Varšavské pokleknutí

Willy Brandt (1973)

Willy Brandt se narodil 18. prosince 1913 v Lübecku jako Herbert Ernst Karl Frahm. Svého otce nepoznal a matka Martha vydělávala na živobytí jako prodavačka v obchodě. O výchovu syna se proto staral její otec, chlapcův dědeček, jenž sympatizoval se sociální demokracií. Roku 1929, kdy bylo Herbertovi šestnáct let, vstoupil[p. 1] pod vlivem dědečkova působení do německé sociálnědemokratické strany (SPD). V tu dobu studoval na gymnáziu ve svém rodném městě a začal přispívat do stranického časopisu Volksbote. Aby kvůli své politické angažovanosti neměl případně problémy při studiu, podepisoval své články pseudonymem Willy Brandt.[2] Před druhou světovou válkou se vymezoval vůči politice Adolfa Hitlera a roku 1933 musel uprchnout do exilu. Uchýlil se do Osla a v tu dobu začal, kvůli skrytí před nacisty, původní pseudonym Willy Brandt používat jako své jméno.[1][p. 2] Poté, co Německo napadlo Norsko, musel prchat dále a zakotvil ve Švédsku.[4] Po válce se vrátil zpět do Německa a postupně stoupal ve stranické hierarchii. Roku 1948 se stal asistentem západoberlínského starosty Ernsta Reutera[5] a následující rok poslancem Německého spolkového sněmu. Roku 1957 byl zvolen starostou Západního Berlína.[p. 3][7] O pět let později (1962) se stal místopředsedou SPD a dva roky nato vystřídal Ericha Ollenhauera v jejím vedení.[8]

Roku 1966 se stal ve vládě Kurta Kiesingera vicepremiérem a ministrem zahraničních věcí. Snažil se o zmírnění poválečného napětí mezi Německem a ostatními státy. V rámci Ostpolitik se zaměřoval především na státy východního bloku,[9] byť západoněmečtí spojenci Izrael a Spojené státy americké se na tyto tendence dívaly skepticky.[10] Roku 1969 vyhrála SPD německé volby a Brandt se 21. října téhož roku stal čtvrtým poválečným německým kancléřem.[9] I nadále v zahraniční politice usiloval o uvolňování vztahů s východoevropskými zeměmi. V roce 1970 se setkal s východoněmeckým premiérem Willi Stophem a poté i se sovětským premiérem Alexejem Kosyginem, s nímž podepsal smlouvu odmítající použití vojenské síly při řešení vzájemných sporů. V závěru toho roku navštívil Brandt Polsko.[11] V dalších letech se i se svojí vládou angažoval ve vztahu k Československu a roku 1973 jím vedená Spolková republika uznala nulitu Mnichovské dohody z roku 1938.[12] Již o dva roky dříve (prosinec 1971) mu byla za jeho snahy o uvolňování mezinárodního napětí udělena Nobelova cena za mír.[13] V roce 1972 opětovně vyhrál volby, stal se znovu kancléřem, a následující rok (1973) dovedl Spolkovou republiku Německo mezi členy Organizace spojených národů (OSN).[14] Dne 7. května 1974 však na kancléřský post rezignoval, když vyšlo najevo, že jeho blízký spolupracovník Günter Guillaume je agentem východoněmecké tajné služby Stasi.[15] Po odchodu z pozice kancléře vedl do roku 1987 stranu SPD jako její předseda.[16] Zároveň se coby sociální demokrat zaměřoval na podporu sociálních požadavků vznášených vládami rozvojových zemí.[17] Za své postoje obdržel roku 1985 Cenu míru Alberta Einsteina.[18] Brandt zemřel na začátku října 1992.[17]

