostí z května a června 1945“. Z původního návrhu textu, znějícího „Německým obětem postoloprtského masakru z roku 1945“, tak byla vypuštěna informace o německé národnosti obětí a rovněž označení tehdejších poprav za masakr bylo nahrazeno neutrálním slovem událost.[3]