Válka v Afghánistánu (2001–2021)

Usáma bin Ládin, hlavní sponzor sítě Al-Kaida, žil v Afghánistánu ovládaném hnutím Tálibán, kde vedl výcvikové tábory teroristů.[18] Po teroristických útocích na americké velvyslanectví v Keni a Tanzanii v roce 1998 americké námořnictvo bombardovalo teroristické výcvikové tábory střelami s plochou dráhou letu odpalovanými z ponorek. Rada bezpečnosti OSN v reakci na útok na americké ambasády vydala v letech 1999 a 2000 rezoluce číslo 1267 a 1333 namířené proti Tálibánu, které obsahovaly finanční sankce a zákaz dovozu vojenského zařízení.

Ve svém projevu 20. září 2001 prezident USA George Bush v reakci na teroristické útoky na New York a Washington přednesl směrem k vůdcům Talibánu čtyři požadavky: vydání Usámy bin Ládina a dalších vůdců al-Kaidy americkým autoritám, propuštění všech cizinců neoprávněně zadržovaných na Afghánském území a ochrana zahraničních novinářů, diplomatů a humanitárních pracovníků, okamžité a trvalé uzavření všech teroristických výcvikových táborů a předání všech teroristů a jejich podporovatelů příslušným orgánům. Talibán vyžadoval důkazy o bin Ládinově vině, což Bush odmítl s tím, že s teroristy se nevyjednává.

Již 26. září 2001 bylo v údolí Pandžšír severně od Kábulu vysazeno několik příslušníků divize speciálních aktivit CIA, kteří vytvořili styčný tým pod volacím znakem „Jawbreaker“. Kromě specializovaného vybavení přinesl tým 3 miliony dolarů ve stodolarových bankovkách za účelem koupení podpory. Tým kontaktoval generála Mohammeda Fahima, velitele sil Severní aliance v oblasti a připravil cestu pro vstup speciálních sil do regionu a také pomocí satelitní komunikace umožnil okamžité předávání zpravodajských informací.

7. října 2001 v reakci na neochotu vydat bin Ládina z Afghánistánu, zahájil prezident USA George W. Bush vojenskou operaci, kdy se spokojil pouze s první rezolucí RB OSN, tedy s tím, že Talibán na území Afghánistánu byl označen za hrozbu pro mezinárodní mír a bezpečnost. G. Bush neměl trpělivost, aby počkal na druhou větu, kterou by mu RB OSN dala "zmocnění použít všech dostupných prostředků".[19] Nicméně invaze byla ospravedlněna tím, že charta OSN ve svém článku 51 uznává přirozené právo na individuální nebo kolektivní sebeobranu, dokud Rada bezpečnosti neučiní opatření pro zachování mezinárodního míru a bezpečnosti. Tento článek také vyžaduje, aby učiněná opatření byla oznámena Radě bezpečnosti, což zástupci USA a Spojeného království učinili.[20]

První fází byly letecké údery proti výcvikovým táborům teroristů organizace Al-Káida a vojenským zařízením režimu Talibánu. Více než 40 zemí na Blízkém východě, Africe, Evropě a po celé Asii poskytly svůj letecký prostor k průletu či povolily přistání.[21] K těmto úderům byly použity mimo jiné helikoptéry Apache a řízené střely Tomahawk. Útoky se původně zaměřovaly na Kábul, Džalalabád a Kandahár. Během několika dní byla většina vojenských zařízení vážně poškozena a protivzdušná obrana byla prakticky zničena. Talibán byl od 14. října 2001 ochotný jednat o vydání Bin Ládina, což ale George W. Bush odmítl.[22] Síly Severní aliance podporované americkými jednotkami speciálních sil zahájily postup proti jednotkám Talibánu a 13. listopadu obklíčily Kábul. Druhého dne vstoupily do města, kde se nesetkali s prakticky žádným odporem. Tálibánské síly ustoupily na jih do Kandaháru, který padl 7. prosince a po bitvě o jeskynní komplex Tora Bora, který by poslední velkou baštou odporu hlavní vůdci Talibánu a al-Káidy uprchli přes hranice do Pákistánu.[23]