Momentka z varšavského ghetta

Ve Varšavě se na začátku druhé světové války nacházela největší židovská komunita v tehdejší Evropě, která čítala 350 tisíc lidí, představujících 30 procent obyvatel města.[19] Po obsazení města německými okupanty vzniklo z rozhodnutí tamního nacistického guvernéra Ludwiga Fischera ze začátku října 1940 ve městě uzavřené židovské ghetto,[20] které mělo podle oficiálních zdůvodnění zabránit šíření nakažlivých nemocí.[21] Ač zabíralo asi pět procent rozlohy města, koncentrovali sem okupanti skoro 40 % jeho obyvatel.[p. 4][21] Od 22. července 1942 odváželi Němci v rámci konečného řešení židovské otázky během „Akce Reinhardt“[p. 5] Židy vlaky z ghetta do vyhlazovacích táborů Treblinka a Majdanek.[23][25] Obyvatelům ghetta ale tvrdili, že jsou Židé vlaky odváženi za prací na východ. O skutečném cíli odjíždějících transportů se obyvatelé ghetta dozvěděli až ve chvíli, kdy se vlaky navracely prázdné, a navíc domněnky o likvidaci Židů potvrdil i jeden z deportovaných, jemuž se podařilo uprchnout a vrátit se zpět do ghetta.[26]

Židé ve Varšavském ghettu se proto rozhodli jednat. Když do něj v lednu 1943 vstoupily německé jednotky, aby zajistily vypravení dalšího transportního vlaku, nikdo ze Židů neměl o odjezd zájem a naopak okupanty, ač sami slabě vyzbrojeni, napadli.[27] Věděli sice, že nemohou Němce porazit, nicméně věřili, že je lepší padnout v boji, než v plynových komorách.[26] Nacisté území opustili, ale 18. dubna 1943 večer ghetto obklíčili a rozhodli se jej srovnat se zemí.[28] Jeho obránci odolávali přesile téměř měsíc. Němci oficiálně završili potlačení povstání 16. května, kdy velitel operace Jürgen Stroop na základě rozkazu Heinricha Himmlera nechal výbuchem zničit místní Velkou synagogu.[29] Dle odhadů zahynulo během povstání 15 tisíc Židů a dalších asi 56 tisíc okupanti zajali a převezli do vyhlazovacích táborů. Na německé straně přišlo o život asi sto až dvě stě osob.[30] Povstání ve varšavském ghettu bylo největším a symbolicky nejdůležitějším židovským povstáním v průběhu druhé světové války, jež inspirovalo i další povstání, a to jak v ghettech, tak ve vyhlazovacích táborech.[31]

Pomník hrdinů ghetta

Ve varšavské čtvrti Muranów, ležící na západním břehu řeky Visly, vede od roku 1930 ulice Zamenhofa.[32][p. 6] V těchto místech probíhaly během povstání nejtěžší boje.[33] Při západní straně ulice, v místě někdejšího křížení Zamenhofovy ulice s ulicí Nalevky,[34] se nachází park, označovaný někdy za náměstí Hrdinů ghetta.[35] Zde byl v místech, kde 18. ledna 1943 povstání začalo, po druhé světové válce zbudován památník,[36] nazvaný Pomník hrdinů ghetta (Pomnik Bohatérow Getta).[33] Autory památníku jsou polský umělec židovského původu Natan Rapaport[37] a jeho spolupracovník, polský architekt Leon Suzin.[38] Umělecké dílo připomíná boj nedostatečně vyzbrojených Židů s nacistickými okupanty. Má podobu rozsáhlého basreliéfu,[33] před nímž jsou instalovány sedmiramenné svícny, tzv. menory.[35] Do památníku jeho autoři osadili i kámen, který Němci původně plánovali využít při budování svého vlastního pomníku oslavujícího předpokládané vítězství Třetí říše.[33]

Na náměstí Hrdinů ghetta stojí od roku 2013 objekt Muzea dějin polských Židů, jehož autorem je finský architekt Rainer Mahlamäki.[39] Návštěvníky seznamuje s více než tisíciletou historií židovského obyvatelstva na území polského státu.[40]

Když se Brandt stal roku 1969 německým kancléřem, angažoval se v navazování vztahů mezi Spolkovou republikou Německo a jejími bývalými nepřáteli z druhé světové války. V prosinci roku 1970 navštívil Polsko, kde v jeho hlavním městě Varšavě podepsal s polskými představiteli smlouvu o přátelství, která současně uznávala hranici mezi Německem a Polskem na toku řek Odry a Nisy.[11] Ještě před ratifikací dokumentu,[41] avšak možná až po ní,[42] zavítal k pomníku hrdinů ghetta,[43][44] u něhož polský národ požádal o omluvu za válečná příkoří. Poté, co urovnal na položeném věnci stuhy,[45] v dojetí před památníkem poklekl.[11] S hlavou skloněnou chvíli klečel a tiše rozjímal.[42] Přítomní, stojící v tu chvíli v kancléřově blízkosti, nabyli dojmu, že státníka postihla zdravotní indispozice nebo že byl postřelen.[41]

Učiněné gesto kancléř dopředu promyšlené neměl a vzešlo z momentálního rozpoložení.[46][47] Aktem tak kancléř uctil miliony zavražděných.[42] Prvně se tak německý představitel oficiálně omluvil za nacistické zločiny jeho země.[48] Ve svých pamětech Brandt o pokleknutí (v českém překladu) uvedl: „V propasti německé historie a pod tíhou milionů zavražděných lidí jsem udělal to, co lidé dělají, když jazyk selže.“[49][p. 7] Někteří historikové o tom však pochybují a domnívají se, že se jednalo o předem připravený čin.[41] Těmto názorům ale oponuje tehdejší ministr zahraničí a pozdější spolkový prezident Walter Scheel, když v roce 2010 pro internetový portál Welt online vzpomínal, jak 7. prosince 1970 s Brandtem ve společném rozhovoru trávil cestu automobilem a domníval se, že se pak kancléř před pomníkem nechal ve svých myšlenkách unést situací.[41] Ve zpětných rozborech Brandtova gesta se objevuje i úvaha, že kancléř byl v období kolem druhé světové války odbojářem, když se stavěl proti nacistické ideologii, a proto lze jeho pokleknutí před pomníkem odbojářů vnímat jako výraz úcty souputníkům z odboje.[50]

Z aktu vznikl fotografický snímek, který se tehdy objevil ve zpravodajství po celém světě, a to i v Polsku a dalších zemích východního bloku.[41] Stejnou odezvu měl i kancléřův výrok pronesený při návštěvě Polska, kdy uvedl, že „žádný národ nemůže uniknout své historii“.[12] Dle německého týdeníku Focus se reakcí na Brandtův akt zalekli představitelé Polské televize do té míry, že sice odvysílali zmínku o kancléřově návštěvě Polska, avšak jeho pokleknutí před pomníkem divákům zamlčeli. Když pak fotografie v časopisech vyšla, měla spodní stranu oříznutou, takže čtenář nabyl dojmu, že Brandt před pomníkem stojí.[41] Západoněmecký deník Der Spiegel otiskl snímek klečícího kancléře na titulní stránce svého vydání ze 14. prosince 1970.[46] Československý deník Rudé právo se podpisu německo-polské smlouvy obsáhle věnoval ve vydáních ze 7.[51] a rovněž 8. prosince. Zmiňoval jej přímo na titulních stranách a téma dále rozváděl i uvnitř těchto čísel.[52] O vlastním pokleknutí před pomníkem se ale nezmínil. Uvedl pouze krátkou noticku o Brandtově položení věnce k pomníku postaveném na místě bývalého ghetta. Současně s tím dále zmínil kladení věnce a kancléřovo poklonění u varšavského hrobu neznámého vojína.[53] Ve vydání z následujícího dne (9. prosince) pak ještě deník čtenáře seznámil s reakcemi světových osobností a periodik na podpis mezistátního dokumentu.[54] Mimo střední Evropu byly reakce na Brandtovo gesto většinou pozitivní, přičemž oceňovaly postoj kancléře k druhoválečné události, a to přesto, že sám Brandt patřil k odpůrcům nacistické ideologie.[55]