Krátce po osvobození Kábulu byla v německém Bonnu uspořádána konference za účasti afghánských kmenových vůdců a představitelů protitalibánské opozice. Zde byla 5. prosince 2001 schválena dohoda o zřízení Prozatímní afghánské správy, která vstoupila v platnost při oficiálním převzetí moci 22. prosince. Prozatímní správa sestávala z prozatímní vlády, nejvyššího soudu a zvláštní nezávislé komise pro mimořádné události (Lója džirga). Prozatímní vláda se skládala z předsedy, pěti místopředsedů a 24 ministrů. Vůdce paštunské delegace Hamid Karzáí byl zvolen předsedou prozatímní správy. Tato prozatímní správa fungovala do 13. července 2002 kdy ji nahradil tzv. Přechodný islámský stát Afghánistán.[24] Současně s ustanovením prozatímní správy schválila OSN mandát pro Mezinárodní bezpečnostní podpůrné síly (ISAF), což byla mezinárodní vojenská mise pod vedením NATO, jejímž úkolem bylo zajistit Kábul s okolím proti Tálibánu, Al-Káidě i místním bojůvkám, aby mohla vláda Hámida Karzaje fungovat. V prvních dvou letech byla působnost ISAF omezena jen na Kábul a okolí, z hlediska vojenské organizace tak šlo o jednotku odpovídající divizi; teprve v říjnu 2003 Rada bezpečnosti autorizovalo rozšíření mise na celý Afghánistán. V květnu téhož roku americký ministr obrany Donald Rumsfeld při návštěvě Kábulu oznámil, že "větší boje skončily a je čas na rekonstrukci země". V Afghánistánu tehdy bylo osm tisíc amerických vojáků.[23]

Revolta, označovaná jako „Neo-Tálibánské povstání“ se začala projevovat během roku 2003 a prudce eskalovala během let 2005-2006, kdy poprvé od operace Anakonda v roce 2002 došlo k většímu střetu v provincii Kandahár (bitva u Pašmulu), při které přišlo o život více než 1000 Talibánců. Na intenzitě nabíraly akce Talibánců i v letech následujících. Jejich způsob boje bývá označován jako válčení čtvrté generace, kdy hlavním cílem povstalců je spíše psychika protivníka. V boji tak zřídka kdy docházelo k velkým bitvám, povstalci se spíše snažili o nastavování výbušnin u cest, přepady koaličních a vládních jednotek, rychlé útoky na vojenské základny či únosy a popravy nepřátelských osob. Násilí, které vyvolával, se dělo v cyklických periodách, kdy je zde jasně patrné, že během jara a léta vojenské aktivity stoupaly, aby v období zimy výrazně poklesly.[25]

Na základě dohody podepsané mezi tehdejším prezidentem USA Donaldem Trumpem a Tálibánem začala začátkem května 2021 administrativa prezidenta Joe Bidena stahovat americká vojska z Afghánistánu. Své vojáky začaly stahovat také ostatní členské státy NATO. Tálibán situace využil a začal Afghánistán postupně obsazovat. Většinu měst obsadili bez boje, jelikož afghánská vládní vojska se vzdala. Mezitím se vojska Američanů a jejich spojenců vrátila do Afghánistánu, ovšem pouze kvůli evakuaci svých ambasád. 15. srpna 2021 opět bez žádného odporu obsadil Tálibán hlavní město Kábul.[26][27] Západní státy narychlo evakuovaly své občany a ze země se snažilo uprchnout také mnoho Afghánců.[28][29] 16. srpna 2021 vystoupil současný prezident USA Joe Biden s projevem, v němž uvedl, že nelze bojovat na straně afghánské vlády, když její vojska nejsou ochotna bojovat za svou zemi.[30] Někteří kritici přirovnali pád Kábulu k pádu Saigonu v roce 1975.[31] V noci na 31. srpna 2021 pak byla po téměř 20 letech definitivně ukončena přítomnost USA v Afghánistánu, kdy kolem půlnoci místního času opustili afghánské území poslední američtí vojáci a spolu s nimi i americký velvyslanec. [32]

• Teroristické útoky 11. září 2001
• George W. Bush
• Válka proti terorismu
• Islámský stát

• Obrázky, zvuky či videa k tématu americká válka v Afghánistánu na Wikimedia Commons