Při odletu z Varšavy vyprávěl Brandtovi cestou na letiště jeho polský protějšek, premiér Józef Cyrankiewicz, o rozhovoru se svou manželkou, která se mu přiznala, jak na ni kancléřovo gesto u pomníku zapůsobilo do té míry, že když večer telefonicky hovořila se svojí přítelkyní, obě se při vzpomínce dojetím rozplakaly.[56] Při čtyřicátém výročí Brandtova činu (2010) vzpomínal tehdejší polský prezident Bronisław Komorowski, že díky kancléřově pokleknutí Poláci poznali, že Němci nejsou jen revanšisté či revizionisté,[57] jež se v nich do té míry snažila vyvolat polská media, která po vzoru sovětské propagandy prezentovala slovanské národy, tedy Rusy a Poláky, jako oběti druhé světové války, kteří jsou i nadále ohrožováni Spolkovou republikou Německo (NSR) a jejím podporovatelem Spojenými státy americkými.[58] Podobně na událost v roce 2010 vzpomínal filozof Krzysztof Wojciechowský, jemuž tehdy v roce 1970 bylo dvanáct let, kdy na základě kancléřova gesta nabyl přesvědčení, že z německého národa nemuseli mít Poláci takový strach, jaký do té doby pociťovali.[59]

Časopis Time vyhlásil Brandta za varšavské gesto Osobností roku 1970.[60] Na kancléřův čin při své návštěvě Polska v prosinci 2010 u příležitosti čtyřicátého výročí události zavzpomínal i tehdejší německý prezident Christian Wulff a přiznal, jak hluboce na něj zapůsobil.[61] Ne všichni Němci ale takto Brandtovo gesto v roce 1970 vnímali. Deník Der Spiegel tehdy uspořádal anketu, v níž 48 procent respondentů označilo kancléřův čin za přehnaný, dalších 41 % s gestem souhlasilo a zbylých 11 procent nemělo na věc názor.[10] V několika městech vyrazily do ulic průvody Brandtových odpůrců, kteří na transparentech nesli například text „Pověste zrádce“ doplněný kresbou oběšenecké oprátky.[41] Příznivci německé pravice kancléře osočili, že v Polsku poklekl před Varšavským paktem, vojenským uskupením zemí východního bloku.[42] I na německé politické scéně měl čin odezvu. V německém parlamentu patřila většina hlasů opozičnímu bloku CDU/CSU a mohl by tedy blokovat ratifikaci smlouvy z Varšavy. Současně si ale představitelé bloku uvědomovali, že zamítnutí této dohody a odmítnutí Brandtovy Ostpolitik by znamenalo vystoupení proti mezinárodním spojencům i proti části západoněmecké veřejnosti. Proto tedy, aby se nezprotivili ani vlastním politickým hodnotám, iniciovali v Bundestagu hlasování o nedůvěře vládě. Vláda ale svou pozici uhájila a 27. dubna 1972 parlament smlouvu z Varšavy ratifikoval, když se opozice během hlasování zdržela. Na podzim téhož roku se kancléř sám,[62] prvně v dějinách Německa,[63] rozhodl požádat sněmovnu o vyslovení důvěry. V hlasování neuspěl a v Německu se konaly předčasné parlamentní volby, které Brandt vnímal jako referendum o jím prosazované Ostpolitik. Rostoucí kancléřova obliba a společenská prestiž, mezinárodní podpora jeho zahraniční politiky, příznivá hospodářská situace v zemi i Brandtovo ocenění Nobelovou cenou za mír (1971),[62] zajistily sociální demokracii vítězství ve volbách do Spolkového sněmu, kde se ziskem 46,4 procent mandátů stala nejsilnější stranou Bundestagu.[64]

Když během srpna 2015 v té době někdejší japonský ministerský předseda Jukio Hatojama navštívil Jižní Koreu a v jejím hlavním městě věznici Sŏdämun, podobně jako Brandt ve Varšavě i Hatojama před pamětním kamenem soulské věznice poklekl na omluvu za válečné zločiny, jichž se na korejském obyvatelstvu Japonci dopustili během bojů druhé světové války.[65]